FRANZ PFLEGER
Když umírá sedlák
Našeho souseda, starého Mosche (dvoru sousedícímu s rodným Šimáků Dvorem /Schimakenhof/ autorovým se skutečně říkalo Moschenhof - pozn. překl.), zahnala do postele nemoc. Jak už to u tak starých lidí bývá: stařecká slabost, k tomu nějaký ten zápal plic a život začíná unikat. Takový šumavský sedlák má zaživa věru málo času na stonání a na doktora nemá tak jako tak peníze. Teď to starce nebezpečně schvátilo. Cítí, že konec je nablízku, potvrdil to i přivolaný lékař.
Není tu náznak nějaké přecitlivělosti, starý Mosch neprojevuje ani v nejmenším bázeň před smrtí. Zcela klidně činí přípravy. Dává zavolat mého otce a domlouvá pohřeb. Oba sedláci sedí v pokojné rozvaze pospolu a hovoří jeden s druhým, jako dříve probírali nějaký vzájemný obchod či posuzovali časové hospodářské události a poměry. Tatínek musil slíbit, že sousedovo tělo v rakvi poveze. Pak určil staroch truhláře, který má onu rakev stesat, udal míry, aby mu byl poslední příbytek dost velký, vyvolil předříkávače obřadních modliteb, jmenoval hospodu, kde se budou moci pohřební hosté občerstvit pivem na nebožtíkův účet a ještě mnoho jiných věcí bylo dáno k uvážení, aby se vše událo podle zavedených mravů. Mezitím došel i farář, aby byl učiněn pořádek a vyřízen účet s Pánem Bohem, takže umírající je připraven k cestě.
Za jeho života bylo vědomí, že je toliko poutníkem na této zemi, stále přítomno. Všechno jeho jednání provázela myšlenka, že se jednou bude musit vydat na poslední cestu a složit počet ze svých činů. Nutilo ho to žít poctivě a teď už jen zbývalo najít dobrý konec a tím koncem bylo nastoupit tu cestu. Bylo třeba mnohé připravit a uspořádat, s tím je však teď hotov a odchodu už nic nebrání.
K večeru se stav nemocného zhoršil. Byli povoláni příbuzní a sousedé. V těch vážných, těžkých hodinách stála celá vesnická pospolitost zkoušenému obětavě ku pomoci. Nejvíce umírajícímu pomáhaly její modlitby. Temným šepotem se nesly lidské hlasy. I staroch ještě řekl mnohé, ale už s patrnou únavou.
Tu se počal jeho syn modlit bolestný růženec, aby trpící a umírající Spasitel uchystal odcházejícímu šťastnou hodinu smrti a byl mu milostivým soudcem, jak úvodem v té modlitbě stojí.
Střídavě zněly v jednotvárné melodii modlitby tóniny mužských a ženských hlasů. Do toho bylo slyšet vzlykot dětí. Nemocný se dosud modlil spolu. Když na sám závěr růžence bylo obětováno několik Otčenášů, tu jako by zneklidněl a celý se napřímil. Nemohl se dočkat posledních slov modlitby. Když dozněla, přelétl očima přítomné, pohlédl vzhůru ke kříži, dýchal přerývaně, klesl nazpět a - nastoupil svou dobře připravenou cestu. Zadržovaná bolest nejbližších chtěla propuknout v pláč, ale tu se zdál přejít temný mrak tváří pokojně umírajícího, který nechtěl být rušen hlasitým nářkem. Jemu, který měl smrt na paměti, co byl živ, jemu, kdo si byl vždy vědom toho, že je v rukou živoucího a život darujícího Boha, nebyla smrt hrozivým pádem do propasti beze dna, nýbrž příchodem do domu Otcova, a to se věru nesnáší s pláčem a nářkem.
Immergrün, 1936, č. 1, s. 4
Na stránkách "šumavského" 1. čísla ročníku 1936 varnsdorfského časopisu "Immergrün" (česky se květině, která nese to německé jméno, říká brčál, lidově i barvínek či zelenec) se o autorovi předchozího textu praví, že je bohoslovec, rodem ze Svinihlav (Zwinelag), okr. Kaplice. Přesněji vzato je místem, kde Franz Pfleger spatřil světlo světa, samota Šimáků Dvůr (Schimakenhof) u Bujanova (Angern), jehož je dnes součástí. Stalo se tak 20. února 1912 a otcem chlapcovým byl Josef Pfleger, matkou Anna, roz. Witzanyová. V německy psané kronice farní obce Omlenice (Umlowitz) nacházíme v roce 1921 dvě zmínky jména Anny Pflegerové ze Šimákova Dvora jako dárkyně obnosu 150,- a 40,- Kčs na nové ciborium, patenu a monstranci pro kostel Panny Marie Bolestné a sv. Jana Nepomuckého v Omleničce (Klein Umlowitz). Poté, co Franz Pfleger absolvoval kněžský seminář v Českých Budějovicích, byl tu 19. června osudového roku 1938 vysvěcen na kněze. Působil jako farář v šumavských Hartmanicích v letech 1938-1945, vlastně už po jejich připojení k Německé říši. Po vyhnání byl nejprve v letech 1946-1950 kaplanem v bavorském městečku Bad Birnbach, roku 1950 se stal farářem v hornofalcké vsi Aufhausen, kde pak po tři roky zastával místo proděkana a sedm let místo děkana v děkanátu Landau. V Aufhausen vytrval po 19 let, načež mu byla od roku 1969 až do jeho penzionování v roce 1985, kdy mu bylo 73 let, svěřena farnost Passau-Henning. Žil pak na penzi v Bad Griesbach (Griesbach im Rottal), kde 17. listopadu 1995 ve věku 95 let skonal. Pět let předtím se mu 25. listopadu 1990 splnilo ještě jedno přání, to ze třetí sloky Hartauerovy šumavské hymny: "Nur einmal noch, o Herr, laß mich die Heimat seh'n", poněvadž mohl 44 let po vyhnání sloužit zase doma na Šumavě mši svatou.
- - - - -
* Šimáků Dvůr, Bujanov / České Budějovice / Hartmanice / † † † Bad Griesbach (BY
