KAROLINE PICHLEROVÁ

Die Entstehung der Cisterzienser-Abtei Hohenfurth in Böhmen

Wie schwer des Tages Lasten drücken,
Wie heiß des Mittags Sonne sticht,
Hier, wo an naher Berge Rücken
Ihr Strahl sich zwiefach glühend bricht!
Kein Lüftchen regt sich in den Zweigen.
kein Hauch bewegt der Moldau Flut;
Kein Wild, kein Vogel will sich zeigen,
Sie alle drückt des Tages Glut.

Doch, hinter Saum des Forstes wallet
Empor ein düst'res Wolkenmeer,
Und aus entleg'nen Tälern hallet
Ein fernes, dumpfes Donnern her.
Die Wolken steigen immer höher,
In ihrer furchtbar dunklen Pracht,
Der Donner rollet immer näher,
Und Blitze zucken durch die Nacht.

"Das wird ein schweres Wetter geben!
Gott gnade dem bedrohten Land!
Doch was sich wieder uns mag heben,
Wir stehn in seiner Vaterhand.
Ich muss noch heut zur Waldkapelle,
Wie auch das Ungewitter tobt,
Und beten an geweihter Stelle,
Denn feierlich hab' ichs gelobt.

So spricht Wok Rosenberg zum Knappen.
Der geht, und führt sein Pferd ihm vor.
Der Graf besteigt den stolzen Rappen,
Und sprengt aus seiner Feste Tor.
Da steht das Wetter weit verbreitet:
Schon reißt aus seinem dunklen Schoß,
So wie der Graf herunter reitet,
Ein Wirbelwind sich heulend los.

Und immer stärker wird das Stürmen,
Es rauscht der Strom, es braust der Wald,
Indes ringsum von allen Türmen
Der Glocken banger Ruf erschallt.
Ein Blitz! - Ein Schlag! - Die Wolken reißen,
Es stürzt des Regens mächt'ger Guss,
Und wie aus durchgebroch'nen Schleusen
Schäumt wütend der geschwellte Fluss.

Der Graf hält staunend am Gestade,
Sieht, wie der Fluss stets höher schwillt:
Und drüben ist der Ort der Gnade,
Am andern Land das heil'ge Bild.
"Doch muss ich durch: ich muss es wagen,
Bei Gott! Mich treibt kein Frevelmut!"
So spricht der Graf, und ohne Zagen
Sprengt er den Rappen in die Flut.

Der teilt die hochentzürnten Wogen,
Und strebt mit angestrengter Kraft.
Doch bald wird er vom Schwall gezogen,
Und seitwärts von der Furt gerafft.
Das Wasser tobt, die Blitze blenden,
Der Donner kracht betäubend drein,
Als es mit dem Weltall enden,
Und heut der Tage letzter sein.

Der treue Rappe kämpft vergebens,
Der Wogen Schwall schlägt über ihn.
Der Graf verzeiht sich seines Lebens,
Und fleht mit Gott ergeb'nen Sinn:
"Willst du, o Herr! dass ich hier ende,
Soll ich im Wasser untergehn,
So nimm die Seel' in deine Hände,
Und lass sie dein Erbarmen sehn!"

Und wie er fleht, wirds drüben helle.
Ein Lichtstrahl teilt das wüste Grau:
Der Nebel weicht von jener Stelle,
Und goldner Glanz bescheint die Au.
Halb freudig, halb erschrocken schauet
Der Graf das wunderbare Licht,
Und ob er seinen Augen trauet,
Ob Wahn ihn blendet, weiß er nicht.

Da, mitten aus dem Schimmer dringet
hervor ein himmlisches Gebild.
Ein Engel ist es, goldbeschwinget,
Der rings in Glanz die Gegend hüllt.
Mit aufgehob'ner Rechte winket
Er weiter aufwärts am Gestad,
Und wo sein Finger hinweist, sinket
Die Flut, und ebnet sich ein Pfad.

Getrost erkennt der Graf das Zeichen,
Und treibt den Rappen in die Bahn;
Das Ufer will er schnell erreichen,
Und dankend seinem Retter nahn.
Doch, wie er mächtig vorwärts strebet,
Und schon das Land mit Freuden grüßt,
Sieht er den Engel, der entschwebet,
In Glanz und Himmelslicht zerfließt.

Voll Ehrfurcht steigt er nun vom Pferde,
Und wo die Lichterscheinung schwand,
Wirft er sich betend hin zur Erde,
Und hebt zum Himmel Aug und Hand;
Demütigt sich vor Gott im Staube,
Und bringt sich dem zum Opfer dar,
Der ihn der Flut nicht ließ zum Raube,
Der ihn geschützt so wunderbar.

Doch, seines Dankes Zeichen sollen
Nicht schnell mit dem Gebet verwehn.
Noch wenn Jahrhunderte verrollen,
Soll die Erinnerung bestehn.
Denn, wo in nebelgrauen Lüften
Der Engel rettend ihm erschien,
Da will er eine Kirche stiften,
Da soll der Andacht Flamme glühn.

Da walte in dem Heiligtume
Dienend ein frommer Priesterchor:
Da steige zu der Gottheit Ruhme
Ein ew'ger Lobgesang empor.
So wird auch in der Nachwelt Jahren
An dieser Rettung Beispiel, fest
Der fromme Glaube sich bewahren:
Dass Gott die Seinen nicht verlässt.

So wurde Hohenfurth erbauet,
Das jetzt noch an der Moldau Strand
In Herrlichkeit der Enkel schauet,
Und von der Flutenbahn benannt. -
Ein Denkmal ists der Zeit geblieben,
Wo noch ein frommer Sinn gelebt,
Und unbestrickt von ird'schen Trieben
Nach hohem Ewigen gestrebt.

Vznik cisterciáckého kláštera Vyšší Brod v Čechách

Dusný je den a slunce pálí,
o polednách až řeřaví,
dvojnásob horce žhaví skály.
Nic nečeří tok Vltavy,
ni větérek nepohne stromy,
ptáka či zvěře neslyšet
a jenom žár se v hoře lomí -
pod jeho dechem tichne svět.

Za hradbou lesa však se valí
moře šera, mrak za mrakem
a z odlehlých údolí zdáli
ozvěna hromu lehá sem.
Oblaka rostou ve své tíži,
hrozivou velkolepou tmou
údery hromů pak se blíží
a blesky nocí zašlehnou.

"Takový těžký nečas všude!
Bůh chraň teď ohroženou zem!
Ať cokoli jen s námi bude,
nechť Jeho ruka žehná všem.
Do kaple v lese cos mne žene
i když je bouře na dosah,
v tom místě nebi posvěceném
chci pokleknout teď v modlitbách."

Vok z Rožmberka takto praví
a káže koně osedlat.
Vyhoupne se naň bez únavy,
vpřed míří, opouští svůj hrad.
Bouře už zuří po okolí,
kolkol šíří svůj temný klín.
Vok sjel dolů a z pustých polí
kvil vichru klesá do roklin.

Stále mocnější jsou to tóny,
les šumí, řeka víří v něm,
jak by všech věží snad i zvony
zanikly v ryku kolkolem.
Blesk! Nato hrom! a z nebe na zem
se spouští liják. Nezkrocen
jak z protržené vodní hráze
kypí tok řeky v houšti pěn.

Vok stanul teď na jejím břehu,
vysoko vlny jdou a jdou
a neustanou ve svém běhu.
On vidí kapli za vodou:
"Musím tam k ní na druhou stranu -
ví Bůh, mne neděsí ten tok!"
Poprosí nebe o ochranu
a do vln míří kůň a skok.

Oř brázdí rozběsněnou vodu,
peřejí stále strháván
stranou od kýženého brodu,
doprostřed těch vod silou hnán.
Proud zuří, blesky oslepují,
hrom duní, bez přestání zní,
jakoby k skonu věků dují
trouby snad na soud poslední.

Marně by bojoval kůň vraný,
svírá ho mocný příboj vln,
Vok slyší všemu zvonit hrany,
praví však, Boží bázně pln:
"Chceš-li, ó Pane, abych tady
zahynul někde pod vodou,
vezmi mou duši do své vlády,
aspoň ji spas milostí svou!"

Jak takto prosí, svitlo čistě,
proťala šero prudká zář,
mlha se trhá na tom místě,
do zlata niva jasní tvář.
Půl v radosti, půl v strachu měří
Vok zrakem divuplný svit,
sotva svým vlastním očím věří,
za přelud mohl by to mít.

Náhle ze třpytu oslněný
zří nebeského anděla -
je celý zlatě okřídlený,
v záři jak ztopen docela.
Zdviženou pravicí on kyne
tam kupředu na druhý břeh.
Kam ruka míří, po dně vine
se stezka v suchých kamenech.

Vok nato pohne svého koně
tou snadnou cestou naproti.
Břeh dosáhl a jede po něm,
div Boží chová v paměti.
Děkuje za život a zdraví
zem kolem, zářnou k závrati,
nad ní anděl, jak pověst praví,
vzlétá výš, kde se roztratí.

Pokorně sesedne Vok z oře.
Kde Bůh ho obdaroval tak,
k zemi kleká, jak k bájné hoře
k nebi zvedá ruku i zrak.
Z prachu hloub pokloní se Pánu,
hotoví se mu oběť vzdát
co výraz díků za záchranu,
chcem zázrakem ji nazývat.

Kéž vděčná modlitba dál svědčí
po letech, co se událo.
Po věky, s obdivem vždy větším
kéž provždy budí trvalou
vzpomínku. Tu, kde v mlžné páře
anděl se zjevil samý třpyt,
kostel stůj, k Bohu od oltáře
žár modlitby má zasvítit.

Stavbu ať provždy sborem střeží
muži, jež sem Vok obeslal,
ať stoupá z úst řeholních kněží
věčný zpěv radosti a chval.
Ať budoucí svět tady vidí
příklady víry, zbožný ruch
na důkaz, že k záchraně lidí
své věrné neopustí Bůh.

Tak Vyšší Brod nadále stojí,
kde břeh omývá řeky proud
před zraky vnuků kráse svojí
klášter dá nad ním vyniknout. -
Z časů, které připomenou ti,
že pokud víra žije v nás,
po strastiplné zemské pouti
nás čeká vyšší, věčný jas.

1816

P.S. Tato "balada podle dochované lidové pověsti" vyšla v Praze tiskem Gottlieba Haaseho a kupodivu je součástí regionálního fondu Jihočeské vědecké knihovny České Budějovice. Jejímu půvabu v originále trochu přispívá i starší pravopis, který tu ovšem byl upraven. O "hraběti" (jak je titulován v textu) Vokovi z Rožmberka praví autorčina poznámka pod čarou, že byl "maršálem Království českého a zakladatelem vyšebrodského opatství v roce 1259".

Vlastenecká básnířka vídeňské doby předbřeznové a biedermeieru jen zdánlivě patří pouze městu svého narození i skonu, metropoli na Dunaji. Spatřila tam sice 7. září 1769 světlo světa a 9. července 1843 i zemřela, ale právě Vyšší Brod byl místem, odkud pronikala katolická restaurace z Horních Rakous dál do Čech a Karolina Pichlerová, rozená Greinerová, s ním byla spolu s historikem Kurzem z kláštera Sankt Florian v bohatém styku. Prostřednictvím jiného historika Maxmiliana Millauera mířila odtud katolická obnova především do Prahy. Co jiného je Stifterův Vítek, věnovaný právě Praze, než literárním výrazem této obnovy, promítajícím šlechetné ideály "humanitas austriaca" do obrazu Čech století dvanáctého? Ani ta nejzbožnější přání, na jejichž počátku stojí i vzácná balada vídeňské autorky, nemohla ovšem zabránit ničemu z toho, co přišlo nejen ovšem na Šumavu potom a trvá do našich dnů.

- - - - -
* Vídeň (A) / Vyšší Brod / † † † Vídeň (A)