IGNAZ PILS
|
Die Schmiede Einst klang der Hammer die Straße entlang, Der Blasebalg fauchte und stöhnte, Es stoben die Funken, der Amboss sang, Die Erde von Schlagen erdröhnte. Die Rosse standen in stattlicher Zahl, So war 's bei der Schmiede. - Es war einmal. Der Meister, ein kleiner rundlicher Mann, Er lächelte immer zufrieden. Mit grobem Lederschurz angetan, Konnt' wacker das Eisen er biegen Und zwingen selbst den härtesten Stahl. So war 's in der Schmiede. - Es war einmal. Die Tür ist geschlossen, die Esse kalt, Der Amboss wuchtet mit Schweigen. Die Stille stört keiner Stimme Gewalt, Kein Ross mag ferner sich zeigen. Einst blankes Gerät wie des Rostes Beute. So ist 's bei der Schmiede, ist 's heute. Der lächelnde Meister, er kommt nicht mehr. Vorbei ist sein Schaffen und Walten, Und gäbe es Arbeit dringend gar sehr, Du findest ihn nimmer, den Alten. Verklungen ist längst schon der Hämmer Gesang, Der Meister, er tat seinen letzten Gang. |
Kovárna Znělo kdysi kladivo při cestě a měchy supěly a žhnuly uhle i kovadlina v bolestech úderů, které zemí hnuly. Voněla z hřebců živá síla, kovárna tady kdysi byla. Mistr, klidný a zavalitý, se spokojeně vždycky smál. V zástěře z kůže s ohněm hbitým a s železem se věčně pral, až matná ocel svitla bílá. Kovárna tady kdysi byla. Zarostly dveře, v peci chladno. Kovadlina spí v kopřivách. Pach kopyt ani hřívu žádnou necítí ticho, starý prach. Rez ze všech koutů jenom zívá v kovárně. Bývala tak živá. Veselý kovář nepřijde sem, ráz naráz nerozežene tmu, kamkoli kdy s prací hne se mistr v zástěře kožené. Jedna rána, než ráj se rozední, bývá i kováři ta poslední. |
|
Hoam!, 1993, s. 271 |
|
|
P.S. Báseň se vztahuje ke kovárně u Czerwenků (Czerwenka-Schmiede) v Benešově nad Černou, kde působil školní kamarád a druh z dětství autora těch veršů, místního učitele Ignaze Pilse, kovář Josef Czerwenka. Stačil umřít roku 1936, přesně deset let před potupným odsunem. |
|
|
S' Kreiz am Krebsnberg Am Krebsnberg, do steht a Kreiz und schaut der Sunn entgegn. Durt bin i mit meim Freind vor Johrn gern nachn Feieromd glegn. Durt siacht ma af zwoa Freithof hin und wird ganz trauri gstimmt, wei vül Bekannte durt schon san und koana wieder kimmt. Und bei dem sölbing Kreiz am Berg, wia hot 's uns do guat gfoln, wann mir ban Kornschnein olemol hobn durt obn Jausen gholn. Mei Voda und mei Muatta haum gwiss oaft ihna Herz augschitt und haum in liebn Herrgott durt für uns um 'a Segn bitt. Mei Freind, der liabi, treie is im großen Krieg verbliem. Grod redn her in owei no, wann i vabei durt kimm. Geht heit mei Weg am Kreiz vabei, do wird ma völli gwiss, dass unser ganzes Lebn scho glei a oanziger Kreizweg is. |
Kříž na Krebsů vrchu Na vrchu zdávna stojí kříž a svítí slunci vstříc. Co všechno tady s přítelem stačili jsme si říct! Vidět odtud dva hřbitovy, to hned jsi smutku blíž, že ty, kdo z blízkých leží tam, už sotva potkat smíš. U toho kříže na vrchu bývalo dobře nám. Tady jsme o žních sedali po práci k besedám. Rodiče s námi častokrát museli starost mít k Bohu sem pro nás chodili ochranu vyprosit. Ve válce zašel navždycky kamarád nejmilejší. Slyším ho v duchu hovořit, když chodím cestou zdejší. Až když staneš tam pod Kristem, teprve pochopíš, že sama pouť tvým životem je jeden těžký kříž. |
|
Hoam!, 1995, s. 10 |
|
|
An die Heimat Wenn Schlaf und Traum mich fliehen in stiller, dunkler Nacht, o, meine teure Heimat, da wird oft dein gedacht! Da wandert meine Seele, vom Leibe unbeschwert, die wohlvertrauten Wege zu meiner Heimat Herd. Um Stein und Bäume schmiegen sich meine Glieder dann, dass ich bei hellem Tage es gar nicht fassen kann wie fern, wie fern, o Heimat, ich nun von dir muß sein - doch bleiben will ich immer in Lieb und Treue dein! |
Na domov Spánek i sen mne míjí, jak nocí sám bych šel, to jsem se na svůj domov v daleku rozpomněl. To putuje má duše bez těla, bez tíže, důvěrně známou cestou domů, co nejblíže. K našim stromům pak přilnou mé paže ve tmě zas, neměl jsem za dnů dávných pochopit asi včas, co je to domov ztratit, jako to teď už vím -- kdy s věrnou láskou tuším, kam provždy náležím! |
|
Südböhmischer Volkszeitung, 26. 7. 1936, s. 3 |
|
|
Zum Abschied Nun hab ich in seiner Schöne Das Heimattal wieder geschaut. Seiner Berge gewaltige Söhne, Geschmückt wie die herrlichste Braut. Hab' manch' altem Mütterlein wieder Ins treue Auge geblickt. Und manchem Freunde gar bieder In Liebe die Hände gedrückt. Vor deinem Kirchlein strahlet Ein mächtiger Lichterbaum, Wie man ihn schöner nicht malet Zum weiten Himmelsraum. Ich musste dich wieder verlassen Im Morgen-Nebel-Grau. Lebt wohl, ihr stillen Gassen, Mein liebes Deutsch-Beneschau. |
Na odchodnou Až teď v celé své kráse údolí zazáří. V svatebním stříbrojase rdí se den ve tváři. A v očích maminčiných uzříš se slzy chvět. Odpouštíme si viny s přáteli z mladých let. Před kostelem se třpytí štědrovečerní strom. Celičké živobytí zůstal bych v nebi tom, musím však dát ti sbohem, když jitro z mlh se klove. V nedořečení mnohém zmlkls, můj Benešove. |
| 3.I.1938 | |
|
P.S. Píseň na odchodnou od vánočního stromu domova se symbolicky stává předzpěvem rozloučení s celým jedním dobovým společenstvím, ztraceným už jednou provždycky. |
|
|
Einsamer Gang durch die Felder Gern tu ich einsam einen Gang Durch die Felder, wo ich einst die Sense schwang. Wo in Jugendkraft ich hab den Pflug geführt. Seltsam ist mein Herz dabei gerührt. Bilder steigen vor der Seele auf, Die schon längst verweht der vierzig Jährlein Lauf: Seh die teuren Eltern schaffen ohne Rast, Seh sie tragen ihres Müden Alters Last. Heut wie damals glänzt der Sonne Strahl, Ziehen dunkle Wolken über Berg und Tal, Brausen wilde Stürme und Gewitter hin, Wo ich mählich fremd geworden bin. Heimatboden! Trägst wie einst die Frucht Unvermindert trotz der Zeiten jähen Flucht, Gibst wie eine Mutter - immer wieder und auf 's neu, Heimaterde! - Vorbild heil'ger Treu! |
Sám pěšky v polích Jak rád bych zase v našich polích šel, kde jsem se kdysi kosou oháněl a mladou, pevnou rukou vedl pluh. Srdce cítí ten pevný letokruh obrazů v duši, rojí se tam zas, čtyřicet let tak přešlo, drahný čas. Rodiče drazí po lopotě dní tíži let nesou silou poslední. Dnes jako tenkrát září slunce svit, víc temných mraků vidím nebem jít. Divoké bouře táhnou s vichry sem, kde víc a víc se cítím cizincem. Rodná zemi! Dál neseš sladký plod navzdory běhu věků o překot. Jsi jako matka - každým novým dnem zůstaň s námi - my tvými zůstanem! |
|
Budweiser Zeitung, 1938, č. 33, s. 5 |
|
Teprve dlouhý článek v říjnovém Hoam! roku 1999 o malíři Walteru Pilsovi, který se narodil 28. listopadu 1919 ve Velkých Skalinách (Großgallein) právě v rodině učitele kreslení, ředitele školy a varhaníka v Benešově nad Černou Ignaze Pilse, autora shora uvedených veršů, zpravil mne blíže o jednom ze šumavských autorů, kteří mne upoutali před více než deseti lety v krajanských časopisech svou naivní zemitou opravdovostí, navíc o jednom z prvých, jejichž poezii jsem začal po roce 1989 překládat do češtiny. Napsal jsem na Pilsovu adresu do Karlsruhe dopis se žádostí o bližší data k životopisu jeho otce a do Benešova nad Černou jsem se téhož dne koncem února 2001 obrátil s dotazem na kronikářku obce a sčítací komisařku (v noci na 1. března se Česká republika sčítala pro další tisíciletí), zda by se ještě nenašel benešovský pamětník, který mohl znát kdysi německého pana řídícího. A jeho někdejší žák pan Jan Gušl opravdu vyčetl z benešovské Sterbebuch na s. 71, že jeho přísný učitel a "Hauptschuldirektor" Ignaz Pils (v Sterbebuch ho píšou mylně Ignatz) zemřel 21. června 1941 v krumlovské nemocnici na ucpání žlučovodu a srdeční slabost (parte v Budweiser Zeitung z 25. června uvádí dokonce, že se tak stalo o půl třetí ráno) a byl 25. června pochován na hřbitově v Benešově nad Černou, kde neudržovaný hrob s naprasklým dříkem velkého bílého kříže vystupujícího z jinak temné desky náhrobku s pozlaceným nápisem Familie Ignaz Pils dodnes kryje "tělo básníkovo". Jeho pohřeb z domu čp. 52 v Berggasse (ulice je opravdu strmě do kopce), který také dodnes stojí, jakkoli devastován, byl událostí pro celé městečko a pozůstalá manželka Marie, rozená Watzlová "aus Krummau", jakož synové Walter a Hans provázeli zesnulého otce, který se nedožil ani svých 59 let - narodil se 29. června 1882 - za rakví, v níž podle parte spočívala "entseelte Hülle", ano: tělesná schrána, v níž už nebyla osvobozená konečně duše, za níž byla den nato sloužena mše v benešovském kostele svatého Jakuba. Čeho všeho byla jen ta básnivá duše ušetřena!
- - - - -
* Benešov nad Černou / Velké Skaliny / † Český Krumlov / † † Benešov nad Černou
