ALFRED PITTERTSCHATSCHER

Z hledání Kratochvíle

1962
Václav Frühauf, fotograf ze Stříbra, uměleckoprůmyslový výtvarník z ulice U Červené lávky 657, zvětšil téměř před padesáti lety v temné komoře negativ na papír Agfa-Gevaert, na němž se až dodnes, i když už jen slabě, vybledle uchovala podoba mé české babička z matčiny strany. Odhaduji, že fotografie vznikla někdy mezi lety 1960 a 1964. Barbara Reiter, rozená Barbora Marková, dcera mlynáře Emanuela Marka z Blovic 32 a Anny, rozené Pondělíkové, také z Blovic, sedí jako host ze Západu v obývacím pokoji vedle manželů, padesátníka ze začínajícíc pleší a tmavovlasé obtloustlé ženy také kolem padesátky, asi osmnáctiletého děvčete a patnáctiletého chlapce, další chlapec, který vypadá stejně jako já v tomhle věku, až neuvěřitelně stejně, asi tříletý, na fotce se mi podobá jako vejce vejci; a starý muž, možná osmdesátiletý, pětasedmdesátiletý, u druhého konce stolu. Tenhle starý muž je prý bratrem mé babičky. To jsou všechny doklady o mých příbuzných z babiččiny strany. Moje blovická babička, která neuměla ani slovo německy, se zamilovala po první světové válce do mého, o tři roky mladšího dědečka z Grieskirchenu, mašinfýry, který si ji 12. 11. 1921 vzal. Za svědky šli Johann Basek, listonoš z Blovic, a statkář Mathias Lavis. Maminka se narodila v roce 1924, bratr v roce 1921. Po rozchodu prarodičů, někdy v roce 1932, vychovávala moji, tehdy osmiletou maminku babička, jedenáctiletý bratr zůstal u dědečka, resp. jeho příbuzných v Altheimu. Jeho rodiče žili v Grieskirchenu. Bohužel nemám adresu českých příbuzných své babičky a docela mě láká navázat s nimi po padesáti letech kontakt. Chtěl bych se setkat s tím tehdy tříletým hošíkem, kterému by teď bylo asi šedesát. Chtěl bych vypátrat tohle dítě, své alter ego. Muselo by přece ještě žít jako já, pokud již nezemřelo. Nemůže mu být víc než šedesát, určitě je stejně starý nebo trochu mladší než já. Na fotce vypadá stejně jako já, když jsem byl dítě. Vím, že si babička nejdřív myslela, že mě vezme sebou do Blovic, ale nakonec jela raději sama, protože jsem byl na takovou cestu moc malý. Byla by to moje první cesta. Druhou příležitost vycestovat jsem měl při jedné procházce kolem Salzachu. Byl jsem tak roztomilý, že si ihned chtěl jeden americký pár vzít s sebou do Ameriky, vyprávěla babička hrdě. Tehdy měla igelitovou pláštěnku a kšiltovku a bylo jí kolem sedmapadesáti, já, asi čtyřapůlletý, měl kožené kalhoty a horalský klobouček.

1967
Vzpomínám si, že asi pět nebo šest českých příbuzných navštívilo v roce 1967 mou matku, dceru mojí babičky, v Salcburku poté, co babička jela dvakrát za nimi do Plzně. Příčinou návštěvy byla zřejmě babiččina amrt 30. září 1966 ("Arterioskleróza v pokročilém stádiu. Cor bovinum"), kvůli níž dostali příbuzní povolení vycestovat z ČSSR do Salcburku. Vždyť jim zemřela teta. Protože jsme v našem bytě v salcburské čtvrti Itzling v Nádražní ulici spát z nouze ve vší skromnosti na podlaze v obývacím pokoji. Jejich návštěva proběhla tedy krátce po babiččině zesnutí. Moje babička se narodila 3. ledna 1895 v Blovicích I/316/2 jako dcera Emanuela Marka a Anny, rozené Pondělíkové. Zemřela 30. září 1966 v 18:45 v zemské nemocnici v Salcburku.

1885
Dědeček z matčiny strany pocházel z Grieskirchenu, tatínkův otec z Merana (pradědečkův rod měl kořeny ve Švýcarsku, ve Wassenu); babička z matčiny strany z Blovic, z otcovy strany ze Štýrska, takže jsem dědičně jednou čtvrtkou Hornorakušan, čtvrtkou ze Štýrska a mám v sobě i čtvrtinu Čecha. Moje česká babička je pro mě stejně důležitá jako maminka, a taky proto, že jsem u ní trávil jako dítě hodně času. Miloval jsem svou babičku jako vlastní matku. Hádal jsem se s ní častěji než s maminkou. Zase jsem si ji udobřoval. Spal jsem jako dítě u ní. Vychovala mě. Když zemřela, bylo mi dvanáct a ve chvíli, kdy umírala, jsem seděl ve škole.
Čím jsem starší, tím se cítím víc jako Čech. Že se své babičce podobám i přes dědičný vliv mé matky, dokládají fotky, na kterých jsem ve svých čtyřiceti devíti zachycen s matčiným bratrem, se svým patnáctiletým bratrancem (synem bratra mé matky) a osmdesátiletým bratrem své matky. Podobáme se sobě především posazením očí, šely a lícními kostmi. Všichni neseme rysy naší české babičky. Ústa a bradu mám po tatínkovi, krátké nohy po babičce, vytáhlý trup po otci.

1972 - 2001
Vzpomínky: Dva až tři pobyty v Praze, cesty do Prahy, jeden z mých nejhezčích výletů hluboko do nitra Šumavy, do Vimperku (Winterberg). Jinak se mi ve vzpomínkách s Čechami spojují především túra po Severním hřebeni (Nordkammwanderweg), do Weigetschlagu, Studánek, Vyššího Brodu a dál, mnoho, mnoho nepříjemných komárů a ovádů, hraniční přechod Wullowitz/Dolní Dvořiště, ještě v době železné opony, pohled přes ní do tehdy "neviditelné ČSSR, na dohled strážné věže, dalekohledem nás zaměřovali pohraničníci, pak v době otevření nezapomenutelné putování poprvé do tehdejšího Československa kolem borůvčí, na němž uzrály bobule velké jako hrozny, směrem k Lipnu (Moldaustausee/Vodní nádrž Lipno) přes přechod ve Wullowitz, široko daleko už žádné věže a vojáci... Místo ČSSR přechodně ČSFR, a pak Česko (Tschechien). Plachetnice na hladině Lipna.
Ve filmu "Až přijde kocour" nosí kocour brýle, skrze které vidí, zda je člověk dobrý nebo zlý. Natočil ho Vojtěch Jasný. Ano, důležité a nezapomenutelné pro mě zůstává setkání s režisérem Vojtěchem Jasným v době, kdy jsem studoval v Salcburku, ovlivnil mě na celý život. Jasný, od něhož jsem se v Salcburku hodně naučil a jehož jsem potkal před dvěma lety znovu na filmové přehlídce ve Freistadtu. Právě byl na cestě ze Salcburku přes New York do Kalifornie. Jasný natočil film Když přijde kocour se slovenským kameramanem Igorem Lutherem, jeden film točila s kameramanem Walterem Lassallym, který pracoval také na "Řeku Zorbovi". Jasný zfilmoval s Igorem Lutherem i "Klaunovy názory" od Heinricha Bölla a o vlásek mu unikla práce na Solženicynově "Souostroví Gulag". Při svých narozeninách u čaje a sušenek mi tehdy nabídl roli vězně a zeptal se, zda umím anglicky. Článek, který jsem napsal pro Salzburger Nachrichten ("Vojtech Jasny - Porträt eines Predigers"), tj. "portrét kazatele", prý uchovává ve svém newyorském bytě v úctě. Řekl mi to na Heimatfilmtagen ve Freistadtu a neustále mě přitom sledoval okem digitální kamery. Ano, a také jeden kameraman z Horního Rakouska, Alois Sulzer mi připomíná Čechy, Sulzer údajně jako první údajně jako první propašoval na Západ ve svém voze v katalyzátoru šestnáctimilimetrové snímky ČSSR okupované státy Varšavského paktu. A pak ještě můj dokumentární snímek o Gertrudě Fusseneggerové, rozené Plzeňačce, který jsem dělal u příležitosti jejích osmdesátých narozenin a který mě dovedl až na židovský hřbitov v Plzni a na střechu jednoho hotelu na kraji města a podobně. Pohled z hotelové střechy na cihlově červenou Plzeň...

1964
Vzpomínám si, že mi dávno před pádem železné opony babička vyprávěla, jak se jedna žena pokoušela propašovat přes hranici do Rakouska mnoho náramkových hodinek, ale zda to byla moje babička nebo jiná žena, která hodinky převážela tajně přes hranici na svém zápěstí, už nevím. Vždycky jsem si jako dítě před usnutím představoval, jak pašované hodinky začaly na babiččině paži tikat všechny naráz právě na celnici. Pamatuji si na strážníky, na závory, na šikanu před pádem opony, poté na otevření hranice, na průtrž mračen, na déšť a dívku stojící uprostřed toho všeho - po otevření hranice - krásná, nádherná blonďatá dívka na kraji silnice, prostitutka, která evidentně čekala na zákazníka v průhledných, krátkých, nabíraných květovaných letních šatech, ve vlažném jarním dešti. A jiní Češi prodávali kolem silnice v pozdním odpoledni hřiby a v šumavských lesích voněly houby a zářily muchomůrky, velké skoro jako kavárenské stolky. A v žádném českém hotelu nebyl volný pokoj, až jsme posléze skončili v pobočce česko-bavorského hotelového řetězce. Ano, abych nezapomněl, ještě mě napadá Krumlov (Krumau), byl jsem tam asi čtyřikrát, před i po revoluci. Jednou jsem tam koupil svému nejmladšímu synovi housle. Ve dnech bezprostředně po otevření hranic přišly tisíce Čechů poprvé po roce 1968 zase do Horního Rakouska a Rakušané měli z této "invaze" hysterický strach. Byl jsem hluboce dojat a rozjitřen nadějí a štěstím těchto lidí, chtělo se mi brečet, když jsem viděl ty obličeje plné iluzí, tváře Čechů, kteří opět směli cestovat a být "volní", a styděl jsem se za rakouský strach, že by jim tihle Češi mohli něco vzít nebo ukrást. Předtím, dvacet let předtím, samozřejmě snímky Alexandra Dubčeka, Pražského jara 1968 na tehdy ještě černobílé televizi v našem salcburském bytě. Tanky, studenti, transparenty. Dubček, Havel.

1995
Čeští turisté mě vždycky v dobrém slova smyslu zaujali. Na rozdíl od Rakušanů či Němců v Praze nebo kdekoliv jinde. Při túrách, na kterých kolem vás v těsné blízkosti sousedsky projdou čeští turisté, nevdechnete žádné fáčko, ani jiný deodorant, ale přirozený pot: když potkáte Čecha, ucítíte vždycky přírodní pot a vůni borůvek a plátěných batohů s popruhy z vepřovice. Hospodský ze Simonyho chaty jednou řekl: "Jetzt sind wieder 'welche' da" (tj. "Už jsou tu zase 'ňácí'), a myslel tím nadšené české turisty, kteří nocují mimo chatu, jen tak pod celtou nebo ve stanu na úpatí Dachsteinu, pod širákem, protože si nemohou dovolit spát uvnitř. Byla to také doba, kdy se v Rakousku začalo platit i za sklenici obyčejné vody. Češi si totiž nemohli dovolit nic jiného než vodu z vodovodu. Vzpomínám si na muzikanty, kteří nás při svém putování s nástroji míjeli. Hudební hraniční provoz. S basou na rameni, harmonikou a trumpetou. A později v Greinu pak "Motovidlo", skupina pouličních muzikantů, které jsem potom pravidelně zval do Lince. Josef Konšal, harmonikář, byl ze skupiny nejstarší, opravář ledniček, řidič autobusu, listonoš a kameník; Roman Krása, ďábelský houslista, hraje hlavně na vozembouch, byl odjakživa elektrikářem v metru; rychle se množí, už má pět dětí, k čemuž musel zamotat hlavu dvěma ženám, je zároveň kytarista, bubeník, hraje i na tenorsaxofon. Jiří Semotán alias Prcek je hráč na kontrabas a původně se živil jako architekt, specialista na výškové stavby, dělí svůj čas mezi zahradu a svou jakoby mimochodem provozovanou restauraci. Je rozvedený a má dvě děti. Eduard Brabec studoval náhodou botaniku. A dělal na Akademii věd výzkumy v oblasti rostlinné ekologie. Teď dělá účetního a hudebníka, protože se na nástroj učil hrát už od druhé třídy. Klavír, klarinet, od osmnácti elektrická kytara. Češi jsou univerzální, flexibilní lidé. Rakušané jsou proti nim těžkopádní. Josef, Roman, Jiří a Eduard: předobraz mnohostranných Čechů.
A pak jsem se seznámil s oním slavným a nadaným hercem, kterého mi představil Walter Pilar. Výborný mim a kumštýř, kterého jsem stihl obsadit do několika rozhlasových her a jednoho filmu, než zemřel na následky cukrovky. Vyprávěl mi, že musel o každém našem setkání podat zprávu bezpečnosti a detailně vyprávět, co jsme si spolu na Západě povídali. Ten slavný herec se jmenoval Bohumil Bezouška, v ČSSR byl za dob komunismu televizní hvězdou, pak se mu dařilo hůř, což se dalo vyposlouchat z jeho ironických politických vtipů. První impuls k jeho obsazení dala rozhlasová hra Ernsta Jacobiho, kterého jsem znal od doby, kdy Vojtěch Jasný zfilmoval hru "Alexander März" od Heinara Kipphardta. V Jacobiho hře ztělesnil Bohumil velkolepým způsobem hlavní roli a Ernst Jacobi později napsal ještě jednu hru, která se jmenovala "Der Stich" (tj. "Bodnutí"). Odehrávala se v Čechách a já do ní obsadil Bohumila. Jacobi si tu hrál s českými pověstmi. Jacobi si pak málem koupil v Čechách dům a žil potom delší čas v Mühlviertelu.

1983
Kdysi byly v Praze všechny budovy pod lešením. Vzpomínám si ještě na noční návrat z lipského knižního veletrhu, bylo to ještě za časů "DDR" a projížděl jsem opuštěnými českými silnicemi. Tahle doba už je dávno pryč a česká barokní města jsou zrestaurována. Pěkně, téměř pohádkově na mě působil Krumlov krátce po otevření hranic, pro mě, konzumní společností rozmazleného zápaďáka to byl ráj, který padesát let nezasáhla komerce. "Tote Grenze" (tj. "Mrtvá hranice"), tak se jmenovala jedna rozhlasová črta Ludwiga Lahera, který se zabýval lidmi žijícími kolem české hranice; neprodyšně uzavřená hranice existovala do roku 1983 a Ludwig Laher byl podle mě jedním z prvních autorů, který se zasazoval o její otevření a dělal proto u hranic nahrávky s Rakušany; sbíral materiál podél česko-rakouské hranice hlídané ze strážních věží; také Walter Pilar, autor rozhlasové povídky "Böhmerlei" (tj. "Čechánky"), patří k prvním, kteří se pokoušeli dostat na "druhou stranu". To bylo předtím. A poté, po otevření hranice, jsme v regionálním rádiu připravovali kurz češtiny, abychom se staronovými sousedy dorozuměli, a moderátor Helmut Heinz Ecker byl tím pokusným králíkem, který se před posluchači musel učit česky. Bylo legrační, jak bezmocný byl Ecker i další našinci proti češtině, takže jsem se pokaždé smál pod mixážním pultem. Styděl jsem se za ty Rakušany, kteří se zabarikádovali před Čechy, co mohli poprvé od roku 1968 zase vyjet na Západ a proudili do Horního Rakouska. A zatím kontrolují rakouští celníci své vlastní lidi tak přísně, jako dřív hlídali Češi všechny přijíždějící. Zjišťuji, zda Rakušané za své západní peníze nevykupují bezohledně jako posedlí české obchody a nepašují z Čech do Rakouska kartóny nebo dokonce plné kufry cigaret, krabice zákusků, kila masa... Mezitím je povolený jen jeden kartón cigaret a rakouští celníci se podobají těm českým komunistickým svými svými dalekohledy, šikanou, hraničními závorami a zrcátky, jimiž prohlížejí podvozky. Oni, tedy Rakušané, jednou prohledali každý čtvereční centimetr mého vozu, protože mě chtěli chytit při pašování. Jenže já nic nepřevážel, čemuž celníci nemohli uvěřit. Lipský knižní veletrh jsem navštívil krátce před pádem berlínské zdi a do Rakouska jsme se vraceli přes ČSSR, vzpomínám si dodatečně. Muselo to být v osmdesátém osmém. Vzpomínám si na přerušované blikání silničního značení na silnici, po níž jsme se blížili do Prahy. Bohumil, král mimů, nás prováděl městem.

2003
Se Šumavou mě seznámil místní rodák, mistr krejčí Alexander Prieschl, který pochází z Horní Plané (Oberplan) a žil v Salcburku, napsal jsem o něm a jeho ženě Magdaleně v roce 1995 knihu pro nakladatelství Styria, natočil v roce 1980 film pro ZDF a v roce 1982 reportáž pro ORF. O Benešových dekretech jsem si vyslechl před nedávnem, v listopadu, krátkou přednášku univerzitního profesora Dr. Hanse Hautmanna, lineckého historika, vedoucího Institutu pro novější a soudobé dějiny na univerzitě v Linci. Jeden z mých příbuzných byl totiž sudetský Němec a v roce 1945 byl odsunut. A také si dělám starosti kvůli Temelínu, i když mě ekolog Eduard Brabec stále přesvědčuje, že JETE je bezpečné. A příští nebo přespříští týden zas vyrazím do Čech, do Blovic, z nichž pochází moje babička. Poprvé navštívím tenhle pozemský kout, světadíl mé babičky. A už také vím, že Kratochvíle znamená "krátká chvíle". To se mi líbí. A ode dneška protestují na hranici čeští zemědělci proti agrární politice EU.

Překlad Lenky Houskové přebírám pro tuto textovou ukázku ze sborníku "Střídavě jasno - povídky rakouských a jihočeských spisovatelů" (2003) celý beze změny s tím, že nejde o přetisk celého tlumočeného originálu "Suchaktion nach Kratochwil", tj. "Hledání Kratochvíle", nýbrž jen o sledování jedné jeho "dějové" linie, týkající se vlastní osoby autorovy a jeho vztahu k Čechám, potažmo k Šumavě. Alfred Pittertschatscher se narodil 28. ledna 1954 v Salzburgu. Studoval hudební pedagogiku a germanistiku, působil jako novinář (nemohu si při té příležitosti odpustit odkaz na významného rodáka z Blovic Pittertschatscherovy "české babičky", francouzského žurnalistu a pařížského dopisovatele londýnských Timesů jménem Henri Georges Stephane Adolphe Opper de Blowitz /1825-1903/ - viz Wikipedia) a rozhlasový literární redaktor, od roku 1982 zodpovědný za literaturu v hornorakouském studiu ORF (Österreichischer Rundfunk). Jeho text tolikerými adresnými osobními vazbami míří přímo k našemu srdci, srdci dědiců jedné jediné země, hledané a milované "Kratochvíle", "krátké chvíle" prozření, jímž by měla být právě literatura jakéhokoli lidského jazyka.

- - - - -
Horní Stropnice