FRANZ PLACH

Das Stubener Lied

Kenn ein schönes Dörfchen dort,
tief im Böhmerwalde
wird genannt das Stubnerdorf
liegt auf sonn'ger Heide;
ringsherum sind Bergeshöhn,
Tannengrüne Auen,
süße Heimat, wunderschön
bist du anzuschauen.

Dieses Dörfchen lieb ich sehr
über alle Maßen
kanns vergessen nimmermehr,
müsst ich's einst verlassen.
Denn in diesem Paradies
lebt ich gar so gerne,
denn in diesem Paradies
lebt ich gar so gerne.

Hůrecká píseň

Znám ves tam u nás doma
hluboko v Šumavě,
ta ves Hůrka jméno má,
sluní se tu v trávě;
kolem vrchy zas a zas,
zeleň luk i lesů,
Tvou řeč, zemi plná krás,
provždy v sobě nesu.

Ve svém srdci chci Tě mít
v lásce neproměnné:
kdo Tě musel opustit,
už nezapomene
na kraj, kde i já jsem žil
kdysi jako v ráji,
na kraj, kde i já jsem žil,
kdysi jako v ráji.

Na pouť k Panně Marii Sněžné do Kašperských Hor

Je sluncem ozlacená letní neděle začátkem srpna. Ze šumavské vsi Vlčí Jámy (Wolgsgrub) nedaleko Boubína se vydává usoužená matička, Vroni jí říkají, jako Veronika, Michlova žena, na cestu. Jde na pouť k Panně Marii Sněžné do Kašperských Hor (Bergreichenstein). Slíbila to, když její muž právě před týdnem odjel za velkou louži vydělávat dolary.
Cestou se k poutnímu procesí připojil poutnický zástup z Nového Světa (Neugebäu). Za zvuků modliteb a zbožných písní se cesta krátí. A když se od Liščího vrchu (Füchselberg) konečně po prvé zjeví před očima líbezné Kašperské Hory i s dvojvěžím mariánského poutního kostela, jako by srdce sevřela radost i tesknota zároveň...
Kde je asi teď její muž? Nezuří zrovna na moři bouře? Už přichází poutníkům naproti kašperskohorské duchovenstvo a kapela zdejších muzikantů, zvony se slavnostně rozhlaholily a srdce naší poutnice bije rychleji a výš. Ve starém zlatokopeckém městě se to jen hemží poutníky z Vimperka (Winterberg), Strážného (Kuschwarda), Knížecích Plání (Fürstenhut), Železné Rudy (Eisenstein) i Všerub (Neumark). Jsou vlídně přijímáni na nocleh v měšťanských domech, poněvadž sem přišli zdaleka už v předvečer mariánské slavnosti, a jsou domácími, kteří se nechtějí přece dát zahanbit, hoštěni pouťovými koláči a bílou kávou.
Vroni nestačí ani děkovat svými Zaplať Pán Bůh! Umiňuje si ráno, že se bude pilně a vroucně modlit jak dole při poutní kapli u studánky v Grandlu pod kostelem, tak i potom v něm a plní svůj slib s veškerou horlivostí. Dlouho klečí před oltářem poutního kostela a hovoří s Nebeskou Matkou nelíčenými slovy: "Víc než dvacet let, vlastně už od dětství, byl můj Michl v zimě v létě za prací v nekonečných lesích na Boubíně (Kubani), Bobíku (Schreiner) i Chlustově (Krustelberg).
Stačilo to tak sotva na chleba a trochu té polévky pro nás a naše děti. Snášeli jsme trpělivě nouzi a odříkání. Děti jsou ve službě na selském, u dobrých lidí. Dala jsi nám všem po celý ten čas pevné zdraví. I dál pomoz, Matko, ochraňuj mého muže, ať dopluje do Ameriky šťastně bez úhony! Chce se za několik let vrátit s tím, co našetří, zpátky sem k nám na Šumavu. Rádi bychom si koupili vlastní chalupu a kus pole k obživě.
Náš malý Sepp by se tak rád stal knězem. Nebeská Matko, pohleď na nás, vyslyš mne ubohou! Už tolikrát jsi dokázala pomoci!" A Vroni se zdá, jako by Maria na oltáři souhlasně kývla a je jí najednou tak blaze na duši, tak jásavě, že kdyby tu klečela sama jediná, musela by to dát hlasitě najevo. A když pak zase stane venku před kostelem, zapomene alespoň na několik hodin všechny starosti a hořkosti, co jich život přináší.
Cítí se jako znovuzrozená. Sto očí by musela mít ta prostá žena, aby do nich pojala všechnu krásu té pouti k Panně Marii Sněžné. Procesí za procesím přichází s modlitbami a zpěvy, vedeno kněžími, provázeno i vítáno hudbou. Nesčetné mariánské sochy se předstihují krásou, neseny v zástupech bíle oděných dívek. Nádherný hlahol kostelních zvonů zní snad bez ustání, nejvíc z velkého chrámu na kašperskohorském náměstí, který je ve srovnání s tím domovským farním v Horní Vltavici (Obermoldau) snad třikrát větší.
Líbí se jí spolky v pestrých stejnokrojích. A když potom při bohoslužbě zaznějí dokonce na počest Mariinu i slavnostní výstřely, myslí si, aby se snad to město nepropadlo někam do země. Už nebožka její maminka přece říkávala, že je to zlatonosné město stejně celé podkopáno. A tam z kůru jako by zpívali sami andělé. A těch lidí co tu jen, všickni ve svátečním, na náměstí a v ulicích kolem! Doma je dneska obyčejný pracovní den. Celá ves trhá len. A tady jen těch poutních bud, plných samých krásných věcí. Co by se jich jistě dobře hodilo! Za šest krejcarů se u jednoho ze stánků dá pořídit mariánský obrázek na památku. Ten přinese Vroni domů z pouti ještě se sklenkou zázračné vody.
Teď právě sleduje rozzářené děti na velkém kolotoči. Něco takového ty její ani neznají. O kus dál se koná cirkusové představení, kejklíři tu předvádějí veřejně svoje kousky, mnozí z návštěvníků si dají vykládat karty nebo si vytáhnou "planetu" z papouščího zobáku. - Slepí, mrzáci a jinak postižení prosí o almužnu. Na náměstí kněz káže okolostojícím českým poutníkům.
To všechno totiž patří ke kašperskohorské pouti k Panně Marii Sněžné. Nejen domácí lidé se na ni těší po celý dlouhý rok. A ten, kdo odtud odešel někam do světa, nese si její obraz s sebou v srdci a toho dne je jistě duchem doma v rodném koutě.
Ty zástupy šumavských venkovanů, kteří sem přišli s kdejakým trápením a snažnou prosbou, rozcházejí se teď do svých domovů s lehčím srdcem a snáze budou nyní snášet bolesti života, poněvadž ve své víře v pomoc Mariinu nalezli u ní útěchu a sílu.
Tak i Vroni se vrací s novou silou domů do své šumavské vísky. Věřila upřímně, že Nebeská Matka, kašperskohorská Pana Marie Sněžná, na ni ve své dobrotě jistě nezapomene. A tak se i stalo. Její Michl se po několika letech vrátil s pěknou sumou dolarů zase přes velkou vodu nazpátek ke svým blízkým. Koupili opravdu chalupu, pole i louku. Sepp šel na studie.
Stal se skutečně knězem. A každým rokem znovu putovali i nyní Michl a Vroni do Kašperských Hor. Šťastní lidé, kteří zůstali věrni víře svých otců a dokázali z ní čerpat pomoc a útěchu!
Zachovají jistě stejnou věrnost i svému domovu a rodné řeči.

Böhmerwäldler Heimatbrief, 2000, s. 164-165

Vyprávění o pouti do Kašperských Hor bylo nalezeno náhodou až léta po smrti svého autora. Byl jím řídící učitel z Hůrky (Stuben), kde působil až do času odsunu, tj. do roku 1946, Franz Plach. Vroni (Veronika) z povídky je jeho matka. Narodil se jí 19. dubna 1883 v Zátoni (Schattawa), okres Prachatice. Po studiích na učitelském ústavu v Českých Budějovicích působil v Kašperských Horách, kde poznal i svou ženu. Byl pak přeložen do Dlouhé Vsi (Langendorf) u Sušice. Roku 1924 vznikl i text o pouti k Panně Marii Sněžné (Maria Schnee). V následujících letech 1927-1932 učil Franz Plach v Boleticích a odtud odešel, jak už zmíněno, do Hůrky, což vysvětluje vznik varianty "boletické hymny". Po násilném vysídlení německého obyvatelstva se ocitl jako vyhnanec nejprve v Punschern (bavorský okres Laufen). Často prý vzpomínal především na svou domovskou obec Vlčí Jámy (Wolfsgrub), o níž je zmínka i v textu jeho vyprávění. Zemřel 14. července 1969 v nemocnici v Bad Reichenhall (v tomto městě shodou okolností skončil kdysi i život známého českého spisovatele Zikmunda Wintera), je pohřben v nepříliš vzdáleném Teisendorfu. O osudech variant písně v úvodu a o jejích "autorech" více u jména děkana Thomase Geista. Ves Stuben (Hůrka) ve značně pozměněné podobě, jíž se píseň sotva týká, dosud o několika svých zbylých domech stojí při březích Lipenského přehradního jezera. Tradice poutí do Kašperských Hor se v posledních letech potěšitelně oživuje.

- - - - -
* Zátoň pod Boubínem / hora Boubín / Vlčí Jámy / České Budějovice / Kašperské Hory / Dlouhá Ves / Boletice / Hůrka, Horní Planá / † BadReichenhall (BY) / † † Teisendorf (BY)