MAX POLAK

Někdejší šlechtická zboží kolem Krumlova - dnešní selské dvorce

Kdysi seděli kolem Krumlova, rodového "vyšehradu" Vítkovců (v originále "der Hochburg der Witigonen" - pozn. překl.), zasloužilí komoří, purkrabí, šafáři, kancléři, porybní apod. jako služební svých pánů, kteří svá sídla obdrželi jako léno či dědičný pacht. Také měšťané však tu měli své majetky a stávali se časem, i když často původně lidé nesvobodní, nositeli šlechtických titulů.
Připomínají to jména mnohých osad, odvozená od jmen jejich feudálních pánů. Jsou ovšem také místa, jejichž označení jejich majitele ničím nepřipomíná. Přesto všechna byly původně šlechtickými sídly mužů, kteří se o své panství nějakým způsobem zasloužili.
Sotva hodinu cesty od Krumlova vzdálen leží "Pötschmühle" (česky "Pečkův mlýn" či "Pečkovský mlýn", také "mlýn Pečka" či jen "Pečky" - pozn. překl.). Jméno by se dalo odvodit od českého slova "peč", jehož německou obdobou je výraz "Klippe" (tj. "svislé skály", "útes" - Machkův Etymologický slovník slovo "peč" neuvádí, jen u slova "pečera", tj. "jeskyně" připomíná možnou souvislost s "pecemi ve svahu" - pozn. překl.). Lze tedy místní jméno "Petschmühle", jak se dříve psalo, přeložit jako "mlýn při útesu". Nebyl dlouho panským sídlem. Připomíná se jen v roce 1316 jistý "Fridrich z Pecky" (v originále "der Friedrich von Pecka" - pozn. překl.), roku 1380 už přechází k majetku Rožmberků. Pak jej směnil Adam Višně z Větřní s Linhartem Petschmüllerem (v originále "Adam Weichsel von Wettern von dem Leonhard Petschmüller" - pozn. překl.) za svůj dům v Krumlově (o Adamově prodeji domu čp. 22 v Panské ulici Linhartu Hauzenpergerovi viz Encyklopedie města Český Krumlov,- pozn. překl.), prodal ho ovšem už v roce 1583 (krumlovský dům čp. 22 byl prodán roku 1580 - pozn. překl.) opět městu Krumlovu. Město mlýn zase přenechalo Vilému z Rožmberka (ten má i své samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) a v roce 1870 přešel pak do majetku Ignaze Spiro, který ho přebudoval na papírnu.
V bezprostřední blízkosti leží ves Větřní (Wettern). Má své jméno od toho, že je díky své výšinné poloze vystavena všem větrům a všemu počasí (počasí se řekne německy "das Wetter" - pozn. překl.) Kolem poloviny 14. století bylo tu množství svobodných statků. Petr z Rožmberka (jde v tomto případě o Petra I. z Rožmberka /†1347/, blíže viz Wikipedia - pozn. překl.) daroval (v roce svého úmrtí, tj. 1347 - pozn. překl.) svůj statek s polnostmi, lesem a lukami, které ke statku náležely, a kromě toho s lukami nad i pod Pečkovským (také "Peckovským" - pozn. překl.) mlýnem svému komořímu Petru Višňovi z Větřní jako svobodný majetek. Dvory Řehoře a Filipa z Větřní získal Markvart z Metlína (v originále "die Höfe des Gregor und des Philipp erwarb Marquard von Mödling" - pozn. překl.) a prodal je roku 1372 Petru Višňovi. Jiný statek, náležející Odolenovi z Větřní, přešel rovněž do vlastnictví Petra Višně. Během let přešly i jiné grunty do jeho držení, takže tento šlechtic, užívající nyní jména Petr Višně z Větřní, byl jediným majitelem celé vsi Větřní. Z rodu Višňů z Větřní vyznamenal se obzvláště Matěj Višně z Větřní (v originále "Matthias Weichsel von Wettern", blíže o něm viz webové stránky CoJeCo - pozn. překl.), který byl v jižních Čechách uznávanou protihusitskou osobností. Po jeho smrti si rozdělili rodové statky Matějovi tři synové, přičemž Větřní obdržel Vaněk Višně. Ten si dal postavit ke zdejšímu statku tvrz jako své šlechtické sídlo (v originále "als Edelburg" - pozn. překl.). Zboží Višňů z Větřní se během let rozrůstala stále více, takže Vaněk a jeho potomci přesídlili na tvrz do Pasovar (v originále "auf die Feste Passern" - pozn. překl.). Tvrz ve Větřní zůstala opuštěna. Jan Višně z Větřní na Pasovarech prodal posléze v roce 1603 statek Větřní se šlechtickým sídlem a statkem včetně příslušenství - patřil sem statek Metlín a vsi Němče a Kaliště (v originále "und die Dörfer Niemsching und Gallitsch" - pozn. překl.) - městu Krumlov (vsi Horní i Dolní Kaliště po druhé světové válce zcela zanikly - pozn. překl.).
Ves Němče (také Němčí - pozn. překl.), kterou jsem právě zmínil, byla, jak už její jméno vypovídá, osadou Němců. Přímo navazuje na Větřní a byla v majetku rodu "von Niemsching". Poslední z nich, Mikuláš von Niemsching, ustanovil za své dědice příbuzné Petra III. Višně z Větřní z matčiny strany. Majetek byl pak spolu s Větřním prodán městu Krumlov.
Také samota Malotín (v originále "der Mollerbauer" - pozn. překl.) v nejbližším okolí Krumlova byl původně šlechtickým zbožím. V roce 1283 byl na dvorci usedlý jistý Radosta z Malotína (v originále "Radosta von Malotin" - pozn. překl.). Jeho rod tu poté žil až do roku 1429. Pak - tedy počátkem 15. století - přešel tento majetek do rukou Buška Harracha z Rovného (v originále "Busko Harracher von Ruben" - pozn. překl.), statek Rovné zase změnil majitele na Vaňka z Radonína (v originále "zu Waniek Piesek von Radonin", Leonhard Thür, zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže, uvádí však ve svém textu o dějinách tvrze v Kladenském Rovném z listináře kláštera Vyšší Brod /Hohenfurth/ Buškův /Buzkův/ prodej dvora v Malotíně dne 1. března 1438 Vaňkovi Kmošíkovi - pozn. překl.). Vaňkův syn Václav z Radonína prodal v roce 1478 tento otcův majetek klášteru ve Vyšším Brodě a nadále pak statek putoval z ruky do ruky, než byl posledním z řady vlastníků, jímž byl Čech jménem Kaněra, prodán krumlovské firmě Spiro.
Konečně třeba ještě zmínit Hamerský mlýn u Dobrkovic (v originále "die Hammermühle bei Turkowitz" - pozn. překl.). Byl zbudován v roce 1617 Matyášem Hölderlem ze Schadenbergu (v originále "Matthias Hölderle von Schattenberg", německý primátor města Krumlov - pozn. překl.), pocházejícím ze mlýna zvaného Schottermühle u Hořic (dnešní čp. 96 při potoku Polečnice - pozn. překl.). Byl magistrem svobodných umění a filosofie. Když roku 1623 skonal, připadl jeho statek "Hammerle" závětí jezuitům. kteří jej drželi až do zrušení svého řádu v roce 1773. Přešel pak do soukromého vlastnictví. Ještě dnes je nad branou k vidění erb Hölderlův a také erb Strachotínských ze Strachotína a ve štítě letopočet 1614.

Budweiser Zeitung, 1944, č. 44, s. 5

V jednom nenápadném domku na okraji předměstí...

V jednom nenápadném domku na okraji předměstí (jde o dům čp. 223 na českokrumlovském Plešivci, který byl v roce 1976 zbořen - pozn. překl.), venku u cihlářské pece (v originále "draußen beim Ziegelofen" - pozn. překl.), povalovala se někde ve chlévě zdánlivě bezcenná plastika. Prach a zvětrávání ji během staletí pokryly špinavou krustou a slepicím i prasatům zbylo na starost pokračovat v díle zkázy. Konečně se smiloval jeden z majitelů, povrch plastiky zběžně očistil a donesl ji ke konečné obnově k sochaři Moritzi Schönbauerovi, který provozoval dílnu pro církevní umění (v originále "eine Werkstätte für kirchliche Kunst" - pozn. překl.). Majitel od sochaře požadoval, aby učinil Matku Boží opět krásnou a aby ji taky nějak pěkně obarvil. Sochař, který uměleckou hodnotu plastiky už tehdy znal, se ovšem zuby nehty zpěčoval znetvořit ji barvou. Teprve když majitel hrozil, že práci zadá nějakému kameníkovi (Krumlovská Madona, o níž je tu ovšem řeč, je jak známo zhotovena z opuky - pozn. překl.), přistoupl Schönbauer na nabídku alespoň naoko. Madonu očistil a pokryl ji jako dech tenkou vrstvou neškodné lazury (v originále "mit einer hauchdünnen unschädlichen Lasur" - pozn. překl.). Tak bylo učiněno oběma postojům zadost. Veřejnosti pro svou cenu neznámá figurína spočívala tak i nadále v chodbě malého domku jako okrasný předmět při cihlářské peci. Mělo se jí však přece jen dostat pravého ocenění. Náhle totiž vzbudila zájem cizích lidí, kteří kvůli ní vykonali ve stavení návštěvu, podrobili ji pozorování, tiše si mezi sebou na to téma vyměňovali názory a konečně vyslovili cenu, po jejímž vyslechnutí majitel doslova zkoprněl úžasem. Jak je možné za předmět tak bezcenný nabízet podobný obnos? Bylo mu najednou jasným, že má v té madoně pravý poklad.

P.S. Franz Wischin (i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže), který tento úryvek z Polakovy zprávy použil ve své knize "Die Krummauer Madonna im Reigen der Schönen Madonnen" /1985/, vyjádřil tam přesvědčení, že informačním zdrojem byla Polakovi majitelka domu v době, na kterou v textu zprávy vzpomíná, tj. Maria Zottlová, roz. Tucho (*31. května 1894 v Českém Krumlově), poprvé provd. Wolfová /k prvnímu sňatku s Friedrichem Wolfem došlo 6. února 1911/, když byl v únoru válečného roku 1917 muž prohlášen za mrtvého, vdala se Maria 26. února téhož roku znovu, její druhý manžel Mathias Zottl však jmění, nabyté i prodejem madony /Maria Wolfová za ni dostala 30 tisíc rakouských korun, tj. asi 1 milion 800 tisíc dnešní české měny, její týdenní mzda přitom tehdy činila 12 korun, tj. asi 720 korun dnešní české měny, vypočteno podle toho, že jeden zlatý se rovná dvěma rakouským korunám a jeho hodnota, byl ze stříbra, činila by asi 120 korun dnešní české měny/ rozházel a rodinu opustil). Vrátí se ten poklad z opuky někdy městu nazpět, ptá se článek Kdo byl vinen prodejem Krumlovské madony? opožděně a také marně.

Archivář František Navrátil zaznamenal ve svém nedocenitelném Soupise vlastivědné literatury okresu Český Krumlov (v roce 1970 vydalo cyklostylem Jihočeské muzeum a Krajská knihovna v Českých Budějovicích) dva příspěvky Maxe Polaka, oba z válečného roku 1944. Ten první je originálem naší z něho přeložené textové ukázky, originál té o Krumlovské Madoně otiskl list Deutsche Böhmerwald-Zeitung, vycházející v Českém Krumlově (tj. v tehdy k "Říši" náležejícím a přezvaném tam na "Krummau an der Moldau") a úryvek z něho použil Franz Wischin v už shora zmíněné knize. Překlad tohoto úryvku představuje i druhou z našich textových ukázek. Dal jsem si tu práci s příjmením Polak v digitálních krumlovských matrikách a Maximiliana Polaka (Wischin ho označuje výslovně za Krumlovana /"Krummauer"/) jsem našel jen jediného: spatřil světlo světa dne 1. října roku 1878 v českokrumlovské Kostelní ulici (Kirchengasse) čp. 109 jako dvojče téhož dne narozené sestry Josephy, později provdané Zaunerové. Otec Wilhelm Polak, povoláním diurnista, tj. písař ze denní plat, byl synem c.k. okresního soudce v Krumlově Josefa Poláka (v křestní matrice psán takto s čárkou) a jeho ženy Theresie, roz. Eiblové z Vyššího Brodu, matka obou dětí Sofia byla dcerou sklenáře Johanna Plechla a jeho ženy Marie, roz. Schindlerové, obou z Prachatic. Co je však pro nás rovněž významné: kmotrou se při křtu 2. října u českokrumlovského sv. Víta stala Maria Poláková, manželka zdejšího c.k. poštmistra, jímž byl Franz Polak (1834-1893), významný českokrumlovský fotograf, syn zdejšího sklenářského mistra a pak poštmistra Johanna Polaka (ten byl svědkem na svatbě Wilhelma Poláka /tak je příjmení psáno v oddací matrice/ se Sofií Eiblovou 4. listopadu 1873) a jeho ženy Johanny, roz. Pinskerové. Po otcově smrti /zemřel 17. února 1875 v 82 letech/ převzal Franz Polak poštmistrovský úřad). V každém případě tu v předposledním roce nacistické války Max Polak (nevíme nic o jeho dalším osudu) vyvolává jména českých rodů v okolí Krumlova, jako by šlo jen o dávnou minulost. Němečtí sedláci, přišlí po nich, měli záhy po válce ze svých domovů odejít a sedláci čeští, jimž jejich grunty připadly i následkem "předúnorových" komunistických slibů, je brzy následovali následkem stalinského "rozkulačování". Dnes už ani nevíme, co to ty šumavské selské dvorce vlastně byly. I ony se staly dávnou minulostí.

- - - - -
* Český Krumlov