HERMINE CAMILLA PROSCHKOVÁ
|
Meisters Erbe Die Glocken dröhnen bang durchs alte Wien, Indes am Himmel dunkle Wolken zieh'n, Der Donner rollt, es zucken rote Blitze, Da naht ein Leichenzug -- an seiner Spitze, Das Kreuz, dann folgt der schwarze Totenschrein, Ein König soll darin geborgen sein. Es geht ein Flüstern durch die bunte Menge Der selbst die breite Straße wird zu enge; Es ist, als wolle drängen sich halb Wien Zum Sarge dieses mächt'gen Herrschers hin, Und Fürsten reih'n sich um den Sarg im Kreise - Fürwahr sie sind es auch in ihrer Weise - Und mit dem König, der da ruht im Schrein Soll auch ein reicher Schatz begraben sein... Das klingt zu seltsam, um es gleich zu fassen, Hat keinen Erben denn er hinterlassen? Ein Kleinod soll mit ihm begraben sein? Da ruft die Muse: "Nein und dreimal nein! Seht dort den Erben hinterm Sarge gehen, Ob um Beethoven Trauerfahnen wehen Des Meisters Erbe ist der 'große Franz' Er wird dem Schatze geben neue Glanz: Dem deutschen Lied, dem Kleinod sondergleichen, Kein Meister wird hierin ihn je erreichen, Der Größten einer ist 's in dieser Schar, Die diesem Sarge folgen Paar um Paar. Und aus Beethovens nur zu frühem Grabe Stieg auf als rührend schönste Völkergabe Franz Schuberts unerreichtes deutsches Lied Das ewig frisch durch deutsche Gaue zieht..." Er hat dem Spruche neue Kraft gegeben: Dass aus den Gräbern blüht ein neues Leben. |
Dědictví Starou Vídní zní zvonů mnohohlas, nebem jdou temné mraky v bouřný čas, hrom duní, klikatí se rudé blesky, pohřební průvod s křížem jde. Je teskný listopad, kráčí zástup za rakví, ve které mrtvý král a císař spí. Nese se městem šepot neustálý, jak se širý dav ulicemi valí, proň úzké jsou. Jak by se chtělo všem dnes rozloučit se s mrtvým mocnářem. Kolem té rakve knížata jdou řadem, vědí, že poklad do hrobu dnes kladem s tím králem, za nímž dorazili sem a kterého dnes přijme sirá zem. Brání se to našemu pochopení: což po něm dědic nijaký tu není? Jediný klenot zajde do země? Tu zvolá Múza: "Ne a třikrát ne! Vizte jen dědice, až zazní hranou Beethovenovou naše nashledanou 'velkému Františkovi' v něm se skví velikých Mistrů zářné dědictví: jak rodná píseň, která rovné nemá a každá hudba vedle ní je němá, byť v zástupu i mistrovský ten dar tak mnoha velkých kráčí pár co pár. Z Beethovenova předčasného rovu stoupá ta píseň nejkrásnější znovu a Schubertův zas nápěv jako dřív věčně svěží zavane z rodných niv..." Silně to vyslovit lze jednou větou: že hroby velkých novým žitím kvetou. |
|
Budweiser Zeitung, 1919, č. 9, s. 3 |
|
|
P.S. V českém překladu sousloví "král a císař" namísto "císař a král" jednak respektuje "ein König" originálu, jednak prý tak Češi kdysi zdůrazňovali své přání, aby se císař dal korunovat v Praze za českého krále. Na stránkách Budweiser Zeitung získává ovšem ta báseň o pohřbu stařičkého mocnáře, konaném 30. listopadu 1916, dva roky tehdy před zánikem celé podunajské monarchie, v lednu 1919 nyní otištěná, vůči "nástupnickému" státu dobový přízvuk zcela jiný. |
|
|
Unserem Kaiser Jetzt lass es dir, mein Kaiser sagen, Jetzt, in den schwersten aller Tagen, Dass wir sind dein! Ein mutvoll und ergeben Tragen So ist es Pflicht statt Zagen, Klagen So soll es sein! Nicht nur beim hellen Sonnenglühen, Nicht nur, wenn rings die Rosen blühen Steh'n wir zu dir. Wenn schwer die Zeit und Wetter drohen Und wild die Kriegesfackeln lohen, Dein für und für! Jetzt lass es neu dir, Vater, künden Dass wir uns treu zusammenfinden, Beim Schlachtgebraus. Denn Lieb' und Treu uns alle binden Wie es Millionen Blicke künden An Habsburgs Haus! |
Našemu císaři Nech nás teď, můj císaři, říci, v den, tíhou všechny zmáhající, že jsme jen Tví! Namísto stýskání a zlostí každý z nás čas ten s oddaností kéž snášet ví. Nejen, když kolem slunko svítí, chcem, obklopeni samým kvítím, při Tobě stát. Když zuří bouře bezebřehá, jsme, byť běs války divě šlehá, Tví napořád! Nech nás to, Otče, říci znova, slib věrnosti Ti opakovat vstříc bitev dnům. Láska a stálost kéž nás zbrojí, kéž miliony zraků pojí habsburský dům! |
|
Budweiser Zeitung, 1918, č. 81, s. 3 |
|
P.S. Datum otištění je výmluvný: 18. říjen 1918. Císař, jemuž jsou verše adresovány, byl později nazýván také Karel Poslední.
Pamětní deska na rodném domě mého otce ve Vyšším Brodě na Šumavě
Bylo opravdovým potěšením a ctí mně i mým nejbližším, tj. mé drahé, se zvěčnělým otcem (byl jím Dr. Franz Isidor Proschko, zastoupený rovněž na internetových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) tak stejně smýšlející matce, jakož i mé sestře Emilii moci se osobně účastnit na pozvání Jeho Milosti nejdůstojnějšího pana opata Bruno Pammera jako jeho hosté ve staroslavném, dějinnými vzpomínkami a vzácnými uměleckými poklady tak oplývajícím cisterciáckém klášteře vyšebrodském slavnostního odhalení pamětní desky na rodném domě mého otce dne 7. července 1903.
Sotva mohlo být pro mne i mé blízké více čím povznášející příležitosti než ta, která nás v onen nezapomenutelný den měsíce růží (v originále "Rosenmonat" - pozn. překl.) zavedla v místa, kde stála kolébka otcova. Klášter i město Vyšší Brod (Hohenfurth) spolu se šlechetnými příznivci a přáteli (v originále "mit edlen Gesinnungsgenossen" - pozn. překl.) z daleka i blízka spojily své síly k uctění památky muže, který ve svých literárních dílech tak často a s láskou vzpomínal míst, kde mu bylo dáno spatřit světlo světa a kde prožil zlaté časy mládí. Budiž na tomto místě vzdán všem těm, kdo se o uskutečnění té pocty od dozrání plánů na ni počínaje až k jejímu tak důstojnému průběhu zasloužili, ze srdce vroucí dík. Byla mj. utvořena komise, v jejímž čele stanul všemi ctěný nejdůstojnější pan opat Bruno Pammer a která v krátkém čase dokázala tolikero velkého, že slavnost mohla mít skutečně nádherný průběh.
Kdo z návštěvníků kláštera vyšebrodského vstoupí na rozlehlý dvůr jeho opatství, kde nás v předvečer slavnosti překvapil nádherný obraz pochodňového průvodu s hudbou, zatímco z věží a domů města vlály pestré prapory, spatří, pokud sem přichází od silnice, vlevo výstavnou budovu, před níž rozkládá své větve strom, poskytující vlídný stín. Ten dům, pěkná stavba ve francouzském (rozuměj rokokovém - pozn. překl.) slohu z dob uměnímilovného opata Dr. Quirina Mickla (působil v čele kláštera v letech 1747-1767), ve které jsou v současné době umístěny dva císařské úřady, tj. c.k. okresní soud a c.k. daňový úřad, je někdejší úřední budovou klášterní. Tady působil můj dědeček Franz de Paula Proschko po dlouhou řadu let jako ředitel úřadu zmíněného cisterciáckého kláštera a zde také spatřil dne 2. dubna 1816 můj milovaný otec Dr. Franz Isidor Proschko světlo světa. Bylo mně i mým blízkým během našeho pobytu ve Vyšším Brodě dopřáno navštívit i ona místa, kde měl zvěčnělý svůj drahý domov a je dosud zachována i pěkná zahrada, kde si se svými sourozenci tak rád vesele hrával.
Jen vzácně asi kdy nesl ten někdejší klášterní úřad tak krásnou výzdobu jako onoho 7. července 1903. Z jeho štítu vlály pestré prapory, girlandy se pnuly od okna k oknu a nad domovním vchodem, kam byla pak i vsazena pamětní deska, skvěl se nádherně rámovaný portrét našeho všemi ctěného panovníka, Jeho Majestátu císaře Františka Josefa, jehož nejvznešenějšímu trůnu můj otec zachoval svým celým životem a dílem tolikerou věrnost až do svého posledního dechu!
Krásným předznamenáním vlastní této slavnosti byl o půl roku dříve dne 30. listopadu 1902 v rodišti otcově konaný "Proschko-Abend", slavnostní večer vřele kvitovaný mnoha ohlasy tisku a pořádaný záslužně působícím vyšebrodským katolickým dělnickým spolkem, jehož patronem je opat Bruno Pammer.
Mnoho set osob naslouchalo tehdy srdce povznášejícímu proslovu dp. řečníka, jímž byl cisterciácký řádový kněz vyšebrodského kláštera Dr.P. Josef Tibitanzl (i jeho najdeme jako jednoho ze šumavských autorů na internetových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), který vylíčil život a dílo vlasteneckého lidového autora a také spisovatele mnoha knih pro mládež Franze Isidora Proschka dojemně krásným způsobem.
Právě tato přednáška, vydána tiskem pod titulem "Die Perle vom Moldaustrande, k.k. Regierungsrat Dr. Franz Isidor Proschko" (tj. "Perla z vltavského břehu, c.k. vládní rada Dr. Franz Isidor Proschko" - pozn. překl.) i s portrétem mého zesnulého otce a zobrazením jeho rodného domu, stala se krásným darem v upomínku na červencovou slavnost, stejně jako tento můj text zaštítěna světlým jménem vyšebrodského opata Bruno Pammera, který milostivě přijal věnování knížky. Obzvláštním vyznamenáním jejímu autorovi, jakož i rodině oslavencově pak bylo to, že Jeho Majestát náš nejmilostivější císař a pán ji po blahovolném přijetí ráčil i poctít zařazením do Nejvyšší privátní a rodinné fideikomisní knihovny.
Nezapomenutelnou zůstane jistě všem účastníkům slavnosti chvíle, kdy po povznášejícím církevním obřadu nadešel i sám slavnostní akt odhalení pamětní desky. Tu se vydal téměř nekonečný zástup účastníků slavnosti, pozvaných hostí, zástupců úřadů, početných spolků a jejich vyslanců z města i jeho bližšího a vzdálenějšího okolí k bohatě okrášlenému rodnému domu Franze Isidora Proschka, před nímž byla zřízena skvostně zdobená tribuna, z níž nyní pan opat dal zaznít energické (v originále "kraftvolle" - pozn. překl.), do daleka hlaholící řeči. Oduševnělými slovy v ní předestřel početným přítomným životní obraz věrného katolíka a patriota Franze Isidora Proschka, který, jak šlechetný (v originále "hohe" - pozn. překl.) řečník zdůraznil, spojoval v sobě všechny ctnosti pravého syna krásné Šumavy. Způsobem, který povznáší srdce, označil muže, jemuž tato pocta platí, za zářivý příklad lidu a mládeži a vylíčil pak jeho skálopevnou ("festenfeste") věrnost katolické víře, císaři a vlasti ve všech situacích jeho života, i ve dnech nebezpečí, v nichž můj otec povznášejícím způsobem učinil skutkem svůj často pronášený výrok a výzvu zároveň ("Wahr- und Mahnwort"):
|
In den Tagen der Gefahr
Stellt das rechte Herz sich dar" |
(tj."Teprve v den nebezpečí
pravost srdce se osvědčí") |
|
Tak vyslechly tu dojemnou řeč stovky lidí z daleka i blízka; naslouchali jí císařští úředníci v čele s c.k. okresním hejtmanem, kteří svým příchodem sem prokazovali čest tomu zasloužilému veteránu úředních hodností; naslouchali jí muži v šatu duchovních, kteří svou účastí na slavnostním aktu vyjadřovali uznání věrnému katolíku; naslouchali v povinnostech horliví muži učitelského stavu, kteří tu vzdávali svou poctu muži pera; naslouchala jí mládež v rozpuku kvetoucí, která nadšenému spisovateli knih určených právě mládeži splácela dětskou vděčností všechny ty radostné chvíle nad četbou jeho příběhů a básní, tak mocně hovořících k mladým srdcím; naslouchal jí četný sbor počestných dělníků se slzami pohnutí v očích, kteří si to, co Isidor Proschko napsal pro prostý lid, zapsali nesmazatelnými tahy i do svých srdcí a naslouchali jí i ti, kdo stáli oslavenci nejblíže, kdo ho nejvíce milovali, kdo ho nejlépe znali, jeho choť, jeho dcery, kdo ale také věděli nejlépe, jak vroucně jeho láska a věrnost žila pro jeho víru, pro císaře a otčinu v cituplném jeho horoucím srdci! |
|
|
"Wahrheit und Beständigkeit
Sei mein Schild für alle Zeit!" |
tj. "Pravdu a stálost chci mít
provždy vepsán ve svůj štít!") |
A poté zazněla zvučným sborem známá, jedním domácím mistrem velebným nápěvem opatřená a k srdci hovořící báseň "Mein Österreich" a vytvořila úchvatný závěr této krásné patriotické slavnosti, která byla zahájena překrásným slavnostním sborem "Der Adler von Österreich", rovněž na slova jedné z nejznámějších básní oslavencových.
Rakouský lid a rakouská mládež kéž i z tohoto stručného líčení sezná, jak vysokou cenu má vroucí a věrné setrvání šlechetného člověka na krásném hesle: "S Bohem pro císaře a vlast!" i po jeho smrti a jak i jeho duch žije a působí v tisíci srdcích, aby i je přivedl k dobru a k pravdě.
Aby se to velkému synu Rakouska, jakým byl Franz Isidor Proschko, dařilo jeho spisy ještě dlouho po jeho skonu - tomu dej Bůh!
Pokud se oba texty autorčiny vyznačují tak okázalou příchylností k c.k. majestátu, není to u dcery policejního komisaře v Linci jistě ničím zvláštním. Věnovala všechny své tvůrčí síly jak odkazu otcově, tak pokračování v jeho přímo pedagogickém úsilí o výchovu k oddanosti rakouské myšlence, které se projevilo literárními obrazy, určenými často přímo škole a mládeži. Velké množství spisů toho druhu zůstalo po otci i dceři, jejíž sestra Emilie je pak také ilustrovala. Obě dcery nesly už ve svém dívčím příjmení Proschko ostatně otcův odkaz dál celým životem. Hermine Camilla Proschková se narodila 29. července 1854 v Linci, kde byl otec, jemuž tři roky předtím udělila univerzita v Gießenu titul doktora filosofie, už dvanáct let v policejní službě. Přátelil se v tom městě nad Dunajem s Adalbertem Stifterem a sám se stal do konce života autorem kolem půl stovky svazků patriotických a historických básní, povídek i divadelních her. Najdeme i u Brucknera skladby na Proschkův text, ne náhodou jistě město Vídeň Hermininu otci na svém ústředním hřbitově určilo místo jeho čestného hrobu mezi největšími Rakušany. Dcera věru měla nač navazovat, když ve svých vlastních pracích především pro mládež na témata z historie Habsburků, ze života císařova a jiných velkých rakouských osobností i jen tak ze života vůbec chtěla naplnit mravoličný cíl, jímž byla zbožná "humanitas austriaca". Věnovala se nejprve hudbě, pak vydávala pro mládež řady idylicky ušlechtilé četby "Jugendheimat" a "Jugendlaube". Vedle básní a prózy psala i divadelní hry. Jako otcův literární pseudonym Franz von Hohenfurth odkazoval ještě k rodnému Vyššímu Brodu, ten její C. Wittendorf už míří jinam a šumavská témata v jejím díle sotva najdeme ve větší míře. Rakousko mělo v jejím záměru poslání světodějnější. Nejlépe to lze vycítit z její citace ohlasů na vlastní dílo, mezi nimiž v závěru dostává místo "severoamerický list 'Der Herold des Glaubens'" (tj. "Posel víry") v Saint Louis, tehdy novém domově mnoha německy mluvících přistěhovalců, jistě i ze Šumavy, do Nového světa. Píše se v něm o jejích spisech: "Die Schriften Proschkos gleichen der reinen Gebirgsluft, die frei von schädlichen Miasmen die Gesundheit stärkt, im Gegensatz zu den weitverbreiteten, sittenverderblichen und vaterlansfeindlichen Schriften glaubensloser Autoren." (tj. "Proschkové spisy jsou jako čistý horský vzduch, který prost škodlivých miasmů posiluje zdraví, v protikladu k oněm široce rozšířeným pracím bezvěreckých autorů, ničícím mravy a nepřátelským otčině." Té otčině nebylo přáno přežít. Už deset let poté, co Hermine Proschková 25. března 1923 ve Vídni zemřela, přichází nacismus i se svou zrůdnou rasovou teorií, podle níž byl Proschko toliko "ein Judenstämmling" (jak čteme v jednom z dokumentů zřejmě Leppových pro potřeby Šumavského muzea v Horní Plané), se svou hlubokou nenávistí k habsburskému Rakousku, kterou ostatně s národním socialismem německým sdílely i mladé nástupnické státy včetně Československa. Se starou monarchií odešlo však něco, po čem se budeme ohlížet i v budoucnu, nejen snad u té vyšebrodské pamětní desky.
- - - - -
* Linec (A) / Vyšší Brod / České Budějovice / † † † Vídeň (A)
