ERNA PUTSCHÖGLOVÁ
Krumlovský věžný a jeho písnička
Bylo to za dobrých starých časů.
Vždycky za nedělního podvečera se v hradním šenku sešli všichni, kdo tu pod starým krumlovským zámkem bydleli a také věžný, přezdívaný obecně "Turmernazl" (tj. věžný Nácíček, přičemž druhá část té německé složeniny je zdrobnělou podobou křestního jména Ignác, tj. počeštěně Hynek, nemajíc věru co společného s nacionálním socializmem - pozn. překl.), sestoupil dolů ze svého vysokého větrného hnízda sem na křivý svět (v originále "die krumme Welt", patrná narážka na samo jméno Krumlova, té "křivé nivy" při řece Vltavě - pozn. překl.). Teprve s ním až mohl vlastně začít nedělní odpočinek po práci, poněvadž úřad zámeckého věžného si žádal jeho služby jak po celý týden, tak i ve svátek.
Musel mít oko ustavičně bdělé nad šindelovými střechami města, aby jim červený kohout nijak neublížil, starat se o ohlašování počasí větrnou korouhvičkou a vlajkou (v originále "die Wetterfahne aufziehen", což by nám mělo připomenout, že i třeba v Budějovicích profesor Weyde dával vyvěšovat na Černé věži vlajky různých barev podle počasí, které mělo nastat - pozn. překl.), aby tam dole věděli, co jim svatý Petr chystá, nu a od května až do října každý den od osmi hodin ráno do čtyř odpoledne po každém odbíjení celé hodiny zatroubit na trubku písničku (to o ní je vlastně sepsáno celé vyprávění, které má v knize, z níž je text převzat, dokonce podtitul "Eine Erzählung um einen kleinen Liedvers" - pozn. překl.).
Na věži nahoře neměl žádné sousedy, jen černé kavky (v Krumlově se jim říkalo "Gahansln", ačkoli ve spisovné němčině zní jejich označení Dohlen) křičely (v originále "krächzen", tj. vlastně krákoraly, v češtině označení křiku spíše vraního - pozn. překl.) od rána do večera kolem jeho příbytku. Nebylo tedy divu, že si o to raději dole v pohodě s někým poklábosil o tom, co je nového.
Postilión přivážel denně zprávy z okolního světa; zámeckým dvorem se mnohdy přehnal spěšný kurýr s poselstvím z Vídně či z Prahy, ale také z Paříže, kde kníže rád pobýval.
Odlesk těch poselství dopadal jakoby potom i na obyvatele města, podle toho, co se kurýr milostivě uráčil utrousit ve vyprávění.
Tak tomu bylo i jedné z nedělí, kdy byli všichni tak zabráni do hovoru, že ani nezpozorovali blížit se bouřku, jak ji ohlašovala shlukující se mračna a náhle i rachot mohutného zahřmění.
Věžný si v okamžení narazil klobouk a hnal se ven. "Hej, Nazl!" křičel za ním někdo, "co ten spěch? Chceš snad svatýmu Petru pomoct stavět kulisy? (v originále "Willst eppa dem Petrus Wolkenschieben helfen?", "Wolkenschieber" je přitom v němčině výraz pro kulisáka - pozn. překl.)
"Vlajku!" (v originále "Die Wetterfahn!") opáčil jen věžný v letu a byl rázem venku ze dveří.
Bouře sice bičovala poryvy větru koruny stromů i vodotrysk kašny na nádvoří, déšť ale ještě nenastal. To bylo dobře i kvůli novému nedělnímu klobouku.
Věžní schody jsou příkré a nepohodlné, zvláště když se po nich chvátá, ale teď už je Turmernazl nahoře na ochozu věže a snaží se vlajku vyvěsit.
Jenže bouřka naléhá a chce mu vyrvat provaz z rukou; opírá se do vlajkového sukna, které se vzdouvá jako lodní plachta a Nazl se nestačí divit, co jen za sílu ta věc v sobě má.
Oběma rukama ji drží a tahá, ale tu zahučí bouře novým mocným poryvem a sváteční klobouk je fuč.
Nazl nemá čas ani se po něm ohlédnout, poněvadž opětný náraz větru mu obalí hlavu vlajkou kolem dokola a pevně mu jí ovine i trup.
Věžná stanula ve dveřích, aby se podívala, kde muž zůstal v tom nečase. Byla to nebojácná žena, ale teď se jí podlomila kolena hrůzou, jak v mihotavých zásvitech bouře spatřila před sebou ten neurčitý zahalený zjev. Ovládlo ji skálopevné přesvědčení, že to sama Bílá paní se vydala na cestu chodbami a ochozy zámku; věřili ostatně, že tomu tak občas je, i všichni tam dole ve městě. Nepomysleli jen, že by se měla škrábat po těch špatných strmě točitých schodech až sem nahoru na věž.
Věžná dlouho nepřemítala, a poněvadž ta postava jen rozhazovala vztekle rukama do vzduchu kolem sebe, spustila i ona co jen mohla hlasitý křik, že jí bylo dobře slyšet i v hukotu bouře: "Chval každý duch Hospodina!" (v originále: "Alle guten Geister loben Gott den Herrn!" - pozn. překl.)
Zatímco pak čekala, chvějíc se po celém těle, na účinek té průpovědi, odpovědí jí byl dunivý chechtot, navíc ještě čímsi nějak jí povědomý.
Nazl se zatím vymotal z obepínající jej vlajky a měl opravdovou radost z toho, že je jeho drahá polovička najednou tak tichounká, když by přece jindy zmohla jedním zvučným povelem celý regiment.
Tu se už snesl z bouřky divoký liják a začal šlehat zvenčí do kulaté stěny věžného komůrky.
Tam uvnitř se ovšem rozpoutala druhá bouře, sršící hromy a blesky vůči chudáku Turmernazlovi. Rozdmýchaly ji prožitá hrůza a zlost osoby, co byla právě napálena, jakož i ten nedělní klobouk, co uletěl někam do daleka.
Nazítří ráno zase svítilo jasné slunéčko. Nazl mžoural po střechách dole, zda tam uprchlíka někde neuvidí.
Věžnou to v hloubi duše trápilo už proto, že ženy jsou jak známo už svou podstatou tvorové hloubavější. Vydala se proto už časně zrána dolů do města a každičkému, kdo měl uši k slyšení, vyprávěla: "Nazl ztratil klobouk!"
Tu se všichni dali pilně do hledání po všech koutech i dvorech, na Latráně i samé hradní skále, ale všechno marno.
Jenže na světě se přece nic nemůže docela ztratit, ledaže to změní podobu, a tak tomu bylo i tady.
Předurčen být hrdou zdobou hlavy, dostal se jen sváteční klobouk takříkajíc do opačného gardu.
Zanesen bouří a větrem na jednu ze srázných krumlovských střech, ocitl se nejprve vtlačen do jedné škvíry ve zdi; brzy ho ale odtud vyrvaly ostré zobáky a s křikem a krákotem zaklínily konečně kamsi do tmavého zákoutí, kde zanedlouho poprvé otevřelo oči do světa kavčí mládě nad jeho krempou poněkud už zprohýbanou. Poté ještě mnohé a mnohé nejen kavčí pokolení, aniž se to ovšem kdy kdo dověděl.
Přesto není ten příběh ještě docela u konce, ba vlastně teprve v jistém smyslu počíná. Klobouk byl pryč, ale na světě bylo něco nového. Nový verš totiž k té písničce vytrubované shora z krumlovské věže.
Když tam na jejím ochozu Nazl spustil na svou trubku, zpívaly od nynějška děti dole v ulicích a dvorech takto a nejinak:
|
"Der Turmernazl hat an Huat verlorn,
trala, lala, la, Und wer ihn find't, der kriagt an Schmoarn, tralala, lala, lala." |
(tj. česky asi jako: "Věžnej Nácl klobouk ztratil,
to je věc, lala, kdo najde ho, dostane trhanec (také "Kaiserschmarrn", prý oblíbená pochoutka samotného císaře Františka Josefa, ale také ve významu "nedostane nic" či "dostane houbelec" - pozn. překl.), tralala, lala, lala.") |
Tak se stal Nazl nesmrtelným.
Každý ze zámeckých věžných, co zastávali ten úřad po něm, měl už teď být zván jako on jen "Turmernazl", aťsi jinak nosil jakékoli jméno.
Ta malá nezbedná písnička zněla potom k břeskné trubce ze zámecké věže z úst mnohého ještě pokolení dole si hrajících krumlovských dětí.
Hoam!, 1954, s. 9-10
P.S. Text, otištěný nejprve na stránkách novoročního čísla krajanského měsíčníku "Hoam!" v roce 1954, objevil se pak o pět let později i v čele oddílu "Erdachtes" ("Vymyšleno") autorčiny knihy Rund um den Schlossturm.
Pán moru
Po celá staletí šla čas od času krajem znovu a znovu smrtelná hrůza, která ohlašovala šířící se morovou nákazu.
Staré kroniky vyprávějí nejen o těch těžkých ranách osudu, ale tu a tam i o statečných lidech oné doby.
Bylo to ve starém panském sídle na Jindřichově Hradci někdy kolem roku 1670. V jednom z vysokých hradních stavení neměly stažené záclony v oknech propustit ani paprsek světla k loži nemocného. V mohutné posteli s nebesy tam ležel sužován vysokou horečkou mladý princ Ferdinand Eusebius ze Švarcenberka.
Starý mistr a učitel chlapcův právě opustil jeho komnatu. Ačkoli už několik let sám vedl výchovu prince, který neměl být podle názoru své otcovské Jasnosti rozmazlován péčí ženských rukou, tentokrát byla přece povolána na výpomoc stará chůva Klaudie, strážný duch princových dětských let.
Právě teď kráčela s rozšafnou důstojností chodbou ve svém bílém naškrobeném čepci, který tak vlídně rámoval dobromyslný stařenin obličej. Starost o nemocného a zároveň pýcha na to, že se bez ní nelze obejít, zračila se v jejích bystrých očích, obklopených vějíři tisícerých vrásek. Byl tu i medikus, aby nasadil pijavice a z velké láhve s medicínou, kterou nesl, se šířila kolem mocná vůně devatera bylin. Stará žena rozprostřela na stůl lněné šátky a pokrývala je teď z nádoby hotovým kváskem, roztírala připravenou hmotu do hladka a přikládala pak zábaly malému nemocnému. Pacient se sice neochotně a s mnohým vzdycháním, ale přece té kúře podvoloval, poněvadž starou chůvu byl zvyklý odjakživa poslouchat.
"My tu horečku zaženeme," mumlala stařena a přebírala se chlapci v něžně v jeho měkkých kadeřích, divoce a bez pudru rozestřených po polštáři,"a pak se náš maličký pěkně prospí." Mladému princi se ale spát nechtělo. Věděl, že stará Klaudie nechává dveře do vedlejší světnice pro služebné stále otevřeny, aby byla vždycky pohotově k ruce. Věděl i to, že sem každý večer přichází za starou tetou malá pomocná kuchtička Žofka a ta jí potom vypravuje všelijaké hradní pověsti, které by se jinak k uším malého prince nedostaly. A poněvadž dobrá chůva rozhodně nešeptala, nýbrž hovořila zvučným a hlubokým hlasem, rozuměl každičkému slovu.
Vrzly dveře a Žofka byla tady. "Teto Klaudie! Chtěla bych se vráti k nám do vsi!" žadonila.
"Bojím se Bílé paní, říkali dole v kuchyni, že zase obchází kolem!"
"Ty hloupá! Snad si nemyslíš, že ta vznešená paní se bude zjevovat tobě kvůli, ta má na starost jen knížecí dům."
"Nevíte, teto, proč se zjevuje knížecímu rodu?"
"Poněvadž s ním přece soucítí. Když se má stát něco radostného, ukáže se v bílém šlojíři, který jí splývá dolů s čepce a že chce i smutek pomáhat nést, Přichází ve chvíli, kdy má nadejít neštěstí a má pak na sobě černý šlojíř a černé rukavičky."
"A copak nedojde nikdy klidu?" ptala se Žofka dál.
"To jako bys chtěla vědět, co se my lidé nedovíme nikdy. Vytrpěla mnoho za svého života a poslední léta žila právě tady na Hradci. Už tenkrát byla mezi chudým lidem považována za jejich dobrého anděla a teď chce konat dobro i po smrti. Nebyla urozená jen svým rodem, ale šlechetná i svou povahou!" Ve vedlejší světnici zavládlo ticho. Malá Žofka byla zase pryč a stará Klaudie se tiše přikradla ještě jednou k loži nemocného, aby při něm zhasila do tmy olejovou lampičku.
---
Od těch dnů uplynulo pár let. Noční klid panoval nad krumlovským zámkem, přerušován snad jen šuměním jezu na řece dole. Vysokými okny se prodíralo světlo úplňku a vrhalo stříbrné pruhy na táflované stěny i podlahy komnat. Kmitlo po velkých olejomalbách rodové galerie, aby přísní páni v parukách na nich vyhlíželi alespoň o poznání vlídněji než za denního světla, a vykouzlilo úsměv na tvářích něžných paní.
Tu se tiše a obezřetně otevřely jedny z křídlových dveří na konci chodby, objevila se v nich štíhlá chlapecká postava a kráčela nehlučně se světlem v ruce vpřed. Noční košile chlapcova je z pestrého hedvábí jeho zápěstí svírají jemné drahocenné krajky. Jde kolem řady velkých portrétů, i kolem toho s paní Perchtou a pohlíží na ně nebojácně, i když chvějivý plamen svíce dává těm tvářím doslova oživnout. Pak sestoupí bočním schodištěm a znovu se octne na dlouhé chodbě. Na jejím konci otevře těžké, ozdobným kováním pobité dubové dveře. Šelmovský úsměv přitom hraje na princových rtech. Starý učitel usnul pevně a neuslyšel zřejmě vůbec nic.
Denní režim mladého šlechtice je přísně vymezen. Jeho nejjasnější knížecí otec ho dal projít školami ve francouzském Besanconu a pak i v Praze, v Římě a v Salcburku a teď byl i se svým učitelem poslán ke knížeti Eggenberkovi sem na Krumlov, aby se seznámil se zdejšími privileji měšťanů i řemeslníků a na cizím knížecím dvoře se naučil být pánem nad zemí i čeledí. Celý dlouhý den byl vždycky bohatě naplněn už proto, že nesmělo být opomenuto ani umění vysoké jezdecké školy, jakož i všechny taje myslivosti a lovu.
Daleko větší kratochvíli než učené knihy právní však působily mladému princi stránky kroniky, na nichž jako by ještě neoschl zápis denně tam o čerstvých událostech doplňovaný dobře přiříznutým písařovým brkem. Když otevřel na čtenářském pultíku ze smrkového dřeva ten těžký, ve vepřovici vázaný foliant, mohl číst:
"Item se usadil tu ve městě Krumlově velký medikus ze Svídnice v zemi slezské původem, jménem pak Šebestyán z Thomendorfu.
1513 roku vešel do služeb rožemberských.
Item 1519 je řečený medikus povolán k Nejjasnějšímu Císaři Maxmiliánu, že ve městě Welsu byl na smrt nemocen.
Item 1521 černá smrt tu ve městě se projevila. Beze vší bázně ten medikus Šebestyán z Thomendorfu chudým i bohatým stál jest ku pomoci a v boji s nemocí tak se osvědčil, že bude vždy ve cti zde chován.
Item 1526 ten velký medikus Šebestyán z Thomendorfu zde i svou duši vypustil a z té příčiny mnoho slzí vyteklo z očí bohatých i chudých. Byl to věru dobrý medikus před Bohem a veliký člověk!"
A dál četl princ o všech těch morových letech, které navštívily město tam dole, o spouštích, co způsobila voda a chod ledů na řece, o všelikých válkách a nouzi a zkáze z nich vzešlé. Ten Šebestián z Thomendorfu, nezištný zachránce a velký lékař, mu utkvěl v paměti nejvíce a stal se jeho hrdinou.
Nebylo lehké luštit to kostrbaté písmo, psané rukou dávno ztrouchnivělou. Až bíle napudrovaná chlapcova hlava náhle klesla hlouběji a zůstala ležet spící na starém pergamenu. Vedle dohořívala nezhašená vosková svíce.
Dole ve velké zámecké kuchyni se pak v slzách a vzlycích zaklínala kuchtička celá se třesoucí strachem, že viděla kmitnout se chodbou plápolavé světlo právě v oněch místech, kde na stěně visí obraz Bílé paní a že to nemůže být nic jiného než ta ubohá duše, která hledá a nenalézá klid.
Tu se mlčky vytratil starý sluha Kajetán a proklouzl tajně do ložnice svého mladého pána. Věděl předem, že jeho postel bude prázdná. Vzal z římsy lucernu a zapálil v ní světlo. Potom se vydal touž cestou, kterou kráčel před hodinou mladý princ. Starý učitel nesměl na nic přijít, jinak by chlapci hrozil trest. To proto Kajetán uchopil spícího do svých silných paží a nesl ho opatrně nazpět do lože.
A znovu zakmitlo plápolavé světlo lucerny chodbou. Malá kuchtička, která právě mířila do své komůrky, se v úděsu pokřižovala:"Ta opravdu nikdy nenajde klid, ubohá paní Perchta! " Druhého dne ráno šla starými křivolakými uličkami dole ve městě zvěst o tom, co se na zámku stalo.
Bylo to v jarních dnech roku 16... Ve vlídném Podunají už rozkvétaly první šeříky. Tehdy se vydal po silnici na Vídeň vznešený cestovní kočár. Táhlo ho čtyřspřeží grošáků, na kozlíku seděl pyšný panský kočí a ještě snad pyšnější panský lokaj. Princ Ferdinand Eusebius putoval do císařského hlavního města. Taková cesta trvala dlouho, zato mohl člověk v klidu obdivovat kraj, široké dunajské údolí s jeho vinicemi, hrady a mocnými kláštery.
Bylo to skutečně teprve pár dnů, co dorazil na nádvoří jindřichohradeckého zámku spěšný císařský kurýr, který nesl významný list s panovnickou pečetí? Sedmnáctiletý princ se měl ve Vídni ujmout funkce dvorního stájmistra.
Bylo to skutečně teprve pár dnů, co se rozloučil s blízkými? Dosud mu zněla v uších naléhavá slova jeho otcovské Jasnosti: "Po celý svůj život buď nejen dobrým knížetem, nýbrž i dobrým člověkem!" Nepřipadalo mu to vlastně ani nijak těžké a mělo to všechno nastat tak brzy. Svět se koupal ve slunečním světle a byl plný hojnosti a štěstí. Jaký div, že se princ často netrpělivě vyklonil z okna kočáru, zda se už v dalekém oparu nevynoří vysoké věže císařského města. Konečně se tak stalo. Kočár drkotá po hrbolaté dlažbě předměstí, pak projede hradebními branami a zastaví posléze před mohutným, vysokým portálem paláce. Cesta je za nimi.
Krásné bylo to léto, co nyní nadešlo princi ve vznešené službě císařskému dvoru. Opojné slavnosti, divoké jízdy na ohnivých koních ušlechtilé rasy a veliké hony jako by neměly konce. A bylo tu ve Vídni i nemálo mladých a krásných princezen. Všechny tužby života se zdály být naplněny.
Loubí révy už začínalo rudnout, když náhle zazněla krajem jiná skočná: na své housličky ji zahrála morová rána, černá Paní smrt. Vyhlédla si právě Vídeň.
Naráz bylo všechno jinak. Celý dvůr, všechna šlechta, hodnostáři a bohatí měšťané opouštěli s vrchovatě naloženými povozy v divokém úprku město. Povolení na jemném růžovém papíře vyzývalo i mladého prince, aby neprodleně odcestoval a unikl pohromě. Stačilo pokynout a jeho kočár by následoval ty, co už ujely.
Ozvěna jeho zamyšlených kroků se nesla dvorními stájemi. Mladý stájmistr se dovídal od svých podřízených, jaký hlad a nouze panují ve městě, poněvadž už nebylo nikoho, kdo by se odvážil přivézt sem alespoň ty nejnutnější potraviny. Všechny opory pořádku se zhroutily, nebylo síly, která by postavila hráz chaosu a zvůli. I nejubožejší z postižených morem byli v přeplněných špitálech olupováni o poslední zbytky cenností. Tu v princi ožily obrazy a poselství domova. Paní Perchta a její dobré skutky, neohrožený lékař Thomendorf, otcova slova: "Pamatuj, že musíš být nejen kníže, ale i dobrý člověk!"
Mladý statečný princ zůstal.
Vzal pevně do svých rukou otěže vlády ve městě s pravou knížecí rozhodností. Nechal postavit šibenice a bez milosti dal popravit bez dlouhých soudů každého, kdo se provinil v těžkém čase. Sotva se Vídeň zbavila cizopasníků na lidském neštěstí, zavládl přes noc tolik žádoucí pořádek a klid.
Byl to spravedlivý a velký člověk, co neohroženě projížděl ulicemi, aby všude pomáhal alespoň zmírnit strašlivou nouzi. Nechal znovu otevřít zabedněné obchody, dal z jejich skladů rozdělovat potraviny, z vlastních prostředků určil velké finanční částky na pomoc potřebným a trpícím.
Kamkoli vstoupil, obklopil ho lid a Vídeňané ho brzy začali nazývat "pánem moru".
Památka na jeho hrdinství zapadla, když se znovu vrátily lepší časy, jen ve starých kronikách je zapsáno všechno, co kdy dobrého učinil, jakož i toto drobné vyprávění, které uchovává jak pravdu, tak báji nově zbásněnou.
Rund um den Schlossturm - Erinnerungen an Krummau an der Moldau, s. 43-47
Z jedné ze stránek časopisu Hoam! na nás shlíží ta dobrotivá, avšak i hlubokým zklamáním naplněná tvář staré ženy, která dovyprávěla. V knize vzpomínek na rodný Krumlov Rund um den Schlossturm (1959) na závěr v doslovu uvádí, že k jejímu vydání dopomohl i Dr. Jindřich Schwarzenberg, bez jehož rodu si Šumavu opravdu lze jen stěží představit. Právě jednomu ze Schwarzenberků chce ta drobná povídka pro útěchu poválečným šumavským vyhnancům ve zlých dobách vzdát tichý hold. Její autorka, kdysi českokrumlovská bankovní úřednice, zemřela 27. června 1980 ve svých 85 letech na nemocničním lůžku v bavorském Freyungu. Ještě k sedmdesátinám vydal jí Institut für ostbairische Heimatforschung v roce 1965 drobnou práci Vom goldenen Steig und alten Geistersagen aus dem Böhmer- und Bayerwald (tj. "o Zlaté stezce a starých duchařských pověstech ze Šumavy a Bavorského lesa").
- - - - -
* Český Krumlov / † Freyung (BY)
