HIPPOLYT RANDA

Úvod ke knize o Milostné matce svaté Anně na Tanaberku

Šumava (v originále "der Böhmerwald" - pozn. překl.) - v češtině to znamená "lesem šumící vodu" - je onen pomezní díl našeho krásného Království českého (v originále "Theil unseres schönen Königreiches Böhmen" - pozn. překl.), kterýž se od starožitného a takříkajíc už v šerém dávnověku slávou slynoucího královského svobodného města Domažlice (v originále "königl. Freistadt Taus, Domažlice" - pozn. překl.) po bavorských hranicích v šíři 2 až 5 mil až k Rakousům táhne a mnoho památností ve svém lůně chová. Není můj úmysl podati zde snad popis Šumavy, chci jen v tomto krátkém úvodu mé ctěné čtenáře (v originále "meine geehrten Leser", v podobné české verzi "milé čtenáře" - pozn. překl.) jen s tím dílkem Šumavy (v originále "mit jenem Gaue" - pozn. překl.) poněkud blíže seznámiti, v němž se nalézá zejména náš vzácný a vážený poutní vrch milostné sv. Anny Tanaberské (na jiném místě autor vysvětluje původ jména Tanaberk /v originále Tannaberg/ z jedlového porostu na vrchu, poněvadž blízký Hájek má po něm německé jméno Tannau, Donau - pozn. překl.).
Mezi přívětivým okresním městem Nová Kdyně (v originále "Neugedein, nová Kdýň" - pozn. překl.) a těsně při bavorské hranici opravdu krásně a líbezně položeným městečkem Všeruby (v originále "Neumark, Všeruby" - pozn. překl.) zvedá se ono nižší, jen 1200 stop vysoké pohoří (v originále "Hügelzug" - pozn. překl.), jež Šumavu na dvě skoro stejné polovice rozděluje, tj. na jižní, až k Českým Budějovicím (v originále "bis gegen Böhmisch-Budweis" - pozn. překl.) se táhnoucí, která se vlastní Šumavou nazývá, a na severní, od Všerub a Domažlic až k Chebu (v originále "Eger, Cheb" - pozn. překl.) se rozprostírající polovici, která opět "Český les" (v originále "der böhmische Wald" - pozn. překl.) sluje. Zmíněné pohoří tvoří zároveň mezi větší měrou ještě jazykově českým Prapořištěm (v originále "Braunpusch, Prapořiště" - pozn. překl.) a už zcela jazykově německým Brůdkem (v originále "Fürthel, Brůdek", připomíná se i nesprávné psaní "Viertel" - pozn. překl.) ono pozoruhodné rozvodí, které nejenže navzájem odděluje přítoky a vedlejší toky Dunaje (Donau) a Labe (Elbe), nýbrž také, jak je každému z nás tady velice dobře známo, nápadně rozlučuje řeč, mrav, kroj a dokonce způsob a vzhled staveb.
Dva rozdílní národové (v originále "Volksstämme" - pozn. překl.), Němci a Češi obývají naši Šumavu, a sice, Bohu budiž chvála a dík, do nynější doby v docela dobré shodě a snášenlivosti navzdory mnoha nešlechetným snahám zasít mezi tyto navzájem vedle sebe v klidu a v pokoji žijící smíšené šumavské obyvatele neštěstí nesoucí rozkol. Jsou naši Šumavané obojí lidé zdraví a silní (v originále "sie sind Beide gesund und kräftig" - pozn. překl.), bystré a veselé mysli, přitom však nábožní a bohabojní, velmi pohostinní a úslužní. Z nepokaženého mravu svých předků, jejich jadrné mluvy a původního kroje zachovali si až dodnes mnoho pozoruhodných zvláštností. Mimoto má Šumava, jmenovitě toto naše šumavské zákampí (tento výraz české verze má odpovídat "unsere Heimatsgegend" německého originálu - pozn. překl.) též své vlastní, významuplné dějiny. Tady u Brůdku, zrovna pod naším nynějším Tanaberkem, se už před mnoha staletími odehrály krvavé bitvy. Každý z nás zná zajisté prastarou, na západ od Brůdku jen nějakých pět minut vzdálenou kapli sv. Václava (v originále "St. Wenzelskapelle" - pozn. překl.), jen málo bude ale asi těch, kdo by i mohli vědět, jak je stará a památku nač nám vlastně představuje. Věřím proto, že bude milým čtenářům, kteří jsou v tomto kraji doma a často kolem té kaple chodívají, skutečně příjemné dovědět se o tom v tomto úvodu něco bližšího.
Ctěný spisovatel pan Josef Wenzig líčí tuto zajímavou a ke zmíněné kapli se vztahující historickou událost ve své rozsáhlé práci "Der Böhmerwald" (1860) sice krátce, ale velmi dobře a přesně následujícími slovy:
"V roce 1039 dostal se český vévoda (v originále "Herzog" - pozn. překl.) Břetislav I., zvaný pro svou statečnost i českým Achillem, do sporu s německým panovníkem Jindřichem III. (v originále "König Heinrich III." - pozn. překl.), poněvadž byl sice ochoten platit králi starou českou roční dávku (v originále "Tribut" - pozn. překl.) 120 volů a 500 hřiven stříbra a nikdy se jeho říši nevzepřít, zdráhal se však vrátit obsazená polská území a poklady odtud odvezené. Tu se stala krajina, kterou můžeme přehlédnout od Rýzmberka (v originále "Riesenberg" - pozn. překl.) opakovaně dějištěm strašlivých bojů. Dne 15. srpna následujícího roku 1040 stála proti sobě na hranicích Čech dvě nepřátelská vojska. Jedno, to silnější, mělo pod Jindřichovým osobním velením proniknout do Čech přes Šumavu, to druhé pak od hradu Dohna (ležícího v Saském Švýcarsku - pozn. překl.) přes Krušnohoří. Břetislav rovněž ze své strany rozdělil vlastní síly: s tou jednou jejich částí vytáhl na Šumavu Jindřichovi naproti. V Jindřichových řadách stál výkvět německé šlechty, také markrabí Ota Svinibrodský, bratr krásné Jitky (v originále "Otto von Schweinfurt, Bruder der schönen Jutta" - pozn. překl.), choti Břetislavovy. Břetislav vhodně využil předností přirozené polohy Čech, položil záseky v průsmycích a naproti nim zřídil šance, osazené částí jeho válečného lidu, zatímco tu druhou skryl jako zálohu v lesích. Německé vojsko vytrhlo při řece Koubě (v originále "Chambach" - pozn. překl.) přes Eschlkam (v originále "Eschelkamm" - pozn. překl.) a Všeruby na Novou Kdyni. Dne 22. srpna udeřil Jindřichův korouhevník hrabě Wernher stejně prudce jako unáhleně česká opevnění; sám klesl, zasažen deštěm šípů a tísněn ze zálohy, spolu s hrabětem Reinhardem a svými, takže se královská korouhev stala kořistí vítězů. A když se 23. srpna markrabě Ota prodral před ona opevnění, byl také on poražen a zanechal na bitevním poli vedle mnoha jiných urozených mužů i hrabata Gebharda, Wolframa a Dietmara. Porážka nepřátelského vojska byla nyní úplná; jen nemnozí se dokázali spasit útěkem, k němuž jim ukázal cestu svatý poustevník Vintíř (v originále "der heil. Günther" - pozn. překl.). Češi postavili na místě, kde si vydobyli velké vítězství, kapli ke cti svého zemského patrona, svatého Václava (v originále "zu Ehren ihres Landespatrons, des heiligen Wenzel" - pozn. překl.). Ta kaple tu při Brůdku po více než plných osmi staletích ještě stojí, ale v politováníhodném stavu."
Tolik líčení pana Wenziga.
Prastará kaple měla však kdysi velkou dotaci, ba své vlastní obročí s jedním knězem ustaveným jako rektorem (rektor kostela je kněz, jemuž je ordinářem /biskupem/ svěřena péče o nějaký kostel, který není farní, kapitulní ani klášterní - pozn. překl.). To je jasně patrno v archivu domažlického vikariátu (v originále "im Tauser Vikariatsarchive" - pozn. překl.) uchované 5. konfirmační knihy (konfirmační knihy vedly záznamy o obsazování uprázdněných církevních beneficií - pozn. překl.), ad beneficia ecclesiastica, anno 1390, 1391 a 1392. Tak např. stvrzuje v této knize tehdejší pražský kancléř a kanovník Jan z Pomuka (v originále "damalige Prager Kanzler und Domherr Johannes von Pomuk" - pozn. překl.), z něhož se pak stal sv. Jan Nepomucký, kanonizovaný v roce 1729 papežem Benediktem XIII., podání ze strany urozeného pana Ojíře z Rýzmberka (v originále "die von Seite des Herrn Ogerius Edlen von Riesenberg eingebrachte Präsentation" - pozn. překl.), na základě něhož byl při kapli sv. Václava ve Zdemilech (o vsi, náležející k hradu Rýzmberk, kolem roku 1415 veškeré zprávy končí a koncem 16. století je uváděna už jako pustá - poblíž byla počátkem století 17. založena nová ves koutského panství, totiž Brůdek" - pozn. překl.) jmenován rektorem jistý pan Jiří z Domažlic (v originále "gewisser H. Georg von Taus" - pozn. překl.), kněz pražské diecéze; de dato Praha, dne 11. prosince 1390. Předchůdce tohoto kněze Jiřího byl jistý pan Cunsson. V roce 1392 přichází tento Jiří cestou výměny (ex causa permutationis) ke sv. Maří Magdaleně do Švihova a ze Švihova sem do Zdemil je zase přemístěn tamní rektor kněz Petr od sv. Václava. Bylo by jistě velmi zajímavé a velmi žádoucí zjistit, jak dlouho vlastně toto obročí trvalo. Nyní jde o filiální kostel všerubské farnosti a jeho nynější jmění obnáší jen 1070 zl. 37 kr. rakouské měny.
Není tedy snad naše okolí (v originále "unsere Gegend" - pozn. překl.) dostatečně slavné a pamětihodné? - Doufám, že ze zde dosud řečeného může každý nahlédnout, jak naše šumavské končiny (v originále "unsere Böhmerwaldsgaue" - pozn. překl.) jsou už od přírody opravdu krásné, lákavé a stojící za vidění. U nás je pravým domovem rozkošná, malebná romantika a náš venkovský lid, jak už dříve zmíněno, má v sobě ještě velmi mnoho osobitého.
Odhlédneme-li přece ode všech těchto půvabů, je náš kraj také v náboženském ohledu hoden obzvláštní pozornosti. Nalézáme zde vícero míst, na kterých všemohoucí a nejvýše milosrdný Bůh na přímluvu svých svatých a vyvolených prokázal bohabojným křesťanům v jejich nouzi a trápeních už mnohé a velké milosti. A nyní vizte, milovaní čtenáři, právě v našem domovském okolí máme tak proslulá a vyhledávaná poutní místa jako je např. nejblahoslavenější Matka Boží v Neukirchen při Svaté Krvi, Dobrá Voda u Putzeriedu, sv. Matka Boží na Červeném Dřevu (v originále "am Rothen-Baum" - pozn. překl.) a sv. Anna na Tanaberku. A právě s tímto slavně proslulým Tanaberkem a s jeho patronkou, milostnou Matkou sv. Annou chci mé milé čtenáře v tomto spise blíže seznámit. Proto také uvádím hned v první jeho části popis historie tanagerského poutního místa a ve druhé části odhaluji milým čtenářům pozoruhodné divy milosti sv. Anny Tanaberské (v originále "der merkwürdige St. Annäische Gnadenfund am Tannaberge" - pozn. překl.) Bylo sice mým dřívějším záměrem vydat tuto knihu - také v češtině - ve 4 stručných oddílech, z nichž 3. oddíl by měl pojednávat o životě sv. Anny a ve 4. konečně měla být zařazena modlitba ke sv. Anně. Od tohoto plánu jsem však vědomě upustil, a to z pádného důvodu, abych mohl P.T. ctěným prenumerantům a svým milým čtenářům v této knize sdělit už nějakou opravdu úplnou a důkladnou historii Tanaberku, s číž bude jistě každý srozuměn a snad - dejž to Bůh - také spokojen.
A tak předávám na žádost z mnoha stran tuto knihu také v německé řeči veřejnosti s nadějí, že se v ní nevyskytuje nic nepravého a s dětinsky srdečnou prosbou k Ježíši Kristu, aby to právě On provázel svým nebeským požehnáním, přispěl tím k poctě Své i Své milé babičky a v srdcích mých milých čtenářů dokázal ustavit spásné poznání Své všemohoucnosti a dobroty.

Když se v Domažlickém deníku ze dne 11. dubna 2001 objevil článek Otomara Hany k 105. výročí úmrtí a 165. výročí narození Hippolyta Randy, z něhož vlastně jen cituji životopisné údaje zasloužilého kněze, byl jsem zcela přesvědčen i o nezvratnosti Hanovy informace, že Randa psal zprvu německy a jeho prvotinou z roku 1873 byl titul "Denkwürdigkeiten aus dem westböhmischen Böhmerwalde" (Pamětihodnosti západní Šumavy) a "další své spisy vydal P. Randa již ve své mateřštině". Chyba lávky! V regionálním fondu Jihočeské vědecké knihovny je německý titul "Gnadenreiche Mutter heilige Anna am Tannaberge nächst Neumark im Böhmerwalde" z roku 1868 označen rovněž jako Randovo dílo a aby nebylo pochyb, je téhož roku uveden jako knižní novinka v "Erlaß des bischöfl. Ordinariates von Budweis an den Klerus der Diöcese", tj. ordinariátním listě českobudějovické diecéze, v jejímž čele tehdy figuroval biskup Jan Valerián Jirsík, za jehož návštěvy na Tanaberku pronesl Randa kázání, které ještě stačil do své knihy pojmout. Ačkoli se v jejím úvodu, jejíž překlad tu podávám, zmiňuje o české verzi knihy, v dostupné bibliografii dostupných prací Randových ve fondech českých knihoven figuruje jen česká verze jeho skutečné prvotiny pod názvem "Milostná matka svatá Anna : s popisem poutního místa Tanaberku za Novou Kdyní v západní Šumavě" ve vydání až z roku 1886! Lze ji ostatně jako dokument Národní knihovny v Praze najít celou digitalizovánu v rámci projektu Kramerius. V ní už opravdu zařazuje autor původně zamýšlenou kapitolu o životě sv. Anny a na závěr modlitbu ke světici, které se dovolává jedno z nejznámějších až dodnes šumavských poutních míst. "P. Hippolyt Randa," cituji z článku v Domažlickém deníku, "se narodil v Domažlicích v domě čp. 75 Hořejší předměstí, a to 19. srpna 1836 jako sedmé a poslední z dětí rodičů Petra Randy, měšťana domažlického a mistra punčochářského a Kateřiny roz. Stretzové z čp. 34 Město. Gymnázium studoval v Klatovech, poněvadž v jeho rodišti v té době nebyla střední škola. Bohoslovecká studia konal v Českých Budějovicích, kde z rukou tehdejšího sídelního biskupa Jana Valeriána Jirsíka přijal v roce 1861 kněžské svěcení. Z jeho veršovaného deníku, který si jako student psal, možno usuzovat, že byl studentem veselým a vtipným. V pozdějším věku však patrně vlivem své choroby nebyl příliš společenským a tíhl k podivínství, takže si získal přezdívku 'páter mrzout' a jeho spolubratři kněží jej nazývali 'Kazimírem'. S ohledem na zdravotní stav nemohl se trvale věnovat duchovní správě a tak po krátkém kaplanování ve farnosti Hyršov (Hirschau) přijal místo domácího kněze v rodině hrabat ze Stadionů, kde však byl jen čtyři roky. Pak se odstěhoval jako penzista do svého rodiště, kde bydlel v domě čp. 98 (vedle dnešní Zdravotnické školy-bývalého gymnázia v dnes již zbořeném domě), zvaném 'U Voršily'. V Domažlicích se věnoval výhradně již historickému bádání a literární práci. Přechodně vyučoval ještě na nově zřízené měšťanské škole v Domažlicích náboženství, dějepisu a zeměpisu. Každý rok jezdil do poutního místa 'U Svaté krve' v Nových Kostelích v Bavorsku (Neukirchen beim Heiligen Blut), kde se zdržel vždy několik týdnů a vypomáhal tamním františkánům, kteří mu přenechávali četné intence. Tímto způsobem doplňoval svou nízkou penzi, která mu byla státem vyměřena ve výši 300 zlatých ročně. V září 1887 byl jmenován českobudějovickým biskupem Martinem Josefem Říhou osobním farářem pro své zásluhy jak v duchovní správě, tak v literatuře. Vzhledem k chatrnému zdraví nemohl se P. Randa dožít vysokého věku a zemřel již v 60 letech dne 29. března 1896. Byl pohřben na domažlickém hřbitově domažlickým děkanem P. Dr. Janem Dobrým za asistence 18 kněží a zde odpočívá u hlavního kříže mezi hroby ostatních duchovních." Stojí snad ještě za zmínku, že Randovi byl v jeho díle, věnujícího se i dějinám Chodů, osobě Lamingenově (český čtenář ji zná jako Lomikara z Jiráskových Psohlavců) či genealogii rodu hrabat ze Stadionů, nápomocen i všerubský lékař Georg Leopold Weisel, samostatně také zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže. Za motto české verze své knihy o Tanaberku zvolil Hippolyt Randa čtyřverší velešínského vlasteneckého básníka a kněze Kamarýta, které jistě vyjadřovalo v hutné zkratce i jeho vlastní vztah k Šumavě (chápal ji, četli jsme v textové ukázce, jako celek, dělící se na "vlastní" Šumavu a "Český les") a účel jeho vlastního českého, jakož německého spisování (tady v mottu každý verš po německém způsobu začíná velkým písmenem, jak bývalo zvykem):

Věru, kdo chce vidět ráje,
Čistou rozkoš požívat.
Ó ten musí v naše kraje,
Sem se musí podívat.

- - - - -
* Domažlice / Klatovy / České Budějovice / Hyršov / Kout na Šumavě / Tanaberk / Neukirchen beim Heiligen Blut (BY) / † † † Domažlice