OTHMAR RAPPERSBERGER
O Ludwigu Hermentinovi
Ludwig Hermentin se narodil 5. července 1896 v Českém Heršláku (Böhmisch Hörschlag), obec Horní Dvořiště (Oberhaid), jako syn drážního zřízence, který také, jak bylo tehdy obvyklé, provozoval malé hospodářství. Zde vyrůstal v drsné krajině severního Mühlviertelu se svými pěti sourozenci sice v chudobě, avšak, poněvadž byli všichni vychováváni ke skromnosti, přesto šťastně. O jeho dětství a mládí nevíme mnoho. V první světové válce byl raněn, hrozné dění přežil s poznáním, že válka je něco strašlivého. Stal se pak kancelářským pomocníkem u rakouských spolkových drah (ÖBB) v pohraniční stanici Summerau a zde také, byť jeho příjmy byly velice skrovné, založil rodinu. Tu jej také zasáhla těžká osudová rána, když roku 1924 po porodu třetího dítěte zemřela jeho žena (děti: Willi 1921, Alfred 1922, Theresia 1924). Měl však velké štěstí, když v Marii Christové, vychovatelce z Freistadtu, našel svou druhou manželku, která se vzorně starala o tři polosirotky a ještě v roce 1926 darovala svému muži syna Herberta. V té době byl Hermentin, přestože ho dráhy kvůli nějakým nesrovnalostem propustily, přesvědčeným a odhodlaným sociálním demokratem a odborářem, ostatně od roku 1928 i předsedou místní organizace Sdružení rakouských nájemníků (Mietervereinigung Österreichs). Ve všech těchto funkcích byl doslova ve svém živlu: tj. moci být nápomocen chudým lidem, kteří si ve své nouzi nedokázali sami poradit, a utiskovaným poskytnout podporu v domáhání se jejich, jim upíraných práv nejen snad slovy, nýbrž i činy. Stál vždy na straně slabších a měl vyhraněný smysl pro poskytování aktivní pomoci v jejich prospěch. Nakonec došlo kvůli podezření z "pokoutní advokacie" k udání a soudnímu procesu. Okresní soud ve Freistadtu za předsednictví soudce Johanna Machata však dne 30. května 1930 Hermentina jakékoli viny zprostil. Vlnu radikalizace vnitřní politiky v Rakousku pod vlivem různých proudů ze zahraničí - fašismu, nacionálního socialismu, marxismu - a to zejména po Hitlerově jmenování říšským kancléřem roku 1933, zažil také Hermentin, o němž se říkalo, že on sám je radikálním sociálním demokratem. Nebyl však vlastně radikální, toliko přímočarý, a radikální hnutí vždy odmítal. Až do kritického roku 1934 byl sociálním demokratem a jako takový vedoucím místního úřadu Dělnické nemocenské pokladny (Arbeiterkrankenkasse), kde se vypracoval na zkušeného odborníka své profese. V roce 1934 se však jako tisíce jeho spolustraníků ocitl před těžkým dilematem. Sociálně demokratická strana (SDAP) ztrácela v Horním Rakousku stále větší množství členů (1919 jich bylo 43946, 1922 dokonce 70128, v roce 1932 pak 40607), čemuž se militantní křídlo Richarda Bernascheka za únorového povstání 12. 2. 1934 urputně bránilo. Podle Josefa Weidenholzera to byl "zoufalý odpor proti erozi socialistických pozic". Bezprostředně následující zákaz urychlil rozpuštění strany. Část se přidala ke komunistům, část, která nebyla zdaleka nejmenší, nalezla své útočiště v NSDAP. Problematika obratu důležitých částí SDAP, zejména Schutzbundu, právě k NSDAP se v Horním Rakousku tehdy projevila v plné síle. Věrný, ale nevelký zbytek strany se sdružil v rovněž ilegální organizaci "Revolutionäre Sozialisten Österreichs".
Hermentin se musel starat o svou rodinu se čtyřmi dětmi ve věku 8-13 let. Příklon ke komunistům či nacionálním socialistům u něho pro jejich zásadní postoje nepřicházel v úvahu a revoluční socialisté mu ani při nejlepší vůli odpovídající pomoc poskytnout nemohli.Začal se proto krok za krokem blížit ke Křesťansko-sociální straně (Christlichsoziale Partei /CSP), která mu jako odborníkovi nabídla místo ve Venkovské nemocenské pojišťovně (Landkrankenkasse), které nakonec rád a vděčně přijal. Tím se také uskutečnil jeho politický přerod, který mu byl jeho spolustraníky vyčítán jako zrada. To se muselo Hermentina hluboce dotknout, avšak s důsledností sobě vlastní pokračoval načatou cestou dále. Převzal dokonce funkci ve sdružení "Vlastenecká fronta" (Vaterländische Front), což bylo v letech 1933-1938 působící politické hnutí, které mělo Rakousko udržet nikoli jako stát se stranickými strukturami, nýbrž jako stát stavovský. Dne 19. dubna 1937 byli na přání "Sociálního pracovního sdružení ve Freistadtu" povoláni do místního zastupitelstva obcí tři zástupci, mající v čistě měšťanské instituci hájit zájmy dělnictva: byli to Ludwig Hermentin, Otto Bamberger a Michael Klopf. Pro Hermentina mělo toto jmenování, jež trvalo pouze do 13. března roku 1938, veliký význam, poněvadž se tu seznámil s muži, kteří byli v roce 1944 ochotni organizovat s ním sbírky a příspěvky, těmi pak položit základ k odbojovým akcím, jež je přivedly do vězení a na smrt. Jejich jména zněla Hiris, Breslmayr, Kittl, Preidel, Ruhaltinger Eduard, Preinfalk.
V těch letech před rokem 1938 vystupoval Hermentin se vší rozhodností proti nacionálnímu socialismu. Když bylo 22. ledna 1934 transportováno několik odsouzených nacistů do zajišťovacího tábora v Kaisersteinbruchu, konala se na nádraží manifestace jejich sympatizantů. Přítomný zástupce okresního hejtmana Dr. Brachmann se zachoval velice rezervovaně a nepovažoval zákrok proti "Heil Hitler! křiklounům" za nutný. To popudilo Hermentina, který se nakonec ovšem musel mocnějšímu Dr. Brachmannovi, nad nímž držel ochrannou ruku okresní hejtman Dr. Mayrzedt, podřídit (v roce 1938 vyšlo najevo, že Dr. Brachmann byl ilegálním nacistou!). Rok 1938, kdy nacisté převzali moc, nebyl pak pro Hermentina věru dobrým historickým datem. Dne 10. dubna onoho roku mu byla dokonce přímo zakázána účast na nacisty vyhlášeném "lidovém hlasování" (plebiscitu), protože jeho protinacistický postoj byl všeobecně znám. Také to byla metoda, jak se tehdy podařilo dosáhnout téměř stoprocentního souhlasu s novou mocí! Byl to skoro zázrak, že Hermentin mohl zůstat vedoucím spořitelny. Do jeho kanceláře však byli nasazeni špiclové.
S pokračující následnou válkou odmítal Hermentin panující režim stále vehementněji. Když pak jeho syn Alfred 14. srpna roku 1942 v Rusku padl a jeho nejmladší syn Herbert musel v září sedmnáctiletý narukovat jako pomocná síla k protiletecké obraně, rozhodl se Hermentin jednat. Porážky wehrmachtu a vylodění spojenců 6. června 1944 v Normandii musely pak zapříčinit, že se domluvil se stejně smýšlejícími přáteli ve Freistadtu, s nimiž se začal připravovat na strašlivý konec války. Podnětem bylo možná i nahrazení umírněného okresního stranického vůdce (Kreisleiter) Wilhelma Wolfsgrubera radikálním Martinem Gittmaierem, aby se jejich aktivita a odpor nyní ještě zvýšily podle zásady: Právě teď! V létě 1944 musel Hermentin, pravděpodobně skrze spojení se zběhem Johannem Königseckerem, které zase navázal Hermentinův švagr Johann Schöfer, dospět k názoru, že pro něho a jeho přátele by napojení či přinejmenším spojení s větší skupinou stejně smýšlejících Rakušanů, např. v Linci, mohlo být užitečné. Nové cíle, větší síla, lepší přehled, ještě vyšší míra motivace! Toto zbožné přání, o němž dnes víme, že bylo chybné a mylné, přivedlo Hermentina rovnou do rukou Willibalda Thallingera z Lince/Urfahru, který mu ve všem přitakal a všechno přislíbil. Thallinger však nebyl tím, za koho jej Hermentin považoval: byl to politický šejdíř, šarlatán, muž plný ješitnosti a politické ctižádosti, bezbřehý chvástal, který Hermentina a ještě víc snáze ovlivnitelného Schöfera pouze balamutil a možná měl v úmyslu ještě něco získat sám pro sebe. Když pak nakonec Thallingera 29. září 1944 zatklo gestapo pro "poslech cizího rozhlasu", nabraly věci fatální spád i pro freistadtskou skupinu. Hermentin pykal trpce a bolestně za to, že tomuto muži z Lince důvěřoval a trpěl až do hořkého konce nejen následkem mučivých výslechů na lineckém gestapu, probíhajícím až do 4. ledna 1945 dvakrát týdně, nýbrž mnohem silněji následkem tíživých výčitek svědomí, že by snad mohl být zodpovědný za utrpení a smrt dalších osob. On, který za svůj životní úkol považoval pomáhat bližním! Hermentin byl hlavou a srdcem freistadtské skupiny a ve Freistadtu našel správné lidi, jimž mohl důvěřovat a kteří naopak důvěřovali jemu. Jeho skálopevné mlčení na gestapu dokazovalo oprávněnost této jeho důvěryhodnosti. Jiný člověk však zneužil důvěry jeho a tím celou tragedii vyvolal. Po této zradě byl ovšem Hermentin ztracen s definitivní platností. I omilostnění by se mu vyhnulo. Věděl to a nesl svůj osud majestátně a s největší důstojností.
Ze všech rodin ve Freistadtu a dalekém okolí utrpěla přitom takřka celá jeho rodina pod nacistickým režimem a za války tu nejtěžší ránu. Všichni tři synové se stali obětmi války: Alfred padl v Rusku roku 1942, Herbert zmizel nezvěstný na severu Německa v březnu 1945, Willi zemřel na následky zranění 13. září 1945. Dcera byla nasazena jako zdravotní sestra ve Vídni, kde byla při jednom náletu zraněna. Hermentinova manželka Maria byla od 10. října 1944 do 2. dubna 1945 nevinně ve vazbě, on sám byl 1. května 1945 popraven. Paní Hermentinová ještě žije ve Freistadtu (1997).
Horňáček, 2019, č. 4, s. 6
Překlad předchozího, v originále německého textu pořídil synovec Ludwiga Hermentina, pan Helmut Wagner z Českého Krumlova, který spolupracuje s Jihočeskou vědeckou knihovnou na hned několika projektech, souvisejících i s Kohoutím křížem. Originál vyšel v 11. svazku sborníku "mühlviertelského" městského muzea ve Freistadtu, datovaném rokem 1997 a majícím jako předchozí 10. svazek hlavní titul "Das Schicksalsjahr 1945 in Freistadt". Není třeba asi překládat: jde o osudový rok právě i pro Rakousko, které muselo 10 let ještě čekat na konec okupační správy čtyř velmocí a suverenitu neutrálního státu. Autorem Hermentinova medailonu, provázeného tu i medailony Hermentinových druhů Josefa Haunschmidta (1906-1945) a Leopolda Kotzmanna (1884-1945), se stal Dr. Othmar Rappersberger, který může směle figurovat mezi "šumavskými spisovateli" německého jazyka mnoha svými knihami o dějinách jižním Čechám tak blízkého města Freistadt. Narodil se tu 21. dubna roku 1928, studoval po maturitě na zdejším gymnáziu (dnešní Bundesgymnasium Freistadt), jehož byl později v letech 1973-1988 i ředitelem, němčinu a dějepis jako učitelský obor, stal se v rodném Freistadtu městským radou pro kulturu, spoluzakladatelem a dlouholetým předsedou sdružení Sportunion Freistadt a v neposlední řadě i vydavatelem zmíněného už historického sborníku. V manželství se mu narodily čtyři děti a on sám skonal téměř devadesátiletý ve čtvrtek 4. května 2017, načež byl 13. května na zdejším Božím poli i pochován. Zbývá asi doplnit několik údajů o Ludwigu Hermentinovi, jak se je dočítáme v křestní matrice farní obce Horní Dvořiště a v oddacích matrikách rakouských. V záslužném jinak Rappersbergerově medailonu bychom je marně hledali. Jeho otec Adalbert Hermentin (*10. března 1863), syn domkáře a krejčího v Českém Heršláku čp. 15 Franze Hermentina a jeho ženy Anny, roz. Bambergerové ze dnes zaniklého Bludova (Bludau) čp. 1, byl povoláním úpravčí trati ("Bahnrichter", německy se takový pracovník, jehož nadřízeným byl traťmistr, označuje i "Vorarbeiter" či "Rottenführer") a bydlil rovněž v Českém Heršláku čp. 15 (dům dosud stojí). Matka Barbara (*3. září 1867) byla dcerou hrnčíře a majitele domu v Horním Dvořišti čp. 97 (ten už na novějším leteckém snímku obce nenacházíme) Heinricha Weinbergera (předtím podruha /Inwohner/ v Dolním Dvořišti čp. 22 /ani ten dům už nestojí/) a Theresie, roz, Schmiedové z Dolního Dvořiště čp. 80. Ludwigovi rodiče se brali 3. února 1891 v Horním Dvořišti a oddával je tamní farní administrátor Julius Kroner, zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže. Ludwig Hermentin byl ženat dvakrát. Jeho první manželkou (stala se jí 13. ledna roku 1920 v příhraničním rakouském Leopoldschlagu) byla Theresia Pilsová (*21. září 1898 v Horním Dvořišti), o dva roky než on mladší děvečka toho času ve vsi Leitmannsdorf, dcera tamního domkáře a zedníka Antona Pilse a Marie, roz. Dobuschové. Podruhé se oženil 14. dubna 1925 v Pöstlingbergu u Lince s Marií Christovou (*15. srpna ve Freistadtu), o sedm let nežli on mladší dcerou obuvnického mistra ve Freistadtu Antona Christa a jeho ženy Elisabeth, roz. Wietingerové. Roku 1997 podle Othmara Rappersbergera ve Freistadtu ještě žila. Jméno jejího muže vešlo do historie Rakouska, jemuž zůstal věren i za nejtěžších okolností, už natrvalo.
- - - - -
* Freistadt (A) / Český Heršlák / † † † Freistadt (A)
