ROBERT REINHARD (vl. jm. ROBERT LÖWY)
|
Du hast dein Ziel erreicht und fandest Gott auf Erden! Wer hätte einst geahnt: "Ein Schneider und Poet." - Nun will "von Gottes Gnaden" ein jeder Dichter sein, Der - nicht einmal das Schneiderhandwerk gut versteht. |
Peter Rosegger Dosáhls cíle, našels už na zemi Boha! Kdo by jen tušil: krejčí básníkem. Jím být teď před Bohem i těm, jimž chybí vloha - nejen snad krejčovina - chce se všem. |
|
Blüten und Blätter, s. 61 |
|
|
Spätherbst Dämmerstunde. - Ein Blütenduft, Durchzittert die Luft Wie Harfenklang. Ein traurig Lied, Aus der Ferne zieht, So sehnsuchtbang. Durch Wolken bricht, Im Purpurlicht Das Abendrot. Und durch die Heide, Im Büßerkleide Wandelt der Tod. |
Pozdní jeseň Soumrak. - Vonný vzduch prochvěl šerý luh jako zhloubi strun. Nápěv samý žal jak by vítr vál zdáli, touhy pln. Mraky vidíš jít šarlatový svit, červánkovou zář. Skrze černé slatě k nám v kajícném šatě jde smrt samotář. |
|
Blüten und Blätter, s. 35 Veršové ukázky z tvorby Roberta Reinharda, vlastním jménem Roberta Löwyho (jeho otcem byl českobudějovický lékař Leopold Löwy, rovněž zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže), pocházejí obě ze sbírky Blüten und Blätter, vyšlé roku 1912 a nazvané ne bez příměsi jisté ironie podle zábavné přílohy časopisu Budweiser Bote z přelomu století. Robert Löwy se v tom poklidném městě narodil 7. října 1876 a tady se stal i básníkem ve stínu nikoho menšího než Hugo Salus, jehož rodina byla za svého budějovického pobytu s Löwyovými v přátelském styku. Dlouho si pak oba dopisovali, i když je život vedl rozdílnými cestami, především co do oněch konců: zatímco Salus zesnul ve všeobecné vážnosti roku 1929, Reinhard skončil v koncentračním táboře Buchenwald, kde zahynul 11. července 1940. O jeho skonu kupodivu existuje záznam v pražské židovské matrice, ze kterého se dovídáme, že jeho tělo bylo zpopelněno a urna pohřbena v hrobě rodičů na českobudějovickém židovském hřbitově. Ano, to on složil na počátku toho šíleného století dvacátého na počest 23. valné hromady spolku Deutscher Böhmerwaldbund (1907) zpěvní text, oplývající bujarým německým vlastenectvím, jehož daleko zrůdnější ovšem podobě měl jako tolik jiných posléze padnout za oběť. Snad právě proto stojí za to citovat: |
|
|
Bundeslied Deutschen Gruß den wack'ren Brüdern, die ein festes Band umschließt, wenn in hehren, deutschen Liedern eure Seele sich ergießt. Lasst das Banner schwarz-rot-golden wallen frank und frei empor, weiht den Tag, den sangesholden mit der Eintracht, Eintracht vollem Chor, der Eintracht, Eintracht vollem, vollem Chor. Haltet aus auf euren Posten, als der fernsten Grenze Hut, als die deutsche Wacht im Osten stehet fest und wohlgemut. Setzt euch mannhaft stets zur Wehre, denn ihr siegt nur eng vereint. Wahret stets die blanke Ehre wider jeden, jeden argen Feind, den argen Feind, den argen, argen Feind. Harret aus, es muss euch werden, was ihr treulich angestrebt, recht muss bleiben Recht auf Erden, weil ein Gott im Himmel lebt. Lass uns nun die Hände reichen, singt ein Lied mit hellem Klang. Mächtig blühe wie die Eichen deutsches Wort und deutscher, deutscher Sang, das deutsche Wort, der deutsche, deutsche Sang. |
Spolková píseň německých Šumavanů Bratřím pozdrav v rodné řeči! Pevným svazkem spojeni, hrdá píseň vždy ať svědčí o duši, z níž pramení. Nechme černorudozlatý prapor vlát až nad obzor. Světí den, tou písní jatý, shodou světí svorný, silný sbor, shodou, shodou, silný, silný sbor Hajte statečně svá práva po nejzazší země kout. Výspa dál nechť odolává, na východ kam dohlédnout. Kdo je svorný při obraně, vítězit by vždycky měl. Ryzí čest, ta platí na ně, byť krutý a zlý byl nepřítel, zlý a krutý, zlý, zlý nepřítel. Vytrvejte, vaše bude, co jste tušili v snech svých. Právo a čest nejsou bludem, dokud Bůh dlí v nebesích. Spojte ruce v pevném slibu, píseň nechte jasně znít. Mocně kveť, koruno dubu! Rodné slovo dej nám vyslovit, dej rodnou písní, písní vyslovit. |
|
Lieder vom deutschen Böhmerwald (1924), s. 4 |
|
Roku 1933, kdy v Německu nastupoval k moci Adolf Hitler, vyšel pak v autorových rodných Budějovicích ještě tento text, svědčící nejen o upřímnosti a hloubce jeho vztahu k Šumavě a k jejím krásám, nýbrž i o záporném vztahu Reinhardově k levicovým dobovým avantgardám. Třeba předeslat, že žatecký rodák a malíř závratně působivých šumavských motivů Willi Herzig (1892-1942) přežil svého obdivovatele jen o necelé dva roky.
Šumavská krajina a malíř Willi Herzig
Jakkoli jméno tomuto sudetoněmeckému umělci získala především jeho moderně pojatá symbolicky figurativní díla - mám tu na mysli obrazy jako "Země" (v originále "Erde"), "Zrození Venuše" ("Geburt der Venus"), "Meluzína" ("Windsbraut"), "Dafné" ("Daphne"), "Smrt jako porodní bába" ("Tod als Wehmutter") aj. - zůstává přece jen Herzigova krajinomalba vlastní pevně vytyčenou doménou autorovou, která si v proměnách hodnot uchovává platnost i napříště.
Jistě, výrazové formy umění rovněž podléhají vývoji a každá doba má ty své. Ta naše doba ovšem nejenže nepřeje nijaké vývojové logice, ale takřka přes noc vyvolává s jakousi nezvládnutelnou posedlosti vším nezvyklým a moderním do života jeden umělecký směr či -ismus za druhým. Nevyhnutelným následkem je ovšem i jejich rychlý odkvět a zánik. Odvážné experimentování jde ruku v ruce s roztěkaností a rozervanou nesoustředěností, zjevy, které přímo koření v chorobné nervozitě celého našeho duchovního života. Teprve osvobozením od ní začne také umění znovu pulsovat životem, horkou krví a zdravím. Předpokladem k tomu ovšem je, aby se zduchovnělý člověk rozpomenul opět na věčně pravdivou, věčně logickou učitelku, jíž mu vždy byla a bude příroda, onen po tisíciletí srozumitelný základ veškeré lidské tvorby, tvorby krystalizující znovu a znovu v jedinečné umělecké osobnosti. Bude to znamení útěchy, nesoucí v sobě "novou věcnost", nad níž není pod nebem vznešenější. Už dnes ji můžeme zaregistrovat v díle mnoha jejích zastánců, snažících se o opravdu novou, organickou syntézu, v níž ovšem strom zůstává stromem, zvíře zvířetem a člověk člověkem v ničím neznásilněné podobě.
Tento zdravý smysl provází právě tvorbu, kterou se nám prezentuje Willi Herzig. I když také ve svých symbolicko-figurálních pracích dává uměleckému tvaru meze přirozeného rytmu a linie, daleko zřetelněji vystupuje v jeho krajinářské tvorbě na jedné straně pevná sevřenost výrazu, na druhé straně pak o to svobodnější šíře ideálního a výběrového zpodobení přírodního tématu. Této šíři patří hlavní zásluha o to, že Herzigovy krajiny, pro nás zejména ty šumavské, vykazují vedle obdivuhodné blízkosti svému námětu i odzbrojující poetický půvab. Právě ve spojení těchto hodnot tkví silný osobní rys, jimiž se vyznačují všechna umělcova díla.
Je-li u něho bravurně zvládnutá a vysoce kultivovaná technika barevného přednesu jen prostředkem k dosažení cíle, nikdy pak samoúčelem, představuje harmonie barevných komponent, nepřehlížející nikdy jejich kontrastní hodnoty, skutečný cíl sám o sobě. Silná a zářivá je paleta tohoto malíře, navíc bohatá na jemné odstíny.
Ten cíl posledně jmenovaný způsobuje v Herzigově díle i onu duchovní průzračnost přírodního námětu, schopná zachytit celý obsah jeho krásy a nálady, řadící zároveň svého původce ke stále vzácnějšímu uměleckému typu, promlouvajícímu rovnou k našemu srdci, jakkoli ve svých figurálních obrazech jde jak řečeno spíše cestou symbolické abstrakce.
V obou těchto oblastech Herzigovy tvorby docházejí však uplatnění nové a významné možnosti uměleckého výrazu.
Ten, kdo zná z vlastní zkušenosti všechnu krásu šumavské přírody, tomu se stanou i krajiny tohoto malíře výjimečným zážitkem. Dokázal v nich znovuobjevit nejen šerosvitnou vážnost, drsnou tíži a nedotčenou samotu odlehlých končin, nýbrž také místy náhle se vynořující půvab a líbeznost těchto horských partií, tak bohatých na náladové dojmy. Jedno ovšem žádá od nás to jemně nervní dílo: totiž abychom mu vyšli vstříc s horoucím srdcem a hledající duší, se smysly čistými a nezkaženými.
Zahleďme se jen třeba do jedné z jeho maleb, která nese název "Lackersee" (Jezero Laka). Bylo vůbec možno niterněji zachytit to zasněné kouzlo, tu hloubavou odlehlost osamělého lesního jezera? Uměl by kdo jiný dobýt - abychom uvedli jiný příklad - toho monumentálního účinu jako on z těžkých obrysů masívu hory Ostrý (v originále "Osserstock", tj. špalek Ostrého - pozn. překl.). Celou svou vahou spočívá nad krajem zalitým proudem slunečního svitu. Oblaka se shlukují za horou, bouřná a zároveň smírně zjasněná, jako je celá naše domovina. Nebo ten skvostný motiv obrazu nazvaného "Waldbach" (Lesní potok). Není to divák, kdo se tu přímo slyší být provázen šplounáním a šuměním bystrého druha svých putování hvozdem, kdo doslova cítí, jak ho opřádá ta lesní samota? A opět obraz velkého formátu, jehož jméno zní "Osserlandschaft" (Kraj kolem Ostrého): jak jen žije a dýchá ten kus země; jaký jen jas zalévá pohoří i les, jak sem doléhají vlny vzduchu zblízka i zdáli! - A tak bychom mohli na každém z těch naléhavě silných, mistrovských pláten, z nichž jsme se bohužel mohli uvést jen několik málo, objevit něco krásného, vznešeného a okouzlujícího, co by nás upoutalo. Ponechme na divákovi samém, aby se dal vést radostí z těch objevů.
Můžeme jen říci napevno to jediné: ve Willi Herzigovi nalezla Šumava svého nejpovolanějšího zpodobitele, ať už krásu toho horského kraje Bohu blíž zvěčňuje perem a tuší, tužkou i barevnou křídou nebo, což činí nejčastěji, štětcem a olejovými barvami. Jako nikdo druhý oslavil krásu našeho domova a my Šumavané jsme za to tomuto umělci, tvořícímu z plnosti sil, povinováni upřímným díkem.
Waldheimat, 1933, s. 51-52
- - - - -
* České Budějovice / † Buchenwald (TH) / † † České Budějovice
