ANTON RIEDL

Krummau

Steilem Fels entwächst ein stolzer Turm,
Wuchtige Mauer wurzelt im Granit.
Alter Brunnen, steingefasst, voll Moos,
Breite Linde lädt zu kühler Rast.
Tief im Schatten träumt ein alter Hof,
Rosenwappen leuchten aus der Mauern Grau.
Brücke, hochgewölbt aus grauem Stein.

Von des weiten Gartens hohem Lug
überschaut der Blick die engen Gassen.
Bernsteinbraun umhalst der Fluss die Stadt,
Wehr und Wirbel braust uraltes Lied.
Letztes Leuchten streift die grauen Mauern,
lässt den alten Turm erglühn.

Herzogstadt am krummen Wuldaflusse,
hoch und prächtig wie das goldne Prag...

Krumlov

Příkré skále vévodí pyšná věž,
mohutné zdivo v žule koření.
Stará kašna je mechem obrostlá,
košatá lípa zve tě k oddechu.
Ve stínu dřímá hradní nádvoří,
erb růže svítí z šedi jeho stěn.
Plášťový most se klene vysoko.

Cestou od něj k rozlehlé zahradě
zahlédneš dole spleť uzounkých ulic
a hnědou řeku, co je obepíná.
Splav na ní šumí píseň prastarou.
Poslední zásvit když se dotkne hradu,
dá staré věži ještě zazářit.

Vévodské město, nad vltavským ohbím
strmíš a svítíš jako zlatá Praha...

Des Waldes Widerhall, s. 44

O milé, chudé Šumavě

Sedělo několik mladých lidí pohromadě a rozprávěli o domově. Hans mínil: "Copak vědí šumavští sedláci o nějaké chudobě! Mají své obilí, svůj len a brambory a tráva i otava (v originále 'Gras und Grummet', tj. 'první' a 'druhá' tráva - pozn. překl.) jim roste taky. Co by chěli víc?"
"Je pravda," vmísil se Franzl, "že sedlák má sice hodně dřiny, ale vždycky má i co jíst. Chalupníci ale, co si musejí všechno jídlo (v originále "alles Brot" - pozn. překl.) nakupovat, těm je docela zle!"
"Jéje (v originále "o mein" - pozn. překl.)," vykřikl Lois, "to ale neznáte lidi z Chumgraben (dnes zcela zaniklá ves Strouhy při hoře Chlum v sousedství rovněž dnes zaniklého Ondřejova (Andreasberg), jako on v nadmořské výšce 1000 metrů, jak se píše v poznámce pod čarou, oficiální německé označení vsi znělo ovšem "Graben", blízké hory pak "Chum"! - pozn. překl.)! Tam musejí trávu pro svoje kozy nosit ze strání domů v nůších na zádech. Tam neznají vozy. I hnůj se roznáší na pole v nůších!"
"A přece - '" mínil Hans, "mají svoje pole a chalupu (v originále "Grund und Boden" - pozn. překl.) - Pomysli jen na dřevorubce v knížecích nebo státních lesích! Ti nemají teď skoro po celý rok práci a vlastní pozemek taky žádný. Často vůbec nevědí, z čeho mají zaplatit pachtovné za pronajaté pole. Nebo takoví skláři! Tolik skláren už po léta stojí ladem a jejich zaměstnanci jsou bez práce i možnosti nějakého jiného výdělku; přitom jsou mezi nimi často opravdoví umělci. Teď už běží opravdu jen málo skláren a i ty jen na částečný provoz!"
"I doly na tuhu ho omezily. - Zbylo něco těžby rašeliny v mokrých slatinách, to ale nijak nevynáší."
"S výdělkem už musejí vypomáhat i malé děti. Sbírají borůvky a houby a nosí je i hodiny daleko k výkupu. Přinesou domů alespoň pár desetikorun (v originále "manchen Zehner bringen sie so heim", "Zehner" ovšem může být desetikoruna i desetník - pozn. překl.)."
"Mojemu bratranci (v originále "mein Geschwisterkind" - pozn. překl.) bude letos dvanáct a už si vydělává jako pasáček u jednoho sedláka. Dostává po roce sto korun a celý rok má stravu. Jeho sestra je u stejného sedláka už druhým rokem jako děvečka k dětem. Dostává padesát korun, ošacení a pár bot. Taky sešity a tužky jí sedlák kupuje. Je celá šťastná (v originále "sie ist überglücklich" - pozn. překl.) a chce tam po škole nastoupit jako mladší děvečka (v originále "kleine Dirn" - pozn. překl.).
"To se jí ovšem vede dobře!"
"Teď má školu v místě. Dřív ale měla do školy víc než hodinu cesty pěšky. Což v létě to ještě šlo, ale v zimě si musela cestu prošlapat závějemi."
"Přes poledne zůstávají přespolní děti ze vzdálenějších vsí ve škole a jedí svou suchou skývu chleba, mnohdy jen brambory."
"Není to spodivem," přidal se Bertl, "že mnozí rodiče prodají své děti za chleba s marmeládou a pár bot cizí škole (rozuměj státní české "menšinové" škole v převážně jazykově německých oblastech - pozn. překl.)?"
"Ba, jsou i takoví lidé, ne ale všude, Bohu díky. Naši Šumavané jsou si vědomi toho, že jsou Němci. Nedělají s tím ale nějaký velký povyk (v originále "kein großes Geschrei!" - pozn. překl.)!"
"Musím myslet na to děvče, co jsem potkal ve Volarech (Wallern), právě když odjížděla do Belgie za službou ke svému panstvu. Ptal jsem se jí, jestli se jí tam líbí. Řekla mi: 'Ale ano! Jen nemůžu zapomenout na svoji Šumavu! - Myslím, že jak je chudá, tak je i krásná a tak i milá lidem!'"

Immergrün, 1936, č. 1, s. 3

P.S. "Šumavské" číslo jinak varnsdorfského rodinného měsíčníku označuje autora textu (v originále je nazván "Vom lieben, armen Böhmerwald"), psaného v titulku důvěrně Toni Riedl, za učitele v Polné na Šumavě (Stein im Böhmerwald). Už to jméno! Pole samý kámen! A přesto se po té zemi mělo tolika tisícům lidí začít zejména deset let nato, co ty řádky spatřily světlo světa, začít navěky stýskat.

Waldla Abvejnt* Beanfuaß und Greisat, a Kirzn, wos brejnnt: Heilaond, hiazt faongt ar ao dar Abvejnt! Oradigejh, Rousnkraonz, himmlischa Tau: um Hiawa bitt da Jousef fia d söligi Frau. Migalo, Taifl und Ejngln gejhnd um: wia woam, wia sicha-r is hiazt unsa Stu'm. Oami Söln, wüjdi Jogd, da Wind, Stouß um Stouß: Hiazt klinslt's! s is draußt, as Guldani Rouss! Fostantog, Zwejschpmkouh, Stru'l und Fisch. Mei, souwos Guads am bliahweißn Tisch! Pu'lhao'm, Loteendl und ruckiga No'm: Göjtsgoud, mei Kinei, dei kejmma hot gro'n!	Šumavský advent Na věnci svíce planou, voní chvojí, Spasitel přijde, na prahu advent stojí. Růženec, roráty v mlhách na jitřní čas, o nocleh Josef a Maria prosí nás. Mikuláš s andělem i čertem chodí v chumelici. Je bezpečno a teplo doma ve světnici. Za duše nebožtíků "divoký hon" nebem naříká, zvenku tiše cinká postroj zlatého koníka. Je sněhobílý stůl, celý dům postí se, sušené švestky, štrůdl, kapr už však čeká na míse. Čepice přes uši, lucerna, od pusy kouřem bílo, slyšte, poslyšte, děťátko se nám narodilo!
Hoam!, 1978, č. 12, 2. str. obálky Slovníček: Beanfuaß = zimoléz, Oradi = adventní mše, začínající modlitbou: "Rorate...", Hiawa = herberk, nocleh, Guldas Rouss = zlatý koník, přinášel zrána štědrodenního půstu (24. prosince) dobroty a ovoce, které však směly děti ochutnat teprve až po obědě, Pu' lhao' m = Pudelhaube, pletená zimní čepice, Loteendl = lucernička, ruckiga No' m = rauchiger Atem, kouř od úst, hot gro' n = ist geraten, podařilo se.
Mittagsstunde im Sommer Sieh, nun liegt das Land im Frieden wie ein müdes, blondes Kind, Mittagsglocken klingen fernher, goldner Weizen wogt im Wind. Lerche lässt die grauen Schwingen müd und sonnenselig ruhn; selbst die rauhen Bauernhände finden nichts zu tun. Nur die lichten, bunten Falter flattern lautlos übers Feld... Und mit seinen heil'gen Händen segnet Gott die Welt.	V létě o polednách Země leží v míru polí, má jak děcko plavý vlas, vlny lánů vítr čeří, zvony z dáli měří čas. Skřivan zpívá. V slunci kmitá, v šedém peří zlatý třpyt. Teď i drsné selské dlaně mají chvíli klid. Rej motýlů beze hlesu nad žity se vidím chvět... Žehná znovu svatou rukou Pán Bůh tento svět.
Hoam!, 1971, č. 9, 2. str. obálky

Když 30. září 1987 zemřel v rakouském Krems an der Donau Anton Riedl, jen opravdoví milovníci šumavské literatury mohli tušit, jaká ztráta jí nastala jeho odchodem. Tento učitel v důchodu a plných čtyřicet let i vyhnanec ze své šumavské domoviny byl totiž zároveň znalcem šumavské nářeční básnické tvorby i jejím svébytným autorem. Narodil se 6. dubna 1910 v Českém Krumlově, odkud pocházela i jeho matka, vyrůstal však v Českých Budějovicích, kde měl otec v České ulici obchod koloniálním zbožím. Tam navštěvoval i vyšší reálné gymnázium a abiturientský kurs při učitelském ústavu. Byl členem budějovické skupiny významného katolického vzdělávacího a turistického spolku Staffelstein už od dob jeho založení Dr. Eduardem Winterem a působil i v jeho radě starších zvané Gilde Witiko (Vítkův cech). Spolek měl k dispozici venkovský domov v Huťském Dvoře a Josefodolu u Zvonkové. Za svého učitelského působení poznal dobře Šumavu a vedl tam své venkovské žáky ke znalosti místního dialektu: jeho žákyní je mimo jiné i známá nářeční básnířka Anna Kanglerová. Po těžkém válečném zranění se vrátil k učitelskému povolání až v dolnorakouském Waldviertelu, odkud ostatně pocházel rod jeho otce. Když se právě s otcem poprvé sešel po vyhnání z vlasti, předal mu prý starý muž klíč od domovních vrat jejich budějovického bydliště v České ulici se slovy: "Dobře ho opatruj, ať ho máš, až se budeš vracet domů!" Roku 1981 vyšla v edici příspěvků k rakouským literárním dějinám Riedlova práce Die Mundartdichtung aus dem Böhmerwald (Nářeční básnická tvorba ze Šumavy). Zanechal po sobě však i šest dětí a dožil se 14 vnuků a 3 pravnuků - to je snad víc než všechna literatura.

- - - - -
* Český Krumlov / České Budějovice / † Krems an der Donau (A)