ADOLF RUDY
Z Memorabilienbuch farní obce Pleš
Vdp. (tj. "veledůstojný pan", v originále "der hochw. Herr" - pozn. překl.) farář (rozuměj Johann Knarr, i samostatně zastoupený na webových starnách Kohoutího kříže - pozn. překl.) k lítosti celé farní obce nastoupil nové místo působení (v originále "den neuen Pfarrposten" - pozn. překl.) v Újezdu Svatého Kříže (v originále "in Heiligenkreuz" - pozn. překl.) a zdejším administrátorem se stal P. Adolf Rudy, nar. 11. prosince 1894 v Lodhéřově (v originále "in Riegerschlag" - pozn. překl.), na kněze vysvěcen 2. června 1918, nejprve ustanoven kaplanem v Horšovském Týně (v originále "in Bischofteinitz" - pozn. překl.), pak kaplanem a nato administrátorem v Újezdu Svatého kříže. - V tomto roce po krásném, ale krátkém podzimu nadešla se vší svou silou zima, tak dlouhá a krutá, jak ji staří lidé vůbec nepamatují.
1922
V lednu propukl také jeden druh chřipky, sice nikoli nebezpečný, ale přece jen s výskytem tak všeobecným, že v mnoha staveních leželi v posteli všichni obyvatelé domu. Administrátor A. Rudy onemocněl rovněž, a to ne zrovna neškodně (v originále "und zwar nicht unbedenklich" - pozn. překl.). - Počátkem března nastalo krásné předjaří (v originále "eine schöne Vorfrühlingszeit" - pozn. překl.), přibližně tak týden dlouho, pak se vrátil znovu led a sníh. Velikonoce byly pěkné a slunečné, nato zase sníh až do konce dubna.
Dne 22. ledna kolem šesté hodiny ranní zesnul v Pánu Svatý otec Benedikt XV. Po tři dny o polednách hlaholily zvony a vyzývaly tak k modlitbám za něho a dne 30. ledna byla sloužena mše svatá pro klid jeho duše (v originále "eine Totenamt für seine Seelenruhe", obvyklejší český výraz je "zádušní mše" - pozn. překl.).
Dne 6. února 1922 v jednu hodinu odpoledne bylo římskému lidu zvěstováno radostné poselství, že Achille Ratti, arcibiskup milánský, byl zvolen papežem a přijal jméno Pius XI.. Narodil se 31. března roku 1857 v Desio u Milána. V roce 1918 se stal apoštolským vikářem v Polsku, rok nato papežským nunciem v Polské republice. Roku 1921 nabyl hodnosti titulárního arcibiskupa města Adana v Malé Ásii a byl jmenován kardinálem (v originále "zum Kardinalkreiers" - pozn. překl.).
Administrátor A. Rudy nastoupil k 1. červenci 1922 místo kaplana v Horšovském Týně.
Kronika farnosti Pleš 1836-1933
Předchozí řádky jsou v německém originále vlastně díky zachování plešské farní kroniky tím jediným, co se podařilo dohledat z vlastnoruční "literární" pozůstalosti P. Rudyho. Německý záznam jindřichohradecké oddací matriky o svatbě jeho rodičů 16. listopadu 1880 (oddával je tamní kaplan František Kosobud) píše příjmení budoucího Adolfova otce "česky" v podobě "Rudý", ačkoli na arších sčítání lidu je uváděno bez oné čárky nad ypsilonem. Ženich, syn chalupníka a tkalce v obci Člunek (Hosterschlag)ˇčp. 4 Johanna Rudýho (jak už zmíněno, příjmení takto jen v oddací matrice) a Franzisky, roz. Buchnerové, dcery tkalce Wenzela Buchnera rovněž z Člunku, byl v době svatby provizorním učitelem na obecné škole rodné obce čp. 86, nevěsta Karolina byla pak dcerou majitele usedlosti čp. 17 v Radouňce (Klein Radeinles) Bartholomäuse Longina a jeho ženy Johanny, dcery Matthäuse Schullera, majitele usedlosti v Blažejově (Blauenschlag) čp. 4. Jejich první dva synové Franz (*4. září 1881) a Karl (*25. října 1884, je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže) spatřili světlo světa ještě v Člunku, dalších sedm ratolestí rodiny se už narodilo v Lodhéřově. Vedle Adolfa to bylo pět dcer: Bertha (*4. května 1888), Ida (*27. března 1890), Albine (*24. června 1892), Karoline (*25. ledna 1897) a Hilda (*28. října 1898), jakož posléze čtvrtý syn Josef (*28. února 1904). Adolf navštěvoval gymnázium až ve dnes zaniklém Doupově (pojednává o něm bakalářská práce Michala Durdise, odevzdaná na katedře humanitních věd Fakulty restaurování v Litomyšli /součást Univerzity Pardubice/ roku 2010 i s bohatou obrazovou přílohou), studoval pak bohosloví v Českých Budějovicích a byl zde po sanitární službě v první světové válce vysvěcen dne 2. června 1918 na kněze. Jako kaplan resp. administrátor působil v Horšovském Týně, v Újezdě Svatého Kříže, na Pleši, v Kašperských Horách (Bergreichenstein) a v Zejbiši (Seewiesen, dnes Javorná). V Kašperských Horách zastával i místo katechety a poté, aby nějak pomohl svému napadenému zdraví, byl v letech 1928-1946 administrátorem a farářem na Kvildě (Außergefild), poté děkanem v Újezdě Svatého Kříže. Mnoho kněží jeho děkanátu Hostouň (Hostau) putovalo do nacistických koncentračních táborů, jeho samého podrobilo gestapo dlouhým mučivým výslechům. Jeden hoteliér, u něhož vyšší úředník gestapa bydlil, dosáhl toho, že kněz ušel zatčení. Aby Rudyho ušetřil dalších šikan a ohrožení, ustanovil ho biskup Buchberger (blíže o něm viz Wikipedia) kurátem rezervního lazaretu v Donaustaufu. Po skončení války se farář Rudy do Újezdu Svatého Kříže vrátil, dne 17. srpna 1946 musel však tamní farní úřad opustit a nastoupit do transportu "odsunu". V letech 1946-1950 spravoval farnost Duchtlingen (od roku 1970 je Duchtlingen součástí bádensko-württemberské obce Hilzingen) nedaleko Bodamského jezera (Bodensee). Oslabené zdraví ho i odtud donutilo odejít v roce 1954 na faru Bettbrunn s pozdně barokním poutním kostelem sv. Salvátora, kde se koná nejstarší historicky doložená pouť k místu údajného eucharistického zázraku v Bavorsku. Ještě téhož roku se ujal funkce domácího duchovního na rozsáhlém hornobavorském historickém statku Sonnenhausen. Sklonek života trávil od roku 1964 opět v Bettbrunnu, poslední čtvrtrok už zcela upoután na lůžko. Den 21. října roku 1974 se stal datem jeho skonu v málem dožitých 80 letech věku.
Dopis na onen svět
Věděl jsem, velebný pane faráři, že máte v prosinci slavit své osmdesátiny (v originále "Ihr 80. Wiegenfest" - pozn. překl.) a plánoval jsem navštívit Vás s upřímnou gratulací. Teď mi úmrtní oznámení dává na vědomí, že Vás 21. října Pán povolal na věčnost.
Je to pouhých několik týdnů, co jste mi poslal dvě příležitostné básně, kterými jsem byl mimořádně poctěn, zároveň ale jaksi zahanben, neboť to já jsem se daleko víc po celý život cítil zavázán nejvyšší úctou k Vám.
Jistě: vzpomněl jsem Vás symbolicky ve své knize "Das böhmische Dorf" a potěšila Vás i připomínka v domovské pamětní knize (tady má Franz Liebl po označením "Kreisheimatbuch" na mysli publikaci "Unser Heimatkreis Bischofteinitz mit den deutschen Siedlungen im Bezirk Taus", vydanou ve Furth im Wald roku 1967, jejímž byl editorem - pozn. překl.), jak jsem vycítil z Vašich slov díků a uznání a byl jsem hluboce, až otřesně dojat poznámkou, že jste proti všem zdravotním příkazům strávil polovičku noci její četbou. I tak ovšem jsem dokázal sdělit jen něco málo o Vašem požehnaném působení a přicházím asi pozdě, abych to napravil. I když alespoň pro tento svět, nikoli ovšem pro onen světlejší, skutečnější a nepomíjivější než je náš vezdejší pozemský tady.
Působil jste jako kaplan v Horšovském Týně, nežli jste přišel jako farář k nám do Újezdu Svatého Kříže. Byl jsem tenkrát malý hoch a dostal jsem od Vás jako jiní za různé vyřizovací pochůzky a drobné výpomocné službičky vůbec první kapesné v mém životě - co to bylo proti opětovné finanční podpoře, kterou jste poskytoval mně i mnoha jiným stříbrným gymnazistům (v originále "vielen Mieser Gymnasiasten" - pozn. překl.) později! Osiřelí školní kamarádi z městského chudobince (v originále "aus dem Gemeindehaus" - pozn. překl.) měli u Vás vždycky volné místo u stolu a nikdy jste od někoho chudšího farníka nevzal ani peníz za křestní, svatební či pohřební obřad.
U všech jste si pro svou dobrotivost, ochotu pomoci a výjimečnou mnohostrannost získal velice rychle oblibu. Měl jste první rozhlasový přijímač u nás, první automobil; zpíval jste v kostele závěrečné mešní zpěvy svým nádherně nosným, prostor vyplňujícím hlasem, jemuž všichni nábožně naslouchali; hrál jste mistrovsky na cello, na harmonium i na varhany, později i na kytaru, na citeru a akordeon; skládal jste kostelní písně co do slov i nápěvu; byl jste ale i výborným střelcem na honech a na posvícenských poutních boudách, oblíbeným bavičem a karetním hráčem ve venkovské společnosti, kutilem a léčitelem; dával jste dospělým zdarma hodiny češtiny, pečoval jste o krásnou a rozlehlou ovocnou, zeleninovou i květnou zahradu a zcela samozřejmě jste konal zejména svůj duchovenský kněžský úřad kázáními, výchovou a výukou, péčí o vzhled kostela způsobem naprosto vzorným, ačkoli farní obec byla nadmíru velká rozlohou a sahala od Doubravky (v originále "von Dobraken" - pozn. překl.) přes Újezd Svatého Kříže, Bystřici (v originále "Wistersitz" - pozn. překl.) a Hleďsebe (v originále "Sichdichfür" - pozn. překl.) až k Liščí Hoře (v originále "bis Fuchsberg" - pozn. překl.) a Novosedlům (v originále "und Neubäu" - pozn. překl.).
I těžká léta Vám bylo přestát, i daleko od Újezdu Svatého Kříže - také v hodinách nejvyšší nouze a strádání, v čase vyhnání jste byl náhle ve své obci jako dobrý pastýř u svého stádce.
Po celá léta jste měl později svěřen poutní kostel v Bettbrunn mezi Ingolstadtem a Kelheimem, vydal jste se sem i na léta odpočinku a ohlédnutí na jeden věru naplněný život. - Pozdravy, přání a dopisy putovaly i nadále ke spoustě Vašich někdejších farníků a Vy jste bral - také v našem "Heimatbote" (rozuměj přílohu "Heimatbote für die Kreise Tachau und Bischofteinitz" v ústředním listě krajanského sdružení "Sudetendeutsche. Zeitung" - pozn. překl.) živý podíl na jejich osudu.
Nyní posílá úmrtní oznámení poslední pozdrav, prosí nás o modlitbu za Vás a zanechává nám všem od Vás i poslední osobní požehnání. Na nás je tu prosbu vyplnit a vyslovit zbožnou průpověď úmrtního lístku, která zní i všem ostatním našim blízkým a drahým:
O Herr, gib ihm die ewige Ruhe
und das ewige Licht leuch0te ihm!
Herr, lass ihn ruhen in Frieden !
Amen.
(tj. "Odpočinutí věčné dej zemřelým, Pane,
a světlo věčné ať jim svítí.
Ať odpočinou v pokoji.
Amen." - pozn. překl.)
Glaube und Heimat, 1974, s. 942
- - - - -
* Lodhéřov / České Budějovice / Horšovský Týn / Újezd Svatého Kříže, Bělá nad Radbuzou / Pleš / Kašperské Hory / Javorná / Kvilda / Újezd Svatého Kříže, Bělá nad Radbuzou / † † † Bettbrunn, Kösching (BY)
