ANNI SAGER-JUNGWIRTHOVÁ

Ogfolderhaid Die Häuser zerfallen, die Felder verdorren, es bleiben der Bach und der Wind. Die fröhlichen Leute von einst sind verstorben, wo ich einmal spielte als Kind. In meinen Gedanken erklingen noch heute die Glocken der Kirche so klar. Ich sehe mein Dörflein, die Häuser, die Leute, das Leben so wie es einst war. O Heimat, dir bleib ich in Treue verbunden, und kann ich dich niemals mehr sehn, erst wenn ich für immer zur Ruhe gefunden, dann wird auch mein Heimweh vergehn.	Jablonec Zašla už pole a zmizely domy, jen potok teče tam dál. Umřeli lidé, mně tak povědomí z míst, kde sis i ty přec hrál. V paměti dosud zvony tam zvoní z dnů dětství. Ozvuk těch chvil zdávna zní vsí, z mého snu o ní, o životě, jaký tu byl. Domove, poutají dál mne tvé ruce, vábí tam, kam sotva smím; teprv až jednou se zastaví srdce i můj stesk vyhasne s ním.
Glaube und Heimat, 1999, č. 11, s. 19 Báseň jinak neznámé autorky tu figuruje především pro místo, jemuž je připsána: pro onu kdysi velkou ves v nádherném údolí potoka, jak dnes jen jeho cestu pustým vojenským cvičištěm namísto té vsi - tj. naprosto zaniklého Jablonce (Ogfolderhaid) - můžeme sledovat, pokud máme ovšem povolení, ze stejně zapovězeného vrcholu Lysého (Lissi) při někdejší Liščí louce (Fuchswiese). To podle ní je na starých mapách označován i vedlejší Knížecí stolec jako Fuchswieseberg. P.S. O dva roky později jsem našel na stránkách téhož krajanského měsíčníku jinou báseň, jejíž autor je označen toliko "Sager Jungwirt, Ogfolderhaid/Kissingen". Připojuji ji i se svým českým překladem sem "na správné místo".
Heimweh Wo das Silberband der Moldau fließt so still dahin im Tal Dunkle Wälder rauschend grüßen uns zum allerletzten Mal Dort verbracht ich meine Kindheit, meine Jugend goldne Zeit; Doch es kamen bittre Stunden über uns und tiefes Leid. Alles hat man uns genommen, Heimat und auch Elternhaus, weinend ziehn wir in die Fremde, aus dem Böhmerwald hinaus. Was die Leute hier geschaffen ist getränkt mit Schweiß und Blut, Doch die Tannenwälder rauschen, Böhmerwäldler hab nur Mut. Habe Mut dort in der Fremde, du wirst niemals untergehn, einmal wird die Zeit sich wenden, Böhmerwald dich wiedersehn. Jubelnd wolln wir dich begrüßen, wollen jauchzen hoch vor Lust, und der Duft der Tannenwälder heilet unsre wunde Brust.	Stesk po domově Kde tok Vltavy se stříbří, v údolí sám tichý jas, lesy šumem naposledy kdysi provázely nás. Tam jsem strávila své dětství, mládí čas tam uplýval, než nadešly hořké chvíle vyhnání a krutý žal. Všecičko naše nám vzali, rodný dům a rodný kraj, v pláči šli jsme do ciziny, za sebou domovský ráj. Co tu lidé vytvořili, čemu dali i krev svou, ztraceno? Však lesy poslyš šumět temnou ozvěnou! Není ještě konec všemu, odvahu jen musíš mět, jednou obrátí se časy, Šumavu máš uvidět. Jásot nebude znát mezí, výskot radostný a ples, poraněná naše nitra vůní uzdraví ten les.
Glaube und Heimat, 2001, č. 11, s. 25