EDWARD SAMHABER
|
Sonngoldumglänzt im klaren Bach Ein Steinchen lag und bittend sprach: Wer schenkt mir Lieb' und Leben? Horcht niemand, sprach das Käferlein Zum Grashalm an des Feldes Rain, Auf unser stilles Weben? Wo bist du, Sänger? Klang es auch Vom Burgschutt, den der Schlummerhauch Der Sage scheu umflüstert; Mir lausche! Murmelt traumerwacht Der Bergsee, dunkel wie die Nacht, Von Schwarztannholz umdüstert. Und sieh, des Wegs ein Sänger kam, Der wie aus Elfenmund vernahm Das märchenhafte Klingen... Und was er trank mit Aug' und Ohr, Stieg aus der Seele Grund empor, Nach Lichtgestalt zu ringen. Der Stürme Groll, des Donners Hall, Des Hagels Sturz, des Schnee Fall, Den Lichtglanz der Gestirne; Der Blume Schmelz, des Vögleins Flaum, Des Hochwalds Duft, der Heide Traum, Das Farbenspiel der Firne; Das alles weiß so sonnenklar Und sinnigzart und innigwahr Der Sänger dir zu schildern; Er weiß gleich sanfter Abendglut, Die scheidend auf den Bergen ruht, Der Seele Sturm zu mildern. Auch schrieb manch tiefempfund'nen Spruch Der Sänger in sein Studienbuch - Zwar ist 's kein Alltagszunder; Doch nimmst du 's gläubig in die Hand Und legst dich an des Waldes Rand, So hörst du tausend Wunder. Nicht jeder ahnt die dunkle Spur - Sind Menschenherz doch und Natur Wie Rätsel ohne Ende; Der Dichter hat das Schüsselein, Und bittest du, lässt er dich ein Doch falte fromm die Hände! Dann kehrst du heim im Abendlicht Mit trostverklärtem Angesicht, Versenkt in tiefes Sinnen... Und Ährengold und Lindendach Und Haselbusch und Wiesenbach In leisen Traum dich spinnen. |
Adalbert Stifter Oblázek leží v potoce, obetkán sluncem říci chce: vidíš, jak láskou svítím? Kéž soucítil by kdokoli, dí brouček klásku na poli, s tím naším tichým bytím. Básníku, promluvit nás nech, šeptá to ve zvětralých zdech hradu jak z plachých bájí. Slyš! Hlasy v horském jezeru jak zašumí to k večeru i v jedlích na pokraji. A hleď, básník tou cestou šel, co v ústech duchů rozuměl té pohádkové řeči... Co jinde sotva spatřit smíš, stoupá mu z čisté duše výš jak světlo, jas vždy větší. Tak rachot bouří, blesku mih, třesk krupobití, hustý sníh i třpyt hvězd nesrovnalý, svěžest květů a ptačích per, van hvozdu, pláň, ta z jitřních šer, lesk ledovcové skály; to všechno jak sám slunce svit zná básník věrně vyslovit pro všechny, kdo ho slyší; umí jak podvečerní sbor červánků zajít za obzor, kde se svár srdce ztiší. Co jenom přehlubokých vět, v jeho Studiích našel svět bez všednodenní plevy; kdo ulehneš, tím buď si jist, na kraj lesa a počneš číst: div divoucí ti zjeví. Neděs se stínu lidských stop -- i příroda zná krýt co hrob taj nikdy nekončící; to básník jen má k němu klíč: popros, než zázrak bude pryč, snad ještě dá si říci. Vracíš se domů, už se tmí, tvář zjasňuje ti tajemství té útěchy a snění... Koruny lip, žit zlatý pluk, keř lísky i ten potok z luk se v hudbu k němu změní... |
|
Adalbert Stifter als Schulmann - Festgabe zur Enthüllung des Adalbert-Stifter-Denkmales in Linz am 24. Mai 1902, s. 1-2 |
|
|
Vorrede zur Übertragung Ihr seid mir fremd und doch nicht fremd, o Helden: Bei Frühlingswehn und Wintersturmgebraus Lud ich euch oft als Gäste in mein Haus, Die Wunder grauer Vorzeit mir zu melden. Und was ich hörte, klang mir so bekannt: Das alte Lied von Menschenlust -- und Leid Klang mir entgegen aus dem Panzerkleid, Und wie in Hass sich Liebe oft gewandt. Um mich des Waldes einsam Tannenrauschen Und Mückenschwärmen und des Kuckucks Ruf, Nahm ich den Stift, und was ich sinnend schuf, Dem mögt ihr jetzt, geliebte Freunde, lauschen. Es ist ein Lied, das mir das Herz bezwungen; Versunkne Helden steigen aus der Gruft, Und was sie atmen, ist nicht Moderduft, Ein Frühlingshauch umweht die Nibelungen. |
Předmluva k přebásnění Jste daleko mi a přece ne cizí, hrdinové, byť van jara či mráz vede jak hosty ke mně domů vás, předvěký zázrak, který nevymizí. A co z něj slyšet, jak bych dávno znal: ta stará píseň bolu, temných chvění, zněla tak blízce v dávném přiodění, z krunýře záští cit mi promlouval. I osamělých jedlí temný šum i hmyzí bzukot, žežulka jak kuká, jak poselství mne stihla mnohozvuká, dál abych předal je, přátelům, potomkům. Vždyť tahle píseň nikdy nezestará; ti, o nichž zpívá, opouštějí hrob, dech nezteřelý křísí do podob Nibelungy: jdou svěžím jitrem jara. |
Germanista, literární historik, lyrik a dramatik Edward (v řadě pramenů se setkáváme "v závorce" s křestními jmény Eduard Mathias, nicméně v křestní matrice je zapsán jako Eduard Michael) Samhaber se narodil 26. prosince 1846, tedy na druhý Boží Hod vánoční, v nám tak blízkém Freistadtu, kde na jeho rodném domě, sloužícím dnes krásnému historickému městu za radnici, je až dosud umístěna pamětní deska. Reliéf v bílém mramoru zachycuje z boku hlavu literáta, proslulého nejen veršovou zručností, nýbrž i rozsáhlou a hlubokou znalostí staré německé literatury, z níž novou němčinou zpřístupnil celým generacím třeba Píseň o Nibelunzích či básnickou tvorbu Walthera von der Vogelweide (připsal tu svou práci roku 1882 Viktoru von Scheffelovi, autorovi mého milovaného románu Ekhart, mimochodem někdy o sto let později i zfilmovanému se Zdenou Studenkovou v roli Vévodkyně Hadwigy), v neposlední řadě ctitele Stifterova, jemuž byl blízko místem zrození v Mühlviertelu i léty gymnaziálních studií v Kremsmünsteru. Byl ovšem o více než generaci mladší a zemřel 27. března 1927 o téměř šedesát let po šumavském klasikovi v témže Linci jako on ovšem a je tam jako on rovněž pohřben. Samhaberův básnický talent se plně rozvinul až za jeho pobytu v Lublani (Laibach), metropoli dnešního Slovinska, kde do němčiny přeložil i svůj výbor z veršů France Prešerena pod titulem Preširenklänge, dosti ojedinělý doklad jazykové symbiózy německo-slovanské. Překládal i z latiny antické římské klasiky jako Horatia a Tibulla a věnoval se v tradici Stelzhamerově i poezii nářeční. Celá řada Samhaberových básní byla rovněž zhudebněna, především zásluhou Franze Neuhofera, mühlviertelského krajana autorova.
- - - - -
* Freistadt (A) / † † † Linec (A)
