RICHARD SCHIEFER
Královna míru
Rád využívám příležitosti předat v tomto pamětním tisku jako rodácký důvěrník Šumavanů z Prachaticka svým krajanům upřímný pozdrav.
To, co zde ve Philippsreutu vzniklo, co práce a odpovědnosti s tím bylo spojeno, co starostí a nesnází bylo nutno pro celou věc jednotlivým lidem překonat, to se vymyká běžnému lidskému chápání. Náš dík a uznání se může sotva měřit s tím, co tady několik málo lidí vytvořilo pro nás pro všechny.
Stavba této kaple se svým dovršením řadí k ostatním památníkům podél hranice (v době vzniku tohoto textu dosud střežené pásy ostnatého drátu - pozn. překl.) s naším domovským prachatickým zemským okresem (v originále "Heimatlandkreis Prachatitz").
Patronát obce Philippsreut nad krajany z Horní Vltavice (Obermoldau) je už šestý v našem domovském okrese a svědčí o pocitu sounáležitosti lidí, kteří vědí, kde leží jejich domov na obou stranách hranice. Čtyřicet let po skončení války, po útěku a vyhnání se otevřela Hornovltavickým tady ve Philippsreutu možnost i pro budoucnost dokumentovat, co dokázali naši předkové, odkud jsme přišli a co to znamená být vyhnán z domova. Tady mohou ukázat, že domov není jen sama země, ale také lidé, kteří ji milují a jejichž city a vzpomínky nemůže zničit ani ta nejbrutálnější zvůle.
Kéž by si všichni ti, kdo kolem této kaple, stojící při cestě k domovu, jen přejdou či u ní setrvají ve chvíli zamyšlení, přitom uvědomili, co se kdysi stalo, co zasáhlo i osudy nás všech a kéž by se obrátili s prosbou k Matce Boží jako ke Královně míru, aby zajistila ochranu nejen snad nám, nýbrž i všem generacím, které přijdou po nás.
Einweihung der neuen Tussetkapelle in Philippsreut 26.-28. Juli 1985, s. 24-29
Čtyřicet let po válce, kdy byla psána tato slova k vysvěcení "nové" stožecké kaple v bavorském Philippsreutu nedaleko tehdy ještě přísně střežené hranice, kde se nad Stožcem v lese při skalách rozpadala dřevěná a nádherná kdysi stavba mariánské svatyňky původní, se zdálo, že komunistickému režimu není zdaleka ještě konce (byť nechyběly předpovědi, že nepřežije rok 1984). Opak byl pravdou. Toho roku přišel k moci Gorbačov, stará stožecká kaple se brzy nato začala opravovat a Anežka Česká se musela věru přimluvit v nebesích, aby k jejímu svatořečení se stal i v Čechách dávno očekávaný zázrak "něžné revoluce". Přispěla k tomu jistě láska všech k rodné zemi, byť by zněla jako ústy Richarda Schiefera "druhým" zemským jazykem. Když 25. června 2004 zemřel osmdesátiletý v Lindau u Bodamského jezera na jihu Bavorska, připomenul tu událost krajanský měsíčník Böhmerwäldler Heimatbrief podtitulem obálky, na níž je zachycen i Soumarský zvon na věži prachatického kostela svatého Jakuba, poněvadž zesnulý byl čestným předsedou právě sdružení poválečných vysídlenců z celého dnes vlastně už neexistujícího okresu Prachatice. Spatřil světlo světa 31. března 1924 ve vsi s krásným českým jménem Křesanov (Křesane!), kde tenkrát žilo kolem 175 německy mluvících obyvatel. Po vychození obecné školy (dvojtřídka v Cejsicích /Zeislitz/ sloužila kdysi dětem z Hrabic i Křesanova) navštěvoval měšťanku ve Vimperku (Winterberg), vyučil se truhlářem a své vzdělání završil na odborné dřevařské škole ve Volarech (Wallern). "Odsun" ho zavál do bavorského Allgäu, kde založil rodinu a byl i pracovně úspěšný. Roku 1978 převzal funkci krajanského důvěrníka pro svou domovskou obec Hrabice (Rabitz), k níž Křesanov příslušel, pět let nato pak zanechal pamětní knihou Heimatgemeinde Rabitz im Böhmerwald (1983) dokument trvalé hodnoty, který nemá svůj český protějšek. Od roku 1984 až do roku 1998 byl předsedou rady domovského okresu Prachatice a podpora jeho osoby ve volbách byla po dvouletých intervalech pokaždé jen jednohlasná. To jeho zásluhou došlo k založení prachatického krajanského muzea v bavorském Ingolstadtu (ten dům se jmenuje Pedelhaus), k opravě kaple zasvěcené prachatickému světci Johannu Nepomuku Neumannovi na temeni šumavského Třístoličníku (při vrcholu zvaném Hochstein s výhledem do Čech) i k uzavření mnoha patronátních dohod krajanských sdružení vysídlenců s bavorskými obcemi. Nad hrobem v bavorském Mindelheimu zaznělo upřímné "Vergelts Gott" za všechny, kdo věří, že domov věčný patří zejména těm, kdo věrně a činně milovali ten pozemský a časný.
- - - - -
* Křesanov / Hrabice / Vimperk / Volary / † Lindau (BY) / † † Mindelheim (BY)
