JOSEF SCHICHO

Kde domov můj?

Od svých 19 let (tj. od roku 1949 - pozn. překl.) jsem si zapisoval vlastní vzpomínky na strašlivou dobu roku 1945 (v originále "an die schreckliche Zeit von 1945" - pozn. překl.) a doplňoval jsem ji v časových odstupech o aktuální události. Ty zápisky byly zamýšleny výhradně pro soukromou potřebu mých dětí a vnoučat (v originále "zum privaten Gebrauch für meine Kinder und Enkerl" - pozn. překl.). Ani na okamžik jsem si nepomyslel, že bych je jednou měl vidět zveřejněny.
Když ochotnický divadelní spolek Grenzlandbühne Leopoldschlag připravoval uvedení hry o událostech v "Sudetech" (v knize psáno opakovaně chybně "Sudentenland" /!/ - pozn. překl.) 1938-1945, hledali se doboví svědkové (v originále "wurden Zeitzeugen gesucht" - pozn. překl.) a já se přihlásil. Panu Leopoldu Pammerovi, autorovi hry, jsem se zmínil i o svých písemných záznamech a nakonec byla jím pak v roce 2010 vydána kniha pod titulem "Wo ist mein Heim?" (s podtitulem "Aus dem Leben des Bauern Josef S." tj. česky "Kde domov můj?: Ze života rolníka Josefa S." - pozn. překl.).
Kolik výtisků se z jejího nákladu prodalo, nevím, ale obraceli se na mě lidé, kteří ji četli. Vždycky jsem pro ně měl jedinou odpověď: "Ich hätte ja den Text ganz anders geschrieben, hätte ich gewusst, dass daraus ein Buch werden soll." (tj. "Napsal bych samozřejmě ten text úplně jinak, kdybych věděl, že z toho má být nějaká kniha." - pozn. překl.)
Nakonec jsem se k tomu posadil a sepsal nový text, do kterého přirozeně vplynuly i úseky předchozí knihy.
Staly se tak z toho vzpomínky obyčejného člověka ze Sudet (v originále "aus dem Sudentenland" /!/, tady je třeba poznamenat /svědčí to o jistém zmatku ve vzpomínce jednotlivce, navíc tehdy ve věku od 8 do 15 let, který je ostatně vždycky celkem vzato "obětí" dějin/, že v případě Kaplice /Kaplitz/ šlo o "říšskou župu Horní Podunají /Reichsgau Oberdonau/", což bylo sice "sudetoněmecké území" nikoli však vlastní "říšská župa Sudetenland /Reichsgau Sudetenland/" s hlavním městem Liberec /Reichenberg/ - pozn. překl.), který svůj původní domov ztratil a který si v cizině, kam přišel jako žebrák, vybudoval novou existenci.
Tak chci nyní začít se svými osobními zážitky v rozličných končinách. Jistě to není nijaký zvláštní spisovatelský výkon s mým skrovným školním vzděláním v obecné, "hlavní" /tak byla za nacizmu přejmenována někdejší "měšťanka"/ a zemědělské škole (v originále "Volks-, Haupt- und Landwirtschaftsschule" - pozn. překl.), co budu referovat o období více než 80 let. Všechno se to zakládá na pravdě, i když se o tom dá mnohdy pochybovat.
Když jsem navštěvoval zemědělskou školu v Katsdorfu (Katsdorf je obec v hornorakouském Mühlviertelu, politický okres Perg - pozn. překl.), byli jsme my její žáci vyzváni, abychom popsali svou domovskou usedlost. Já už ovšem nijaký domov neměl. Byl jsem z domova už dva roky vyhnán, bylo mi 18 let a přede mnou stála nejistá budoucnost. I když jsem byl mlád, vyzvalo mě to a podnítilo k tomu, abych o ztraceném domově a rodném domě něco přece jen napsal. Tak jsem v roce 1948 začal se svými vzpomínkami na ztracené selské stavení, vývoj pozemků i stavu dobytka a inventáře, na moje předky a domovské město Kaplici. Nevím už přesně, nakolik mi s psaním pomohl můj otec. Jako jediný ze žáků jsem byl s popisem té usedlosti opravdu hotov.
To byl pouhý počátek mých dalších záznamů, které jsem pořizoval v několika časových odstupech. Během času jsem se sešel s mnoha lidmi, takže jsem býval často dotazován, co se to s námi stalo. Až dodnes musím vždycky zjišťovat, jak jen opravdu nemnozí přesně vědí, oč šlo. Tak jsem tu dobu vylíčil. Často jsem byl vyzýván, abych své zážitky zaznamenal natrvalo. Každý z nás vyhnanců ovšem svůj osud prožil jinak, od jeho humánnější verze až po tu nejstrašnější brutalitu, která ho provázela. Poté, co už teď už patřím ke generaci pamětníků (v originále "zur Erlebnisgeneration" - pozn. překl.), kterých pravděpodobně už není nijak mnoho, nabývají takové záznamy na důležitosti a budou uloženy do archivů. Byl jsem také jako historický svědek i jinak vyzýván, abych se vyslovil k tématu našeho vyhnání (k samotnému pojmu z českého hlediska viz Poslední slovo v čísle deníku Lidové noviny z 29. června roku 2018, jemuž autorka fejetonu Petruška Šustrová dala slovo "Vyhnání" přímo do záhlaví - pozn. překl.), čemuž jsem vždycky rád vyhověl a také nadále vyhovím, pokud jen budu moci.

Předchozí řádky jsou překladem úvodu ke knize, která má titul "Heimat: verloren - gefunden" s podtitulem "Aus Kaplitz vertrieben, in der Fremde neu begonnen." Vyšla roku 2014 v nakladatelství Franz Steinmaßl, A-4264 Grünbach, Edition Geschichte der Heimat. Upozornil mě na ni Bernhard Riepl, zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže. Dal jsem tomu textu název, který nesla původní podoba vzpomínek "rolníka Josefa S.", jehož celé jméno zní Josef Schicho. Narodil se, jak sám píše, 29. ledna roku 1930 v Kaplici na Pohorské ulici (Bucherserstraße) čp. 150 (stavení zaniklo). Porod prý nebyl nijak jednoduchý a o zdárný průběh se musil přičinit židovský lékař Dr. Rind. Schicho barvitě připomíná léta nacistického panství, za nichž byl jeho otec (rovněž je zastoupený na webových stránkách Kohoutího kříže samostatně) a jmenovec "místním selským vedoucím" (Ortsbauernführer), ačkoli nebyl ve straně, rozuměj NSDAP. V roce 1942 se stal z kaplické školy lazaret a žáci byli přemístěni do staré "Kindermannovy školy" (Ferdinand Kindermann von Schulstein má také samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže) blízko kostela, po roce pak do budovy obecné a měšťanské školy, kam malý Josef chodil už předtím do "Kindergarten". Náboženství je učil katecheta Reindl, farář v Blansku (Pflanzen) jen do doby, než musel i jako kněz narukovat (po válce si prý vzal svou někdejší farskou kuchařku a stal se evangelickým pastorem). Takových historických "detailů" je kniha plná. Za citaci stojí i odstavec o konci války:

Myslelo se, že válka je pryč, Rusové nejsou taky nijací podlidé, takže teď přijdou zase klidnější časy a všechno bude tak, jako to bývalo kdysi. Chyba lávky (v originále "Weit gefehlt." - pozn. překl.). Netrvalo dlouho a najednou byli Češi tady. Mladí, cizí mladíci ve stejnokrojích německé pracovní služby se stali naráz pány města. Pár místních Čechů nosilo trikolory na límcích kabátů a chovalo se k Němcům tak, jako by nebyli nikdy jejich zdejšími sousedy a nedělali s nimi obchody. Přivlastnili si brzy německé domy a majetky, často brutálním způsobem. Mohli si to dovolit, cítili se přece jako vítězové a měli v Rusech častou oporu. Na rozdíl od Rusů neznásilňovali ženy.

Rodina Schichových získala povolení vycestovat do Rakouska. Tam otec (*28. července 1901 v Kaplici) zemřel 21. července roku 1976, matka Maria, roz. Prokschová (*23. září 1906 v Polžově /Pilsenschlag/), až 30. července 1996 v 90 letech věku, oba ve Freistadtu. Česky by se to místní jméno přeložilo jako "svobodné město". A tak ty životy plné selské dřiny a katolické víry v konečnou přesilu dobra došly přece jen naplnění.

- - - - -
* Kaplice