FRANZ SCHUSELKA
|
Aufruf zur Freude Auf, o Brüder! Stimmet Lieder Alle freudig an; Lasst uns singen, Becher schwingen Wenn 's die Jugend kann. Weine blinken Brüder, trinken, Trinken wollen wir! Immer throne Lust und Wonne Ungetrübt allhier. Mädchen kosen, Sie, die Losen, Jung und schön und hold, Lieben, scherzen, Küßen, herzen Um der Minne Gold. Frisch und munter Auch mit unter Hin zum leichten Tanz Um die Linde; Trautchen binde Uns den Blumenkranz. C h o r: Es währen die Freuden des Lebens nicht lange, Sie fliehen dahin, wie ein trügender Traum, Zu bald nur erbleichet die rosige Wange, Drum lasset den quälenden Sorgen nicht Raum. |
Apel k radosti Vzhůru, bratři! Píseň patří radostná nám všem; ztichnout nedá, pohár zvedá s mládím kolkolem. Vína třpytem v pospolitém kruhu chcem se zpít! Radost trůní v jasu, vůni, pro niž chce se žít. Sličné děvy bez prodlevy ctít chcem zas a zas, přimknout prudce na svá srdce v láskyplný čas. Milky hbité, kéž nás smíte něžně k tanci svést pod lipami. Kéž vás zmámí věnce z kvítí plést. S b o r: Vždyť krátce jen trvají radosti žití, uplynou kamsi jak klamavý sen. Líc jako růže nedlouho láskou svítí, nenechme starostným mukám pozastřít den! |
|
Johanna Grün ist die Au, Der Himmel blau, Die Flur prangt schon im Frühlingskleide, Im hellen Grün die Pappelweide. Es blüht der Rain, Und aus dem Hain Ertönen Philomelens Lieder; - Und ach! mein Wilhelm kehrt nicht wieder. Bei lauem Wind Die Laube grünt, Wo er zuletzt mit mir verweilte, Und hin zur heißen Schlacht dann eilte. Er kehret nicht - Das Herz mir bricht. - So klagte Wilhelms treue Schöne. Ach, hört er nicht die Klagetöne?! - Des Mai's Gewand, Der Sommer schwand, Und über Flur und Hain und Auen Gelagert ruht ein Nebel-Grauen. Der Sänger Chor Verstummt dem Ohr Es fallen Eises Flocken nieder -- Und Wilhelm kehrte noch nicht wieder. Da brach der Schmerz Johannens Herz, Und als der Frühling neu erwachte, In Busch und Hain die Freude lachte; Da senkt die frisch belaubten Zweig' herab Die Trauerweide auf Johannens Grab. |
Johanka Zelení niv modravý div nebes už luka jarem šatí, chmýří topolů svitem zlatí. Kvete i mez, zpěvy zní les, slavičí se z nich zvedá píseň. Ach! A můj Vilém nevrací se. Tam, kde se chví van v listoví, tam naposledy se mnou stával, než šel, kde bitev kypí vřava. Vrátí se snad -- Či mám se bát? Tak věrnou krásku bolest pálí. Což neslyší ji Vilém zdáli? -- Už přešel máj i léta báj a nad luka, pole i lesy teď se jen šedé mlhy věsí. Utichl zpěv, pád bez ozev viz němých sněhů z ledné výše. Viléme! Proč jen nevracíš se? Tak srdce sklál Johance žal a když procitla opět vesna a smíchem háje zvedla ze sna, jen čerstvé loubí vrby smuteční hladilo rov, v němž Johanka teď spí. |
|
Erinnerungen an merkwürdige Gegenstände, 1829, s. 118 |
|
|
An Resinka's blaue Auge Schön ist Resinka's Augenpaar, Wenn es vor Gottes Weihaltar In stiller Andacht glühet; Schön, wenn darin, im trauten Kreis, Der frommen Unschuld schönster Preis, Der heitere Frohsinn blühet. Schön, wenn das schwer verletzte Herz, Wenn Gram und tief empfund'ner Schmerz Mit Thränen es verdunkeln; Schön, wenn die Schalkheit arg und los', Verdruss und Zorn, nicht allzu groß, Daraus wie Flämmchen funkeln. Schön, wenn aus ihm bei fremden Leid, Verschwistert mit Wohltätigkeit, Das edle Mitleid strahlet; Und schön, wenn sich bei fremden Glück Darin, im engelreinen Blick, Die schönste Freude malet. Doch wie viel heller wäre sein Licht, Wie vielmal schöner wär' es nicht, Könnt ich darinnen von Theresen Die -- Liebe lesen! |
Na Rézinčiny modré oči Těch Rézinčiných očí pár, sám Bůh jim vnuká tichý žár, když před oltářem prosí; té nevinnosti co je v nich, když důvěrný tam kvete smích a krásu bližním nosí. Toho smutku i srdce ran, když stesku zejí dokořán a slzami se tmějí; té síly vzdoru bez prodlev, když čtveráctví i drobný hněv v nich plamínky se chvějí. Té krásy, když tam cizí žal sesterský soucit vyvolal, jak šlechetností září! Ta radost, ten andělský jas, když jiným štěstí kvete zas -- co radosti má v tváři! Oč jasnější těch očí třpyt, Tereziných by měl mi být, moci v nich - a tím jsem si jist - ještě lásku číst! |
|
Erinnerungen an merkwürdige Gegenstände, 1830, s. 272 |
|
|
An Resinka, wenn sie singt Resinka! Du singst, und Tausend und Tausend vergessen zu athmen; Wie vom Zauber gebannt, lauscht Dir entzückt jedes Ohr; Doch, wenn ich vernehme Deine melodische Stimme, Lauschet mein Ohr nicht allein, Mädchen! Es Lauscht auch mein Herz. |
Na Rézinku, když zpívá Rézinko! Ty zpíváš a tisíce a tisíce zapomínají dýchat; Jak divem zaklet, každý naslouchá Ti unesen; Já vím však, když vnímám ten melodický hlas, to není jen můj sluch, děvčátko, jenž ho vnímá, nýbrž i mé srdce. |
|
Erinnerungen an merkwürdige Gegenstände, 1830, s. 272 |
|
P.S. Tyto čtyři rozkošně naivní mladistvé Schuselkovy básně vyšly v pražském německém časopise v letech, kdy jejich autorovi bylo pouhých sedmnácte, respektive osmnácte let!
O větším nebezpečí
Chvěji se totiž před nebezpečím opravdu větším než je ohrožení otčiny. Vidím ohrožen statek, který si cením nad samu vlast, tu v prvých zárodcích nabytou svobodu a s ní prosazení oněch věčných principů, bez nichž je i té nejkrásnější zemi ze všech upřen dech a světlo života, hodného teprve s nimi toho jména, bez nichž i ten nejšlechetnější a nejnadanější národ je odsouzen k nedůstojnému bytí nevědomě služebného a tupě vegetujícího stáda otroků.
Proto stavím jako alfu a omegu své výzvy zvolání:
"Budiž nám dovoleno vsadit do hry o svobodu všechno, kromě oné svobody samé - ta ve hře být nesmí!"
Je nejvyšším nebezpečím otálet! Nepřátelé svobody národů znovu nabrali dech a nemohou se už dočkat nadcházejícího triumfu. Už je slyšíme, jak s potupným výsměchem hlásají: "Pohleďte na ně, blouznící ve jhu o své údajné politické zralosti, prokazující však dětinskou neschopnost ve chvíli, kdy je jim dána národní svoboda. Když byli v podřízenosti bez vůle, cítili se jednotni, už v prvních líbánkách osvobození však upadají do chaosu a rozvratu. Musí jim být znovu nasazena pevná uzda, poněvadž nedokážou volně směřovat za společným cílem."
Proto se mi chce nakonec jako na samém začátku zvolat z hloubi úzkostí naplněného srdce:
To nejen otčina, to sama svoboda se octla v ohrožení!
Kéž by ta slova bylo slyšet o ani ne sto let poté, co byla vyslovena! Kéž by je slyšeli ti, jimž byla určena výzva muže, na kterou odpověděl Karel Havlíček slavným epigramem Šuselka nám píše! Neboť to byl opravdu týž muž, který psal z dolnorakouského Gainfarn 1861 Ferenci Deákovi brožuru, z jejíhož úvodu a závěru je naše ukázka, i ten, kdo přizval Čechy roku 1848 do frankfurtského sněmu. Byl to opravdu on, Franz Schuselka, narozený 15. srpna 1811 v Budějovicích jako syn dělostřeleckého kaprála, už brzy ve svém mládí se však řízením osudu ocitnuvší v rakouské Vídni. Tam v dunajské metropoli už navštěvoval gymnázium a aby podpořil málo majetné rodiče, dával přitom soukromé hodiny. Na vídeňské univerzitě pak vystudoval práva a stal se praktikantem kriminálního senátu. Měl ambice vyšší a psal nejen články do odborných kriminalistických časopisů, ale získal si jako domácí učitel v rodině hraběte Friedricha Deyma a později i knížete Augusta Longina Lobkowicze (to po něm neslo dlouho v historii jméno Lobkovické náměstí v Schuselkových rodných Budějovicích, kde byl kníže jeden čas krajským hejtmanem) i vliv ve vyšších kruzích, kde byl rád vídán jako autor zábavných příspěvků i do listů povahy spíše beletristické. Když se dostal do sporů s rakouskou "předbřeznovou" cenzurou, odešel do Výmaru a následně do univerzitního německého města Jeny, kde dosáhl konečně doktorátu práv. Vydával politické letáky takové povahy, že mu rakouský vyslanec v saských Drážďanech odmítl prodloužit pas a donutil ho tak k návratu do Vídně. Roku 1845 už byl však Schuselka v Jeně znovu a přestoupil tam k "německému katolicismu", jak se tehdy také říkalo starokatolictví. V bouřlivém roce 1848 byl zvolen v Klosterneuburgu za vyslance do frankfurtského sněmu. Patřil tenkrát k politické levici. Už z Frankfurtu nad Mohanem zval pak Čechy k podílu na německém parlamentu a dostalo se mu vedle Havlíčkova epigramu i zásadní odpovědi Palackého. Po rozpuštění kroměřížského sněmu se vrátil do Vídně už jenom k výhradně literární práci. Z dřívějška je autorem románu Karl Gutherz (1841), svazku povídek Erzählungen (1843), téhož roku vydané dětské knihy Lustiges und Lehrreiches für Kinder, v letech 1848-1849 vydal postupně práce Österreich über alles, wenn es nur will a Deutsche Fahrten. Známé jsou i jeho politické práce s názvy Deutsche Worte eines Österreichers a Völkervereinigung - Ein Beitrag zur Versöhnung der Nationalitäten Österreichs. Stal se evangelíkem vyznáním a jako muž známé herečky té doby Idy Brüningové-Wohlbrückové přesídlil posléze s rodinou tentokrát do Drážďan. Až po politickém uvolnění v Rakousku mohl být vedle Deáka, Palackého, Smolky a Franze jako přesvědčený liberál a federalista považován za jednoho z politicky nejvlivnějších mužů doby. Náš Světozor o něm 3. května 1872 napsal mimo jiné: "Co ale Schuselkovi my Čechové nejvýše pokládáme, to jsou velké zásluhy, jaké si získal o uhájení dobrého jména českého vůbec a o uznání českého státního práva zvláště. Schuselka je Němec; o národu českém, o jeho snahách, o jeho zápase s mnohými protivníky, o jeho dobrých právech přirozených a zděděných referuje a píše takovým způsobem jako nejvěrnější syn národa českého; píše tak vřele a tak pádnými důvody, jaké diktovati může jenom nezvratné přesvědčení o právu a pravdě. Proto zvláště povinni jsme mu vděčností,(...) přejíce jednak jemu dlouhá ještě léta k blahodárné činnosti, jednak zase to očekávání vyslovujíc, kéž šlechetné jeho působení přinese zdárné ovoce." Jako prvý předseda literárního sdružení Concordia byl Schuselka uznávaným autorem, měl prý však nespornou iniciativu také v módních trendech oblékání. Zemřel 1. září 1886 na svých statcích v Gainfarn blízko Vöslau kus na jih od Vídně. Už navždy je však i od nás z Budějovic "na Šumavě".
- - - - -
* České Budějovice / † Gainfarn (A)
