FRANZ SEIDEL
Náš dům byl konfiskát
Viděli jsme přece, že Hitler vede německý národ do války, a mluvili jsme o tom (rozuměj 1939 - pozn. překl.) s maminkou. Jako záložní poručík jsem byl povolán na vojnu na přeškolení a tak jsem se podivil a někde ještě tenkrát zopakoval, co jsem se náhodou doslechl, že totiž je už prakticky válka s Francií, jen u nás nikdo nic neví. Zřejmě tenkrát po udání nějakého mého zaměstnance přišlo si pro mě brzy nato gestapo. Rok jsem strávil ve vězení v Linci. Ale Buchenwaldu jsem se vyhnul.
Náš dům byl (rozuměj po válce - pozn. překl.) konfiskát. Ale měl jsem osvědčení, že jsem politickým vězněm, a museli to vrátit. Barák jsem zachránil, ale desky jsou pryč. V srpnu roku 1949 přijeli čtyři páni z ministerstva z Prahy. Odvezli 5 700 desek negativů. Neřekli mi, proč to kradou. Já jim to nechtěl dát, ale řekli, že by mě zase zavřeli. Sebrali celoživotní dílo, jež kompletně zobrazovalo Šumavu. Každou její vesnici. Asi chtěli zničit jediný dokument o tom, jak německá Šumava vypadala. Ztratili jsme vše. Nikdo neví, kde ty desky jsou, a nikdy se mi už nevrátí.
Byl jsem tomu rozhovoru, jenž je podkladem předchozího textu (doplněn jen zčásti citacemi z jiného rozhovoru s Franzem Seidelem, který vedl pro Lidové noviny roku 1996 Libor Budinský) osobně přítomen. Byť mateřštinou dotazovaného byla němčina, rozhovor probíhal česky. Vyšel ostatně v čísle 23 třetího ročníku Česko-bavorských výhledů i s jedním z těch nádherných snímků s pohledem na Alpy ze Svatého Tomáše (Sankt Thoma), připisovaných Seidelovi staršímu, které však ve skutečnosti pořídil syn slavného šumavského fotografa. "Tatínkovi jsem udělal velkou radost - to víte, je to reklama pro firmu," vzpomínal v už zmíněném rozhovoru Franz Seidel. Pohled na Alpy z Kleti (na stranách tohoto internetového souboru figuruje u medailonu Helmuta Posnera jako komentář jeho básně Wenn i vom Schöninger...) ho stál desítky výletů se stativem a fotoaparátem. Výzbroj fotografa vážila tehdy 4 až 5 kilogramů, jedna cesta - samozřejmě pěšky - na vrchol se dá zvládnout za dvě a půl hodiny. "Pět let to trvalo, než jsem ten snímek udělal. Vycházel jsem vždy v pět hodin ráno, abych chytil čistý pohled. Alpy můžete fotografovat od listopadu do konce bory, když je čistý jitřní vzduch bez mlhy." Fotografovalo se na skleněné desky, expozice byla asi dvouminutová. Bez expozimetru, jen tak podle zkušenosti. "Neměl jste strach, že expozice nebude správná?" - "To holt musíte zkusit!" Zdeněk Vyšohlíd promine, že užívám jeho popisky ke zmíněné fotografii. Pro mne však ten rozhovor zůstal nezapomenutelným setkáním s krásným člověkem, jehož dominujícím rysem byla a zůstala bezesporu věrnost. V Českém Krumlově, kde v Seidelově rodině 21. května 1908 spatřil světlo světa v domě, který si tu otec dal tři roky předtím postavit, 7. ledna 1997 i zemřel a tři dny nato byl také pochován do rodinné hrobky na městském hřbitově nad obloukem Vltavy u městské části Rozsyp (Roßzipf). Evangelický farář z Českých Budějovic kázal ve hřbitovní kapli, českokrumlovský katolický vikář od svatého Víta promluvil nad hrobem, na závěr však zazněla německá slova Otčenáše a Zdrávas Maria. Ceremonie, alespoň podle nekrologu v měsíčníku Hoam!, skončila zvoláním, které snad překládat ani netřeba: "Im Namen aller, die diese Stadt und den Böhmerwald geliebt haben, sagen wir Dir, lieber Franz: Danke, Lebewohl, Auf Wiedersehen!" Na náhrobní desce má napsáno jako povolání slovo s dojemnou gramatickou chybou v rodné němčině, totiž Fothograf. Říkám si, že ho mohli okrást takřka na dřeň, avšak to písmeno navíc je vlastně iniciálou slova, které zůstalo, které pomáhal zachovat a pro které zůstal, kde se narodil. To slovo zní Heimat.
- - - - -
* Český Krumlov / † † † Český Krumlov
