JÜRGEN SERKE
Urzidilovi míří ze Šumavy do exilu
Johannes Urzidil (je i s manželkou na stránkách Kohoutího kříže zastoupen i samostatně) snil o zdaru společného řádu Čechů a Němců (v originále "vom Gelingen der gemeinsamen Ordnung" - pozn.) ve své zemi. Posudky, jež odpovídaly skutečnosti a které z Prahy do Berlína posílal německý vyslanec Dr. Walter Koch (blíže o něm viz Wikipedia - pozn.), byly výsledkem hovorů s Urzidilem. Urzidil podporoval sudetoněmecké autonomní snahy v otázkách kulturních a školskopolitických, odmítal však autonomii hospodářskou. V hospodářské sféře hájil "tlumený centralismus".
Německý vyslanec sdílel Urzidilův názor, že "duchovní typ českého Němce" se od ostatních Němců liší, že "přirozeně" patří k novému státnímu útvaru na Vltavě. Když se roku 1933 dostal k moci Hitler, Urzidil odešel (rozuměj ze zaměstnání u tiskové služby německého vyslanectví v Praze, kde působil v letech 1918 až 1934 - pozn.). Když roku 1935 odcházel do důchodu Koch, ostentativně se vzdal běžné rozlučkové audience u Hitlera. V memorandu ještě jednou zdůraznil, že neexistují žádné vážné sporné otázky s Čechy, leda že by si je někdo uměle vytvářel.
Poté, co byl propuštěn z diplomatických služeb, uchýlil se Urzidil se ženou (měli svatbu 4. dubna 1922 na Staroměstské radnici v Praze, jedním ze dvou svědků byl malíř Jan Zrzavý - pozn.) do šumavského Josefodolu a v Praze trávil už jen zimy (dne 10. listopadu 1934 udělila obec Zadní Zvonková Urzidilovi domovskou příslušnost, potřebnou k obnovení československého státního občanství (a k získání československého cestovního pasu 27. listopadu roku 1935), jehož se Urzidil roku 1930 vzdal ve prospěch německého, už dříve však uváděl Urzidil, který sem jezdíval na dovolenou už někdy od konce dvacátých let a od roku 1933 pak s každoroční pravidelností, jak alespoň uvádí Encyklopedie Českého Krumlova, na několika svých dopisech (jeden z nich je datován už rokem 1932 - pozn.) adresu Josefsthal, Post Glöckelberg. Böhmerwald - pozn.). Československé ministerstvo zahraničí ho pověřilo tím, aby napsal Reiseführer durch die Tschechoslowakische Republik (Průvodce po Československé republice), dílo, které bylo dokončeno, ale vydání se už nedočkalo. Jediný exemplář této práce je dnes součástí Urzidilovy pozůstalosti, uložené v newyorském Institutu Leo Baecka (Leo Baeck Institute New York /LBI/ je instituce umístěná v tzv. Centru pro židovskou historii /Center for Jewish History, CJH/ na severní straně newyorské 16. ulice mezi 5. a 6. Avenue - pozn.). Tomáš Garrigue Masaryk svolil, aby Urzidil přeložil do němčiny Českou otázku z roku 1896. Překlad nebyl vydán.
Urzidil se však nadále na tuto knihu odvolával, když mluvil o zásluhách českých Němců, kteří před staletími "byli vybízeni, aby přišli, a byli vítáni, neboť před stoletími "freiwillig von böhmische Fürsten als Kulturbringer ins Land gerufen wurde" a opravdu tehdy byli Čechám vítaným kulturním přínosem. Později, až bude Urzidil v americkém exilu podporovat Benešovu politiku, se argumentace mění: Češi by po druhé světové válce měli naopak někdejším německým "nositelům kultury" sami přinést demokracii, měli by je k ní vychovávat.
Do debat německých emigrantů, kteří v letech 1933-1939 pobývali v Praze, Urzidil nezasahoval. Nemálo z nich někdejšímu německému referentu pro tiskové záležitosti nedůvěřovalo. Stáli při něm jen Willy Haas a Paul Kornfeld (viz o nich blíže Wikipedia a opět Wikipedia - pozn.), kteří také hledali v rodné Praze útočiště. V období největšího napětí mezi hitlerovským Německem, krátce před mnichovskou dohodou, se nedůvěra k Urzidilovi přenesla i na české úřady. Na počátku "zářijové krize" byl jako bývalý německý tiskový atašé českou policií takříkajíc vytažen z postele a zatčen. Intervence českých přátel na pražském ministerstvu zahraničí zaznamenala okamžitý úspěch a zadržený byl ještě téhož dne propuštěn.
Johannes Urzidil se zaregistroval u amerického generálního konzulátu pro vystěhovalectví. Když se dokonce i nepolitičtí němečtí spisovatelé v exilu dali na politiku, když v časopisech a na besedách vyjadřovali své politické názory, když podepisovali rezoluce, nechal Urzidil politiku politikou, politiku, v jejímž rámci tak dlouho usiloval o porozumění mezi svou zemí a Německem. V exilových novinách neotiskl jediný článek. Ale psal. Vycházel přitom ze stanoviska, že umění se pojí s přírodou a před nepřirozeností člověka se utíká právě do její ochrany.
Ve třicátých letech se Urzidila, který už roku 1924 přednesl na jedné pražské slavnosti řeč o tehdy zemřelém Franzi Kafkovi (ten má na webových stranách Kohoutího kříže i své samostatné zastoupení - pozn.), zmocňuje metafyzická úzkost podobná té Kafkově.
"Mein Leben ist Angst." (tj. "Můj život je samý strach." - pozn.) A Urzidil dodává: "Auch meines ist es." (tj. "I můj." - pozn.). Později v americkém exilu bude hledat počátek svého strachu a přiřkne ho třicátému roku svého života (tj. roku 1926 - pozn.). "Von da an stand mein Leben fast täglich unter dem Aspekt des Todes." (tj. "Od té doby jsem svůj život takřka denně nazíral z hlediska smrti." - pozn.). Ještě v Praze se Urzidil postaví proti Aristotelově tezi, podle níž je počátkem všeho vědění údiv. "Aristoteles ist nicht bis auf den Urgrund gegangen. Von dem Staunen liegt die Angst. Vor der Angst liegt die Schwäche. Aus der Climax: Schwäche - Angst - Bedürfnis entsteht das Nachdenken, Erlisten, Erraffen, Beherrschen, Nutzbarmachen der Dinge." (tj. "Aristoteles nedošel až na samé dno. Před údivem je strach. Před strachem slabost. Klimax slabost - strach - potřeba vede k promýšlení, lstivému vymáhání, ukořisťování, ovládání, zužitkovávání věcí." - pozn.).
Johannes Urzidil si v Praze třicátých let uvědomuje ochromující slabost. "Die einzige küstlerische Todsünde ist die gegen die ursprüngliche Geistähnlichkeit der menschlichen Seele." (tj. "Jediným smrtelným hříchem umělce je hřích proti původní podobností Bohu, jež příslušela lidské duši." - pozn.) Toto vyznání Adalberta Stiftera (i on je ovšem i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn.) si Urzidil bere s sebou na útěk. Urzdil začal psát povídku o Stifterově mládí. V líčení, jak se odcházející Stifter ohlíží za rodnou zemí, zaznívá předtucha budoucího osudu. "Auf der Höhe der Grenzstraße stand der, und Böhmen lag weit und schon fast unerreichbar hinter ihm. Es wird das Land der Verheißung sein… Ich will es mir erdichten." (tj. "Stál na vrcholu hraniční silnice a za ním ležely širé a takřka nedosažitelné Čechy. Bude to země zaslíbená… Vybásním si ji." - pozn.) A v povídce "Der letzte Gast" ("Poslední host"), která oživuje otcův rodný Šipín i Zadní Zvonkovou, kterou Urzidil znal prý už z vyprávění svého otce (alespoň to tvrdí text "Kronika a méně tekel - na okraj šumavských povídek Johannese Urzidila" od germanisty Gerharda Trappa na webových stranách Kohoutího kříže - pozn.) se píše: "Menschen geraten in fremde Länder. Dort ist Heimweh ihre Nahrung, Erinnerung ihre Stärke… " (tj. "Lidé se dostávají do cizích zemí. Tam je jejich potravou stesk po domově a silou vzpomínka… " - pozn.)
Na vstupní víza do USA čeká Urzidil v Praze marně. Němci okupují zbytek Československa a on se ženou stále ještě trčí v Praze. Hledá ho gestapo. Je v nebezpečí života. S falešnými dokumenty opouští Johannes Urzidil zemi. A s ním jeho žena Gertrude. Oba prchají bez finančních prostředků. Ve fíbrovém kufru s sebou Johannes Urzdil veze bibli, kterou roku 1568 vytiskl ve Wittenbergu Hans Lufft (blíže o něm viz Wikipedia - pozn.) a která patřila Augustu Silnému (blíže o něm viz Wikipedia - pozn.), Kafkovo Betrachung (Rozjímání) z roku 1915 s autorovým věnováním, první třísvazkové vydání Stifterova románu Witiko (Vítek), vlastnoruční dopis Adalberta Stiftera, vlastnoruční dopis Goetheův, řecké vydání Homéra. Urzidil si poznamenal: "Die Odyssea ist ein Hochgesang des gläubigen Beharrens bis ans Ende." (tj. "Odyssea je chvalozpěv důvěřivého vytrvání až do konce." - pozn.).
Útěk vede přes Terst, Vicenzu, Brescii, Milán do Janova. V Londýně se sestře Urzidilovy ženy podaří dosáhnout, aby Home Office zařadila manžele na seznam politicky ohrožených osob. Urzidil získá britské vízum. Švýcarské a francouzské průjezdní vízum je mu však odepřeno. Zbývá jediná možnost: námořní cesta kolem Gibraltaru. Na drahou plavbu lodí se nedostává peněz. Urzidil pošle telegram spisovatelce Winifred Macphersonové, roz. Ellermanové a známé pod uměleckým jménem Bryher (blíže viz Wikipedia - pozn.), a žádá ji o pomoc. S touto Angličankou, jejíž rodině patří rejdařství Cunard-Line a l´která se už celé měsíce zasazuje o pronásledované z Československa, je od počátku roku 1939 v písemném styku. Bryher plavbu okamžitě zaplatí.
Dne 29. července 1939 vstoupí Urzidilovi v Janově na palubu holandského parníku Christiaan Huggens, 1. srpna pak připlují do Southamptonu. O dvanáct hodin později jsou v Londýně. Na nádraží je očekává spisovatelčin advokát. Okamžitě zajistí ubytování a sdělí jim, že Mrs. Bryher bude oběma platit měsíční rentu. Tím jim na jeden a půl roku - až do jejich odjezdu do USA - zajistí živobytí.
Měsíc po příjezdu Urzidilových do Londýna vypukne váka. Manželé se stěhují do Viney Hill v Gloucestershire.
Johannes Urzidil, který anglicky hovoří jen lámaně, se začíná učit jazyk. Tento spisovatel, který se po roce 1945 vrací z USA na evropskou pevninu už jen jako návštěvník, si nikdy nepohrává byť jen s myšlenkou, že by jako autor přesedlal na angličtinu.
K tomu sám Urzidil: "Deutsch ist meine geliebte Sprache… Sie ist mein Daseinselement, meine immer lebende Mutter, zu der ich mich unverbrüchlich in den schwersten Stunden des Exils und den dunkelsten und fragwürdigsten des Deutschtums bekannt habe, als nichts, was ich schrieb, Aussicht auf Veröffentlichung hatte."
(tj. "Němčina je moje milovaná řeč… Je bytostným prvkem mé existence, mou stále ještě žijící matkou, k níž jsem se v nejtěžších okamžicích exilu a v nejtemnějších a nejspornějších chvílích němectví neoblomně hlásil, v době, kdy nic, co jsem psal, nemělo vyhlídky na zveřejnění." - pozn.).
A dodává: "Die Sorge um die Menschen meiner Sprache liegt mir besonders am Herzen; nicht etwas mehr als um die Menschen anderer Sprache, aber besonders, weil eine große Zahl von ihnen im Schatten eine unverjährbaren Schuld steht, die gegen des Geist dieser Sprache verübt wurde. Denn in der Sprache liegt die Sittlichkeit einer Nation. Schuld ist ein Gemeingut. Die großen Religionen führen uns vor Augen, wie sehr ein jeder verantwortlich ist, nicht nur für sich selbst, sondern auch für seinen Nächsten.
Denn - wie der Apostel sagt - keiner von uns lebt sich selbst und keiner stirbt sich selbst."
(tj. "Starost o lidi mého jazyka mi leží obzvlášť na srdci; ne snad více než o lidi jiného jazyka, ale obzvlášť, protože jejich velká část stojí ve stínu nepromlčitelné viny, která se stala proti duchu tohoto jazyka. Neboť v jazyce tkví mravnost národa. Vina je obecným statkem. Velká náboženství nám připomínají, jak velmi je každý zodpovědný nejen za sebe, ale i za své nejbližší.
Neboť - jak říká apoštol - nikdo z nás nežije sám sobě a nikdo neumírá sám sobě." - pozn.).
Böhmische Dörfer (Putování opuštěnou literární krajinou), s. 195-198
P.S. Kolektivní český překlad (2001) proslulé Serkeho knihy, vyznamenaný rok nato cenou Magnesia Litera, zvolil za obálku podobenku Johannese Urzidila, opatřenou dobovými úředními razítky. Naše textová ukázka je doplněna několika poznámkami v závorkách a u citací uvádí i německý originál Urzidilova textu. Opravuje i neúplnou informaci, že povídka "Poslední host" by měla jen oživovat Šipín, rodiště Urzidilova otce - týká se totiž vlastně téměř výhradně Zadní Zvonkové.
P.P.S. Ještě k Urzidilovu živopisu (viz úvodní odstavec webové strany Johannes Urzidil a server Geni):
V roce 1895 uzavřel v Praze ing. Josef Uržidil (*7. ledna 1854 Šipín /německy Schippin/, okr. Plzeň-sever, †24. prosince 1922 v Bezdružicích /Weseritz/), železniční úředník a technický vynálezce (blíže o něm jako takovém viz web Computer Timeline), sňatek se vdovou židovského původu Elise Metzelesovou (*1854 Praha; dcera židovského řezníka /na parte označen jako povoláním "Selcher"/ Michaela Metzelese /1820-1892/ a jeho ženy Margarete Marie, roz. Buthové /1821-1890/, dcery "Hausiererin", tj. podomní obchodnice Rebeky Buthové (†30. července 1868 v Praze). Elise si z prvního manželství s Bernhardem Steinitzem /1850-1892/, nevlastním bratrem proslulého šachového velmistra a pražského rodáka Wilhelma Steinitze (1836-1900), přivedla sedm dětí; pořadím podle věku to byli: Josef /*1875/, Hedwig /*1879/, Rudolf /*1880/, Elsa /*1884/, Fritz /*1887/ a Franz /*1889/). Jejich s Uržidilem jediný společný syn Johannes se narodil 7. února 1896 v pět hodin ráno v přízemním bytě v Krakovské ulici č. 30/3 (Praha II) a při jeho porodu asistoval lékař a básník Hugo Salus (má i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn.); ke chlapcovu katolickému křtu jménem Johann Nepomuk Josef Adolf Uržidil došlo v nedalekém kostele sv. Štěpána. Maminka pocházela z kupecké rodiny a měla obchod se střižním zbožím. Dědeček z otcovy strany Johann Nepomuk Uržidil (1813-1894) byl venkovským učitelem a nakonec působil jako řídící učitel v Boru u Tachova (Haid), napsal učebnice počtů, vlastivědy a německé mluvnice, hrál na varhany a na housle; pradědeček z otcovy strany Joseph byl rolníkem v Holýšově (Holleischen) a praděd Wenzel Heinl, otec babičky Barbary, roz. Heinlové (1814-1900), byl chirurgem a pracoval jako lékař a porodník v Bezdružicích.
Jürgen Serke se narodil podle vlastních slov dne 19. dubna roku 1938 ve městě Landsberg an der Warthe, které dnes na severozápadě Polska (Lubušsko /Ziemia Lubuska/) nese jméno Gorzów Wielkopolski. Adresa rodného domu zněla tehdy Caprivi-Straße čp.1 podle nástupce Otty von Bismarcka ve funkci německého kancléře, jímž se stal Georg Leo hrabě von Caprivi de Caprera de Montecuccoli (1831-1899). Dnes se ovšem ulice jmenuje jinak a z evangelického hřbitova ve dnes zásluhou Poláků převážně katolickém městě je po "terénní úpravě" travnatý park. On sám je svými osudy a zájmy živým svědectvím toho, že "Evropa zemřela v Praze" (rozuměj mnichovskou "dohodou", ustupující tehdy Hitlerově "nové Evropě"), jak nazval úvodní kapitolu své nejznámější knihy "Böhmische Dörfer" (napsal ji podle vlastního vyjádření po rozhovorech s Milanem Kunderou a s Jiřím Grušou /ten má i samostatné zastoupení na webových stránkách Kohoutího kříže) roku 2017 byla přeložena i do japonštiny), z níž používáme i český překlad naší textové ukázky. Jürgenovi rodiče se brali v roce 1935, otec zemřel roku 1963, matka v roce 1979. Otec byl už před válkou v NSDAP. Řeka Warta je pravým přítokem Odry a sotva kdo tušil z obyvatel Landsbergu něco o tom, že Stalin z Odry a Nisy utvoří německou hranici a z východu Polska sem přijdou statisíce nových "slovanských" obyvatel, náhradou za Němce a Židy, kteří se stali obětí šilené Hitlerovy rasové politiky v letech jeho vlády. Obětí vyhnání z rodného města se stal tehdy sedmiletý chlapec s babičkou, matkou a sestrou (otec byl v anglickém zajetí) už roku 1945, konce války se dočkal v Berlíně, Vyrůstal nedaleko Hamburku, pak v Trieru, po maturitě se stal žurnalistou. V letech 1961-1969 pracoval v americké zpravodajské agentuře United Press International (UPI) ve Frankfurtu nad Mohanem, nakonec jako hlavní reportér. V letech 1967-1968 informoval z Československa o "pražském jaru". V hamburském levicovém magazinu "Stern" (v jeho redakci bychom našli v sedmdesátých letech minulého století i českobudějovického rodáka Jiřího Žáka /1917-1986/, zemřel v Hamburku) pracoval Serke až do roku 1983, psal mj. o hnutí Charta 77 a po převratu 1989 byl dokonce nějaký čas "bodyguardem" Václava Havla. Psal pak pro listy "Die Weltwoche" a "Die Welt". V roce 2002 získal český překlad jeho knihy "Böhmische Dörfer", z níž i Kohoutí kříž načerpal množství informací, ocenění "Magnesia Litera" a roku 2017 obdržel její autor z rukou českého ministra zahraničí cenu "Gratias agit" za šíření dobrého jména Česka ve světě. Žil a psal v obci Großhansdorf blízko Hamburku a zemřel tam někde 13. dubna 2024. Záleží na tom místě mezi tolika (patří mezi ně i zaniklý dnes šumavský Josefodol a blízká Zvonková téhož osudu), o nichž zanechal literární svědectví?
- - - - -
* Gorzów Wielkopolski / Josefodol / Zvonková / † Großhansdorf (SH)
