ANTON SIKA
|
Wie das Rauschen eines fernen Stromes, Der die Fluten tosend über Felsen führt, Wie das Abendläuten eines Domes, Das zu orgelnden Gebrause wird, Wehn des Hochwalds tannendunkle Säulen Um den Felsen heil'ger Einsamkeit, Wo die Stunden kreisend um den Berg verweilen, Und in Schönheit ist erstarrt die Zeit. Fern am Gipfel glänzt die letzte Stunde, Brennt der Tag aus in der Opferschale. Schwarze Tannen stehn auf goldnem Grunde, Stehn wie Wächter bei dem heil'gen Grale. Eh die Schatten ihre Schleier warfen Um der Felsen königlich Gestalten, Tönt der Gralsgesang der heil'gen Harfen Und es rauschen Gottes Mantelfalten. Tief der Bergsee atmet dunkle Wellen, Die geheimnisvollen Mären lauschen, Die im letzten Lichte zitternd sich erhellen, Wenn die Winde von den Hängen rauschen. Einsam, zeitlos, an dem dunklen Ufer Tief in Staunen und Gebet versunken, Steht ein Mensch, ein letzter, leiser Rufer, Von der Andacht dieser Stunde trunken. |
Adalbert Stifter Jako proud, šumící bez ustání, který kypí přes balvany skal, jako zvon, znějící do stmívání, zvuk varhan, jenž ticho rozeťal, vane hvozdem, jedlovými kmeny, samotou, tak nehybnou jak sráz, kde i čas, takořka bez proměny, zkameněl už zdávna v krásu krás. Na vrcholu skví se do daleka číše obětní už posledního dne. Černé jedle, nebe zlatá řeka, jak stráž grálu v čase rozhodném. Šlář stínu blíž, stále blíž se klade velebnému útesu a vzduch jako struny harf pak chví se řadem v šumu pláště, jímž se oděl Bůh. Temné vlny dechnou od jezera jako báje temně mámivá, jasnící se třpyty z pološera, ve větru z hor dále uplývá. Modlí se a tichne do úžasu, v bezčasé samotě zaklíněn, zjev muže naléhavého hlasu, naposled v osudné hodině. |
|
Mein Böhmerwald, 6, 1942, č. 9, s. 24 |
|
|
P.S. Zjevení takřka biblicky apokalyptické v čase, dějinně opravdu blízkém "konečnému řešení". |
|
|
Adventmorgen* Nun liegt der Glanz der stillen Sterne Auf schneebedeckten Hügeln weit... Der Nachtwind kommt aus weiter Ferne Und weckt der schlummermüde Zeit. Es ist in allen Tannenbäumen Das tief Entschlaf'ne neu erwacht, Aus rätselvollen, dunklen Räumen, Quillt hörbar fast, die hohe Nacht. Die Nacht, in der die finster'n Schatten, Wie Sturzgewässer talwärts geh'n Und auf der Berge höchsten Graten Die Lichter siegend aufersteh'n. "Advent", der Ankunft hohe Stunde, Aus dem Geheimnis neu gezeugt; Schon glüh'n die Berge in der Runde, Auf die ein Gott hernieder steigt. Wir aber wollen schauend schweigen, Gen Aufgang unser'n Blick gewandt, Bald wird das Licht der Nacht entsteigen, Die finster, drohend vor uns stand. Ein Gott wird seine Hände breiten, Die Erde wird gesegnet sein. Und eh' die Sterne abwärts gleiten, Geh'n wir ins Licht der Gnaden ein. |
Adventní jitro Teď leží vrchy v samém sněhu a z hvězd se na ně line třpyt... Vítr jde z dálek beze břehů a chce čas z mrákot probudit. Hluboce usnuly ty lesy, zvlášť jedle voňavý má sen, odněkud ze tmy podnebesí zticha se zvedá nový den. Jak bystřina z hor do údolí se řine noc a její stín. Na štíty hor se světlo drolí a jasní obzor v zářný klín. Advent, hodina, kdy se dnívá a odhaluje tajemství... Kruh hor kolem se rozhořívá a Boží stopa se v něm skví. Náš pohled východ s touhou čeká a míří k pásu obzoru, kde jitro, síla věkověká, nad noc se vznese nahoru. To Bůh své ruce vlídně zdvíhá a s láskou žehná tuto zem. Hvězdy blednou a pryč je tíha, světlo jde k nám, my vstříc mu jdem. |
|
Weihnachten tief drin im Böhmerwald, s. 8 |
|
|
Novembertag an der Moldau Am Wasser sitzt die Nebelfrau und hüllt ihr altes Angesicht in weite Schleier dicht und grau und trinkt das Licht. Dem Tag ist vor dem Sterben bang, Er liegt im müden Arm der Zeit. Sie wiegt ihn ohne Sang und Klang - Die Krähe schreit. Es flüstert wo in tiefer Schlucht, Es murmelt hinter grauer Wand Das Wasser rinnt, das heimlich sucht Das Sonnenland. Am Ufer frierendes Gesträuch steht schattenhaft und fremd und groß und alles schwebt, ist hohl und bleich, ist wesenlos. Bin ich der Schatten eines Baums Der dürren Asts ins Leere greift, Bin Frucht ich eines schweren Traums Die spät gereift? |
Listopadový den na řece Vltavě Žena z břehu má mlžnou tvář, její starobu utajit chce těžce rozprostřený šlář a světlo pít... Dni je úzko jak před smrtí leží už, hasne v šeptání, než protne jej svist perutí, křik havraní. Mumlá si cosi, snad už spal, tu při zdi, v šeru za světem, jen řeka plyne, hledá dál slunečnou zem. U vody mrzne holý strom, už pouhý stín těch korun všech, vznáší se bledý v šeru tom jako tvůj dech. Tys sám ten mizející stín větví, trčících do prázdna, snů, utonulých do sítin, to svět už zná. |
|
Böhmerwäldler Jahrbuch 1974, s. 130 |
|
|
P.S. V antologii Des Waldes Widerhall na s. 39 figuruje tato báseň kupodivu rok předtím ve zkrácené verzi, tj. pouze s verši 1-4 a 13-16! |
|
|
S' valossene Güatl Wia is' sou schtad, wia hinta da Wölt, koa Gouksch nimma graht, koa Hund nimma böllt, es riehlt koa Rouss mea, koa Kiahglouckn leit, jo nit amol van Wold hea da Gugatza schreit. Am Haus is koa Doh mea, - sani Feynsta hant blind - und um's zoumm g'follni Maurwerk, - pfeift nea meada Wind. - Am Ocka koa Troid, koa Deyngln mea klingt und draust af da Woid, koa hiatbua meah singt. Sou ruahi und schtad geht's am Houf hiatzt drinn zua - va da Friah bis af Schpad, wia am Friedhouf is' d'Ruah. Nit oana id do bliebm und schauat huld aus, oub nit dou oana kamat, za da Lindn voarn Haus. Sie schmeyckat sou guat hiatzt und war i' da Blia - und grod i' dey Tag Leit, do kamat's an fia, als tounzatn Kina am Angal vorn Haus als ruckatn d' Deastboudn, is Hei umkeahn aus. Als singatn Buam i' da Sunnaweyndnocht, als h§tt a Valiabta an Juhatza gmocht. Als schtangat da Baur nou mit da Pfeifm voam Haus, als rostatn si 'ulli vqn Heihoamfiahn aus. - Wia loung nou, - wia loung, - of wiad's wieda schtad, wounn da eiskoldi Wind dis leytzt Lauwat vawaht. - Wounn da Schnee oft, sou barmheazi und guat, - din valossna Houf i' da Hoamat - wieda zuadeycka tuat. |
Opuštěný statek Tiše tě vidím stát, kde snad končí i svět, kohouta kokrhat, zavýt psa neslyšet, řehtání z maštalí neslyšet, zvonce krav, kukačka nevolá od lesa na pozdrav. Střecha se rozpadá a okna slepě civí, zdma i po zahradách honí se vítr chtivý. Je pusto na polích, nezvoní kosy v stráních, dávno tam nezní už pasáčků halekání. Na dvoře nepotkáš živáčka stopy žádné, od rána do tmy až tu hřbitovní klid vládne. Nikdo tu nezůstal, jen stromy čnějí samy, je ticho bez lidí před domem pod lipami. Voněly tolik, když byly v plném květu, co lidských radostí jen kdysi sešlo se tu, děti tu tančily pod nimi, než se stmělo, o kus dál na louce se seno obracelo. O svatojánské noci tu chlapci zpívávali, ve chvíli štěstí milenci tu stáli. Sedlák ven vyšel si sem fajku zapálit, po práci seděli tu ženci ustálí. Je to už dávno - jak ztichlo všechno dnes, než vítr ledový vymete zimní les, než sníh, dobrý a plný milosrdenství, pokryje statek svým bílým tajemstvím. |
|
Glaube und Heimat, 1994, č. 3 |
|
Pohřební průvod do Sankt Michael
Rok zestárl a pomalu se o svatém Tomáši (29.12.) blížil svému konci. Vzdálený zvuk zvonu se nesl nad mlčícími lesy v téměř liduprázdné hraniční krajině i nad třemi chalupami na Starých Šancích (Altschanz) u Pohoří na Šumavě (Buchers).
Na velkou paseku kolem Šancí, kde se do lesní divočiny po celý rok zakusovala sekera a pila, se v uplývajících dnech adventu vrátily pozvolna klid a ticho. Sníh pokryl koruny smrků, pahýly skal i střechy stavení bílým příkrovem. Do ticha šuměl jen lesní potok, který vyrážel z úbočí Granitzbergu.Při jeho březích se toulala lesní zvěř: to pro ni už bylo ve velkém krmelci na louce přichystáno seno. Na stráni k jihu se cesta křížila s lesním potokem.
Právě v tom místě stál kamenný sloup, trojhraničník, zvaný tu Dreiländersäule, který se pod tíhou let a vinou podmáčené půdy silně nakláněl. V horní třetině byl jeho kruhový profil vyhlazen do tří rovných ploch s vytesanými výklenky. Ty obývali v oněch časech hosté ne zrovna ledajací. Ve výklenku obráceném k východu stál v kameni s korunou a žezlem vyvedený zemský panovník markrabě Leopold. V severním výklenku, který bičovaly deště a větry z české hornatiny, postával svatý Václav, kníže České. Na jihozápad pak žehnal a chránil svatý Florian zemi nad Enží. Teď zmizely ty sošky někam do muzeí, ačkoli byly původně vytvořeny právě jen pro tuto Bohu zasvěcenou samotu. I bez nich však ten osleplý sloup byl lidem z lesa středobodem, posvátným místem, památníkem, ostrahou i hraničníkem, který tu dělil knížecí a hraběcí domény. Míjeli ho myslivci, hajní, pašeráci a lidé světem jdoucí, ti, kdož se uchylovali do chalup na Šancích o přespání, když je náhle zastihla noc v těchto končinách.
Na den svatého Tomáše, skoro týden po Vánocích, vyšel za soumraku ze stavení dřevorubce Leandera houfec teple zachumlaných postav a klopýtal zrovna směrem ke sloupu. Na rohačkách jeden z dřevorubců táhl za zástupem mumlajícím modlitby podivný náklad. Byla to rakev s mrtvým Leanderem Kronewitterem. Před sloupem pohřební průvod zastavil. Podle starého zvyku se tu mrtvý loučil s domovem. Po krátké modlitbě pokračoval neokázalý zástup dál v cestě a muži v čele, který předříkával, proudila mrazem zkřehlými prsty drobná zrnka růžence.
Mezitím padl na krajinu soumrak. Muž v čele razil nyní s lucernou ve zdvižené ruce cestu sněhovými závějemi. Malý smuteční průvod brzy zmizel v lesní temnotě. Pouť mrtvého až ke kostelíku svatého Michaela v Rauchenödtu přes Sandl byla ještě hodně daleká. Hodinu za hodinou mířil tam smuteční houfec nocí, dokud les nezačal prosvítat, aby cesta poté začala klesat do kraje polí a pastvin, kde se na jednom z vrchů bělala osamělá věž rauchenödtského domu Páně. Kolem kostela se prostíral na větrném kopci poměrně rozlehlý hřbitov. Mezi trouchnivějícími dřevěnými kříži spolu s těmi kovanými ze železa ležely i náhrobky tesané z kamene tohoto drsného kraje.
Často si museli muži ze Šancí předávat rohy saní jeden druhému z rukou do rukou, jak byli cestou víc a víc umdleni. Když za rozednívajícícho se rána dosáhli kostelíka svatého Michaela, rozhoupaly se jim v ústrety jeho zvony a jejich hlas jakoby žaloval v rostoucích poryvech větru.
"De profundis - z hlubokosti volám k tobě, Pane," a také "čas a poslední hodina spočívají v ruce Boží," řekl starý farář v řeči nad hrobem. Když spouštěli rakev do země, začal jeden muž v zástupu, který mu mručivě přizvukoval, odříkávat otčenáš. Pak se houf jako po vykonané těžké lesní práci rozešel a průvodci mrtvého se vydali po stráni dolů do vsi Rauchenödt.
Muži si oklepávali sníh z bot, než vešli do hospody U jelena a bafali ze svých fajek. Ženy se tlačily u stánku vesnického kramáře kolem hliněných hrnců, štůčků kartonu, náušníků, nátepniček, rukávníků a všelijakého módního zboží. - Po krátkém posezení u hospodského stolu se předříkávač zvedl a vyzval tím ostatní, aby učinili podobně. Cesta do kopců nazpět byla teď ovšem namáhavější. S tichou závistí ohlíželi se venkované stoupající svahem na pole rauhenödských sedláků, táhnoucí se odtud na jih do kraje přece jen vlídnějšího než u nich doma. Jejich ovesná a bramborová políčka v lesích kolem Šancí patřila navíc všechna majiteli panství. Malý zástup klopýtal dál. Slunce mezitím už zacházelo před nimi za důvěrně známý obrys hřebene Granitzbergu a když stanuli na domácí půdě šancké paseky, zářil na vysokém nebi měsíc. Jejich kroky se zrychlily, když uviděli ze svých lesních domků stoupat k nebi kouř ztuhlý teď na mrazivém nebi jako řada zádušních svěc.
Jak unavení poutníci, vdova a čtyři odrostlejší děti Leanderovy, které také doprovázely mrtvého otce do Sankt Michael, vešli do stavení, praskal už v mohutných kachlových kamnech oheň a vrhal mihotavé záblesky na prkennou podlahu velké jizby. Leanderova vdova se šla s lucernou podívat na spící děti ve vedlejší komoře, ke kterým za své nepřítomnosti pozvala starou tetu. Jakub, nejstarší dvacetiletý syn, zůstal sedět ještě chvíli zamyšleně u rohu stolu. Otec ho už brával, než umřel, se dvěma staršími bratry na práci do lesa s sebou. Teď zůstali sami.
Leanderova žena byla ponořena ve vzpomínkách. Teprve když bicí hodiny na stěně ohlásily půlnoc, vytrhlo ji těch dvanáct úderů ze snění. Široká kachlová kamna vydechovala poslední teplo. Jizba se vyprázdnila, Jakub si už také našel své místo k spánku. Cesta k svatému Michaelovi tak v Leanderově stavení došla konce. V jizbě a v komorách bylo slyšet jen oddychování spících... život dosud kvetl.
Erinnerungen an den Böhmerwald
P.S. Hluboce symbolická, podivně "zádušní" atmosféra jakoby před zánikem doslova vydechuje z této povídky Antona Siky, zařazené spolu s jinými prózami a hlavně básněmi posmrtně jeho ženou do svazku nazvaného prostě Erinnerungen an den Böhmerwald. Autor, který býval v Pohoří na Šumavě venkovským doktorem, učinil základem jejího děje vlastně zdánlivě nesmyslnou cestu mrtvého z kraje, který se stal právě v tomto století sám docela mrtvým, do vzdáleného místa jakoby i proto, že kolem Pohoří s vlastním kostelem a hřbitovem už brzy nebude místo ani pro živé, ani pro mrtvé. Snad na tom má svůj podíl viny, opět symbolicky, i nepřítomnost těch svatých tří patronů na trojmezním sloupu, kteří dřív "žehnali a chránili" dech života i v zapadlé končině pod Granitzbergem. Orodujte za nás v nebi, chraňte nás ohňů válek, nesmyslnosti hranic i v neposlední řadě nás samotných, poněvadž lidi mohou vyhnat většinou zas jen lidé. To i za ně se modlí nápis na božích mukách, hledících blízko obrovského zeravu od zaniklé Pauliny ke stejně zaniklým Šancím, nápis, který jsem se pokusil nejen rozluštit na lišejníkem porostlém kameni, ale i podat alespoň co do smyslu také česky:
|
Großer Gott, gib deinen Segen,
|
Velký Bože, dej své požehnání,
|
|
S' erschti Automobüll I woaß nu wia heit, i woar nu a Bua, auf Pfingst'n is gwen, geg'n Mittog hi zua, kimmt d' Schulmoasterin greinnt, schreit in Schulmoasta zua: Weinzl schau aussi! - Wos is denn, wo breinnts? Schau owi auf d' Stroß'n, do unt'n do reinnts! A Wog'n auni Ross, o mei is mir baung! Des geht net mit rechten zua, des is da Wöltuntergaung! Mia san hiazt beim Rechna, Kinder bleibt 's sitz'n fei stüll, des is holt wos Neig's, des is a Automobüll! |
První automobil Vidim to jako dneska, kluk sem nezbednej, sou svátky svatodušní, tak kolem poledne, učitelová běží, na učitele volá, ať se hne: Václave, koukni ven! -- Co to, snad někde hoří? Tam dole na silnici, něco letí v kouři! Vůz bez koně tam vidim, ouzko se mi dělá! To nejni recht, konec světa jak bysem uviděla! Měli sme zrovna počty, děti vostaly ticho, i já seděl, ticho byl: to bylo inu něco novýho, to byl -- automobil! |
|
Glaube und Heimat, 1987, č. 9-10, s. 42 |
|
|
Slovníček: heit = dnes, nu a Bua = ještě chlapec, kimmt greinnt = přiběhne, Wog'n auni Ross = vůz bez koně, is mir baung = je mi úzko, des geht net mit rechten zua = tady není něco v pořádku, v tom vězí nějaká čertovina, Wöltuntergaung = konec světa, mia san = my jsme, hiazt = nyní, Rechna = počty, fei stüll = pěkně zticha, des is holt wos Neig's = to je inu něco nového. |
|
|
P.S. Nářeční báseň převedl do spisovné němčiny Edmund Koch a představil přitom v časopise Glaube und Heimat webové stránky Kohoutího kříže. |
|
|
Böhmerwald Über die Wiesen ruht Sonnenschein, Waldbienen umsummen den Thymianrain, Der Fingerhut leuchtet im purpurnem Kleid So friedsam, so einsam, als raste die Zeit. Als raste die Zeit hier und will nicht vergehn, Sie schläft über'm Wald und auf einsamen Höhn, Sie flüstert im Traum, wenn das Waldbächlein rinnt, Wenn hoch in den Wipfeln die Amsel noch singt, Wenn drunten im Grunde das Waldhorn erschallt In der Heimat, der schönen, im Böhmerwald! Und wenn die Sonne dem Abend zugeht, Dann falt' ich die Hände zum stillen Gebet: Gott schütze dich Heimat für ewige Zeit, Nimm ab deinenKindern das nagende Leid! Doch das Heimweh, das süße, im Herzen erhalt' Nach den schweigenden Bergen im Böhmerwald! |
Šumava Polední jas se v lukách rozprostřel, z mezí je slyšet bzukot lesních včel, náprstník má zas purpurový šat, čas jako by v tom míru zůstal stát. Jako by stál a nechtěl uplynout, spí nad lesy, celý ten tichý kout dýchá jak ve snu, potok smáčí mech, zpěv kosa slyšet kdesi ve stromech a hlouběj ještě zní to lesním rohem: Šumavo v dáli, domove, buď sbohem! A když se slunko sklání k večeru, modlím se, v Boha skládám důvěru. Sepnu jen ruce, k nebi prosba vzletí: sejmi bolest z beder svých věrných dětí! A nech jim sladký stesk, ať srdce láskou hoří po Šumavě, domově tichém na pohoří! |
|
Hoam!, 1971, č. 10, s. 308 |
|
|
P.S. Výjimečně zde uvádím i první variantu překladu: Ve slunečním svitu tkví horské stráně,/ roje včel bzučí na tymiáně,/ náprstník má bílý a nachový šat,/ sám stojí jako i čas zůstal stát.// Čas jako by stanul a konce nemá,/ lesy spí, hora je tak němá,/ jen šeptá ve snách a potok šumí,/, i ptákům v stromech tak porozumíš./ Zazní to ze vsi lesním rohem,/ Šumava teskně dá mi sbohem.// A když slunce hasne za večera,/ modlitba zazní tiše sterá:/ Domove, ať tě sám Pán Bůh chrání,/ Tvým dětem dá své smilování./ Stesk srdce jim svírá a sladký vzdor/ je Šumavě vrací, v klín rodných hor. |
|
|
Stiller Herbst Gütig, wie der Mutter Hände streichelt milder Sonnenschein übers stille Waldgelände, lächelt über Wies und Rain. Reife Frúchte wilder Rosen leuchtend aus den Hecken glühn. Hoch am blauen Himmelbogen Schwalben in die Fremde ziehn. Durch die Wipfel weht es leise, Amsel singt ihr letztes Lied. Widerhall der Abschiedsweise zittert bang durch mein Gemüt. Möchte durch die Wälder wandern, einsam auf dem Felsen stehn. Möchte abseits von den andern in die alte Heimat sehn. Selig meine Augen schweifen... Glück der Kindheit schaut mich an. Nur du, Heimat, kannst begreifen, dass mir eine Träne rann. |
Tichý podzim Slunko, tvoje dobrá ruka umí s něhou matčinou pohladit pole i luka, na polesích spočinout. Šípky jak ohnivé hřeby z trní rudě zaplály. Vysoko na modrém nebi hejna táhnou do dáli. Nad hvozdy tak tiše vane, poslední pták dozpívá. Ozvěna pak nepřestane v mysli steskem ožívat. Rád bych prošel vzhůru lesy, samoten na skalách stál, tušil jen, že dole kdesi starý domov trvá dál. Hledím zas tam přes hranici na šumavském úbočí. Cítím slzu váhající vstoupit tiše do očí. |
|
Hoam, 1971, s. 377 |
|
|
P.S. Právě tuto báseň připojil na ukázku v prosincovém čísle časopisu Hoam ke své zprávě Kdo je Anton Sika? Rupert Essl, který tu mj. připomíná i skutečnost, že v Sikově lékařském působišti Pohoří na Šumavě učíval i Anton Schott a že se tu narodil básník Ernst Egermann. |
|
|
Abend im Grenzwald Schon länger fallen die Schatten Vom Hange ins schweigende Moor. Wie Träume wallen die Nebel Aus grauem Gebüsche hervor. Und wie das Verlöschen des Tages Entschwindet am Bache der Weg. Hoch über dem murmelnden Wasser Steht einsam ein alter Steg. Noch zieht am bleichen Himmel Ein Krähenzug vorbei, Das Bellen streifender Hunde Reißt jäh die Stille entzwei. Ermattet, am Ziel seiner Reise, Ein Wand'rer steht sinnend am Bach' Und schaut den vergangenen Tagen Wie einem Irrlicht nach. Wie trügerisch die Stille! Wie hart die kurze Rast! Zurück mit müdem Schritte Trägt er die schwere Last. Der Weg wird ihm zur Straße Wie einst zur guten Zeit, Da ächzend Räder knarrten Von Land zu Lande weit. Das Kreischen einer Säge, Geläut' am Waldessaum, Ein Laut der Heimatsprache Verscheucht den schweren Traum. Im Grenzwald blühen Lichter In Einödhöfen auf. Du Heimatsucher schaue Erlöst von ihnen auf. |
Večer v hraničním lese Znenáhla dlouží se stíny navečer nad močály. Ze šedých křovisek kolem jako sny mlha se valí. A jak den pohasíná, hasnou i cesty v něm. Jen mostek nad bystrou vodou a za ním cizí zem. Táhne po bledém nebi kamsi pryč hejno vran Vytí psů temnotu protne ostře a dokořán. Jsi u cíle své pouti na svahu nad potoky. Jak bludičky ze tmy svítí zapadlé dny i roky. Jak klame to zdání ticha i chvilka úlevy! Nesejme nikdo břímě z tvých beder, náhle víš. Jen v tvém snu jako kdysi ta cesta dobrá je a kola vozů hrčí po ní dál do kraje. Zvuk pil tu lesy zvonil a rodná řeč. Teď jen v pověsti vrací se ti ten tón jak temný sen. V hraničním lese mně svitnou okýnka ze samot. Kdo hledáš, najdeš domov, spasí tě jeho svod. |
|
Hoam!, 1974, č. 10, 2. str. obálky |
|
|
Lebensabend Wie ist es still geworden... Verklungen Freud und Leid. Bilder wie Nebel steigen Aus Tiefen vergangener Zeit. Zuweilen ein dumpfes Grollen Von fernen Gewittern im Land, Versöhnend ein Regenbogen Bleibt über dein Land gespannt. Noch einmal schimmern die Sterne Kindheit und Heimat genannt Und leuchten dir mild aus der Ferne Am Wege in's andere Land. |
Večer života Jak náhle ztichlo všechno... Radost přešla i žal, v mlhách paměti stoupá čas, kterýs překonal. Občas i v dálce zahřmí z bouřky tam nad lesem, za ní však svatozář duhy na nebi výš zvedne se. Pak v soumraku hvězdy svitnou jak v dětství nad domovem, tou dálkou tak neodbytnou, kde nás už čeká jiná zem. |
|
Hoam!, 1979, č. 11, 2. str. obálk |
|
|
Goldenkron Es klingt wie aus uralten Sagen, Wie Singen der Hirtenschalmei, Als ging aus vergangenen Tagen Ein Hauch der Liebe vorbei. Die Wellen der Moldau umschlingen Die Felsen um Goldenkron, Sie hören nicht auf zu singen Das Lied vom Königssohn. Der einstmals in grauen Zeiten Die Männer gerufen herbei, Den Weg in den Wald zu bereiten Zu gründen die hohe Abtei. Bald rauschte der Brunnen im Garten, Eine Glocke durchhallte die Nacht Die Wälder, die schweigend harrten, Sie waren aus dem Dämmernerwacht. Sie haben sie niedergerungen Die Öde und Einsamkeit. Das Pochen der Axt ist verklungen. Aus ferner, vergangener Zeit. Wenn Friede und Ruhe sich senken Herab auf das Heimatland, Dann sollen wir ihrer gedenken Der Männer im Mönchsgewand. |
Zlatá Koruna Jak píseň z dávných bájí to zní, tón pro šalmaj, jak časy, co uplývají, jak dávno ztracený ráj. Mladá Vltava tu plyne kolem strání a skal. Král, dodnes slávou slyne, sem kdysi povolal zbožné muže a jejich pila i sekera z lesů tu nad peřejí zvedla zdi kláštera. Rajský dvůr studnou šumí hlas zvonu, jak tmí se, zní skrze ty němé chlumy, k modlitbě večerní. Tak navždy dobré dílo, těch seker dávný hlas, samotu proměnilo a překonalo čas. Mír a klid když se snáší na domov, než jde spát, pak ožijou v paměti naší mniši, co dali mu řád. |
|
Hoam!, 1972, s. 339 |
|
|
Verlorene Heimat Seid mir gegrüßt ihr See'n Voll Waldeseinsamkeit, Ihr stillverträumter Höhen, Umwölkt vom Gram der Zeit. Viel brennende Augen schauen Mit Blicken, müd und alt Nach Bergen, die ferne verblauen, Nach Dir mein Böhmerwald. Es singen keine Glocken Mehr über Berg und Tal, Des Lebens Pulse stocken In still verhalt'ner Qual. Es raunt wie alten Sagen Im Wald, im Abendwind, Wie deiner Kinder Klagen, Die fern im Elend sind. |
Ztracený domov Bůh opatruj ty lesy, ta tichá jezera, to horstvo pod nebesy, z nichž stesk snad vyvěrá. Těch očí, co tě hledá dálavou modravou! Ta touha nevybledá po Tobě, Šumavo. Neslyšet odtud zvony, hasne Tvůj každý kout, smrtný tep, kvil a stony však stačím zaslechnout. To ten starý les šumí rozpadlým samotám. Jen ten mu porozumí, kdo nechal domov tam. |
|
Weihnachten tief drin im Böhmerwald, s. 107 |
|
MUDr. Anton Sika (vyslov Zika) se narodil 2. prosince 1904 v Polné na Šumavě (Stein), patřící dnes spolu s několika zaniklými obcemi k boletickému vojenskému újezdu. Vychodil v Polné, kde byl jeho otec truhlářem a poštovním úředníkem a kde měla matka malý obchůdek, obecnou školu a po gymnaziálních studiích v rakouském Linci a Českém Krumlově a studiu medicíny na vídeňské a pražské univerzitě nastoupil lékařskou praxi nejprve v Krumlově a pak jako samostatný obvodní lékař v Pohoří na Šumavě (Buchers), posléze v Želnavě (Salnau). Po odsunu působil jako praktický lékař v Breuna-Kasselu v Hesensku. Zemřel 15. března 1974 v blízkém Wolfshagenu a je tam i pochován. Posmrtně vydaný svazek Sikových básní a próz obsahuje i ukázky jeho nářeční tvorby.
- - - - -
* Polná / Český Krumlov / Zlatá Koruna / Pohoří na Šumavě / Želnava / † Wolfshagen (HE)
