HANS SLAWIK

Naděje je jako stezka...

Řeč při památníku vyhnání v Lackenhäuser u příležitosti spolkového setkání sdružení Deutscher Böhmerwaldbund roku 2013

Velevážené dámy, velevážení pánové,
milí Šumavané,
chci vás na tomto krásném místě, před naším památníkem, co nejsrdečněji pozdravit. Během let se nám už stalo tradicí, že se tu každým rokem scházíme u příležitosti svatojakubského setkání (v originále "Jakobitreffen" - pozn. překl.) na Třístoličníku (Dreisessel) nebo u příležitosti spolkového setkání Šumavanů v Pasově (Passau).
Dr. Wilhelm Vorndran, státní tajemník a prezident Bavorského zemského sněmu, zesnulý v září roku 2012, řekl při vysvěcení památníku v roce 1976 (citujeme v českém překladu - pozn. překl.):
"Tento památník je v nejvlastnějším smyslu toho slova napomenutím nám všem. Ten, kdo směřuje svůj pohled do evropské budoucnosti, měl by mít před očima i skutečnost, že domov a svoboda náležejí k sobě navzájem. Právo na domov pro všechny ty, jimž je po léta upírán, má ve svobodné Evropě tu nejlepší šanci. Jen svobodná Evropa může dostát globálním výzvám a zároveň i poskytnout všem mírový domov."
Chtěl bych dnes podat krátký přehled o vývoji od roku 1989 až podnes.
Rok 1989 přinesl pád "železné opony". V polovině listopadu došlo pod vlivem změn v "bratrských socialistických zemích", které umožnil reformní program Michaila Gorbačova a tzv. "Sinatrova doktrína" Sovětského svazu (podle písně Franka Sinatry "My Way" o právu zvolit si, tady v případě bývalých "satelitů", svou vlastní cestu: viz k tomu blíže Wikipedia - pozn. překl.), vedla také v Bratislavě a v Praze k několikadenním demonstracím. Síla studentského protestu dne 17. listopadu v Praze vedla později k tomu, že byl tento den vyhlášen státním svátkem pod označením "Den boje za svobodu a demokracii" (užívalo se i označení "Den boje studentů za svobodu a demokracii" už proto, že navazoval na tradici 17. listopadu 1939 a studentských demonstrací proti nacistické okupaci - pozn. překl.).
Tato "sametová revoluce", relativně pokojná a nenásilná lidová vzpoura, znamenala konec komunistického režimu ve prospěch demokracie (v originále "es wurde durch eine Demokratie abgelöst" - pozn. překl.).
Koncem prosince roku 1989 byl spisovatel a bojovník za lidská práva (v originále "Bürgerrechtler" - pozn. překl.) Václav Havel zvolen prezidentem republiky. Dne 8. června 1990 se pak konaly prvé svobodné parlamentní volby od roku 1945 (asi by bylo věru lépe, kdyby autor zvolil jiný letopočet, ačkoli ani třeba rok 1935 by nebyl příliš vhodným datem jako připomínka volebního vítězství Henleinovy Sudetoněmecké strany v posledních parlamentních volbách "první republiky", v nichž získala o 70 tisíc hlasů víc než v pořadí druhá Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu /agrárníci/, po roce 1945 zakázaná - pozn. překl.). Zvítězilo v nich Občanské fórum a slovenská Verejnosť proti násiliu, které spolu utvořily vládu.
Politická situace se ovšem nevyvíjela podle očekávání a šance zbavit se zátěže minulosti a dosáhnout tím i zlepšení vztahů mezi sudetskými Němci a Čechy nebyla využita.
Nastalo přesto znovuoživení sousedských vztahů.
Jazyková bariéra a vzájemná neznalost kultury a mentality značně ztěžovaly navázání kontaktů. Na druhé straně už Čechy a Bavory přestala dělit hranice, která se naopak stala místem sousedských setkání a umožnila nové aktivity. Obnova kostelů a památek, turismus, partnerství měst, škol a spolků jsou jen některými příklady účinného využití těchto nových možností.
Václav Havel byl v letech 1989-1992 posledním prezidentem Československa. V prosinci roku 1992 se Češi a Slováci dohodli na pokojném rozchodu a vzniku dvou nových států, České republiky a Slovenské republiky (v originále "Tschechien und Slowakei" - pozn. překl.), ke dni 1. ledna 1993.
Václav Havel byl pak i prvním prezidentem České republiky v letech 1993-2003. Pokusil se v době svého úřadu vytvořit předpoklady pro dobré sousedství České republiky a Spolkové republiky Německo. Důležitým krokem v tomto směru byla Česko-německá deklarace z 21. ledna roku 1997. Praví se v ní mimo jiné:

Článek II. Německá strana přiznává odpovědnost Německa za jeho roli v historickém vývoji, který vedl k Mnichovské dohodě z roku 1938, k útěku a vyhánění lidí z československého pohraničí, jakož i k rozbití a obsazení Československé republiky. Lituje utrpení a křivd, které Němci způsobili českému lidu nacionálněsocialistickými zločiny. Německá strana vzdává čest obětem nacionálněsocialistické vlády násilí a těm, kdo této vládě kladli odpor. Německá strana si je rovněž vědoma, že nacionálněsocialistická politika násilí vůči českému lidu přispěla k vytvoření půdy pro poválečný útěk, vyhánění a nucené vysídlení.	Artikel II. Die deutsche Seite bekennt sich zur Verantwortung Deutschlands für seine Rolle in einer historischen Entwicklung, die zum Münchner Abkommen von 1938, der Flucht und Vertreibung von Menschen aus dem tschechoslowakischen Grenzgebiet sowie zur Zerschlagung und Besetzung der Tschechoslowakischen Republik geführt hat. Sie bedauert das Leid und das Unrecht, das dem tschechischen Volk durch die nationalsozialistischen Verbrechen von Deutschen angetan worden ist. Die deutsche Seite würdigt die Opfer nationalsozialisticher Gewaltherrschaft und diejenigen, die dieser Gewaltherrschaft Widerstand geleistet haben. Die deutsche Seite ist sich auch bewusst, dass die nationalsozialistiche Gewaltpolitik gegenüber dem tschechischen Volk dazu beigetragen hat, den Boden für Flucht, Vertreibung und zwangsweise Aussiedlung nach Kriegsende zu bereiten.
(část textu, kterou jsem odlišil kurzívou, Hans Slawik kupodivu ve své citaci neuvádí - pozn. překl.)
Článek III. Česká strana lituje, že poválečným vyháněním, z tehdejšího Československa, vyvlastňováním jakož i nuceným vysídlením sudetských Němců a odnímáním občanství bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd nevinným lidem, a to i s ohledem na kolektivní charakter přisuzování viny. Zejména lituje excesů, které byly v rozporu s elementárními humanitárními zásadami i s tehdy platnými právními normami, a nadto lituje, že bylo na základě zákona č. 115 z 8. května 1946 umožněno nepohlížet na tyto excesy jako na bezprávné a že následkem toho nebyly tyto činy potrestány.	Artikel III. Kriegsende erfolgte Vertreibung sowie zwangsweise Die tschechische Seite bedauert, dass durch die nach dem Aussiedlung der Sudetendeutschen aus der damaligen Tschechoslowakei, die Enteignung und Ausbürgerung unschuldigen Menschen viel Leid und Unrecht zugefügtwurde, und dies auch angesichts des kollektiven Charakters des Schuldzuweisung. Sie bedauert insbesondere die Exzesse, die im Widerspruch zu elementären humanitären Grundsätzen und auch den damals geltenden rechtlichen Normen gestanden haben, und bedauert darüber hinaus, dass es aufgrund des Gesetzes Nr. 115 vom 8. Mai 1946 ermöglicht wurde,
Článek IV. Obě strany se shodují v tom, že spáchané křivdy náležejí minulosti, a že tudíž zaměří své vztahy do budoucnosti. Právě proto, že si zůstávají vědomy tragických kapitol svých dějin, jsou rozhodnuty nadále dávat při utváření svých vztahů přednost dorozumění a vzájemné shodě, přičemž každá strana zůstává vázána svým právním řádem a respektuje, že druhá strana má jiný právní názor. Obě strany proto prohlašují, že nebudou zatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti.	Artikel IV. Beide Seiten stimmen darin überein, dass das begangene Unrecht der Vergangenheit angehört und werden daher ihre Beziehungen auf die Zukunft ausrichten. Gerade deshalb, weil sie sich der tragischen Kapitel ihrer Geschichte bewusst bleiben, sind sie entschlossen, in der Gestaltung ihrer Beziehungen weiterhin der Verständigung und dem gegenseitigen Einvernehmen Vorrang einzuräumen, wobei jede Seite ihrer Rechtsordnung verpflichtet bleibt und respektiert, dass die andere Seite eine andere Rechtsauffassung hat. Beide Seiten erklären deshalb, dass sie ihre Beziehungen nicht mit aus der Vergangenheit herrührenden politischen und rechtlichen Fragen belasten werden.

V květnu 2004 došlo k pátému a doposud největšímu rozšíření Evropské unie. Vedle pobaltských států Estonska, Lotyšska a Litvy vstoupily do ní Malta, Polsko, Slovinsko, Maďarsko, Kypr a spolu s nimi také Česká republika a Slovenská republika.
Byla přitom naděje, především ze strany sudetských Němců, že před vstupem České republiky dojde ke zrušení či změně Benešových dekretů, které neodpovídají evropskému hodnotovému řádu, jako je tomu např. u zákona č. 115 z 8. května 1946 o prominutí trestů za zločiny vyhnání, u dekretu č. 12 o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa z 21. června 1945 a dekret č. 108 z 25. října 1945 o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy (poslední část názvu, kterou jsem odlišil kurzívou, Hans Slawik ve svém textu neuvádí - pozn. překl.).
Celkem 8 z dohromady 143 dekretů postihlo onu část obyvatelstva, která se při posledním sčítání lidu v Československé republice roku 1930 prohlásila za Němce či Maďary a která Mnichovskou dohodou z roku 1938 na základě místa svého trvalého bydliště začala zčásti podléhat správní svrchovanosti Německé říše a nabyla tím i říšského státního občanství.
V roce 2003 se stal prezidentem České republiky Václav Klaus.
Obhajoval zachování tzv. Benešových dekretů a opakovaně se skepticky ohradil vůči Evropské unii. Zejména v Lisabonské smlouvě, kterou ostře odmítl, spatřoval ohrožení suverenity jednotlivých členských států. Lisabonská smlouva (také Reformní smlouva, německy zvaná i EU-Grundlagenverlag - pozn. překl.) je mezinárodní dohoda 27 členských států EU. Mezitím jde o 28 států, poněvadž dne 1. července 2013 přibylo Chorvatsko.
Smlouva byla podepsána v Lisabonu za portugalského předsednictví Rady EU 13. prosince 2007 a 1. prosince 2009 vstoupila v platnost.
Byla schválena oběma komorami českého parlamentu, až do posledka byla však blokována Klausem, který pod ratifikační listinu odmítal připojit svůj podpis. Až po rozhodnutí českého Ústavního soudu k Lisabonské smlouvě Václav Klaus dne 3. listopadu 2009 přece jen český souhlas podepsal.
Klaus byl předtím částí veřejnosti a některými médii kritizován za to, že překračuje své kompetence a pokouší se prosazovat své osobní mínění jako postoj státu.
Dne 4. března 2013, několik málo dní před jeho odchodem z prezidentské funkce, rozhodl se Senát Parlamentu České republiky žalovat Klause před ústavním soudem pro velezradu.
Návrh byl odůvodněn především Klausovou prezidentskou amnestií z počátku roku 2013 pro několik tisíc vězňů. Na základě amnestie byly zastaveny i procesy proti obžalovaným z finančních podvodů, jimiž měli být početní Češi připraveni o velké množství peněz. Vedle toho byla žaloba opřena o opakované průtahy při jmenování ústavních soudců a o zdráhání, spojené s prezidentovým podpisem na ratifikaci smlouvy o evropském stabilizačním mechanismu. Ústavní soud však 27. března 2013 sdělil, že nijaká soudní procedura zahájena nebude, poněvadž Klaus už není v úřadě.
Dne 8. března 2013 následoval Klause ve funkci prezidenta republiky Miloš Zeman. Ten byl už v letech 1992-1998 českým premiérem.
Zeman je znám svými ostrými, mnohdy zraňujícími výroky. Těmi se často vymezuje vůči sudetským Němcům.
V roce 2002 odřekl tehdejší německý spolkový kancléř Gerhard Schröder svou návštěvu v Praze, poněvadž Zeman označil sudetské Němce za "Hitlerovu pátou kolonu" (pro rakouský týdeník Profil tehdy prohlásil doslova: "Nelze zapomínat, že sudetští Němci byli Hitlerovou pátou kolonou, když se jednalo o zničení jednoho ostrova demokracie ve střední Evropě.", viz webu Lidovky.cz - pozn. překl.). Dále Zeman cynicky prohlásil, že Československo udělalo sudetským Němcům laskavost, poněvadž jim splnilo jejich přání dostat se "Heim ins Reich" (tj. "Domů do Říše!", jak opravdu kdysi znělo heslo Henleinovy SdP - pozn. překl.). Vyhnání ohodnotil jako "mírnější" než trest smrti (v rozhovoru pro rakouskou agenturu APA v dubnu 2013 modifikoval své někdejší výroky takto: "Mnozí se dopustili zrady, zločinu, který se tehdy trestal smrtí. Když byli vyhnáni a odsunuti, byl to mírnější trest než trest smrti." - viz web Idnes.cz - zatímco původní věta z roku 2002 zněla: "Když občan nějaké země kolaboruje se zemí, jež jeho stát okupuje, tak je vyhnání mírnější trest než například trest smrti." - viz Lidovky.cz - pozn. překl.). V únoru 2002 navrhl Zeman v jednom interview pro izraelský deník Haaretz, že by Izrael mohl Palestince ze západního břehu Jordánu a z pásma Gazy vyhnat stejně, jako to kdysi učinilo Československo s Němci ze Sudet.
Ve volebním boji o prezidentské křeslo v roce 2013 si posloužil ostrými, ne vždy věcnými útoky vůči svému spoluuchazeči o ně Karlu Schwarzenbergovi a nazval ho s odporem "Sudeťákem".
Citujeme z listu Augsburger Allgemeine ze dne 12. června 2013 (v originále je ovšem citace německá, náš český překlad některé Zemanovy výroky doplňuje podle webu Týden.cz - pozn. překl.):
Prezident Česka staví poněkud zmatená srovnání s Hitlerem
Český prezident Miloš Zeman reagoval na obvinění, že je prý opilec, originálním způsobem. V jeho zemi se podle něho nemá kritika zužovat podobným směrem. Adolf Hitler prý byl abstinent, nekuřák a vegetarián - a prohrál druhou světovou válku, řekl Zeman. Britský státník Winston Churchill "pil denně láhev whisky, tři láhve šampaňského a vykouřil osm doutníků - a válku vyhrál!", odpověděl Zeman v jednom záznamu české televize 11. června 2013 na otázku, zda je to v zásadě s jeho pitím v pořádku.
Petr Nečas byl dne 28. června 2010 prezidentem Klausem oficiálně jmenován ministerským předsedou a zároveň i pověřen sestavením vlády.
Dne 20. prosince 2010 navštívil Českou republiku bavorský premiér Horst Seehofer. Süddeutsche Zeitung k tomu ve vydání z toho dne píše (cituje opět v českém přetlumočení - pozn. překl.):
Seehofer v Česku - Přátelé, kteří o sobě nevěděli
Návštěva bavorského ministerského předsedy láme ledy mezi Mnichovem a Prahou. Dá se to nazvat srdečným přijetím, byť bylo toho rána na nádvoří úřadu české vlády mokro a chladno a na trávě ležel sníh. Petr Nečas v každém případě, ačkoli jinak působí jako člověk spíše upjatý, spěchal přímo jakoby se na křídlech vznášel při rudém koberci, sotva spatřil černou limuzínu na jeho konci. Zřejmě chtěl být bezpodmínečně na místě, když tam na konci koberce vystupoval Horst Seehofer z automobilu, aby demonstroval, že je host opravdu vítán. Oba si navzájem energicky potřásli rukama a pak se s přátelskými výrazy v obličejích vraceli do budovy, opulentního novobarokního paláce na vltavském břehu, v němž má český premiér své úřední sídlo. Historická státní návštěva může začít.
Také Bernd Posselt, mluvčí sudetoněmecké národní skupiny, je mezi hosty. Patří sice k Seehoferově delegaci, stejně jako ostatní její členové se však setkání s premiérem Nečasem neúčastní. Také tam jméno Edvard Beneš nepadne. Jako Nečas zdůrazňuje i Seehofer, že jsou si vědomi rozdílných názorů na jisté otázky, je však třeba hledět do budoucnosti.
V těchto formulacích se naprosto srozumitelně vyjadřuje odklon bavorské vlády od Stoiberovy pozice a příklon k oné česko-německé dekleraci, kterou v roce 1997 přes odpor Sudetoněmeckého krajanského sdružení podepsal tehdejší spolkový kancléř Helmut Kohl. "Nesmíme zůstat zajatci minulosti" (v originále "Wir dürfen nicht Gefangene der Vergangenheit bleiben." - pozn. překl.), řekl tehdy Kohl. Rozhodující pasáž toho dokumentu také zní, že, jak už citováno:

Obě strany proto prohlašují, že nebudou zatěžovat
své vztahy politickými a právními otázkami
pocházejícími z minulosti.

Beide Seiten erklären deshalb, dass sie ihre Beziehungen
nicht mit aus der Vergangenheit herrührenden politischen
und rechtlichen Fragen belasten werden.

Tolik úryvek ze Süddeutsche Zeitung.

Dne 21. února 2013 proběhla na oplátku návštěva Petra Nečase v Mnichově. Už oslovení jeho projevu (před poslanci Bavorského zemského sněmu - pozn. překl.) se odlišilo od běžné normy, poněvadž slovy:
... Vážení krajané a bývalí spoluobčané!
pozdravil i někdejší německy mluvící občany někdejšího československého státu. Prohlásil pak, že se chce zaměřit na otázku identity v česko-bavorském sousedství v dnešní Evropě. Řekl:
Je to téma, pro které jsem se rozhodl ze dvou důvodů. Za prvé jsou málokteré dvě země tak úzce propojeny společnou historií, kulturní spřízněností i tisíciletou duchovní tradicí jako Čechy a Bavorsko. Za druhé je zřetelné, že se ani dnes na cestě k nalezení vlastní identity neobejdeme jeden bez druhého. Náš vzájemný vztah se zdá být vztahem osudovým, plným inspirace a obohacení, ale i traumat a předsudků.
Přešel pak k dějinám obou zemí (doslovný text celého projevu viz web Vláda.cz - pozn. překl.). Později na to téma pronesl i tato slova (v podstatě opakující slova už citované česko-německé deklarace:
Litujeme, že poválečným vyháněním, jakož i nuceným vysídlením sudetských Němců z tehdejšího Československa, vyvlastňováním a odnímáním občanství bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd nevinným lidem, a to i s ohledem na kolektivní charakter přisuzování viny. (...) Jsme si přitom vědomi zásadního přínosu německy mluvících obyvatel českých zemí pro hospodářský a kulturní rozvoj tohoto prostoru v celé jeho historii. Je ale nadevší pochybnost jasné, že se nemůžeme vrátit do doby před 80 lety. Musíme si přiznat, že můžeme napravit jen velmi málo z toho, co špatného se v dějinách stalo. Hledání společné interpretace dějin poskytne morální satisfakci, předválečné majetkové poměry však není možné obnovit.
Tolik vyjádření Petra Nečase.
Naděje na uvolnění a další zlepšení česko-německých vztahů však trvala jen krátce.
Dne 13. června 2013 byla zatčena vrchní ředitelka Sekce kabinetu předsedy vlády České republiky Petra Nečase Jana Nagyová (po propuštění z vazby 19. července a po svatbě s Petrem Nečasem 21. září 2013 Jana Nečasová - pozn. překl.). Vrchní státní zastupitelství ji obvinilo, že dala Vojenským zpravodajstvím sledovat premiérovu manželku (Radku Nečasovou, s níž má Petr Nečas 4 děti, syny Ondřeje a Tomáše a dcery Terezu a Marii, se kterou se však 6. srpna 2013 dal po 27 letech rozvést - pozn. překl.) a zneužila tak pravomoc úřední osoby (prý tak činila proto, aby ochránila premiérovu tehdejší manželku před svědky Jehovovými - pozn. překl.). Zároveň se také měla podílet na podplácení několika poslanců vlastní strany (tj. ODS - pozn. překl.). Česká média spekulovala o tom, že milostný vztah šéfky kanceláře k premiérovi byl i příčinou jejího konání. Dne 17. června 2013 převzal Nečas politickou odpovědnost za svou kancelář a odstoupil z úřadu premiéra i předsedy ODS.
Mezitím vyslovil mluvčí sudetoněmecké národní skupiny Bernd Posselt odstupujícímu premiérovi vděčnost a úctu za to, že se spoustou odvahy a empatie postavil mosty k sudetským Němcům (podle Posselta jde o "nesmazatelný historický počin" /"eine bleibende historische Leistung"/, viz Sudeten.de - pozn. překl.).
Prezident Zeman jmenoval ve středu 10. července 2013 novou vládu bez ohledu na vůli politické většiny. Nejprve se proti úřednické vládě, jejímž sestavením pověřil Zeman Jiřího Rusnoka, vyjádřily všechny strany, po dvou týdnech vyjednávání a poté, co ztroskotalo hlasování o seberozpuštění poslanecké sněmovny (20. srpna se nakonec "podařilo" a otevřela se tak cesta k předčasným volbám na konci října - pozn. překl.), zdá se situace diferencovanější.
Pro občanské demokraty (ODS) a TOP 09 je podpora Rusnoka nemyslitelná. Žádají jmenování své kandidátky Miroslavy Němcové předsedkyní vlády a odvolávají se přitom na 101 hlasů, které společně se stranou LIDEM za sebou mají. Zůstává to tedy dále napjaté.
Chci uzavřít citátem z díla čínského spisovatele Lu Süna:
Naděje je jako stezka. Na počátku ještě neexistuje, vzniká teprve, kráčí-li množství lidí touž cestou.

Hoam!, 2013, č. 10, s. 7-11

P.S. Kdyby nic jiného, poskytuje text svědectví o tom, jak pozorně sledují naši "bývalí spoluobčané" dění v Česku.

Když 19. ledna 2013 slavila v Sudetoněmeckém domě v Mnichově tak řečená "trojjedinost" (v originále "die Dreieinigkeit") rodiny Slawikovy své dohromady 150. narozeniny (otec Hans a matka Renate po 60 letech věku, syn Florian 30 let) bylo prý v sále Adalberta Stiftera (ten šumavský klasik je samozřejmě i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže) i přilehlých chodbách plničko až do posledního místa. Hans Slawik je každému z krajanů znám jako předseda bavorské zemské jednoty sdružení Deutscher Böhmerwaldbund, obnoveného ve Spolkové republice Německo roku 1954. V brožuře ke třicetiletí obnovené DBB je jako místo původu Slawikových předků uveden Mischdorf, podle sdělení jednoho ze čtenářů Kohoutího kříže by mělo jít o obec Nové Košariská, maďarsky Miserd, dnes část Dunajské Lužné v okrese Senec (v tamní matrice je příjmení uvedeno ve tvaru Szlavik). Naděje je opravdu jako stezka, kterou třeba kdysi Adalbert Stifter předepsal svému lesnímu poutníkovi.

- - - - -
* Mnichov (BY) / Lackenhäuser (BY)