logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

JOSEF SOBISCHEK

"Metropole pod Kletí" a Šumava

Příběh jedné budějovické stolní společnosti

Nemá tu být řeč o mnohočetných hospodářských vazbách, které spojovaly jihočeskou metropoli s německy hovořícími oblastmi při jižní a západní hranici Čech. Byly bezpochyby značně rozsáhlé a nevešly by se do rámce jednoho novinového článku. Ani organizátorská práce německých budějovických institucí, které daleko překračovaly obzor města, jako byl třeba spolek Deutscher Böhmerwaldbund či vydavatelství Moldavia, sem nemohou být pojaty. Daleko spíš bych se chtěl v celkovém obrysu věnovat oněm snahám budějovických osobností a sdružení, které usilovaly o to představovat německému jazykovému ostrovu ve městě a kolem něj nejen snad toliko přírodní krásy Šumavy, nýbrž také osobitost jejího německého lidového živlu, a to daleko hlouběji, než jak ho dovolovaly poznat běžně panující předsudky. Šlo tedy především o putování za Šumavou a jejími lidmi, spojená s kulturní prací a poznáním.
Zhroucení Německa roku 1945 způsobilo i následnou ztrátu veškerých mých záznamů, vzpomínkových náčrtů a dokladů, takže mohu ve svém svědectví spoléhat jen na svou paměť, která mě mnohdy může nechat na holičkách. Hlavní body aktivit, o nichž chci hovořit, ve mně však musily utkvět už proto, že jsem se na nich sám podílel.
Původní zájem Budějovičanů o šumavskou krajinu platil jejímu charakteristickému výběžku do jihočeského vnitrozemí, jímž je Blanský les (Planskerwald) s horskou dominantou Kletě (Schöninger). - Už v dobách před rozmachem železnice býval cílem denních svátečních výletů obyvatel města její vrchol korunovaný "Josefskou věží" (Josefsturm) s nádherným dalekým rozhledem, za pěkných dnů nabízejícím jižním směrem celý řetěz východoalpských ledovcových hřebenů. V posledních desetiletích devatenáctého století pak se vyskytovali v Budějovicích znalci té hory na slovo vzatí, neumějící si představit neděli bez cesty vlakem po želnavské trati (Salnauer Bahn) do Adolfova (Adolfstal - železniční stanice totožná s dnešní holubovskou - pozn. překl.) s následným výstupem až k rozhledně. Jedno jméno z mnoha mi zůstalo v paměti zvlášť, a to učitele měšťanské školy Goldmanna. Ten muž platil za nesrovnatelného obdivovatele kleťského vrcholu, starému hradu podobného žulového masívu se smíšeným porostem majestátných buků a temně zasněných smrků. Znal tam každou rostlinu i živočicha, jako by střežil a snad i pěstil to místo se zajímavými exempláři neporušené přírody, pozoroval život zvěře a pořizoval náčrty z nejzajímavějších míst. Nebyl v tom všem asi jediný (jeho duchovní spřízněnec a průkopník kinematografie ve městě například, ředitel Langhans, dosud žije toho roku 1956 jako devadesátník v Hesensku), jeho usilování nás však inspirovala a byla nesena neokázalou láskou k rodné krajině.
Kraj za Kletí byl pro Budějovické před otevřením Želnavské dráhy jakousi pralesní končinou, obývanou zapadlými a zápecnickými venkovany (v originále je těžko přeložitelné slovo Hinterwäldler - pozn. překl.), končinou, "kde lišky dávají dobrou noc" (i v originále 'wo die Füchse gute Nacht sagen'!). Teprve železnice přinesla nejen skutečné požehnání kraji, ale jejím prostřednictvím a bohatou spolkovou činností Böhmerwaldbundu lhostejnost budějovických Němců vůči jejich přirozenému zázemí pomalu ustupovala stále rostoucímu zájmu. Zvláště pak Hořické pašijové hry probudily v devadesátých letech devatenáctého století nebývalé sympatie k oné zanedbané a zpola zapomenuté lesní oblasti při hranicích. Letní hosté, zejména ti z Vídně, byli v jinak opuštěných šumavských vsích brzy nápadně patrní. Oživil se sousedský styk měst Budějovic a Krumlova a právě Krumlov se stal ještě víc než kdykoli předtím i pro Budějovické skutečnou "branou Šumavy".
Organizovaná německá turistika (v originále je výraz Wandertätigkeit - pozn. překl.) z Budějovic na Šumavu až do prvých let dvacátého století však vlastně neexistovala. V roce 1906 se v Budějovicích sešlo několik německy mluvících mladých lidí, které spojovalo přátelství a několik z nich i příbuzenské pouto, kteří si předsevzali systematicky a důkladně proputovat Šumavu i jižní Čechy vůbec v rámci pravidelných společných výletů. Dalo si jméno "Leitersteiner" (česky asi jako 'Žebříčtí') podle známé skalní skupiny na kleťském vrcholu (zvané i česky Žebřík - pozn. překl.). Byli to kromě mé maličkosti bratři Matthias, Franz a Karl společným příjmím Landspersky, bratři Emanuel a Karl Neuwerthovi a soudní úředník Anton Jaksch. Matthiase a Franze Landsperskych stejně jako Antona Jaksche už dávno kryje černá zem. Ta skupina, původně vlastně stolní společnost z největší části "turnerská" (Deutsche Turnerschaft byl všeobecně rozšířený německý tělocvičný spolek - pozn. překl.), si tedy vytkla za cíl společně a pravidelně vyrážet do širšího budějovického okolí, zejména však do klasických míst šumavské přírody, k romantickým jezerům a hlubokých hraničních lesů kolem nich. Podnětem nám bylo dílo našeho velikého Adalberta Stiftera, jehož Hvozd byl pro nás "Leitersteinské" něčím na způsob evangelia.
V letech mezi rokem 1907 a první světovou válkou vyvíjela skupina prospěšnou činnost, jejíž velké projekty, došlé většinou i uskutečnění, se rodily vesměs v našem hlavním stanu, tj. hostinci U Orthů (zvanému později docela běžně i Biersanatorium Orth, tedy 'pivní sanatorium U Orthů' snad i pro blízkost právě v oněch letech vzniklé českobudějovické nemocnice- pozn. překl.) na Linecké (dnes Lidické) třídě. Hlavními konečnými body našich putování byly Kleť a Krumlov, Chvalšiny, Hořické pašijové hry, rybník Olšina a Špičák při Knížecím Stolci, Horní Planá, Smrčina a skalní skupina Stinglfelsen při jejím vrcholu, Volary a Boubínský prales jakož i údolí Malše u Kaplice (to zvláště v jarním čase, kdy kvetly blatouchy). Měli jsme v sobě spoustu nadšení a chtěli jsme je probudit i v těch ostatních. Psal jsem romanticky naladěné články do Budweiser Zeitung, měl přednášky U Orthů, můj švagr Franz Landspersky, talentovaný malíř, postavil svůj um do služeb věci, každý z nás chtěl podle svých schopností přispět dílu osvěty. Nemohlo to nepřinést ovoce a připojovali se k nám i ti, kdo do té doby stáli stranou. Naše snahy si postupně získávaly veřejnost a i čelná místa budějovického německého živlu si nás už nemohly nevšimnout. Předseda Böhmerwaldbundu a starosta města Josef Taschek navštívil několik našich večerů a podpořil i jiné naše akce svou osobní účastí. Bezprostředním následkem toho zájmu bylo začlenění Leitersteinských do jedné ze skupin Böhmerwaldbundu. Vstoupili jsme do toho svazku, podřídili se jeho stanovám a platili pravidelně i členské příspěvky. Naše vlastní řady neustále rostly.
Ty časy putování kvetoucí jihočeskou krajinou či stínem lesů kolem Plešného jezera a na Třístoličníku mi zůstaly už natrvalo v paměti. Byli jsme doslova uchváceni krásou domova, láska k němu zapouštěla v nás kořeny vždy hlouběji, naše sepětí s krajinou a lidmi byly vždy pevnější a nikdy by nám ani na mysl tenkrát nepřišlo, že bychom z toho ráje mohli být nějakou zlou mocí jednou navždycky vyhnáni. Leitersteinští se stali nadějným spojovacím článkem mezi budějovickým jazykovým ostrovem a uzavřenou německou sídelní oblastí Šumavy.
Pak nastala první světová válka, která mnohé z nás zavedla na bitevní pole po celé Evropě. Aktivity Leitersteinských po čas války stále řídly, až nakonec vyhasly docela. Její neblahý konec přinesl s sebou i rozpuštění Böhmerwaldbundu a s ním i spolkové skupiny Leitersteinských. Po politickém převratu vznikl pod vedením redaktora vydavatelství Moldavia Antona Schacherla jako její náhrada samostatný spolek s názvem Wandervereinigung für den deutschen Böhmerwald, který pak až do let druhé světové války pokračoval v naší někdejší činnosti. To, co se stalo po druhé světové válce, vedlo ovšem k úplnému zániku všeho.
V srdcích dosud žijících starých Leitersteinských však dodnes trvá ten cit domovské lásky a touha po nádherných končinách našeho lesa. Byli by prví, kdyby nám Bůh dal tu milost, kdo by vstoupili na rodnou půdu a jejich oči by ji při pohledu na ni skropily slzami.


Hoam!, 1956, č. 8, s. 1-3

Autorem tohoto "novinového článku" byl novinář ne právě ledajaký. Měl jako uznávaný odborník v rodných Budějovicích svou vlastní tribunu v rozšířeném časopise Der Gartenfreund, v rámci téhož vydavatelství Moldavia však přispíval hojně i do listu Budweiser Zeitung a velkým nákladem tam vyšly i jeho knihy Obstbau und Landwirtschaft a Der Kleingärtner. Josef Sobischek spatřil světlo světa v tom městě 5. ledna 1880. Po absolvování budějovické reálky se stal praktikantem městského zahradnictví. V letech 1898-1901 studoval na vyšší ovocnářské a zahradnické škole v jihomoravské Lednici (Eisgrub), sloužil rok jako vojenský dobrovolník a po studijním pobytu ve francouzských zahradnictvích se na podzim 1903 stal městským budějovickým zahradníkem. Současně učil na německé rolnické škole a působil osvětově i v místním Böhmerwaldbundu. Po první světové válce, z níž si odnesl těžké zranění, se vrátil do rodného města, jehož česká správa ho brzy nato ovšem propustila ze svých služeb. Redigoval ve vydavatelství Moldavia odborný časopis Der Gartenfreund a byl bohatě publicisticky činný. Po vyhnání z domova žil, od roku 1950 ovdovělý, u syna Karla až do své smrti v Markgröningen u Ludwigsburgu 28. září 1957, tedy rok po zveřejnění vzpomínky na Leitersteinské v časopise Hoam!

- - - - -
* České Budějovice / hora Kleť / † Markgröningen (BW)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Ke stému výročí spolku "Leitersteiner" byla roku 2006 založena česká "Společnost Žebříkového kamene"
Žebříková skála - Leiterstein...
... s pamětní deskou, věnovanou členům spolku, padlým v první světové válce... s pamětní deskou, věnovanou členům spolku, padlým v první světové válce
Zpráva o úmrtí jeho otce v Budweiser Zeitung...

zobrazit všechny přílohy



Dostupné zdroje v JVK:

TOPlist