JOHANN SOMMER

Příběh rodiny vyhnanců z domova

Dnes po takřka 50 letech (psáno někdy v roce 1995, kniha, jejíž je text součástí, vyšla s jistým zpožděním roku1996 - pozn. překl.) se mi mnohokrát zdá, že to byl snad jenom zlý sen, ten úsek života mé rodiny, který máme všichni v paměti spojen toliko se steskem. Vynořují se obrazy z dětství a vzpomínky z bezstarostného mládí, myšlenky mě vedou nazpátek do vsi Šejby (v originále "in das Dorf Scheiben" - pozn. překl.) a do jižních Čech, kde jsem se narodil já a kde spatřili světlo světa i mí sourozenci, ale také moji rodiče, a kde jsme všichni byli kdysi doma.
Bdít zůstává onen čas, kdy škrtem pera jsme byli tohoto našeho domova zbaveni, kdy bylo zneuznáno prastaré právo, kdy byly miliony lidí německé řeči vyháněny za hranice svých někdejších domovských zemí či nakládány do dobytčích vagonů jako materiál transportů tzv. "odsunu" (v originále "oder diese in Viehwagons verlud und abschob - pozn. překl.)".
Rád bych se pokusil o událostech spojených s vysídlením z našeho dědičného domova něco napsat a vyjádřit tak slovy utrpení a bolest, které postihly i moji rodinu, moji ženu s dcerou Helgou, narozenou před pouhým půldruhým rokem, mé rodiče a sourozence. Neboť právě ženy a starší muži to byli, kdo po zmatcích, spojených s koncem války měli dobu vyhnání často opuštěni přestát. Já sám jsem byl jako všichni ostatní muži, co přežili, ve válečném zajetí.
Dne 13. května roku 1944 jsme si, moje žena Luise (pokřtěna Aloisie - pozn. překl.) - pochází z Lauterbachu (v Dolním Rakousku, tehdy ovšem součást nacistické "Říše" - pozn. překl.) - před knězem a Nejsvětější svátostí podali ruce ke svazku na celý život. Slíbili jsme si věrnost navěky, v časech dobrých i zlých, dokud nás nerozdělí smrt. Ten týden čtrnáctidenní dovolenky na naši svatbu byl pohlcen už přípravami na ni. Uzavření svého manželství jsme oslavili jen v nejužším kruhu příbuzných. My dva jsme byli šťastní, že jsme se dali dohromady, svět kolem jako by zmizel a my spolu kuli jen plány společného začátku, poněvadž i tahle válka musí přece taky jednou skončit. Snili jsme v následujících dnech o tom, jak si asi zařídíme svou budoucnost. Měli jsme přece po mém návratu domů převzít selskou usedlost mých rodičů, kterou už před třemi sty lety obhospodařovali lenní vlastníci téhož jména. Takové štěstí! Nic jsme netušili o době, která nás má až příliš brzy dostihnout. Moje žena, která nyní bydlila v mém rodičovském domě, byla vtažena do nelítostného, záštiplného času, v němž pojem lidská důstojnost už většinou neměl vůbec nijaké místo.
Snad nejkrásnější dovolená mého života dospěla rychle ke konci. Musel jsem znovu ke své jednotce, k pěchotní divizi do Dánska. Ta tu byla po nasazení v Rusku nově vyzbrojována. Jak se později vyjevilo, očekávalo se už tehdy někde na Západě vylodění spojeneckých jednotek (v originále "irgendwo im Westen eine Landung der alliierten Trupppen" - pozn. překl.). Už po několika dnech jsme byli přesunuti do Holandska. Brzy nato, bylo to 6. června roku 1944, vylodili se opravdu Američané a jejich spojenci ve francouzské Normandii. Naše jednotka tam byla odvelena napochodovat. Očekávalo nás tu ovšem jedno z nejztrátovějších bojových nasazení mé válečné anabáze a nestydím se dnes napsat, že jsem se tenkrát modlil otčenáš častěji než jindy. Německý wehrmacht už nedorostl takové materiální převaze a ústup do Německa započal.
Dne 3. března roku 1945 jsem západně od Kolína nad Rýnem upadl do amerického zajetí. Vyhublý až na 48 kg živé váhy, dostal jsem se pozdě na podzim téhož roku do jednoho francouzského pracovního tábora v blízkosti města Nice na jihu země (poznal jsem tady pana Schnabela z Grünbachu a také pana Ruperta Thalera, který později bydlel nějaký čas ve Waldensteinu /Grünbach je dnes místní částí dolnorakouské obce Waldenstein - pozn. překl./). V tomto pracovním táboře už ale byly v oběhu zvěsti, že Češi chtějí tam od nás ze země vykázat všechny Němce. Ve mně a v těch, kdo tenkrát se mnou sdíleli společný osud, byl ovšem až dosud zakořeněn odedávna platný právní pojem, podle něhož bylo prostě nemyslitelné po předcích zděděnou zemi někomu vyvlastnit a ty, kdo na ni žijí, jen tak jako nějaké stádo dobytka vyhnat přes hranice. Tomu, že by mohli být eventuálně vykázáni funkcionáři národně socialistické strany, bychom snad s výhradou mohli přiznat platnost. Tato vládnoucí nejistota, která se přece týkala i mé ženy, dcery, rodičů a sourozenců, mi nedopřávala klidu. Kdyby se to mělo skutečně týkat všech Němců v zemi, stali bychom se vlastně nakonec skutečnými bezdomovci.
Poněvadž jsem byl e Francii přidělen pracovnímu komandu, které muselo pořídit veškeré práce v městysi a žádné projevy náklonnosti se od příslušníků vítězných mocností nedaly očekávat, stojí za zmínku, že jsem se v Nice seznámil s francouzským listonošem, který své válečné zajetí strávil v Rakousku a měl k nám - byl jsem tam pohromadě se samými Rakušany - dobrý vztah. Při práci pro soukromé osoby jsem si vydělal něco peněz a poprosil jsem toho listonoše, jestli by mohl u poštmistra zařídit odeslání telegramu rodičům mé ženy do Lauterbachu, abych od nich konečně získal nějakou povědomost o osudu svých blízkých. Zpráva, kterou jsem obdržel, byla krátká a výstižná: "Luisi mit Kind nach Bayern ausgesiedelt, dein Kleider bei uns. Schwiegervater." (tj. "Luisi s děckem vysídlena do Bavorska, Tvoje šaty u nás. Tchán." - pozn. překl.)

O událostech v našich domovských Šejbech bych rád nechal vyprávět svou ženu:
I když mě tchán a tchyně měli rádi a i já jim důvěřovala a byla oporou, šířila se kolem mě určitá prázdnota. K tomu se přidal i strach o život mého manžela, poněvadž se válka během roku pořád víc přiostřovala. Práce v hospodářství si ostatně vyžádala všechny mé síly. My ženy jsme přece musely zastat i tu nejtěžší námahu, vyhrazenou předtím toliko mužovi, který si na této selské usedlosti obvykle pořizoval navíc ještě dva pacholky. Když se ve mně ke všemu začal probouzet nový život a přivedl mne na zcela jiné myšlenky, stala jsem se zase klidnější. Tak jsem potom 5. října roku 1944 porodila naši starší dceru Helgu. Všichni jsme se z ní radovali. Zima vtáhla znovu do kraje a pokryla svou bílou nádherou všechen pozemský život jakoby pod svůj ochranný háv. Při tom pohledu by člověk uvěřil, že po celé zemi i všude po světě panuje ten nejhlubší mír. Hans teď psal opět v pravidelných intervalech a i když jsme se nemohli pospolu těšit z našeho děcka, byla jsem přesto jaksi upokojena.
Počátkem jara roku 1945 se však na mě hrozil zhroutit svět. Už jsme byli zneklidněni delší absencí nějaké zprávy o mém muži, když u nás jednoho dne koncem měsíce března stanuli v domě oba místní funkcionáři NSDAP v naší osadě, na sobě své žlutohnědé stejnokroje. Při jejich spatření jsme hned věděli, že jsou tu kvůli Hansovi. Rozhostilo se nad námi ochromující ticho, než jeden z obou začal se svou obávanou formulí, kterou před námi vyslechly už mnohé rodiny v Šejbech: "Im Namen des Führers (či nějak podobně) müssen wir ihnen mitteilen, dass ihr Sohn und Frau Sommer ihr Gatte von seiner Einheit seit dem 3.3. d.J. als vermisst gemeldet wurde. Wollen sie bitte unsere Anteilnahme entgegennehmen." (tj. "Jménem Vůdce vám musíme sdělit, ze váš syn a manžel tady paní Sommerové je svou jednotkou od 3.3. tr. hlášen jako nezvěstný. Přijměte prosím naši soustrast." - pozn. překl.)
Maminka reagovala jako první a hodila oběma mužům na hlavu všechen svůj nastalý nesouhlas, a to takovým výrazivem, jehož je schopna jen nejhlouběji ve svém mateřském citu zasažená žena. Poněvadž co asi záleželo nějaké matce nebo manželce na tom, co jí bylo řečeno o cti vojáka smět položit svůj život za Vůdce, národ a otčinu. A přece byly případy, kdy takovým ženám v jejich zoufalství hrozil soud za poskvrnu cti. Má tchyně považovala za jisté, že nám nebyla sdělena plná pravda a že Hans je mrtev. I já byla na samém dně zoufalství.
Což bylo vůbec možné, aby náš sotva započatý společný život tak náhle skončil? Bezesné noci v slzách následovaly ten den a jen bezstarostné žvatlání a smích mého dítěte a tišivé tchánovy přímluvy, že Hans pravděpodobně jen padl do zajetí, jakož i útěšná slova mých vlastních rodičů v Lauterbachu, kteří mě v té době ještě pravidelně navštěvovali, mne navracely určitou rovnováhu. Když jsem pak od mužovy jednotky dostala zprávu o pohřešovaném s dovětkem, že okolnosti hovoří pro možnost jeho zajetí Američany, chopila jsem se já i všichni v domě opětné naděje.
Prostřed měsíce dubna jsem už nepotřebovala kroutit knoflíkem rádia, abych se něco dověděla o tom, jak je tomu s válkou. Stačilo se podívat na cestu, zprvu zaplněnou civilními osobami, většinou celými rodinami z východu Dolního Rakouska a národnostními Němci z Uher, ba i z Rumunska, kteří byli na útěku před blížící se frontou a Rusy s povozy taženými koňmi, často s dobytkem přivázaným za vůz, následně pak smíšenými kolonami a příslušníky civilních i vojenských služebních míst. Mířili sem od Zwettlu a chtěli se přes Šejby v Horní Stropnici (v originále "in Strobnitz" - pozn. překl.) dostat na hlavní silniční spojnici z Gmündu na Freistadt a Linec. Tato hlavní spojnice nevedla tenkrát jako dnes přes Karlstift, nýbrž byla po roce 1938 zbudována územím jižních Čech přes Nové Hrady a Kaplici do Freistadtu. Poněvadž byl konec války v dohledu, chtěli ještě všichni dosáhnout území obsazeného Američany a říkalo se, že ve Freistadtu už Američané jsou. Nekončící proud vozidel a lidí se valil naší vsí. Když ale počátkem května převažovala už jen ústupová vlna německých bojových útvarů, tušili jsme, že ani Rusové nemohou být daleko. Nabízel se nám obraz konce (v originále "ein Bild der Auflösung" - pozn. překl.), útěku, ba holého děsu před ruským zajetím. Všichni hledali spásu u Američanů, a přece měli být zklamáni.
Byl to však také truchlivý obraz kdysi tak hrdého německého wehrmachtu. Motorová vozidla byla ponechána stát cestou pro nedostatek pohonných hmot. Jednotky s koňskou zápřeží vypřahaly svá vyčerpaná zvířata a zaháněly je volné do polí. Válečný materiál a výzbroj byly odhazovány, aby se dalo jít rychleji vpřed. Zásobovací oddíly, které před sebou hnaly rekvírovaný dobytek, zaháněly rovněž prořídlá stáda někam do luk. Potom nastalo příšerné ticho. Teprve po několika hodinách se ozval od Harbachu hluk, jak se blížili Rusové. Nejprve projela jednotlivá vozidla, pak naší osadou táhli vojáci v sevřených kolonách. Zpočátku jsme byli příjemně překvapeni. Rusové se jen úsečně ptali po německých vojácích a pokračovali v cestě. Brzy jsme je ale měli poznat z jiné stránky.
Po několika dnech dostaly i Šejby příkaz k ubytování Rusů a v hostinci vedle, který patřil rovněž k našemu majetku, byla zřízena jejich komandatura. Započal hon na ženy, které se staly lovnou zvěří. Znásilnění a zneužití, proti nimž se nedalo nijak dovolat, byly na denním pořádku. Poněvadž jsme měli komandaturu v sousedství a v našem stavení se pohybovali důstojníci, byl u nás přece jen větší klid. Ani my jsme ale tomu míru nedůvěřovali. Jednu odlehlou větší komoru jsme si my ženy zařídily na bydlení. Přes noc jsem se tam uchýlila se svou dcerou Helgou, oběma švagrovými Marií a Luisou, jakož i s jednou sestřenicí obou - ta u nás sloužila - a s paní Balluchovou se třemi malými dětmi. Jedny dveře byly zataraseny skříní, ty druhé obloženy starým harampádím. Potřeba musela být přes den vykonávána do kýble. K rodině Balluchově bych ještě ráda dodala, že pocházeli z Ringelsdorfu v okrese Zistersdorf (česky se tomu dolnorakouskému městu říkalo kdysi Čistějov - pozn. překl.). Když se v zimě fronta posunula na rakouské území (tady je vidět, jak Rakousko bylo lidmi samostatně cítěno i po připojení k Hitlerově "Říši" - pozn. překl.), bylo jim doporučeno se evakuovat. Od té doby bydleli pan a paní Balluchovi s dětmi u nás ve stavení.
Zakrátko bylo na silnici opět rušno. Nekonečné kolony německých vojáků, ale také civilistů a žen, byly jako nějací zajatci přes odpor vedeni vsí směrem na Weitru, aby tam byli nakládáni do vagonů na bezplatnou práci někam do Ruska. Na svém ústupu a útěku před Rudou armádou před asi dvěma či třemi týdny dosáhli sice území Mühlviertelu, obsazeného Američany, ti ale ve své tehdejší velkorysosti předali celý Mühlviertel se všemi tenkrát se tam nacházejícími německými zajatci Rusům. Kus chleba, doušek vody a vařené brambory byly teď pro ně delikatesou, nejen zahnáním hladu.
Tak jak jsme byly zalezlé my, zmizely z obrazu vsí dívky a mladé ženy i všude v okolí. Byla znásilněna dokonce i jedna stará žena ve věku přes 70 let. Po asi třech týdnech se stala situace přece jen trochu klidnější. Byly původní ruské jednotky vystřídány nebo vojákům zatrhli pohlavní nevázanost? To nám nebylo známo. V každém případě jsme prozatím opustily náš nouzový příbytek, který nám už působil muka. Zvlášť děti nebyly k udržení. Rusové teď začali řádit i na polích a na lukách. Sehnali tam krávy a koně a odváželi je pryč. Prohledávali i stáje ve vsi a brali dobytek, který v nich ještě zůstal, s odůvodněním, že by ho majitelé domů ukryli jinam.
Mohlo to být někdy vprostřed června roku 1945. Kolem té doby nastal pro nás Němce počátek konce. Až dosud trvaly ruské domovní prohlídky, určené skrývajícím se německým vojákům - cenné věci si přitom brali, jak se jim zlíbilo - teď po nich přišla řada na ozbrojené české "partyzány", kteří pravidelně plundrovali a loupili potraviny, látky a cennosti s odůvodněním, že hledají schované zbraně. I bývalí "východní dělníci" (v originále "ehemalige 'Ostarbeiter'" - pozn. překl.) však hledali potraviny a cenné předměty. A tak se muselo maso, mouka, obilí a jiné věci k přežití nezbytné zahrabávat do sena a slámy nebo do mezipodlahy, aby bylo napříště co jíst.
V červenci začali Češi pomalu zase (v originále "langsam wieder" - pozn. překl.) přebírat správu a nás častovat otevřenou záští. Ruské vojsko bylo vystřídáno českým. To mělo navíc za úkol střežit obnovenou státní hranici. Někdejší celnice, která za války sloužila jako ubytovna ženské pracovní služby, byla znovu obsazena českými celníky a ve vsi se etabloval český komisař. Ten byl už před rokem 1938 v Šejbech činný jako vedoucí celního úřadu. Naštěstí pro obyvatele hraničních Šejb to byl osobně umírněný Čech ve srovnání s komisaři jiných německých osad.
Hranice byly uzavřeny a tak byl znemožněn i přístup k mým rodičům v Lauterbachu. Vojsko a celníci se v prvních týdnech živili hlavně tím, co si vzali ve vsi. Potraviny sice podle vlastního uznání platili, ale všichni užívali bezcennou německou okupační měnu, myslím že se označovala jako "Rentenmark", anebo stejně bezcenné protektorátní peníze. Takto "nakoupený" dobytek a prasata oceňovali a platili jimi. Jen pomalu přicházela znovu do oběhu (v originále "wieder in Umlauf" - pozn. překl.) nová zemská měna, česká koruna.
Prvním opatřením nové české správy byl příkaz, že všechny osoby německého původu a přiznání k německé národnosti musejí nosit na rukávě bílou pásku. Všichni ti, kdo nebyli v NSDAP, na ní měli psáno jedno "N" (jako "Němci") a členové strany dvě "N" (jako "Němci a nacisté").
Dále musely být odevzdány všechny rozhlasové přijímače a jízdní kola, pokud ovšem tato už nebyla předtím ukradena. Tím vznikl opětný důvod k pátrání po tom, co nebylo vydáno, tj. k domovním prohlídkám a k plenění. Všeobecně však bylo klidněji a my jsme se začali vracet k práci v hospodářství.
Už v červenci se vynořila zvěst, že všichni němečtí obyvatelé budou vysídleni do Německa. Nato svolali němečtí faráři okolních farností prosebné procesí k Matce Boží do Dobré Vody (v originále "zur Muttergottes nach Brünnl" - pozn. překl.), které bylo dokonce Čechy strpěno. Bylo jim ovšem jen pro smích. Obyvatelé německých osad v obrovském zástupu výzvy následovali. Prosby účastníků procesí vyšly bohužel nazmar, světské mocnosti byly v tomto případě silnější.
Přirozeně zpočátku všichni o zmíněné zvěsti pochybovali. Copak by mohli i západní státníci anulovat prastará majetková práva, prohlásit je prostě za neplatná? Nikdo nevěřil, že by Spojené státy připustily, aby bylo tolik milionů Němců oloupeno o svůj domov. Nemůže být přece obyvatelstvo německých východních území obětováno jako kajícný trest za činy válkychtivé německé politické špičky! Amerika a také Anglie byly však opojeny vítězstvím ochotny i k takové koncesi. Německo prohrálo válku a jeho obyvatele nenáviděl v té době celý svět. Francie měla údajně tuto vysidlovací dohodu z Postupimi (v originále "Umsiedlungsvertrag von Potsdam" - pozn. překl.) nepodepsat.
V obavách ze zvěstí o vysídlení a z nastalých výslechů a týrání, ano i věznění funkcionářů NSDAP, byli mnozí zneklidněni natolik, že se za noci, často i s celými povozy vydávali přes hranice do Rakouska. Poněvadž Češi nyní začali bez výběru odvlékat celé rodiny, často jen s tím nejnutnějším oblečením, do vnitrozemí jako pracovní síly, začaly se německé vsi vyprazdňovat. V té době, asi tak v říjnu 1945, dostali v Šejbách příslušníci rodin, které měly před rokem 1938 rakouské státní občanství, výzvu, aby se s několika málo zavazadly dostavili na českou celnici. Šlo o tři rodiny a ty byly vykázány do Rakouska.
Ti, kdo očekávali něco podobného, už po nocích to nejnezbytnější ze svého majetku přepravovali do bezpečí ke známým do vsí Harbach a Lauterbach v rakouském Waldviertelu. A tak nastaly Vánoce roku 1945. Byly to asi ty nejsmutnější vánoční svátky v mém dosavadním životě. Jen bezstarostná, zářivá radost mého děcka ze skromného, ale ve tmě přece jen tiše rozsvíceného vánočního stromku mi zabránila upadnout do usedavého pláče. Poněvadž jsme o Hansovi, mém muži, dosud neměli nijakou zprávu, že je vůbec naživu, přemáhaly mě a taky matku stále častěji pochyby a skleslost.
A tak jsem se rozhodla požádat mého otce - v noci, často ve sněhu po kolena, jsme k rodičům zase jednou přepravili něco prádla a nádobí -, aby pro mě a mou dceru Helgu vymohl u rakouských úřadů povolení ke vstupu do země. Také manželovi rodiče mě v tom smyslu přemlouvali. Mohla jsem ovšem dopředu očekávat, že bude žádost odmítnuta s odůvodněním, že jsem nyní považována za sudetskou Němku. Mé rodné a domovské Rakousko nemělo tedy už pro mne nijaké místo. Dávali mi radu, abych s dítětem jako mnozí jiní přešla hranici načerno. K tomu jsem ale nenašla sílu. Cestu jsem dobře znala, poněvadž však na hranicích často padaly výstřely, měla jsem strach, že budu dopadena, někde v lese postřelena na útěku zůstanu s děckem ležet na zemi, nebo mě po dopadení pošlou do českého pracovního tábora a eventuálně mě dokonce od dcerky odtrhnou. Tak jsem setrvala u manželových rodičů v Československu, ať už má přijít cokoli.
Ještě dlouho však míra utrpení a zoufalství neměla být naplněna. Byl začátek února 1946. Jednoho dne naložili otec a Alfred obilím a domácími potřebami lehké saně tažené koněm, jediným, co ještě zůstal v maštali, aby se k večeru vydali přes hranice do Harbachu a dál na Lauterbach. Alfreda si jako tříletého sirotka vzali tchán a tchyně k sobě do domu a bylo mu teď 16 let. Když ale s tchánem oba dosáhli hranice, čekala je tam už ruská vojenská hlídka. Mohli sice pokračovat v cestě do Harbachu, tam ale jim bylo všechno zabaveno a oba muži byli dopraveni do českého pracovního tábora v nedávném ještě Gmündu III. (tj. v Českých Velenicích - pozn. překl.). Tak jsme zůstaly my čtyři ženy na všechno samy. Rodina Balluchova se už před Vánocemi vrátila domů do Dolních Rakous.
Jedna událost mě pak hrozila vyvést z rovnováhy. Bylo to někdy v březnu, stanul u nás v domě český listonoš, který byl v dosud obývaných německých staveních už spíše vzácností. Z jeho hatmatilky jsem vyrozuměla své jméno a on mi podával korespondenční lístek s emblémem Červeného kříže. Nevěřila jsem svým očím, když jsem četla: "Ich bin gesund und es geht mir gut. Hans." (tj. "Jsem zdráv a vede se mi dobře. Hans." - pozn. překl.) Musela jsem to číst znova a znova, než mi konečně došlo, co ta věta pro mě znamená. Popadla jsem Helgu do náručí a volala: "Der Vater lebt! Der Vater lebt!" (tj. "Tatínek žije" Tatínek žije!" - pozn. překl.), při čemž jsem s ní tančila samou radostí kolem dokola. Nato jsem v tiché modlitbě děkovala za to, že právě v této době mě potkala takováto zpráva. Spadl ze mě velký kus beznaděje a byla jsem zase schopna jasně rozvažovat, poněvadž mlýnské kameny, mezi nimiž jsme se octli, se samozřejmě nelítostně točily dál. Už krátce nato nám bylo doručeno úřední vyrozumění o odsunu, znějící doslova takto (v originále jen německé znění, po němž ovšem figurovala česká verze, jak následuje - pozn. překl.):

"Byl jste určen k odsunu do své vlasti (domů do říše) a budete odtransportován dne 10. 4. 1946 v 6 hodin do sběrného střediska v Kaplici.
Vezměte s sebou: 2 přikrývky - 4 soupravy prádla - 2 dobré pracovní obleky - 2 dobré pracovní boty - dobrý pracovní plášť (zimník) - misku, šálek a jídelní příbor - 2 ručníky a mýdlo - šicí potřeby (jehly a nitě) - potravinové lístky a úřední osobní průkazy a doklady.
Dále si můžete vzíti s sebou předměty Vaší osobní potřeby, něco nezkazitelných potravin a podobné; všechny Vaše věci nesmí přesahovati celkovou váhu 50 kg na jednu osobu.
Veškeré šperky, cenné předměty, peníze a vkladní knížky (kromě markových platidel) si sepište a odevzdáte je v sáčku s Vaším jménem a adresou na shromaždišti.
Při odchodu z bytu jste povinen uzamknouti všechny vchody do místnosti, které obýváte nebo v nichž provozujete živnost klíči, které opatříte lepenkovým štítkem s Vaším jménem a adresou a odevzdáte na shromaždišti.
Klíčové otvory přelepte připojenými papírovými páskami tak, aby dveře nemohly být otevřeny bez porušení pásky. Na pásky se hlava rodiny vlastnoručně podepíše.
Důrazně upozorňuji, že nic z Vašeho majetku nesmí být prodáno, ani darováno, půjčeno, nebo zcizeno.
Neuposlechnutí těchto příkazů se trestá."

Vlastně nás tato písemnost nijak zvlášť nerozčilila, ačkoli učinila konec majetkovému právu našeho prastarého selského kmene a byla tak uvolněna cesta tomu, abychom byli vydáni na pospas záští naplněnému světu. Na příkladu jiných osad jsme věděli, že pro nás žádná jiná cesta neexistuje a že si chceme přinejmenším zachránit holý život.
Krátce nato musel být zbylý dobytek sehnán na ohrazený výběh za naše stavení. Odtud byl českými zájemci odháněn do vnitrozemí. Přirozeně jsme ho museli Čechům přenechat bez náhrady. Jednu událost ze dnů, kdy se tak dělo, mám nesmazatelně vrytu v paměti:
Moje švagrová Luise a já jsme zrovna stály při ohrazení zmíněného výběhu, když se k nám váhavými kroky blížil v pláči desetiletý Hansi Fröstlů se svou slepicí liliputkou, kterou tiskl k hrudi a nesl ji odevzdat. Konfiskována byla ovšem i drůbež. Když Češi chlapce spatřili, vrhlo se na něj několik žen z jejich zástupu jako hyeny a rvaly mu slepici z rukou. Moje švagrová se neovládla a navzdory kolemstojícím vojákům přiskočila k Češkám a křičela jim do tváře veškeré nadávky, jak ji právě napadly. Nato vrátila odcizenou slepici zpátky Hansimu. Co to bylo ovšem platno, musel ji stejně vydat.
Kvůli mé dceři mi bylo v Dlouhé Stropnici (v originále "in Langstrobnitz" - pozn. překl.) vykázáno jedno dosud obývané stavení, kde jsem pro ni mohla dostat mléko.
Teď ale platila naše starost otci a Alfredovi, aby se dostali na svobodu z pracovního lágru a byli jsme vysídleni pohromadě. Poprosily jsme proto českého komisaře, zda by mohl pro nás za tím účelem podniknout příslušné kroky. Učinil tak a skutečně dosáhl osvobození obou mužů, za což jsme mu přirozeně velice děkovali. Byli jsme přinejmenším zase všichni, až na Hanse, pohromadě. A pak nastal ten pamětihodný den, kdy jsme museli opustit domov, onen 10. duben 1946. Bylo ovšem předepsáno, co jsme si směli vzít, přesto však bylo velice zatěžko vybírat z povolených věcí, poněvadž 50 kg nebylo všeho všudy nijak mnoho. Na spánek nebylo oné poslední noci ani pomyšlení, tísnivá nejistota osudu příliš doléhala na naši mysl. Ta noc prostě neměla konce. Brzy ráno přepravili Alfred a obě švagrové naše zavazadla k udanému shromaždišti u stavení našeho souseda. Ještě jednou jsem se svým děckem prošla dům, ale v obou stájích pro dobytek mne jala ta zející prázdnota, která hrozila člověka zdrtit. Znovu se mi vybavily škodolibé úšklebky Čechů, vyhánějících naše krávy. Nedokázala jsem vlastně ani plakat, oči mi hořely a byly bez výrazu. Moje bezmezná zdrcenost se asi přenesla i na malou Helgu, která mě zděšeně vybídla odejít slovy: "Mama, Opa gehma!" (tj. "Mami, půjdeme za dědou!" - pozn. překl.) A tak jsme s otcem, on jako poslední, zavřeli dveře našeho stavení a nechali domov za zády.
Na shromaždišti byla každá rodina i se zavazadly povolána dovnitř přilehlého stavení. Zavazadla byla podrobena kontrole a znovu zvážena. Pokud v nich byly přitom objeveny jakékoli cennosti, byly prostě zabaveny. Pak se tak velice často balilo znovu. Zvláště ženy byly kvůli hledání šperků podrobovány i tělesným prohlídkám. Docházelo nejednou i na hledání v zadní části těla nebo v pohlavním orgánu (v originále "im After oder im Geschlechtsteil". Mezitím už nadjížděla nákladní auta a jedno po druhém bylo zaplňováno kufry a balíky s příslušnými jejich majiteli.
Ještě naposledy hledaly oči opuštěná stavení, místa bezstarostného dětství, šťastného mládí a také pokojného dožití generace těch starších, kteří tu po vykonaném díle doufali v klidu strávit podzim svých let. Motory naskočily, tupá rezignace se zmocnila všech. První zastávkou byl sběrný lágr v Kaplici. Opětné kontroly zavazadel byly na denním pořádku. Cennější látky a prádlo znovu měnily majitele.
Pak se jelo dál k nádraží, kde nás i s posledními věcmi, které nám zbyly, nasměrovali do nákladních vagonů (v originále "in Güterwaggons" - pozn. překl.). Příštího dne jsme se tak přemístěni ocitli v bavorském Furth im Wald. V blízkosti Mnichova nás a jiné rodiny ze Šejb převezli opět nákladními auty kus na jih do Altkirchen, vyložili na tamní návsi blízko kostela a obec Eichenhausen nás rozmisťovala následně do osad kolem ní. Netrvalo to nijak dlouho, než se dostavili první zvědavci a jako na dobytčím trhu zkoumali zvířata tu vystavená podle jejich schopnosti podat pracovní výkon. Tady teprve jsme si uvědomili, cože se z nás stalo. Z hovoru okolostojících, byli to většinou sedláci, jsme poprvé zaslechli označení "Flüchtling" (tj. "uprchlík" - pozn. překl.) a bylo nám jasno, ke komu že se vztahuje.
Těm mladším se dostalo brzy ubytování, totiž pracovního místa. Hůře se vedlo těm starším a také ženám s dětmi. Zbyli jsme tak neumístěni já s Helgou, otec a churavějící matka. Nakonec nás musili ubytovat donucením (v originále "Wir mussten zwangeingewiesen werden." - pozn. překl.). Při vstupu do komůrky jednoho selského stavení nás hospodyně uvítala slovy: "Dass es wisst 's, wir haben das Stübel nicht für Euch, sondern für uns gebaut!" (tj. "Abyste věděli, tu komůrku jsme si nepořídili pro vás, ale pro sebe!" - pozn. překl.) A šla si dál svou cestou. Byli jsme zoufalí. Co záleželo na tom, jestli chceme či nikoli, museli jsme se nastěhovat sem. V kuchyni stála díky Bohu plotna a stůl s několika sedátky z nějaké vojenské výbavy a ve dvou prostorách po dvou postelích se slamníky k sestavě nad sebou, rovněž z německého vojenského majetku. To bylo všechno, skříně žádné. Šatstvo jsme museli věšet na bidlo u stropu.
Hned nazítří jsme začali otec a já pracovat na témže selském statku. Potřebovali jsme přece něco jíst a maminka dohlížela na Helgu. A táž selka, co nás tenkrát při vstupu do nám vykázaného ubytování zbavila té poslední špetky důvěry v dobrotu lidí, hovořících stejnou řečí jako my, nám nakonec přistrkovala víc a víc jídla na přilepšenou pro moje rodiče i dítě, o čemž ovšem sedlák nesměl nic vědět. Své jídlo jsem přece za práci u těch lidí dostávala.
Když potom koncem května roku 1946 stanul, ohlášen sice, ale přece náhle můj muž Hans přede mnou, spadla ze mě všechna ta olověná tíže obav o jeho život, všechna ta hořkost a zoufalství, které jsem po dva roky vláčela s sebou. Čím bylo všechno, co jsme ztratili, proti tomuto okamžiku, kdy jsme zase měli jeden druhého a byli jsme šťastni. V těch uplynulých týdnech a měsících jsem však také zakusila, jakou sílu mi dává moje dítě, abych to všechno snáze přestála.

Teď ale zpátky do pracovního tábora v jižní Francii: několikrát po sobě jsem četl suchou výpověď onoho telegramu a teprve postupně jsem si uvědomoval, co jeho obsah značí pro mne a pro mou rodinu. Bylo všechno ztraceno, stali jsme se lidmi bez domova, což tehdy znamenalo i beze státní příslušnosti.
Poněvadž v roce 1938 připadla větší část jazykově německého území jižních Čech tehdejší "hornodunajské župě" (v originále "Gau Oberdonau" - pozn. překl.), byl jsem i v zajetí brán jako Rakušan a v jihofrancouzském pracovním táboře jsem se ocitl hlavně s krajany z někdejších Dolních Rakous (za války "Gau Niederdonau", tj. "župa Dolní Podunají" - pozn. překl.).
Jednoho dne, bylo to koncem dubna 1946, se rozšířila zpráva, že rakouští zajatci budou propuštěni, což se také brzy prokázalo jako skutečnost. Brzy jsem bohužel zjistil, že se pátrá po sudetských Němcích, neboť i Francouzi potřebovali levné pracovní síly. Někde se dověděli cosi o 13 obcích, které byly v roce 1920 odstoupeny Československu. A tak se velice podrobně pátralo po všech Dolnorakušanech, u kterých by se objevilo jméno některých z těchto osad. Většinou byli dotyční předvoláni k výslechu a každá taková politováníhodná osoba byla přemístěna do jiného lágru. Poněvadž u mě byl udán Lauterbach jako místo, kam mám být propuštěn, byl jsem, vědomě či bezděky, ponechán v klidu.
A tak jsem byl jednoho dne, rychleji než jsme mysleli, dopraven do propouštěcího lágru v Innsbrucku. Tady jsem si už v tichosti oddechl. Pokud by mi pro můj sudetoněmecký původ měly hrozit nějaké těžkosti, byl jsem rozhodnut k útěku. Bohudík se tak nestalo. Byl jsem v jednom hromadném transportu převezen dál do ruské zóny a 5. května 1946 propuštěn do Lauterbachu.
Z mého krátkého pobytu u rodičů mé ženy bych rád vylíčil jednu událost, která mne ohromila. Nebyl jsem v Lauterbachu ještě ani týden, když jsem prostřednictvím jednoho rakouského celníka obdržel pozvání, spojené s pozdravem od českého komisaře a vedoucího celnice v Šejbech, zda bych se mohl na onu celnici dostavit ke krátkému pohovoru. Hnán starostí o osud svých blízkých, o němž bych se tak snad mohl něco dozvědět a vstoupit přitom ještě jednou na domovskou půdu, následoval jsem tohoto pozvání, i když s pocity značně smíšenými. Intervence šéfa celního úřadu v Harbachu mne ujistila, že se nemám čeho obávat. Tak jsem opětně vešel do budovy, která mi byla velice dobře známa. Stejně jako mne překvapilo, že Češi už několik dnů po mém propuštění vědí o mém pobytu v Lauterbachu, byl jsem přímo ohromen tím, že pan Kalaš vyjádřil politování nad postupem své vlády vůči Němcům. "Glauben Sie mir, Herr Sommer, ich habe es nicht glauben wollen, dass man alle Deutschen des Landes verweisen wird." (tj. "Věřte mi, pane Sommer, nechtěl jsem tomu ani věřit, že má dojít k vypovězení všech Němců ze země." - pozn. překl.)
Co jsem mu měl odpovědět, aniž bych nesmyslně ohrozil svou svobodu? Měl jsem na jazyku leccos, poněvadž jsem teď ten národ nenáviděl. Po dalším nezávazném hovoru jsme se, alespoň každý navenek, srdečně rozloučili.
Mezitím se ohlásila i moje žena z Bavorska a udala místo svého pobytu. Vydal jsem se tedy s několika zavazadly šatstva a prádla do Lince, poněvadž jsem se dověděl, že jsou odtud pravidelně vypravovány vysídlenecké transporty do Německa. Jedni v Linci bydlící známí rodičů mé ženy mi obstarali propustku přes tamní most na Dunaji do americké zóny a já se tak bez problémů dostal do jednoho vysídleneckého lágru. Poté, co jsem v něm strávil týden, dal jsem se zařadit do jednoho transportu, který přes Mnichov mířil do Württemberska (v originále "über München nach Württemberg" - pozn. překl.). Na jednom mnichovském nákladním nádraží jsem prostě z toho železničního transportu vyskočil i se svými zavazadly. V jakém směru teď mám v cestě pokračovat, jsem ovšem věděl. A měl jsem štěstí - jen o několik kolejí opodál stála lokomotiva, jejíž strojvedoucí mi krátce nato za několik cigaret můj cíl učinil bližším. Těch několik stanic bylo bohužel příliš málo a já musel v čekárně jednoho z nádraží přenocovat. I ta noc však minula a následujícího dopoledne, bylo to koncem května, jsme byli, moje milovaná žena a já, opět spolu. Přirozeně jsem chtěl hned sevřít do náruče i naši dceru Helgu, ale odtahovala se ode mě, nedůvěřivá vůči cizímu muži hledala nejprve záštitu u maminky.
Po pár dnech jsem také já začal pracovat u sedláka, který nám poskytl přístřeší. Otec po několika týdnech změnil pracovní místo a stal se pomocným dělníkem u jednoho zednického mistra. Jakkoli bych i já vydělával všude jinde víc, stálo ve hře naše ubytování, poněvadž jsme se netěšili nijaké ochraně nájemníků.
Z následující doby až do konce roku 1948 bych se rád zmínil o dvou událostech, které vlastně zásadní měrou ovlivnily všechen náš další život.
Zpočátku jsme se ještě domnívali, že Amerika přece nemůže strpět hrozící ruskou převahu v Evropě a my se snad přece jen budeme moci vrátit zase zpátky tam k nám domů. Bohužel jsme pomalu dospěli k poznání, že naše naděje byly marné.
Poněvadž moje žena zachránila do Lauterbachu má vysvědčení z německé rolnické školy v Českých Budějovicích (v originále "von der deutschen Ackerbauschule in Budweis" - pozn. překl.), ucházel jsem se v roce 1948 o odpovídající umístění na nějakém velkém zemědělském majetku. Na některé takové jsem byl následně pozván k předběžnému pohovoru, když se ale ukázalo, odkud přicházím, byl jsem pokaždé z nějakého důvodu odmítnut. Tato obecná izolace a často přímo otevřená zášť, se kterou jsme se setkávali, vyvolávaly v nás hluboký pocit hořkosti, takže jsme se obírali myšlenkou uvažovat o švédské nabídce přijetí mladých sudetoněmeckých rodin a vycestovat tam. Přirozeně jsme museli se svými plány seznámit i rodiče a tu jsem dostal od svého otce odpověď, kterou jsem neočekával: "So, Ihr wollt auswandern?" (tj. "Tak vy chcete vycestovat?" - pozn. překl.) začal, "Hans, dreihundert Jahre waren wir Bauern und Du willst ausspringen?" (tj. "Hansi, tři sta let jsme byli sedláci a ty bys tomu chtěl uniknout?" - pozn. překl.) "Ja Vater, wie stellt Ihr Euch das eigentlich vor, Ihr seht doch selber, wie man hier in Bayern gegen uns steht? (tj. "No jo tati, ale jak vy si to vlastně představujete? Sami přece vidíte, jak se tu v Bavorsku proti nám stavějí." - pozn. překl.) "Ja ich weiß," (tj. "Já vím," - pozn. překl.) pokračoval, "aber ich wüßte einen anderen Weg. Dein Schwiegervater on Lauterbach ist doch ein angesehener Mann und unser Name hatte, so glaube ich wenigstens, bis Weitra auch einen guten Klang. So müßte es ihm möglich sein, in diesem Raum für Euch eine Pachtung zu besorgen, um so später wieder eigenen Grund und Boden zu bekommen. Ausserdem hat er auch Freunde und Bekannte in Wien, die uns die Einreisegenehmigung nach Österreich besorgen könnten?" (tj. "ale věděl bych o jedné jiné cestě. Tvůj tchán v Lauterbachu je přece váženým mužem a naše jméno má, myslím si alespoň, až k Weitře dobrý zvuk. Takže by mu muselo být možné obstarat pro vás v tom prostoru nějaký nájem, aby se později daly získat vlastní pozemky a půda. Kromě toho má i přátele a známé ve Vídni, kteří by nám mohli obstarat povolení ke vstupu do Rakouska." - pozn. překl.)
A my se tou cestou vydali. Počátkem roku 1949 jsme dostali z Lauterbachu zprávu, že můžeme převzít do nájmu jedno zemědělské hospodářství ve vsi Roßbruck u městyse Sankt Martin (dnes je Roßbruck jen jednou z jeho částí na území příhraničního dolnorakouského okresu Gmünd - pozn. překl.) a že k tomu získáme povolení ke vstupu do Rakouska.
A tak jsme dne 9. června roku 1949 brzy ráno naložili malé nákladní auto našimi věcmi a přesídlili jsme do Rakouska. Otec a matka jeli s námi, obě sestry a Alfred zůstali v Bavorsku. To, že i obec byla spíše potěšena naším odjezdem, se projevilo tehdy, když se otec den předtím ohlásil u starosty. "Habt Ihr das Geld für die Übersiedlung beisammen?" (tj. "Dali jste pro to přesídlení peníze dohromady?" - pozn. překl.) zeptal se otce. "Ja, wir mussten das Auto im vorhinein bezahlen." (tj. "Ano, museli jsme to auto zaplatit předem." - pozn. překl.) Nato sáhl starosta po peněžence a dal mu 50 DM (tj. "50 německých marek" - pozn. překl.). "Damit Ihr Euch auch eine Brotzeit (Jause) kaufen könnt!" (tj. "To abyste si mohli koupit i nějakou svačinu!" - pozn. překl.) Tak jsme nakonec dojeli do Waldviertelu a převzali v Roßbrucku selské stavení čp. 15 na základě nájemní smlouvy k obhospodařování. Ženini rodiče nám dali jako výbavu své dcery krávu a podsvinče. Dobytek, který jsme převzali od pronajímatele, byl zvážen. Do zápřahu jsme měli dva volky. Byly to nelehké začátky. Naše peněženka zela prázdnotou, rozhodně jsme se nijak nepřejedli (v originále "war nun Schmalhans Küchenmeister", tj. doslova "pánem v kuchyni byl Honza hubeňour" - pozn. překl.). Maso bylo jen o nedělích, museli jsme si ho přece kupovat. Hlavním jídlem byly brambory na každý způsob. Měli jsme však cíl takříkajíc před očima a tak jsme se snáze přenesli přes první těžkosti. Byl to skutečný svátek. když jsme zabili své první prase. Polovici jsme bohužel museli prodat, abychom přišli k penězům. Kromě toho, abych nezapomněl, se naše rodina rozrostla, náš nejstarší syn Willi spatřil už 4. dubna 1947 v jedné mnichovské porodnici světlo světa.
Tak nadešel rok 1950, který přinesl opětnou změnu našeho pobytu. Mezi mým tchánem, s jehož zdravím to bylo na pováženou (v originále "dessen Gesundheit zu wünschen übrig ließ" - pozn. překl.), a jeho synem, bratrem mé ženy, docházelo v té době z osobních důvodů častěji k nepříjemným střetům. Myslelo se, že jde jen o konflikty povrchní povahy, ale jednoho dne opustil švagr rodičovský dům a odešel do Vídně. Tak zůstali oba staří lidé se svou selskou usedlostí sami. Jejich přání, abychom k nim přišli a hospodařili dál už ve vlastní režii, bylo spojeno se zajištěním minimálně pěti let této možnosti a my se jí chopili.
Koncem podzimu roku 1951 jsme vypověděli naši nájemní smlouvu v Roßbrucku a přestěhovali jsme se do Lauterbachu, do domovského stavení mé ženy.
Už na na sklonku následujícího roku 1952 jsme zjistili, že švagr opět hledá kontakt se svými rodiči a tak jsme nebyli nijak překvapeni, když v zimě přijel zase domů, a to za tím účelem, jak jsme se brzy dověděli, aby rodičovské hospodářství převzal do svých vlastních rukou. Mohli jsme se nyní odvolávat na naši dohodu, ale byla by to pro nás ovšem jen ztráta času.
Zamýšleli jsme místo toho učinit pokus o získání nějaké selské usedlosti na doživotní důchod. Ke koupi nám chyběla finanční hotovost a toulání jsme už také měli dost.
Už na jaře roku 1953 jsme dostali od ženina bratrance Antona Himmera zprávu, že ve vsi Großreichenbach, která tehdy patřila k farnosti Waldenstein (blízko Gmündu a tím i české hranice, později se ovšem stal Großreichenbach jednou z částí městyse Schweiggers při prameni řeky Dyje - pozn. překl.), by svou usedlost včetně inventáře chtěli na doživotní důchod prodat manželé Franz a Sofie Kuglerovi. Od Antona Himmera, kterého znali a který zpočátku vystupoval jako zprostředkovatel, měli povědomost i o našem původu a o naší minulosti.
Tak jsme jedné neděle sedli na kola a jeli se srdci sevřenými v obavách do Großreichenbachu, abychom si prohlédli stavení i okolí. Při tom prvním předběžném pohovoru jsme se také dověděli v hrubých obrysech, za jakých podmínek by nám pan a paní Kuglerovi byli ochotni svůj majetek na doživotní rentu prodat. Ty podmínky a dávky byly drsné, ale my museli připustit, že odpovídaly realitě. Svěřovali nám přece svým podpisem neodvolatelně svou usedlost bez jakéhokoli na ní váznoucího dluhu. To znamenalo, že v nás měli plnou důvěru a chtěli sklonku svého života hledět vstříc bez finančních starostí.
Až do léta jsme se pak spolu několikrát sešli a dne 22. září roku 1953 jsme na notářství ve Weitře podepsali smlouvu o doživotním důchodu. Tak došlo v posledku i na balení a listopad byl svědkem našeho přesídlení do nového domova. Když ale došlo na splacení dobytka, šlo o 2 koně, 2 krávy a o několik kusů jalovic v celkové hodnotě 25 tisíc šilinků, dostali jsme se d pěkné bryndy. Kde ty peníze vzít? Pomoc se však podařilo najít. Sdružení Klemensgemeinde
nám obstaralo od církevní charity vídeňské arcidiecéze kýžený obnos jako půjčku. Když jsme pak zaplatili náklady přepisu s daní z převodu nemovitostí, tj. dalších 10 tisíc šilinků, byli jsme zase bez peněz.
I v duchu známého přísloví: "Aller Anfang ist schwer" (tj. "Každý začátek je těžký" - pozn. překl.) se nám jako jedné z mála selských rodin, vyhnaných z rodné hroudy, podařilo získat a vrátit našemu jménu "nazpět" vlastní půdu, zapustit v ní znovu kořeny. Avšak nejen to, naše děti budou mít zase místo, které budou milovat a cenit si ho jako domova.
Kéž by Pán Bůh ženám našeho jména také v pokoleních příštích vnukl sílu a milost darovat život mužským potomkům.
Na obálce naší rodové kroniky stojí následující motto:

"Wir leben nicht für uns,
sondern für unsere Sippe."
(tj. "Nežijeme pro sebe,
nýbrž pro svůj rod." - pozn. překl.)

Ještě jedna věc mi ale leží na srdci. V našich nejtěžších časech jsme se často přeli se světem i s Pánem reptáním na náš osud. Dnes bych rád všem těm, kdo nám jako zesnulí manželé Kuglerovi podali v důvěře, ano v přátelství svou ruku, ze srdce poděkoval, poněvadž nám tím pomohli opět uvěřit v lidskou dobrotu a vrátit se tak k našemu Všemohoucímu.
A na závěr našeho životního příběhu bych měl ještě jednu prosbu k naší Matce Boží ve Walldensteinu jako nebeské přímluvkyni, aby za mě a mou ženu ztratila jedno slovo: to aby nám bylo prostřed našich dětí, vnuků a pravnuků dáno prožít ještě několik společných let.

"Erst wenn du in der Fremde bist,
weißt du wie schön die Heimat ist.
(tj. "Teprve když v cizině dlíš,
krásu domova oceníš." - pozn. překl.)

Narodil se v příhraniční vsi Šejby dne 10. února roku 1921 na tamním stavení čp. 1, které místní znali pod usedlostním jménem "Großhofbauer", hospodáři Johannu Sommerovi (*17. dubna 1889 v Šejbech čp. 1 jako syn Johanna Sommera /†14. března 1923, jeho otec Jakob Sommer hospodařil ještě na stavení čp. 69 v Dlouhé Stropnici, matka Katharina, roz. Fuchsová, pocházela ze Šejb čp. 21/ a Marie, roz. Glaserové, dcery, rolníka v Chlupaté Vsi /Rauhenschlag/ čp. 1 Johanna Glasera a Anny, roz. Gubiové z Olbramova /Wolferschlag/ čp. 25) a jeho ženě Genovefě, roz. Reiterové (*25. srpna 1898 v Šejbech čp. 7 jako dcera rolníka Antona Reitera /jeho otec Wenzel Reiter měl za ženu Marii, roz. Sommerovou ze Šejb čp. 1/ a Theresie, roz. Höckerové, dcery rolníka ve dnes zaniklých Pasekách /Schlagles/ čp. 12 Andrease Höckera a Marie, roz. Baierové z Vracova /Wratzau/ čp. 8). Po něm prvorozeném se Johannu a Genovefě Sommerovým narodily ještě dvě dcery, dvojčata Aloisia a Marie (obě *1925). Johann "mladší" se, jak už zmíněno v jeho textu, 13. května válečného roku 1944 oženil s Aloisií Himmerovou z dolnorakouské vsi Lauterbach. Bydlili i s dcerou Helgou (*5. října 1944) a schovancem Alfredem Fuchsem (*1929) všichni v Šejbech, než byla rodina vysídlena, jak popsáno dopodrobna shora. Dvojím vydáním knihy (to z ní je naše textová ukázka přeložena), která má název "Pfarrchronik Strobnitz" (s podtitulem "Kreis Kaplitz, Böhmerwald 1906-1946"), v roce 1996, tj. padesát let po vyhnání z domova, získal si Johann Sommer trvalé zásluhy o historickou paměť celé významné šumavské farnosti. V novém domově ne zase tak daleko od toho původního za českou hranicí (místní jméno Šejby z německého Scheiben se mimochodem odvozuje od označení pozemku okrouhlého, kotoučovitého tvaru /"die Scheibe" = kotouč, plochá placka/), tj. ve waldviertelské dolnorakouské vsi Großreichenbach, ten muž vydechl dne 3. února 1997 týden před svými 76. narozeninami naposledy. Kéž milovaná selská země, kterou tolikrát rozemnula jeho ruka, je mu po věky lehkou!

- - - - -
* Šejby / Horní Stropnice / Dlouhá Stropnice / † † † Großreichenbach, Schweiggers (A)