AUGUST KARL ALEXANDER SPERL VON DOFERN
|
* * *
Ich reit' im Eisenkleide Mit Schild und Rose zu Tal. Da winken Wiesenblümlein Und prangen und duften zumal. Verzeiht, ich kann nicht rasten, Ihr Blümlein blau und rot, Muss eilig weiterfahren - - Wohin - das weiß nur Gott. Doch trau' ich seiner Gnaden, Dem Schwert und dem blitzenden Schild, Und trau' der Witekrose Fünfblätterig-glühendem Bild. Gott's Huld und die Rose, die reine, Die beide regieren mein Herz, Und sterbend will ich schauen Zur Jungfrau himmelwärts. |
Boží přízeň a Růže (Píseň Voka z Krumlova před bitvou na Moravském poli v románu Synové pana Budivoje) Rytíř Růže v své zbroji sjel z hor, stanul v údolí. Vůně luk sotva zhojí srdce muže, když zabolí. Odpusťte, nespočinu, vdechnu jen modrý vzduch. Dál mířím, k novým činům - kam? To ví snad jen Bůh. Milostí chrání muže víc než helmic a mečů břit svit pětilisté Růže, jíž Vítek svůj zdobíval štít. Bůh sám a planá Růže čistá ať teď srdce mé vezme si, beztak jsem v smrti schystán pro Pannu v nebesích. |
|
Die Söhne des Herrn Budiwoj, s. 167-168 |
|
|
An Krummau (Des Krummauers Heimatlied) Krummau, du hochgebaute, die mich gefangen hat, Krummau, du holde, traute, du stolze deutsche Stadt! In Sagen du gebettet und Waldeseinsamkeit -- ich bin an dich gekettet jetzund für alle Zeit. In seiner alten Rinne der Strom zu Tale schießt, bis er mit junger Minne dich in die Arme schließt. Er will sich kaum entreißen der süßen Waldesruh -- er möchte immer heißen und bleiben deutsch wie du! Ihm ist es nicht gegeben, er muss ins fremde Land; ich aber bin fürs Leben in treue dir verwandt. Ich möcht am liebsten wohnen in deinem Bann und Kreis, weil unter allen Zonen ich Besseres nicht weiß. Und soll ich in der Ferne mir bauen ander' Glück, mit Sehnen, ach, so gerne kehr' ich zu dir zurück Und such' in deinem Frieden getrost die letzte Ruh': bleib nahe dir hienieden und bleibe deutsch wie du! |
Na Krumlov (Krumlovanova píseň domovská) Krumlove, hrdě strmíš, budiž ti všechna čest, duši mi spoutat umíš, ty moje město měst! Opředen do pověstí, pohroužen v lesů klín -- že nikde jinde štěstí už nenajdu, teď vím. Z jihu sem řeka vpadá v údolí starých skal. Čekáš jak láska mladá, by proud tě v náruč vzal. Šumavským voní lesem a zdávna, jaký div -- Vltava jméno nese věrně dál jako dřív. Zůstat jí není dáno, do světa má se brát; chci jí tu na shledanou svou věrnost slibovat. Tu žil bych nejraději na světě vezdejším, nad město, o němž pěji já neznám krásnější. I kdyby někde v dáli mně štěstí přálo snad, po něm dál touha pálí, jak vrátil bych se rád! Až jednou nad mým rovem budeš stát vprostřed niv: Krumlove, v světě novém svůj zůstaň jako dřív! |
| (1908, Schloss Trausnitz bei Landshut) | |
|
Waldheimat, 1926, č. 4, s. 49 |
|
|
P.S. Zpívá se na nápěv Alt-Heidelberg, du feine... |
|
|
* * *
Heihoh! Die Rosen blühen Und glühen allzumal An jeder grünen Hecke, In jedem tiefen Tal. Und auch mein Schildesröslein Es brennt in aller Glut - Heihoh, da muss ich reisen; Allhier tut's nimmer gut! Heihoh! Lieg still und verfaule, Graugelbes Pergament - Der Schüler wird ein Reiter, Das Blatt hat sich gewend't! Heihoh, du finstere Stube - Die Tür' schlag' ich ins Schloss, Rotröslein steck' ich ans Koller Und schwing' mich auf mein Ross! Heihoh, stickdumpfige Zeche, Du Wirt mit dem feisten Gesicht - Heihoh, ich reit' aus dem Tore, Heihoh, und wende mich nicht! Heihoh! ihr schalen Gesellen, Sitzt, sumpft und besaust euch in Ruh'! Ich jag' mit dem Wind um die Wette Der sinkenden Sonne dort zu. Heihoh, und wenn sie gesunken Hinunter in glühender Pracht, So jag' ich im Scheine der Sterne - Klingklang! - durch die schweigende Nacht. Heihoh! Ich möchte reiten Allfort und immerzu - Es glühen und locken die Rosen Und lassen mich nimmer in Ruh. Heihoh, und es glühen die Rosen Und lassen mich nimmer in Ruh: Der Allerschönsten im Lande - - Heihoh, der werf ' ich sie zu! |
Píseň o růži (Záviš ji zpívá v románu Synové pana Budivoje milované Dimutě na hradě Falkenštejně v Horních Rakousích, než mu její hlas ve snu vypráví o zlatém sokolovi, který letí přes lesy do Čech) Hahou! Zas růže kvetou a září kolkolem pustinou mnohaletou, hlubokým údolem. I v mém erbu ta Růže kvete až do krve. Hahou! Což srdci můžeš poručit: Setrvej!? Hahou! Pergamen žloutne a v prach se obrací. Mění se při mé loutně v rytíře nuzáci! Hahou! Komůrko těsná, svět mi teď zavoněl: pro rudou Růži ze sna vyskočím na koně! Hahou! Vy z mokrého cechu, ty tučný šenkýři, hahou! Vám pro útěchu: navždy pryč zamířím! Hahou! Nechutná chásko se smrtkou v korunce: já vydal se za láskou, za větrem, za sluncem! Hahou! A zapadne-li v červáncích za obzor, v svitu hvězd matně skvělý zašumí lesů chór. Hahou! Bez konce cesta: dál jedu, nespěchám. Ta jediná Růže ze sta mne v klidu nenechá. Hahou! Tobě mezi všemi, za lesy, za hložím, té nejkrásnější v zemi ji k nohám položím. |
|
Die Söhne des Herrn Budiwoj, s. 131-132 |
|
|
Totenklage
Hört, ihr Rosenherren, hört die Klage, Rückt zusammen, Schwertgemagte, hört mein Wort! Hört es, Männer, hört es, Knaben, Knechte, Hört es, Lüfte, tragt's auf alle Straßen fort! Böse Märe will mein Mund euch künden: Der dem Eichbaum gleich im goldnen Abendrot Weithin noch vor kurzen Monden sichtbar In den Landen ragte - Vater Wok ist tot. Dem aus tiefen Wunden in gar vielen, Vielen Schlachten floss das rote Heldenblut, Den durch ungezählte Fährlichkeiten Wie mit Sturmesflügeln trug sein stolzer Mut - Hört, ihr Rosenherren, hört die Klage, Rückt zusammen, Schwertgemagte, hört mein Wort, Hört es, Männer, hört es, Knaben, Knechte, Hört es, Lüfte, tragt's auf alle Straßen fort! Der in Treue allzeit festgestanden, Seiner Sippe Sturmpanier in Kmpf und Not, Seinem König allzeit weiser Ratsherr: Lasst die Tränen rinnen, Vater Wok ist tot! |
Pláč nad rakví (Nářek starého Pelhřima nad rakví Voka z Rožmberka roku 1262 v románu Synové pana Budivoje) Slyšte, všichni z Růže, moje slova, slyšte, muži v brnění a s meči, smutný hlas, ozvěna ho opakuje znova, ať chlapce či muže, sotva mine vás! Zlou zvěst vám teď moje ústa sdělí: ještě loni vlídně zářil celý rok, jak v červáncích tyčil se dub skvělý nad krajem - teď vězte, mrtev je pan Vok. Z mnoha ran už krev mu tekla rudá, z mnoha bitev, až se tajil dech, pod útoky duněla tu půda, odvaha ho nesla na křídlech - Slyšte, všichni z Růže, moje slova, slyšte, muži v brnění a s meči, smutný hlas, ozvěna ho opakuje znova, ať chlapce či muže, sotva mine vás! Ten, kdo v boji setrval vždy věrný, komu rodový štít Růže zdobil bok, rádce krále: mrtev je v den černý, slzy řinout nechte - mrtev je pan Vok! |
|
Die Söhne des Herrn Budiwoj, s.66 |
|
|
Letzter Schlag
Mein Herze hör' ich pochen! Das ist ein seltsam Ding: Es geht in wilden Schlägen, Das vordem sachte ging. So hatt' ich's nie erfahren Bisher auf diesen Tag; Da kam die große Stille, Und ich vernahm den Schlag. Versunken mit ihrem Getümmel Ist hinter mir die Welt; Ich liege still und horche, Solang es Gott gefällt. Mein Herze hör' ich pochen In meiner wunden Brust, Und während dem ich's höre, Ergreift mich wilde Lust. Die Schläge werden stärker, Ich liege still dabei; Denn ich weiß es, der stärkste der Schläge Schlägt mir das Herz entzwei. Die Schläge werden stärker, Ich liege still dabei; Denn es wird mit dem letzten der Schläge Die gebundene Seele mir frei. Ich hör' das wilde Hämmern, Ich warte Tag um Tag Und lausche mit Sehnen entgegen Dem - letzten - - Schlag. |
Poslední úder (Záviš z Falkenštejna zpívá v samém závěru románu Synové pana Budivoje tuto píseň před svou smrtí pod hradem Hluboká) Slyším své srdce bušit a je to divná věc: tepalo namouduši předtím tak tiše přec. Nezažil jsem to dosud, až dneska poprvé: ticho velké jak osud - pak úder do krve. Daleko za mnou leží v divoké vřavě svět; jsem zticha, mohu stěží hned Bohu rozumět. Slyším své srdce bušit a bolí každý dech, téměř s rozkoší tuším, dnů mých že konec všech. Rána za ranou sílí, jen čekám na příští, tu, která v milosrdné chvíli mi srdce roztříští. Rána za ranou sílí, čekám tu z milosti: tu, která v milosrdné chvíli z pout duši vyprostí. Slyším, kladiva znějí, čekám jej, jak se dní nad koncem, nad nadějí ten úder poslední. |
|
Die Söhne des Herrn Budiwoj, s. 539-540 |
|
|
Rose im Waldlan
Alter Zeiten muss ich sinnend denken, Träumend schaut mein Auge mittagwärts, Und von selber klingen mir die Saiten, Und zum Singen treibt mich mächtig an mein Herz. Einen güld'nen Falken seh' ich kreisen Und ich höre seinen stolzen Schrei, Und es fliegt herab aus seinen Fängen Eine Rose in die Waldlandwüstenei. In dem Waldland schlägt die Rose Wurzeln, Eine kleine Wiege steht im Dämmerschein, Windhauch ziehet flüsternd durch die Tannen, Zu der Wiege tritt die weiße Frau herein. Setzt sich hin und wiegt die kleine Wiege, Beugt herab sich auf die Knäblein müd'; Lässt den Zauberschleier drüber fließen, Raunt ein seltsam, unerhörtes Schlummerlied.- Und es wachsen blonde Heldenknaben, Und es wächst vom Wittinghauser Stein Eine starke, dreigezweigte Sippe Tief ins fremde Land, ins Böhmenland hinein. Blühe, stolze Waldlandsippe, blühe! Segne, weiße Frau, den alten Schild Und im Kampf zu Sieg und Ehren führe Allezeit das Witigonenwappenbild! Ja, den güld'nen Falken seh' ich kreisen, Der die rote Rose in das fremde Land gebracht, Und ich seh' ihn eilig weiterfliegen, Eilig über Berg und Tal gen Mitternacht. |
Růže v lesním kraji (Píseň zpívaná v románu Synové pana Budivoje starým Pelhřimem o pohřbu Voka z Rožmberka roku 1262) Starých časů musím vzpomenouti, k jihu hledí oko zasněné, struny znějí na té krásné pouti, zpěv se dere v srdce neukojené. Nad lesy tam krouží sokol plavý, jasně slyším jeho pyšný skřek, z jeho spárů v letu komíhavých růže padá dolů celý lidský věk. V lesním kraji kořeny se vpila kolíbečka v mechu zeleném. Hudba vánku houšť sem proklestila Bílé paní, která žehná novorozeně. Usedá a houpá něžně dítě, naklání se nad tím kloučetem, její šlář splývá tak věkovitě, píseň neslyšná zní v spádu bezvětém. Vyjde z lesů jinoch plavovlasý, Vítkův Kámen proslaví ten rod, větvící se Růže po vše časy, dál tam do Čech jdoucí čistý pramen vod. Kveť jen, kveť, Vítkova růži planá, Bílá paní z věků do věků střez ten štít, ať září plane zrána starý erb, ať věčně mluví k člověku. Dál nad lesem krouží sokol plavý, rudou růží vzkvete český jih, slyším šumět křídla kolem hlavy, vidím rody tíhnout k srdci zemí tvých. |
|
Die Söhne des Herrn Budiwoj, s. 71-72 |
|
August Karl Alexander Sperl von Dofern, jak znělo jeho celé jméno, se sice narodil 5. září 1862 ve Fürthu u Norimberka a zemřel 7. dubna 1926 ve Würzburgu, dílo tohoto bavorského autora se však významně týká jižních Čech a Šumavy historickým románem Die Söhne des Herrn Budiwoj (první vydání ve dvou svazcích 1897), z něhož jsou ostatně převzaty i veršované ukázky.
- - - - -
* Fürth (BY) / Český Krumlov / † Würzburg (BY) / † † Castell (BY)
