ERIKA STEGMANNOVÁ
Pocházím z Budějovic
Naše rodina byla po staletí usazena v Budějovicích a zapsala se svým způsobem i do dějin města. Můj pradědeček nechal například v roce 1881 jako starosta ve městě zřídit první vodovod. Moji předkové byli řemeslníci, zámečníci a pasíři. Dědeček využil konjunktury, kterou přinesla industrializace, a založil na konci devatenáctého století továrnu na zpracování kovu. Z jeho závodu pocházejí mimo jiné i kliky a kování na zámku Hluboká. Jak to bylo tenkrát zvykem, byl hned vedle továrny postaven velký obytný dům, v němž celá rodina i s příbuzenstvem žila. V tomto domě jsem se v roce 1940 narodila.
Se vzpomínkami na Budějovice mám trochu potíže. Nikdy nevím, co si skutečně pamatuji a co vím z vyprávění rodičů. Ale v paměti mi zůstalo přece jen pár docela konkrétních obrazů: měšťanské prostředí našeho domu, zařízení našeho bytu, maminka v šatech, které přesně vidím, zahrada, která v našem životě hrála důležitou roli, především ale pocit, že jsem pevnou součástí velké rodiny. V domě se to hemžilo dětmi, pořád se v něm něco dělo, bylo to zkrátka teplé hnízdo. V prvních letech po našem útěku mi vzpomínka na tamější bezpečí velice pomáhala.
Věk nevinnosti pro mne skončil náhle na jaře 1945. Před blížící se frontou jsme tenkrát utekli do Německého Benešova, kam jsme jezdívali na letní byt. Protože můj otec a starší bratr mezitím narukovali, zůstali jsme s mladším bratrem a maminkou sami. Z té doby mi v paměti zůstaly docela jiné zážitky i obrazy: prchající vojáci, kteří se zbavovali všeho, co nemohli potřebovat, mrtvola popraveného německého dezertéra, která několik dní visela na benešovském náměstí a ještě léta po tom mě pronásledovala ve snech, příchod Rusů a strach žen. Několik nocí jsme tenkrát strávily s mnoha dalšími ženami na půdě odlehlého mlýna.
Mamince se pak podařilo propašovat nás do rakouského vysídlovacího transportu. Jinak bychom byli museli do internačního tábora v Budějovicích. Jak jsme se později dozvěděli, bylo to tam velice zlé, pokud jde o chování Čechů vůči Němcům. A této zkušenosti jsme byli, jak maminka vždycky zdůrazňovala, zásluhou její šikovnosti ušetřeni. Místo toho jsme ve třech seděli v brzdařské budce dobytčího vagonu, který směřoval k Vídni, v ustavičném strachu, že někdo z nás usne a z vagonu vypadne. Tak jsem v létě 1945 opustila Čechy.
Sestřenice mého otce, u níž jsme ve Vídni hledali přístřeší, nebyla samozřejmě nijak nadšena, když před svými dveřmi našla zchudlé příbuzné z Budějovic. Kromě toho měla už plný dům. Jestli nám ale přece jen materiálně pomohla, nevím. Vím jen, že maminka začala velice brzy pracovat jako posluhovačka, a to nám zajistilo jakési existenční minimum.
Jako dítě mě ten zcela odlišný chaotický svět, do něhož jsem se teď dostala, velice fascinoval. Můj bratr nechodil do školy. Měl na mě dohlížet a denně mne tahal na ty nejstrašnější americké válečné filmy. Celé noci se mi o nich pak zdálo. Ale bída, nejistota, vědomí, že u tety nejsme vítáni, ale jen trpěni, ve mně zanechaly své stopy ve stálém pocitu ohrožení a vykořeněnosti. A v tomto směru se náš život ještě dlouho neměl uklidnit. Nevzpomínám si taky, že by byla maminka s námi o naší situaci kdy mluvila nebo nám něco vysvětlila. Ale to bylo v té době zřejmě obvyklé.
Protože jsme jako "říšští" Němci nedostávali potravinové lístky, usoudila maminka, že hůř se nám už dařit nemůže a přihlásila nás do transportu do Německa. Tak jsme se dostali do tábora ve Wegscheidu poblíž lázní Orb v Hesensku. Zakrátko jsme odtud byli přemístěni do vesnice a tam rozděleni po selských staveních. Vogelsberg byl - alespoň tenkrát - velice chudý kraj. Selská stavení tam sestávala většinou z jedné jizby, obytné kuchyně a nevytápěných komůrek na spaní pod střechou. A do té spodní jizby teď byli nastěhováni uprchlíci. Sedláci to prostě a jednoduše vzali na vědomí a chovali se podle toho, jací byli, buď lhostejně nebo přátelsky, když viděli, že uprchlíci jsou na tom ještě daleko hůř než oni sami. Ale byli mezi nimi i někteří zlí. My jsme měli vcelku štěstí.
Během dalších sedmi let jsme se ve vsi asi čtyřikrát stěhovali. Teprve potom jsme dostali v napůl rozpadlém stavení dva pokoje s vodou na chodbě, všechno příšerně primitivní.
Nucené ubytování v selských domech bylo míněno jen jako provizorium. Očekávalo se, že si uprchlíci postupně najdou v okolí práci i bydlení a odstěhují se. Ve většině případů tomu taky tak bylo. Moje maminka neměla žádné povolání a bylo jí už pětačtyřicet. A tak se z naší uprchlické existence stal trvalý stav. Zůstali jsme v místě, protože maminka prostě nevěděla, kam by s námi měla odejít a co by měla dělat. Vypomáhala při žních - jako žena z města to považovala za degradující - a pobírala svého druhu sociální podporu. Platili jsme za chudé lidi a já si vzpomínám na mnoho nedůstojných scén. Přišli k nám třeba naši domácí a upřímně nám nabízeli, že jim zbyl bramborový salát, jestli si jej nechceme vzít, jinak že ho hodí prasatům. Pro maminku to samozřejmě bylo strašné stát tak říkajíc v sociálním žebříčku rovnou před prasaty, ale co měla dělat? Musela to přijmout.
Ve srovnání s místními sedláky si moje maminka připadala jako něco lepšího, ale protože neměla před sebou žádnou životní perspektivu, začala se uchylovat do minulosti, do vzpomínek na náš bývalý život. Vyprávěla nám, jaká jsme byli v Budějovicích vážená rodina, v jakém blahobytu jsme žili, jakou měla garderobu a jaké drahocenné šperky a kolik měla "děvčat", jak se u nás říkalo služkám.
Totéž vyprávěla také místním sedlákům, ale ti jí sotva věřili. Neměla pro to ani žádné důkazy jako třeba fotografii. Nám vštěpovala, že chaos a provizorium, v němž teď žijeme, je něco přechodného a že do toho prostředí nepatříme.
Dnes mi připadá groteskní, že jedna z našich bývalých služek Franci Halaczeková, která se po válce uchytila někde v oblasti Allgäu a měla na tehdejší dobu slušný příjem, nás dlouho podporovala. Vím, že nám posílala balíčky a mně například darovala celou výbavu k prvnímu přijímání, látku na šaty, taštičku, zkrátka všecko.
V roce 1947 byl můj otec díky svému zranění předčasně propuštěn z ruského zajetí. Býval v Budějovicích advokátem a notářem. První světovou válku prodělal jako rakouský voják a jistě se cítil - jako ostatně celá naše rodina - spíš Rakušanem než Němcem. Po první válce studoval na německé univerzitě v Praze a do jeho advokátní kanceláře chodili jak Češi, tak Němci. Mluvil také plynně česky. Podle jeho různých výroků jsem usoudila, že sice nebyl žádný velký nacista, ale režimu se nicméně poslušně přizpůsobil. Po jeho smrti jsem našla dopisy a doklady, které mi ho ukázaly spíš jako člověka nepolitického, až naivního. Měl například až do března 1939 společnou praxi se svým židovským kolegou, před soudem hájil i Čechy proti Němcům a měl z toho s nacisty velké těžkosti. Po válce pak zase v Německu zastupoval jako soudní tlumočník mnoho Čechů.
Společenský úpadek naší rodiny byl dovršen rozvodem mých rodičů, přesněji řečeno jeho druhou fází. Jejich manželství bylo totiž rozvedeno už na konci války, ale protože všechny doklady zůstaly v Budějovicích nebo se ztratily, bylo třeba celou proceduru znovu zopakovat. Podle tehdejšího práva byl rozvod proveden z matčiny viny. To bylo pro ni, po tom všem, co už zažila, zvlášť pokořující, a proto se jej snažila, a to jak před námi dětmi, tak před svým okolím, zatajit. Vzpomínám si, jak jsem trpěla, když se ve škole jednou do roka sepisovaly osobní údaje. Nejhůř jsme na tom ve třídě byly dvě: jedna spolužačka nemanželského původu a já. Já jsem musela vždycky říct: rodiče rozvedeni a ona: otec neznámý.
Když se v roce 1947 u nás objevil otec, byl to pro mne neznámý člověk. Ale choval se ke mně velice mile, a tak se mezi námi vyvinul silný vztah. Pobyl u nás jen krátce a odstěhoval se do Frankfurtu. Začínal úplně znova. Nebyl to člověk, který se s lítostí ohlíží do minulosti, ale který se dívá dopředu. Že ovšem tu a tam pomyslel na návrat do Budějovic, bych nevyloučila. To mu nebránilo založit si novou existenci. Ve dvoupokojovém bytě ve Frankfurtu si hned otevřel advokátní kancelář a v roce 1952 se znovu oženil. Ale ten zlom ve svém životě už nikdy docela nepřekonal. Tím váženým advokátem se širokou klientelou jako v Budějovicích se už ve Frankfurtu nestal. Po jeho smrti jsem se od své nevlastní matky dozvěděla, jak velice ze začátku trpěl svým vykořeněním.
Když člověk žije v prostředí, v němž postrádá nejzákladnější věci, a přitom se mu neustále vypráví o bývalém přepychu, krásném zařízení a porcelánu značky Rosenthal, musí to na něho samozřejmě zapůsobit. Já jsem ale brzy postřehla i ten protiklad. Ať už to bylo sebekrásnější, teď mi to nic nepomůže, naopak to ještě víc zvýrazňuje mou nynější ubohost. Za daleko správnější bych byla považovala, kdyby matka řekla: Škoda toho všeho, ale teď se musíme snažit, aby se nám zase dařilo lépe. A tak jsem poměrně záhy pochopila, že se z toho prostředí musím dostat, jinak mne stáhne dolů. Bylo mi sice líto, že moje maminka uvázla v pohledu do minulosti, ale já už nemohla dále snášet, jak každý náš hovor nakonec vyústil v chválu minulého, ani to věčné brblání a nadnášení se nad lidi, kteří nás koneckonců docela dobře přijali. Chtěla jsem zkrátka pryč. Když mi bylo šestnáct, odstěhovala jsem se k otci do Frankfurtu.
Když se mi tam o dva, tři roky později dostaly do rukou první knížky o národním socialismu, bylo to pro mně jako zjevení. Začala jsem chápat politické souvislosti. Poprvé jsem se dozvěděla, že odsun nebylo žádné nedopatření a že návrat není možný. Začala jsem nesouhlasit se svými rodiči a odporovat jim a nakonec jsem vůbec odmítala se o naší minulosti a rodinné historii bavit. Nechtěla jsem nic slyšet o našem minulém životě a nechtěla jsem už mít nic ani s naší širší rodinou společného. V tom mne jen utvrdily příležitostné kontakty s jejími členy, kteří podle mě zastávali velice pravicové, ne-li přímo reakční názory.
Můj otec mne občas brával také na sudetoněmecká setkání. Připadala mi hrozná. Ale někteří moji příbuzní, dokonce bratranci a sestřenice v mém věku, se jich zúčastňovali a někteří to dělají dodnes. Hrozné pro mě bylo, že se tam jen naříkalo nad utrpěným bezprávím, aniž se někdo ptal po příčinách. Nepříjemné mi také bylo, když mi moje sestřenice vyprávěla, jak plakala před naším budějovickým domem a byla přitom plná zloby. Tím nechci říci, že pokládám za správné, aby byli lidé vyháněni ze svých domovů. Je mi líto, že náš dům nám už nepatří. Pokouším se ale pochopit, proč jsme o něj přišli. Že jsme to byli my, které to postihlo, je jedna věc. Já jsem se ale vždycky napříště snažila vidět odsun v jeho objektivním politickém kontextu.
Ne, neplakala jsem, když jsem před třemi lety poprvé stála zase v Budějovicích. Ptám se sama sebe, co mě ve čtyřiceti letech přimělo k tomu, abych tam jela, ale také, proč jsem s tím otálela tak dlouho. Možná, že jsem v sobě nemohla srovnat všechny ony protiklady. Na jedné straně rodinou šířená svatozář kolem budějovické domoviny, naříkání a sebelítost, na straně druhé historické reality. Asi jsem to odkládala tak dlouho proto, že jsem tam za žádných okolností nechtěla jet ze sentimentálních důvodů. Nemohu ale vyloučit, že emoce v tom hrály také svou roli.
Má cesta do minulosti začala dobrodružně. V průběhu podnikového výletu do Prahy jsme se ještě s jedním kolegou, který také hledal minulost, odtrhli od naší skupiny, najali si taxi a rozjeli se do Budějovic. Taxikář byl muž v mém věku. Uvažovala jsem, co si asi tak myslí. Nemluvil dobře německy, ale přece jen dost dobře na to, aby pochopil, že má co dělat se dvěma Němci, kteří se vracejí tam, odkud v roce 1945 odešli. Choval se ale docela normálně, neplival na nás ani nám nenadával. Nevím, co jsem si představovala. Pravděpodobně jsem čekala, že se něco takového stane. Ale nestalo se nic. Vždyť už to taky bylo čtyřicet let!
Před Budějovicemi se před námi najednou objevila Hluboká, místo, na které jsem si tak pamatovala. Muselo to být někdy v roce 1944, kdy jsem tam byla s tatínkem na výletě. Tenkrát jsem byla velice pyšná na jeho uniformu. Teď po čtyřiceti letech se zámek zase přede mnou objevil a já jsem si mohla říct, tam jsi jednou byla a byly to dobré časy. A najednou jsem cítila velké pohnutí.
Stejně bylo i v Budějovicích samotných. Optika byla trochu posunutá, ale jinak bylo všechno jako dřív, jen trochu menší než ve vzpomínce. Cesta z našeho domu až na náměstí byla pro čtyřleté dítě něco jako malý výlet, teď to bylo jenom pár minut. Ulice i celý obraz města se nezměnily, jen náměstíčko před naším domem bylo přebudováno a naše zahrada už také neexistovala. Ale most přes řeku tady ještě byl a také budova, kterou jsme nazývali Německý dům, ještě stála. Všechny stopy, které jsem měla v paměti, udržované vyprávěním rodičů. Teď jsem je znovu našla jako realitu. A najednou se mi zdálo, že se ke mně vrátila má minulost.
Od té doby se mi vede líp. Měla jsem vždycky takový nepříjemný pocit, že mi na začátku mé biografie něco chybí. Bylo potřeba, abych viděla ta místa, kde se odehrály první kroky mého života. Napřed mne to trochu zmátlo. Pak jsem pochopila, že to není jenom zeměpis. Rozhodující je stanout na místě, kde se v každé vzpomínce, v každém vyprávění konkretizoval život právě této rodiny, před tím velkým starým domem. A vědět a přijímat, že v něm teď bydlí jiní lidé. V okamžiku jsem pochopila, jak mi to chybělo.
Dřív mi dělalo těžkosti říct, odkud pocházím. Vždycky jsem se snažila, abych to nemusela blíže popisovat. Když jsem řekla, že pocházím z Budějovic, nevěděl nikdo, kde to je; říct, že pocházím z Čech, mi připadalo skoro revanšistické; a říct, že jsem se narodila v Československu, by zase znamenalo, že nejsem Němka. Většinou jsem místo narození zamlčela a řekla, že jsem vyrostla v Hesensku. "Das hört man aber nicht an Ihrer Sprache," (tj. "Na vaší řeči to ale není poznat,") slyšela jsem pak často. "Ich habe lange in München gelebt," (tj. "Dlouho jsem žila v Mnichově,") vymlouvala jsem se, "und daher spreche ich so." (tj. "proto tak mluvím.") Myslím si ale, že můj rakouský a jihoněmecký akcent pochází spíš od mých rodičů a že jsem si jej osvojila ze sympatie.
Jakmile někdo tím akcentem promluví, mám hned pocit jakési důvěrnosti. Mám velice dobrou přítelkyni, která pochází také z Čech, a když jsme spolu, někdy už po pár větách mluvím zase v našem dialektu a cítíme se přitom ohromně dobře. Stejně ráda mám, když maminka spustí svou varnsdorfštinou nebo když tatínek občas řekl několik českých vět. Ráda jsem ho poslouchala, i když jsem nerozuměla ani slovo.
Občas přemýšlím o tom, jak by se byl můj život asi utvářel, kdyby nebylo došlo ke zlomu v roce 1945. Nevím, jestli bych se byla dokázala vymanit ze všech těch nároků kladených na mladou dívku budějovickým rodinným klanem. Pravděpodobně bych byl reagovala pasívně a šla cestou, která byla dívkám mé společenské vrstvy předurčena: vdala bych se, měla děti, byla matkou a paní domu. Vykořenění ve mně mobilizovalo mnoho sil. Chtěla jsem se vymanit z tísnivé bídy našeho provizoria, osvobodit se od určitého způsobu vykládání minulosti. Chtěla jsem, aby se mi dařilo dobře i hmotně. Chtěla jsem se prosadit a mít povolání, kterým bych získala společenskou prestiž. Toho všeho jsem dosáhla. A tak si myslím, že to vše bylo pro mne nakonec pozitivní. Zlom v mém životě samozřejmě zůstává, ale já jsem se naučila s ním žít.
Odsunuté vzpomínky: z vyprávění mých sudetoněmeckých generačních vrstevníků (1993), s. 64-72
V knize "Odsunuté vzpomínky", která podle její editorky a autorky úvodu k ní Aleny Wagnerové vznikla právě z podnětu Eriky Stegmannové, je vedle tohoto jejího literárně docela brilantního textu otištěn na následujících stranách 73-80 rovněž hodnotný text jiný, a to pod titulem "Já také pocházím z Budějovic", začínající větou: "Dokonce ze stejné rodiny.". To je ovšem matoucí a nepřesné. Zatímco Erika Stegmannová si dívčí jméno ponechala, Margarethe Hampelová, zastoupená i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže, sice měla před svatbou příjmení totéž, ale jako dcera jiného otce z rodu Stegmannových. O to zajímavější je ovšem různost pohledů obou sestřenic, jejichž otcové Otto Stegmann (ten má rovněž samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže) a Fritz Stegmann byli bratry, tedy syny téhož otce Josefa Stegmanna (1853-1915) a jeho ženy Emerenzie, roz. Metzeové /1867-1937). Praděd Eriky a Margarethe Johann Stegmann (*18. dubna 1823, †5. června 1905), který se v Českých Budějovicích (v textu se přívlastek "České" neobjevuje) narodil i zemřel, byl v letech 1884-1887 starostou města (i s podobiznou viz Encyklopedie Českých Budějovic). To on (nikoli Eričin dědeček Johann Stegmann mladší, jak ona v textu mylně uvádí), založil už v roce 1847 firmu Johann Stegmann und Söhne na výrobu kovového zboží a vedl ji až do roku 1881. List "Budweiser Zeitung" ze 4. září roku 1940 uvádí datum narození Eriky Stegmannové jen rozmezím dat 19. a 25. srpna, vím však díky archiváři Dr. Jiřímu Cukrovi podle protektorátní policejní přihlášky matčiny, že její dcera přišla na svět už 18. srpna 1940 v domě čp. 197 (označen je v jejím textu jako "teplé hnízdo" a slovo "bezpečí/ /v originále "die Verborgenheit"/, je výrazem, který kdysi vyhrál anketu o slovo v němčině nejkrásnější), kde po přestavbách dnes sídlí jihočeský Krajský úřad, naproti němu pak přes dnešní Lidickou (dříve Lineckou) ulici Jihočeská vědecká knihovna v prostoru, dříve pojmenovaném Wilsonovo náměstí, za protektorátu (o tom v textu kupodivu nepadne ani slovo) pak "Hermann-Göring-Platz" (v textu čteme "náměstíčko před naším domem bylo přebudováno", v originále "umgebildet", stálo tam tenkrát ještě před naším knihovnickým "záborem" MDRH, tj. Muzeum dělnického revolučního hnutí s balvanem coby pěstí proletariátu). Most přes řeku Malši k někdejšímu Německému domu (později zvanému i "Stalinův dům" a "Dům armády") je ovšem až z roku 1954 (byl tenkrát nazván "Dimitrovův", nyní znám jako "Krumlovský most"), ten starý kovový "Zlatý" vede k divadlu. Erika měla dva starší sourozence, byli to bratři Otto (*8. září 1928) a Ulrich (*12. července 1931). K jejímu vyjádření o vlastním původu z knihy, která původně vyšla v německém originálu roku 1990 v nakladatelství Kiepenheuer & Witsch (Erika Stegmannová byla tehdy jeho lektorkou pro obor literatury faktu) a jejíž název v německém originále zněl "1945 waren sie Kinder : Flucht und Vertreibung im Leben einer Generation" a jejíž české přetlumočení, nikoli mé, přebírám téměř beze změny (jen třeba namísto "blížeji" píšu "blíže", namísto "v brzdařském domečku dobytčího vagonu" uvádím "v brzdařské budce dobytčího vagonu", namísto "odsun" bych výraz "Vertreibung" asi přeložil spíše jako "vyhnání" a Hluboká /byl to prý 1944 "ein gute Zeit", v překladu "dobré časy"!/ je v originále psána "Frauenburg" namísto Frauenberg), sotva co významného dokážu dodat. Snad jen to, že mužem Eriky Stegmannové se stal významný autor knižních titulů o novějších německých dějinách Erhard Klöss (1931-2011), na jehož parte je psána jménem Erika Stegmann-Klöss. Na manželově adrese v Kolíně nad Rýnem vedla, pokud vím, i po jeho skonu literární agenturu "Autorinnen-Agentur". V krajanských časopisech jsem na její jméno nikde nenarazil, to ovšem neznamená, že jejími krajany nejsme i my všichni tady na jihu Čech. Jen to teplé hnízdo se zahradou za Krajským úřadem si jaksi neumím představit.
- - - - -
* České Budějovice / Benešov nad Černou
