LADISLAV STEHLÍK
Gotické Madony
Tvář Madon a světic této jihočeské gotiky má výraz, který jim mohl vdechnout jen jakousi českou duší nadaný či s ní nějak spřízněný mistr. Tvůrčí postup se asi mohl a musel zpočátku opírat o výdobytky umělců cizích, jejich cit však se mohl sytit výhradně z pramenů, vyvěrajících z duchovní a psychické živné půdy země a lidu.
V rovinaté krajině s prostorově bohatými zrcadly rybničních hladin uchovává naše oko v záhybech splývající vertikálu Mariina roucha. Ta vertikála chvíli stoupá k nebeské modři,
chvíli se noří do čarovné vodní hladiny. Vždy bude zůstávat jako jakási líbezná vzpomínka na vesnu této krajiny, její půvab a zamyšlenou snivost, spolu se svérázem, na němž trvá lidské plémě, střežící svůj charakter, tradice a duchovní odkaz předků a vykazující ve zdejších chrámech mnohočetné svědectví mariánského kultu někdejších dob.
P.S. Rok 1958, kdy vyšla kniha s tímto textem (zde jde o pouhý překlad jeho závěru; anglická verze vyšla pod názvem (A Book of Madonnas) souběžně s týmž Stehlíkovým úvodem v překladu Iris Urwin-Lewitové /1916-2008/), byl i rokem úspěchu československého pavilonu na Světové výstavě v Bruselu. Tzv. Sjezd socialistické kultury v roce následujícím a vznik ČSSR jako údajné dovršení výstavby socialismu roku 1960 spolu s ateistickou kampaní řízenou ÚV KSČ byl koncem nadějí, stejně jako dvacetiletá sovětská okupace po roce 1968, jejíhož konce se Ladislav Stehlík nedožil. Zemřel 11. září roku 1987 v Praze.
Možná se někdo podiví, co tu hledá ten autor jménem spíše upomínající na Raisovy "Zapadlé vlastence", ostatně dlouholetým působením opravdu učitel v Myslívi na Klatovsku, ale on nejen hojně psal o Šumavě, ale pod německým úvodem knihy "Gotische Madonnen" je přímo podepsán. Ačkoli do němčiny český Stehlíkův originál přetlumočil Pavel Eisner (1889-1958), nelze pominout vazbu samotného tématu "krásných Madon" s německým a rakouským sousedstvím (většina z nich byla po "odsunu" německých obyvatel Šumavy svezena do Akšovy jihočeské galerie v Hluboké nad Vltavou). Stehlík, který oslavil v protektorátním ještě roce 1944 jihočeské Madony citově vroucí básnickou sbírkou včetně té krumlovské tehdy v nacistickém záboru (a to samé sošky ve Vídni, jakož i celé jazykově převážně německé Šumavy) v úvodu sám připomíná, že otec "největšího Čecha", Otce vlasti Karla IV. je "deutschstämmig" a my víme, že milovanou Karlovu matku Elišku Přemyslovnu porodila v necelých 21 letech Guta Habsburská. Když je v textu řeč o "české duši" řezbářů těch neskutečných gotických artefaktů, svezených ostatně z jihočeských vsí, postižených po druhé světové válce vyhnáním jejich německých obyvatel, musí být připomenuty i chiliastické husitské houfy, obcházející v obrazoboreckém zápalu rožmberská panství a jen zázrakem minuvší tolikeré tamní sošky Božské Matky. Ti fanatici zániku měli také "českou duši". O její rozpolcenosti ostatně svědčí samotný životopis Ladislava Stehlíka. Přišel na svět v Bělčicích (okr. Strakonice) 10 kilometrů na sever od Blatné v drobném hospodářství, které vedle krejčovského řemesla provozoval otec Karel (*30. dubna 1881 v Bělčicích čp. 36 /křtil ho 1. května zdejší farář František Mrazík/, †18. února 1953 v Plzni) se svou ženou Marií, roz. Slaninovou (*22. března 1883 ve Vrbně čp. 57 /křtil ji den nato v Kadově farář Antonín Jůzek/, † roku 1953 v Plzni jako její muž). Chlapcovými prarodiči z matčiny strany otcovy strany byli rybniční hajný Karel Slanina, syn hajného Josefa Slaniny s jeho ženou Marií, roz. Zýkovou z Hornosína, a Johanna (tak psáno v matrice), dcera Matěje Kočího, domkáře v Bělčicích a jeho ženy Marie, roz. Vondrákové z Královy Lhoty na hejtmanství Milevsko. Z otcovy strany to byl děd Jan Stehlík, syn domkáře z Bělčic už tehdy na čp. 36 Václava Stehlíka a Marie, roz. Mrzílkové rovněž z Bělčic, a Anny, dcery Jakuba Leksy z Pročevil a jeho ženy Marie ze Vševil. Děd Karel Slanina působil jako hajný na rybníce Velký Ostrý na východ od Vrbna. Je pozoruhodné, že oba Ladislavovi rodiče vystoupili roku 1920 z katolické církve (v rodině přetrvával kult Žižkův) a zůstali podle záznamů v matrice husitskými bezvěrci (jaký pojmový paradox!) i nadále. Maminka si na věno našetřila sedmi lety služby v USA, nacož zřejmě často i se synem vzpomínala. Po vychození obecné školy v Bělčicích absolvoval její syn měšťanku v Blatné a pak učitelský ústav v Příbrami (některé prameny situují Bělčice na Příbramsko) pod významným mariánským poutním místem Svatá Hora, kam kdysi putovávala ze Šumavy i bavorského a rakouského sousedství početná německá procesí. V letech 1930-1945 učil v Myslívi u Nepomuka (stačí porovnat českou a německou stranu serveru Wikipedie o obci, z níž jen toliko v němčině se lze dozvědět, že myslívský kostel Nanebevzetí Panny Marie odkazuje na kolonizaci širokého okolí cisterciáky z bavorského Ebrachu už ve 12. století a po vypálení kláštera v Nepomuku husity roku 1420 skrýval zřejmě jako nějaká pevnost mnichy odtud i se vzácnými církevními relikviemi) a tam zřejmě nejen našel svou budoucí ženu Aloisii Lukešovou a narodila se jim po svatbě 26. srpna 1933 v Březových Horách i dcera Blanka, nýbrž začala tu zřejmě už za války vznikat kniha "Země zamyšlená" (první vydání o jednom svazku 1947, druhé o dvou svazcích o deset let později a 3. díl "Šumava" přibyl roku 1970). Byla prý inspirována Pausániovou "Cestou po Řecku", má však četné obdoby, co se jižních Čech a Šumavy týče, např. v knize Johanny von Herzogenbergové (zastoupené i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže) "Zwischen Donau und Moldau" (1968), která se prý původně měla jmenovat "Der Böhmerwald von beiden Seiten", tj. česky Šumava z obou stran, že však ten název tehdy neprošel pro údajnou "politickou nekorektnost". Takové politické nekorektnosti se Ladislav Stehlík zřejmě dokázal vyhnout i za politických režimů poválečného Československa. V roce 1945 mu poskytl pražský byt František Halas (který ovšem přežil komunistický puč jen o rok a několik měsíců). První vydání díla končí oslavným vyznáním "Prezidentu Budovateli" Edvardu Benešovi (ten přežil "vítězný"únor také jen o půl roku), další vydání bohužel málo šetří úlitbami vůči novému "bolševickému" režimu. Přátelstvím s Rudolfem Kalčíkem si Stehlík zřejmě pojišťoval přízeň Pohraniční stráže, jako mu jinak zejména noclehy na katolických farách usnadňovaly putování po kraji. V padesátých letech byl také vězněn jeho bratr Karel, četnický strážmistr, a opatrnost byla do jisté míry pochopitelná. Přes titul "zasloužilého umělce" se spisovatelovo uznání komunistickou mocí nedostalo. V roce 1997 se v českobudějovické vědecké knihovně k 10. výročí Stehlíkova úmrtí konala výstava, na níž se autor těchto řádek, který si dokonce vytvořil rejstřík ke 3 dílům "Země zamyšlené", dnes od jiných autorů dostupný na webu Země zamyšlená, podílel a od té doby visí nad jeho skládacím ložem (má značku "Kašpárek") u po dlouhá léta zahřívaného počítače, na němž vznikají překlady a texty Kohoutího kříže, spisovatelova kolorovaná kresba rodné překladatelovy "Soběslavě" jako dar Dr. Blanky Stehlíkové. Je těžko přecenit vliv, jaký měla na soběslavského maturanta z roku 1957 v témže roce vydaná dvojdílná "Země zamyšlená" na jeho neomalený pozdější záměr napravit "vlastenecky" omezený její rádius, sotva bohužel omluvitelný nelíčenou Stehlíkovou láskou k rodné zemi. Tu chovají, a často se silou větší než my Češi české mateřštiny, tragicky vyhnaní obyvatelé "Země zamyšlené", nositelé druhého kdysi zemského jazyka.
- - - - -
* Bělčice / † Praha / † † Bělčice
