JOHANN BAPTIST STEINBRENER
Ubohý lide...!
Ubohý lide, kterému je podávána taková duševní potrava! Kalendář má přece nejenom poučovat, ale také obveselovat, má obsahovat vážné i veselé události, má pro každého v domě i v rodině něco přinést, má být pravým domácím a rodinným přítelem. Ale takové kalendáře bohužel nejsou až dosud nikde k dostání! A což, nebylo by možno takové kalendáře pro lid vydávat? Ano, možné by to bylo, ale ty to nedokážeš, na to jsi příliš slabý! (v originále "dazu bist Du zu schwach!" - pozn. překl.)
Gedenkblätter gewidmet von der Firma J. Steinbrener aus Anlass ihre 75jähriges Bestehens (1930), s. 12
M. Lukeš, Tiskárny na Šumavě a trochu z historie (2007), s. 17-18
Takto neprávem malomyslně uvažoval (zde používám až na poslední větu překladu Miloslava Lukeše z knihy, vyšlé ve Vimperku roku 2007) budoucí šumavský "Kalendermann" Johann Steinbrener, když se jako skromný knihvazač a prodejce na vesnických jarmarcích marně pokoušel udat několik kalendářů ve svém stánku na trhu v Kunžvartu (německy Kuschwarda, dnešní Strážný) a jeden chalupník ze dnes zcela zaniklého Cázova (německy Zassau, česky i Zasov), který nerozuměl nějakému textu o "Farbenharmonie" v jednom z nabízených výtisků (napadala ho jen "a Zugharmonie", tj. "tahací harmonika"), odešel nespokojen s prázdnou. Myšlenka vydávat čtivo lidem blízké Steinbrenera už neopustila. Na podzim roku 1873 započaly práce na přípravě kalendářů. rok nato opustily první z nich tiskárnu a na rok 1875 bylo vytištěno prvních 8 tisíc ve třech typech, a to "Gemütliche Erzähler, grosser Haus- und Familienkalender". "Grosse Marienkalender" a "Kalender für Zeit und Ewigkeit". Tato první sada se vyprodala do konce roku 1874 a počty rostly: do roku 1880 to bylo 222 tisíc výtisků, do roku 1900 8 milionů 15 tisíc a do roku 1930 34 milionů 486 tisíc. Nejvíc souběžných jazykových verzí, tedy 9, měl Velký a Malý mariánský kalendář (z nich v češtině plynule 1879-1937!). Německá verze byla roku 1938 v celé nacistické říši zabavena ("Feierabend Kalender" a "Hausschatz Kalender" vycházely přesto v "říšském" už Vimperku až do roku 1943), roku 1945 byla vimperská firma vyvlastněna a moje dcera byla počátkem roku 2004 svědkyní odvozu tiskařského strojního vybavení z Vimperka do Českého Těšína, když firma Finidr vzdala pokus o oživení zdejší tradice. Ta začala pod Steinbrenerovým vedením v roce 1870 zakoupením prvních strojů a založením samostatného nakladatelství modlitebních knih (dosáhly během let 30 jazykových mutací, měly postupně 500 druhů a prodalo se jich do roku 1930 100 milionů výtisků /ještě roku 1937, naposledy za celistvé republiky to bylo ročně 5 milionů výtisků, z toho 91 procent na export/), to ani nemluvě o miniaturních koránech s lupou, které se později vyvážely i z komunistického Československa), pět let nato i zrodem "Kalender-Verlag". To bylo jejich zakladateli 35 let. Narodil se ve Vimperku v domě čp. 3 (byl zván "Elefantenhaus", roku 1855 tu Johann Steinbrener otevřel svůj obchod, v roce 1861 dům vyhořel a na fasádě poté obnoveného je dnes umístěna pamětní deska) dne 17. července 1835 měšťanu Thomasi Steinbrennerovi, ještě se dvěma "nn" (synovi zedníka Kaspara Steinbrennera z Vimperka čp. 92 a Theresie, roz. Holzingerové z Křesanova /Kresane, od roku 1971 část města Vimperk/), a jeho ženě Anně Marii, nemanželské dceři Marthy, roz. Steberové z bavorského Waldkirchenu. Dne 16. října 1860 se Johann Baptist Steinbrenner ve Vimperku oženil (ještě v oddací matrice psán se dvěma "nn") s Annou Karolinou Daneschovou ("recte Sebera" stojí psáno v matrice), dcerou vrátného (v matrice "Thorwärter") na vimperském zámku Mathäuse Danesche (recte Sebera) a Marie, roz. Sigmundové, chalupníkovy dcery ("Chalupperstochter") z Křenovic u Dubného (v matrice "Křenowitz Hft. Frauenberg", tj. Křenovice, panství Hluboká nad Vltavou). Anna Karolina se narodila na vimperském zámku ("Schlossbezirk Nr. 1") dne 6. července roku 1838 a byla velice činnou manželovou spolupracovnicí v obchodním podnikání. Když list "Budweiser Zeitung" roku 1929 vzpomněl 20. výročí "Kalendermannova" skonu (v 73 letech na stařecký marasmus) dne 6. května 1909 ve Vimperku čp. 3 (úmrtní matrika neopomněla /v němčině ovšem/ nebožtíkovy tituly "rytíř řádu Františka Josefa, rytíř papežského řádu sv. Silvestra /va roky po jeho smrtil udělil papež Pius X. roku 1911 jeho nástupcům titul "Verleger des Heiligen Apostolischen Stuhles"/, čestný občan města Vimperka, majitel c.k. dvorní knihtiskárny ve Vimperku") uvádí už ženino dívčí příjmení v podobě "Sewera", jejího muže pak označuje za "tvořivého génia" ("ein schöpferisches Genius"), velikána vzešlého z řemeslného stavu. O to podivnější je mlčení v době samého Steinbrenerova úmrtí, kdy jsem zaznamenal jen větší nekrolog ve vídeňském odborném časopise "Buchdrucker Zeitung". Píšu ty řádky ve dnech, kdy byla v Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích zahájena v roce 110. výročí "Kalendermannova" skonu výstava "Johann Steinbrener - příběh vimperského knihtisku", mezi jejímiž exponáty figuruje i Cena Johanna Steinbrenera udělená v soutěži "Šumava Litera" Kohoutímu kříži za "mimořádný přínos šumavské literatuře". Na pozvánce k vernisáži vidím Steinbrenerovo heslo česky znějící "Mým polem je svět" (německy "Allzeit voran. Mein Feld ist die Welt") s lodí, mající na čelní plachtě iniciály "J. S." a plující pro "ubohý lid" pod hvězdnatou noční oblohou. Jako by tušil, že Šumava je všude. Kéž i nám, které oslovil rovněž oním "Du armes Volk", duje sedmero větrů jako kdysi jemu ke starobylé kalendářové cti a v narůstající venkovanské přízni pro čas i pro věčnost!
- - - - -
* Vimperk / † † † Vimperk
