WALTER STINI
Ve spaní
Když tak nějaká rezolutní selka usedla na místo v čekárně a vedle ní děvče se šátkem na hlavě staženým hluboko do tváře a s pohledem skloněným k podlaze dolů, obvykle jsem už věděl, jak bude znít konečná diagnóza.
To se jednou zase objevila taková činorodá matka a její osmnáctiletá dcera. Ta neutrousila slova, o to řečnější byla ovšem panímáma. Spustila pěkně německy v místním dialektu: "To bylo teda takhle vo prvních senách (v originále "also im Heugert" /u jedné z autorek zastoupených na stránkách Kohoutího kříže, jmenovitě u Gisely Genschové, je v jejím dokumentárním románě "Das Bautnerhaus" výraz "Heugert" přímo vysvětlen jako "der 1. Heumahd", tj. první seč /senoseč/ počátkem června, kterou se sklízejí louky v květu a v nejlepší kvalitě, když už je po starém seně na půdě chalupy prázdno - pozn. překl.), bylo pěkný vedro, vlezla do potoka a holt se jí zarazily měsíčky, no a teď ničehož nic nejí, jen samý kyselý věci (v originále "near lauter sauri Sochn" - pozn. překl.) a musí chodí poráde zvracet (v originále "und brechn tuat ’s a" - pozn. překl.), i když jí tlačí jenom prázdnej žaludek." Po prohlídce povídám matce, aby si nedělala žádné starosti, ta "nemoc" přece povede jen k tomu, že za pět měsíců bude tlačit kočárek a v něm dceřino děcko. Hnedka mi nerozuměla, ale pak jí svitlo: "Tak todle si dělala!" (v originále "Sou, do host tou!" - pozn. překl.) - A ta malá zpod šátku: "Jářku, mámo, to se mně muselo stát zrouna ve spaní!" (v originále "Mei, Muatta, dös muass ma grod im Schof passiert sa!" - pozn. překl.)
Böhmerwäldler Heimatbrief, 1995, s. 540
Slovníček: Heugert=první senoseč, sauri Sochn=kyselý věci, brechn tuat ’s a= chodí zvracet, do host tou!=tos dělala!, mei, Muatta=jářku, mámo, grod im Schof=zrovna při (ve) spaní.
Takhle to podle přepisu v krajanském měsíčníku vyprávěl veselý pan primář prachatického špitálu při dobré chvilce. Tím primářem se stal roku 1922, kdy zemřel jeho otec a první lékař ve vedení oné instituce, otevřené 30. prosince roku 1905 Anton Stini, zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže. To bylo ovšem synovi teprve necelých 11 let. Narodil se totiž 15. ledna 1894 v Lukově (německy Großlukow, Groß Lukau či Lukow) u Holešova, kam si hrabě Seilern (celým jménem Franz Josef Maria von Seilern und Aspang /1859-1919/ z rakouského rodu původem z Flander) pozval spolehlivého gynekologa, poněvadž jeho první žena Ilona (Helene), roz. von Wenckheim (1860-1883), zemřela měsíc po porodu (druhou ženou hraběte se stala Sarolta /Charlotte/, roz. von Wenckheim /1860-1946/, Ilonina sestra). Tak se Walterův otec ocitl na Seilernově panství a přivedl si sem po svatbě i svou manželku Idu, roz. Kerschbaumovou, Waltherovu matku. Jejich syn studoval medicínu rovněž ve Vídni. Jako student sloužil v první světové válce u maltézského pomocného vlaku. Po smrti svého otce převzal jeho praxi. Se svou ženou Niny bydleli v přízemí prachatického domu Na Zlaté stezce. Walther poznal Niny (/*15. června 1899 ve Vídni, její dívčí jméno znělo Alexandrine Prschikal /Przikal/) za svých vídeňských časů. Alexandrine byla už jako děcko fascinována klobouky. Vyučila se později modistkou v salonu "Susanne" ve vídeňském 1. okrese, beze mzdy, nemocenského pojištění a nároku na dovolenou. Obsluhovány však byly "feine Häuser", tj. "lepší domy". Tak přinesla Alexandrine klobouk i arcivévodkyni, rozuměj Žofii z Hohenbergu, roz. Chotkové, před její cestou do Sarajeva, kde byla zavražděna se svým mužem Františkem Ferdinandem d’Este. Niny si vedla v práci velice zručně. Poněvadž se však z návštěv svých zákazníků vracela často domů pozdě, umístil ji její otec do jiného, prostšího salonu. Bylo jí čtrnáct let, když otec Prschikal (Przikal) skonal, jedna její mladší sestra zemřela v sirotčinci, poněvadž ovdovělá matka byla neschopná vyrovnat se životním úkolům. S jednou přítelkyní si Niny později dokázala vybudovat malý vlastní salon. Prachatické časy považovala Niny za nejkrásnější období svého života, ačkoli její manžel pil a vedl život podle osobních zálib (lov, rybaření atd.). MUDr. Stini měl velký smysl pro humor a v knize Waltera Schwarze, zastoupeného i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže, vyšlé roku 1960 pod titulem "Lachendes Heimatland", je zastoupen hned vícekrát. Jeho síla jako lékaře spočívala v diagnóze. Měl přirozený talent a jemný hmat v konečcích prstů. V nejistých případech býval zván ke konzultaci a obvykle se nemýlil. Po vysídlení se Walther a Niny Stiniovi usadili v Münchsmünsteru u dolnobavorského Abensbergu, kde si koncem čtyřicátých nebo počátkem padesátých let postavili malý domek. Walther Stini skonal dne 17. února roku 1957 a byl dva dny nato pochován na městském hřbitově v Ingolstadtu. Niny zůstala v domku ještě dlouho, než začátkem osmdesátých let po zprostředkování Ulfovy vdovy Annemarie Forstové, vdovy po Ulfu Forstovi (od jehož bratra Reinharda Forsta, majícího i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže, máme většinu životopisných informací i o rodu Stiniových), přesídlila do domova seniorů Sankt Michael v bavorském Chamu, kde také zemřela ve věku nedožitých 90 let 7. února roku 1989.
- - - - -
* Lukov / Prachatice / † Münchsmünster (BY) / † † Ingolstadt (BY)
