JULIUS STRNADT

Kraj dál na sever od Dunaje a pečeť Vítkova

Nezměrný les na severu, zvaný obecně Nordwald, směrem k Dunaji také označovaný jako Pasovský les (Passauerwald) a jako Böhmerwald (Český les, Šumava) potom dál i na východ (autor tu v poznámce pod čarou cituje z celního nařízení z roku 904 i latinská označení "silva patavia" a "silva Boemica" pro dnešní Bavorský les a Šumavu - pozn. překl.) se hustými porosty rozkládal mezi Čechami a Bavorskem; jen ojedinělé soumarské cesty, tu přes Lobenfeld, tam okolím Freistadtu zprostředkovávaly spojení mezi oběma zeměmi. Na pevné zemské hranice se nedalo pomyslet. Každá z obou zemí chápala les na své straně jako k ní samé příslušející bez nějakého vymezení; z jihu viděno tedy od ústí menších říčních toků do Dunaje až tam, kde se uskupují při svých prameništích v místech zvaných i "Zwiseln" při tom severním lese, v něm samém dál však bez nějakého dojednaného značení.

P.S. Citace představuje začátek třetí kapitoly knihy Das Land im Norden der Donau. Následující úryvek je z kapitoly sedmé o vstupu Vítkovců (Rožmberků) na historickou scénu:

...
Reprodukce pečeti Vítka z Přícu (von Perchyc) na listině z Orlíka nad Vltavou (Worlik) datované rokem 1220 a určené klášteru v Milevsku (Mühlhausen), jak je publikována v "Mitteilungen des Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen", vyšla příliš tmavě, abychom z ní mohli s jistotou vyčíst všechny litery nápisu okraje. Laskavostí ředitele knížecího schwarzenberského ústředního archívu A. Möratha bylo umožněno autorovi tohoto článku prohlédnout si zobrazení listiny a pečeti, jak bylo pořízeno ve světle hnědém tónu pro potřebu archívu krumlovského. S ohledem na své vysoké stáří je pečeť relativně velice dobře zachovalá. S veškerou zřetelností, jakou si jen možno přát, lze rozeznat následující písmena:
.:. WITKOS . DE . PL . N . . . N . ERC. To písmeno S za Witko je méně výrazné, písmenem D prochází pak rýha v pečetním vosku, písmena E a PL jsou zcela zřetelné, písmeno na vrcholu pečeti je pro zvýšené úpatí erbovní figury, kterou je pětilistá růže ve štítě, nezřetelné a vychýlené z téže příčiny trochu napravo, mělo by ale představovat A. N za ním je zcela určité, pak následuje mezera dostačující pro tři písmena až ke druhému, zčásti trochu setřenému N, nato prostor pro dvě litery, z nichž ta prvá je pro už zmíněnou rýhu ve vosku zcela nečitelná, druhá oproti tomu má porušenu jen horní část a dá se číst jako E, konečně písmeny R a C nápis končí. Mezera pro tři písmena, o které byla řeč, je setřena natolik, že nemůžeme určit s jistotou žádnou z liter.
O tom, že původní znění nápisu bylo .:.WITKOS . DE . PLANCHINPERC, nelze mít nijakou opodstatněnou pochybnost.
Teď teprve se nám jeví v pravém světle první vystoupení onoho muže jménem Witigo ve městě Pasově. 24. října 1194 tam biskup Wolfker osvědčuje zvláštní listinou, že jeho pokrevní příbuzný, totiž urozený Babo z Ellenbrechtskirchenu, odkázal dómské kapitule pro případ svého skonu veškeré svoje statky, on biskup naproti tomu propůjčuje mu hrad Struben se vším příslušenstvím i ves Gergweis a v zástavu udílí ještě ves Alnkoven a dvůr ve Straßu. Jako první ze svědků tu vedle mnoha jiných jmen dalších figuruje Witego de Boemia a dosud byla marně vznášena otázka, cože v roce 1194 ten urozený Witigo z Čech měl co činit na pasovském biskupském dvoře. Poté, co byli mezitím zjištěni dva Blankenbergové jménem Witigo: roku 1209 na listině z Gramastetten a 1220 na jiné bez uvedení místa, smíme se domnívat, že onen "Witigo de Boemia" z roku 1194 je osobou totožnou jak s Witkem de Planchinberc z roku 1209, tak s Vítkem z Přícu (Přcic), a tím můžeme dát i přímou odpověď na vznesenou otázku.
Jsou-li Vítkovci (Witigonen), jak bylo nyní dokázáno, bezprostředními následníky Blankenbergů v užívání pasovského léna na východ od Velké Mihely (Große Mühel) a od vlastnění majetkového přešli i v převzetí titulu "von Blankenberg", nemohlo je vést na pasovský dvůr nic jiného než záměr dosáhnout od kapituly obnovení léna.
Podle lenního práva totiž při vymření jedné z větví rodu léno jí příslušející okamžitě přechází na větev nejbližší. Skutečnost, že Vítkovci byli následníky léna příslušejícího Blankenbergům, poukazuje zřejmě na to, že s nimi byli i pokrevně spřízněni; pokud by tomu tak nebylo, musela by vzejít otázka sotva k zodpovězení, totiž proč by pasovští biskupové léno, které tak snažně vydobyli pro svou církev, nově udělovali nějakému mocnému svobodnému pánu (v originále Baron - pozn. překl.) z cizí země. Výjimky by bylo nutno striktně doložit; ten, kdo by trval na tom, že je tak nezvyklý případ vůbec možný, musel by snést důkazy i o tom, jak a proč k němu došlo.
Urozený Witigo se nemohl podle toho všeho ocitnout v Pasově ze žádného jiného důvodu, než že měl dosáhnout obnovení léna starého rodu pro jeho pokrevní příbuzné po meči (Schwertmagen).
Každopádně to však nebyl onen starý Witigo, o kterém víme podle poznámky milevského opata Jarlocha (Gerlach v originále - pozn. překl.), že léta Páně 1194 zemřel a i kdyby po 27. říjnu téhož roku měl přece jenom být ještě naživu, jistě by mohl sotva pomyslet na cestu hraničními lesy až do Pasova.
Urozený Witigo z Čech je podle toho nejspíše synem onoho župana (comes, castellanus) Witiga, který se objevuje v listině kláštera Waldsassen z doby někdy kolem roku 1182 (jako pramen tu autor cituje Erbenova Regesta, 167, č. 374 - pozn. překl.) s přídomkem von Purschitz (česky snad z Prčic či z Přícu - pozn. překl.) a jehož jako otce rodu pozdějších pánů z Rožmberka jmenuje Matthias Pangerl Vítkem starším (Witigo der ältere).
O tom, že jméno Witigo je bezesporu německé a bylo toliko v Čechách pozměněno na Witko a nakonec až na Vítek (!), není potřeba ztrácet mnoho slov. Doklady pro skutečnost, že jméno Witigo právě v Dolním Bavorsku nebylo ve 12. století nijak vzácné, uveďme následovně: kolem roku 1140 Witigo v darování do Formbachu, Witigo, nobilis homo, který tři jitra (Joch) ve Welingen daroval do Sankt Nikola, Witigo de Witerun (Wietraun v Innviertelu), kolem roku 1150 Witego miles Richeri de Osternach (v Innviertelu), Witig de Furt (v Innviertelu), kolem roku 1170 Witigo de Tobelheim (v Rottalu), Witigo de Griezpaeh (Griesbach v někdejším knížectví pasovském).
Od jména Witigo odvozují se i jména Wittichgut (statek u kamenolomu blízko Blankenbergu) a Wittichwerbehaus tamtéž, Widersedergut (Wittichsöd) v zátočině Velké Mihely (řeka Große Mühl), Wittichschlägergut na soumarské cestě při Zwettlu, ves Wittinghof an der Aist blízko obce Pregarten, farní ves Wittibreut u Pfarrkirchenu, jakož i jedno místo v bavorském Rottalu nazývané už kolem roku 1130 Witigowingin. Witigau se až dodnes jmenuje jedna ves ve farnosti Treubach v Innviertelu. Nositelé rodového jména Witigschläger a Witibschläger žijí dosud v Leonfeldenu a v Linci.
Bylo by ještě možno se ptát, jak se župan (i v originále Zupan - pozn. překl.) Witigo zvaný z Příce (i v originále "von Přic" - pozn. překl), dostal do Čech, když pocházel z dolního Bavorska.
Poměry té doby dovolují nám zodpovědět takovou otázku s vysokou mírou pravděpodobnosti.
Spory o následnictví na českém trůně vedly po smrti krále Vratislava roku 1092 nakonec po opětovných rozbrojích až k zásahu ze strany německých panovníků jako lenních pánů. Kníže Vladislav II., který byl roku 1140 povýšen na vévodu, musel se proti vzpourám šlechty spoléhat plně na přízeň německého panovníka, pročež i vstoupil ve svazek manželský s Gertrudou z rodu Babenberků, sestrou Luitpolda, vévody bavorského a markraběte rakouského. Německý král Konrád III. (v originále Chunrad III.) přišel nevlastnímu švagrovi proti jeho protivníkům na pomoc a 7. června 1142 vstoupil se svým vojskem do hlavního města Prahy. Teprve roku 1146 se českému panovníkovi podařilo své nepřátele zcela porazit a účastnil se poté, co byl prohlášen králem (autor zde mylně uvádí letopočet 1156, správně má být leden 1158 - pozn. překl.), v letech 1157 a 1158 osobně italských tažení císaře Bedřicha I. (Friedrich I. udělil mu zřejmě královský titul nyní i pro jeho dědice právě v této souvislosti - pozn. překl.).
V Čechách nacházeli proto v oněch časech odvážní rytíři ochotné přijetí a náležitou odměnu. Už roku 1142 poskytl král Konrád III. svému chráněnci mnohé rytíře z vlastní své družiny, ještě více jich sem přibylo v následných bojích o trůn. O to vyšší měrou bylo pak Vladislavovi třeba zdatných válečníků, když chtěl po sobě prosadit jako následníka svého syna Bedřicha. A právě v té dějinné chvíli se v Čechách objevuje onen Vítek (v originále Witko - pozn. překl.), kterého postupně lze spatřit v různých hodnostech: roku 1169 stolník u dvora (truksas, německy Truchseß), 1177 kastelán v Kladsku (Glatz), 1184 kastelán v Práchni (Prachin), snad jedna a táž osoba, nápadná už svým jménem. Rozumí se samo sebou, že čeští panovníci odměňovali své straníky za vykonané služby především statky v kultivovaných už krajinách a nikoli lesními končinami na dalekém jihu Čech. Tak vidíme i Prčice (v originále Přic, Bezirk Sedlec, Kreis Beraun! - pozn. překl.), Kojetín a Staňkov u Milevska (jde o dvůr Staňkov blízko Sepekova - pozn. překl) postupně právě ve Vítkově vlastnictví. Velká darování z rukou panovníkových v jižních hraničních lesích župy Doudleby následovala až v časech pozdějších; mluví pro to ostatně i skutečnost, že Krumlov se vynořuje teprve v dokladech z druhé třetiny 13. století, tedy v době, kdy přišlo na řadu zakládání měst "na zeleném drnu" ("aus grüner Würzel") a počalo se s využitím jižní hraniční krajiny plné lesů a zvané proto i "Waldmarkou", dělící až dotud Čechy do značné míry od vlivu rakouské a bavorské kultury. Ještě vprostřed 13. století se pásla na místě Dolní Vltavice (v nejstarších pramenech čteme Nahirzowe) jen vysoká zvěř. Panství Krumlov nemělo ještě roku 1259 významnější rozsah, poněvadž na jihozápadě tu dnešní Černá v Pošumaví (Schwarzbach), patřící k Mokré (Mugrau), dávno nebyla ještě odňata lesu, na východě sousedil pak krumlovský majetek, zaujímajíci na severním břehu Vltavy jen krátký úsek, navazující na osobně Vítkovi z Krumlova přiřčené vsi Horní a Dolní Přísahov (Ober- und Unter-Schönhub, dnes ovšem zaniklé - pozn. překl.) a Kraví horu (Kühberg, zřejmě při Vyšším Brodu - pozn. překl). I tato okolnost hovoří pro někdejší zemskou hranici tvořenou řekou Vltavou, jakož německé přípony místních jmen obcí na jejím jižním břehu, tj. -schlag, -stift, -reut, -hof, -berg, -dorf, -haid nepřipouštějí pochybnost o tom, že ta lesní končina byla učiněna obyvatelnou a také pak osídlena z hornorakouského Mühlviertelu.
Po těchto všestranných výkladech (zde uvedena jen závěrečná jejich část - pozn. překl.) se lze sotva opřít zařazení urozeného Vítka z Prčic (Witigo von Purschitz) na pevné a určité místo v rodokmenu Schönhering-Blankenbergů; měl by to být bratr či bratranec Engelberta I. a jako nejmladší rodová ratolest se zřejmě vydal hledat své štěstí ve válečných službách českému králi. Právě jeho bavorský původ přiměl rakouského panovníka přiznat mu hraběcí práva na blankenberském zboží, což učinit v případě českého pána by při častých rozbrojích mezi Čechami a Rakousy bylo hrubou politickou chybou, jaké by Babenberkové nebyli schopni.

Zní to jako rakousky věrný doprovod ke Stifterovu Vítkovi a sotva se dá očekávat, že ho český čtenář kdy přijme za svůj. České vysvětlení nápisu na staré pečeti totiž zní, že Planchinberc je pouhé dobově módní zněmčení místního jména Prčice (prkno, silná deska, fošna= die Planke!) a dost. Nelze se těm tvrzením z německé strany ostatně opětovaným dodnes však vyhnout už proto, že o počátcích Vítkovců víme po všech zkoumáních stále tak málo a že bez přihlédnutí k tomuto pojetí by nám šumavský literární klasik byl ve svém největším díle, jímž Witiko alespoň velkorysostí záměru bezpochyby je, vlastně nesrozumitelný. Julius Strnadt, z jehož knihy o kraji dál na sever od Dunaje jsem ten dvojí úryvek přeložil, je v medailonu, který tvoří součást biografického sborníku o nejvýznamnějších hornorakouských osobnostech nazvaného Oberösterreicher (1981), označen za "průkopníka historického zeměpisu". Narodil se 23. prosince 1833 v hornorakouském Schwertbergu, který bývá zván i obšírněji Schwertberg im Mühlviertel. Otcovi předkové pocházeli z Čech, žili tam vposledku v rakouských státních službách při hranici také v Rozvadově (Roßhaupt), Klatovech (Klattau) a v Železné (Eisendorf), kde byl Juliův děd celníkem. Julius, který už ve třech letech ztratil matku, maturoval na gymnáziu v Linci, vystudoval práva a působil i v Neufeldenu, tam ještě jako soudní adjunkt a pak ve funkci okresního soudce v Rohrbachu, už na dosah české hranice a Šumavy. Drsné šumavské povětří mu však nesvědčilo a odešel odsud, jako kdysi Stifter na studia, do Kremsmünsteru, kde se později dočkal coby okresní soudce i své zasloužené penze roku 1899. V letech 1888-1896 byl katolicko-konzervativním poslancem hornorakouského zemského sněmu a po celý ten čas i členem zemského výboru. Roku 1896 se rozhodující měrou podílel na ustavení Hornorakouského zemského archívu. Svou knihu Das Land im Norden der Donau vydal 1905 jako 94. svazek řady Archiv für österreichische Geschichte tiskem vídeňské univerzity. Pět let nato a pět let před svou smrtí se stal roku 1912 korespondujícím členem vídeňské Akademie věd. Monarchii nepřežil, zemřel téměř čtyřiaosmdesátiletý 5. listopadu 1917 ve Štýrském Hradci. Můžeme mu někdy odpustit, že Vítkovce a Rožmberky považoval jen za vedlejší větev rodu Schönhering-Blankenberg? I ctihodný lexikon Wurzbachův však nepovažuje Rožmberky jejich českou větví za vymřelé a nechá je tak žít jako pouhé předky štýrského rodu Rosenberg-Orsini v Rakousku až dodnes. Země dostatečně stará, jejímiž dědici jsme všichni, vlastně umřít doslova ani nemůže už jen proto, že má pro všechno dvojí jméno.

- - - - -
* Schwertberg (A )/ Rohrbach (A) / † Štýrský Hradec (A)