HEINRICH VON TEISINGER
Marčovický poklad pasovských feniků
V roce 1891 byly u Marčovic (v originále "Markowitz" - pozn. překl.) směrem od Českých Budějovic (Budweis) na severozápad mezi Volyní (Wolin) a Vlachovým Březím (Wallischbirken) vykopány na jedné louce pod vsí staré mince, z nichž 60 kusů se dostalo do budějovického diecézního muzea. Původní papírová obálka, ve které sem byl ten malý, numismaticky však hodnotný poklad předán, je jako nálezový dokument k dispozici dodnes. Zůstaly v ní rovněž všechny ty mince - až na dvě z nich - v dobrém stavu i uchovány. Na obálce je uvedeno přesné datum nálezu, popis místa, kde k němu došlo, adresa nálezcova a také určení obsahu obálky v české řeči, jak následuje: "Přiloženo 60 kusů českých grošů podle profesora M.K. v Táboře (jde zřejmě o Martina Koláře (1836-1898), táborského gymnaziálního profesora a významného českého heraldika, po němž je ve městě Táboře pojmenována i ulice /jeho dcera Anna Císařová-Kolářová (1887-1963) byla bibliografkou v pražské Univerzitní knihovně a editorkou spisů Mistra Jana Husi/ - pozn. překl.) "brakteátů" prvořadé hodnoty..."
Když jsem nyní nález z pověření kulturního odboru okresního vedení NSDAP (tj. Národně socialistické německé dělnické strany - pozn. překl.) v Budějovicích podrobil zkoumání, abych tento pro dějiny jižních Čech poučný poklad popsal a poskytl popis k evidenci v budějovické "městské knize" (v originále "Budweiser Stadtbuch" - pozn. překl.), mohl jsem na rozdíl od shora uvedeným údajům o obsahu dojít k těmto závěrům: de facto jde o 43 vzácných feniků biskupsví Pasov (Passau) vedle 15 kusů jiných feniků rakouské a bavorské ražby. 43 pasovských feniků je vesměs téhož jediného typu, každý o průměru 15 milimetrů a o váze 55 centigramů (1 gram = 100 centigramů - pozn. překl.). Po vyčištění mají stříbrný lesk. Mince (v originále "die Schrötlinge", česky také "střížky", jiným slovem ovšem "Münzplättchen", tj. "mincovní pole" - pozn. překl.) jsou primitivního zaokrouhlení, čemuž se na mnoha kusech k okraji muselo vypomáhat čtverhranem. Ražba (v originále "Prägebild" - pozn. překl.) mincí znázorňuje v kruhu lícní strany vztyčeného vlka, za ním biskupskou berlu. Rub vykazuje na některých mincích opravdu málo zřetelné stopy nepodařené ražby. Po namáhavém srovnání všech kusů jsem nakonec dokázal rozeznat podobu nějakého gryfa se lvím trupem a korunovanou orlí hlavou (bájný tvor i s orlími křídly a pařáty měl být už od starověku ochráncem pokladů - pozn. překl.). Podobný vzácný fenik, beze stop ražby na rubu ovšem, navíc pouze v jediném exempláři, obsahuje i nález ze Strážova (v originále "von Drosau" - pozn. překl.). Zbylých 15 feniků - všechny ze 14.-15. století - jsou mince méně vzácné, zastoupené v jiných jihočeských, ode mne pro "Budweiser Stadtbuch" zaznamenaných nálezech, ve srovnání s tímto numismaticky známějších, a to často i ve značně velkých množstvích.
Všechny podobné malé mince nebyly v Čechách nikdy v oběhu, byly tu dokonce zakázány, přesto ale - jak o tom podávají zmíněné už mnohé nálezy svědectví - zůstaly v zemi, kam je zanesl obchodní styk z německého sousedství a těšily se stejné, ba i větší oblibě než jim co do velikosti, hodnoty a provedení velmi podobné malé mince české ražby.
Tak se i na marčovickém nálezu ukazuje, chápeme-li ony pasovské feniky jako svědectví celé své doby, že přirozené přeshraniční vztahy, směřující hospodářským a obchodním spojením k obapolnému prospěchu, byly vždy silnějším a rozhodnějším faktorem než pohnutky a předsudky, které často nejen narušovaly zdárnou, přátelskou a vzájemný užitek přinášející spolupráci ve společném sídelním a životním prostoru, nýbrž vedly dokonce ke zkáze.
Budweiser Zeitung, 1941, č. 26, s. 9
P.S. Autor textu je na stránkách listu Budweiser Zeitung z let druhé světové války podepsán "FMLt. v. Teisinger", tj. "polní podmaršálek von Teisinger".
Nálezy keltských a římských mincí v jihozápadních Čechách
Abych získal o eventuálních nálezech mincí v užší budějovické domovské oblasti (v originále "im Budweiser engeren Heimatgebiete" - pozn. překl.) orientaci co možná nejspolehlivější, obrátil jsem se na numismatický kabinet Uměleckohistorického muzea ve Vídni (v originále "an das Münzkabinett des Kunsthistorischen Museums in Wien" - pozn. překl.) a dostal jsem odtud následující od referenta pana Nadlera následující zprávu, kterou cituji v doslovném znění (v originále samozřejmě německy - pozn. překl.) :
"Nijaké nálezy keltských a římských mincí z okolí Budějovic nebyly dosud hlášeny. Také Paulsen ve své práci "Die Münzprägungen der Bojer" (Lipsko - Vídeň 1933) nezaznamenává žádné mince, které by byly nalezeny v této oblasti, jakož je pro Budějovice nápadná absence nálezů mincí z předřímských a římských dob vůbec. Keltské obyvatelstvo - tj. Bójové (die Bojer) - které podle nálezů bylo domovem zejména na Plzeňsku, bylo, jak se zdá, odděleno od svých sousedů na jihu zónou neobývanou lidmi, jak na tuto skutečnost poukazuje i Caesar ve svém spise "De bello Gallico" IV/3: Publice maximam putant esse laudem quam latissime a suis finibus vacare agros: hac re significari magnum numerum civitatum suam vim sustinere non posse (tj. doslova: 'Obecně považují za nejchvályhodnější ponechat půdu co možná nejdále od svých hranic pustou: tím budiž dáno najevo, že mnohé jiné kmeny jim tam nedokáží silou odolat.' Co do smyslu rozvedeno: 'Bójové všeobecně věří tomu, že svou vlastní zemi ochrání před útoky i toho největšího počtu nepřátelských kmenů nejlépe tak, že ponechají co možno nejširší zónu kolem svých hranic neobdělanou, aby tím útočníkovi nedali nijakou možnost najít tu nějakou obživu a odolat jim v takové zóně.' Jak stále platné i v éře tzv. "ochrany přírody" a "národních parků"!!! - pozn. překl. )."
Podstatný příspěvek k této informaci jsem myslím našel v jednom pojednání, týkajícím se téhož tématu a pocházejícím od Josefa Ječného, plzeňského badatele v oboru antické numismatiky. Dá se z něho seznat oblast nálezů, táhnoucí se přibližně od linie Domažlice (Taus) - Plzeň (Pilsen) - Podmokly u Zbiroha (Podmokl nächst Zbirow) dál přes prostor Horažďovice (Horaždowitz) - Vimperk (Winterberg) - Prachatice (Prachatitz) - Protivín (Protiwin). Budějovicím nejbližší místo nálezu je Petrův Dvůr u Netolic (Peterhof bei Netolitz). V nejbližším budějovickém okolí jakož i na celé "jižní" Šumavě se dá mluvit o úplné absenci takových numismatických objevů.
Ve shora zmíněném prostoru nalezených 48 starořímských mincí pochází z časového rozmezí od 2. století před Kristem až do 5. století po Kristu, mnohé ze 3. a 4. století po Kristu. V té době pravděpodobně přicházeli římští obchodníci do Čech nejčastěji, na jedné straně od Řezna (Regensburg) - Castra Regina - sem do okolí Plzně, na druhé straně od Lince (Linz) - Lencia - nebo spíše od římského sídla jménem Castra Batova, což je dnešní Pasov (Passau), podél řeky Blanice (Flanitz) po odedávna proslulé Pasovské či Zlaté stezce. Tak se do jižních Čech dostávaly i římské mince. Velice zřídka přinášeli obchodníci i nějakou tu minci řeckou. V Protivíně se našla roku 1907 jedna taková z města Syrakus (485-437 př.Kr.).
Jakkoli tedy je výsledek těchto zjištění pro nejbližší okolí Budějovic toliko negativní, představuje nicméně zásadní doplněk k závěrům archeologických výzkumů, jejichž úkolem je zodpovězení otázky, zda tento prostor v prvých stoletích našeho letopočtu a asi kdovíjak dlouho poté - zůstával neobydlen. Celá tato kotlina byla tehdy snad skutečně ještě pouhou divočinou, pokrytou pralesy, bažinami a mokřady, jakož i početnými většími a menšími vodními toky, k nimž přicházeli za kořistí jen rybáři a lovci. Obchodníci se do těch končin dostávali sotva, nejvýš aby je co nejrychleji minuli. Tím se dá ovšem vysvětlit i absence nálezů mincí.
Kdyby přesto mělo dojít k objevu mincí z oné daleké doby, může být každá zpráva o něm na adresu redakce Budweiser Zeitung s udáním všech spolehlivě ověřených dat cenná pro další bádání a opravdu záslužná ze strany toho, kdo ji podá.
Budweiser Zeitung, 1940, č. 83, s. 8-9
P.S. I zde je autor podepsán"FMLt. Teisinger", tj. "polní podmaršálek Teisinger" (zde bez "von", jak je tomu o rok později).
Z válečného deníku
Teprve pozdě po půlnoci jsme došli něco klidu a kdo neměl právě co na práci, mohl se v mezitím vykouřeném kvartýru uložit na jedlové větve, na kterých krátce předtím ještě ležely mrtvoly obou vojáků. Byli to Moskali (rozuměj Rusové - pozn. překl.), byli to Uhři? Nevím, bylo to obestřeno stejnou temnotou, jako když jsem je tam viděl oba ležet. Šlo však jistě o ubožáky hodné politování, lidské syny, o jejichž životy se kdesi možná právě teď strachy chvěli jejich stářím chatrní rodiče. Či to snad byli zdatní otcové, jejichž osiřelé děti bůhvíkde ve světě trpí bídu s nouzí a modlí se v slzách, aby se tatínek co nejdříve zase vrátil a ujal se jich...
Co jen za prokletí lidstva je tahle válka!
Všechny ty obrazy hrůzy, které jsem v krátkém úseku dne mohl spatřit, byly přece toliko nepatrným výřezem kolosální malby válečných pohrom, jen pouhým počátkem hrůzného dramatu národů, který měl trvat ještě celá léta... a na miliony osudem postižených zhoubně působí dodnes.
Budweiser Zeitung, 1922, č. 20, s. 3
P.S. Bylo to někde u vsi Hopkie ve východní Haliči, kde se ocitl tehdy už generálmajor Teisinger se svými budějovickými osmatřicátníky.
Narodil se v pražském Karlíně 15. března roku 1867 v rodině puškaře, který musil pro hmotné obtíže dát syna zapsat do kadetní školy. Tam se Čech Jindřich Teisinger teprve naučil německy. Na základě dobrých služebních výsledků byl vybrán na nejvyšší rakouské válečné učiliště, válečnou školu do Vídně, kterou absolvoval v roce 1891. Kromě perfektní znalosti němčiny a češtiny se dohovořil polsky, srbochorvatsky, rusky a francouzsky. Manželka Eugenie česky naopak mnoho neuměla, poněvadž pocházela z rodiny vysokého vojenského hodnostáře se smíšenou krví maďarskou, francouzskou a německou. Když byl na počátku roku 1914 Teisinger povýšen na generálmajora, stal se velitelem 38. pěší brigády v Českých Budějovicích. Tam ho 26. července 1914 zastihla i mobilizace a odjezd na ruskou frontu. Někdy na rozhraní let 1914-1915 na frontě onemocněl, nervově se zhroutil a projevila se u něho srdeční vada. Ze zdravotních důvodů poté nastoupil službu v týlu jako kontrolní orgán záložních pěších jednotek. V roce 1917 byl už na italské frontě jmenován do hodnosti polního podmaršálka (Feldmarschaslleutnant). Ještě od císaře Františka Josefa I. mu byl udělen šlechtický titul "von Tüllenburg", který kdysi Teisingerům propůjčila už Marie Terezie, ale pro přečin jednoho člena rodu byl jim odňat. Ten titul se ovšem po válce stal příčinou, proč byl sice přijat v generálské hodnosti do svazku československé armády, ale zároveň musel odejít do výslužby, penzionován v necelých 52 letech svého věku. Další svá léta prožil v Českých Budějovicích, kde se věnoval zejména numismatice (byl v tom oboru i literárně činný) a kde bydlely i rodiny obou jeho dcer, z nichž mladší Anna se provdala za Čecha Ferdinanda Vydru, starší Johanna pak za sudetského Němce Hugo Pölla. Pöllovi se oba stali členy NSDAP a s Vydrovými se podle svědectví Ferdinanda Vydry mladšího, který popsal podrobně osudy svého děda v časopise Historie a vojenství a ve sborníku Staré Budějovice, přestali za války stýkat. Jindřich (Heinrich von) Teisinger, který se roku 1930 přihlásil k české národnosti, ačkoli se sám prý prohlašoval za "binacionála", to prý velice těžce nesl a 15. ledna 1942 v Českých Budějovicích posléze skonal. Kremace se podle svědectví pana Ferdinanda Vydry, který žil na odpočinku ve Včelné (německy se jí kdysi říkalo Binnendorf) konala také v Českých Budějovicích a ve zdejším kolumbáriu také urna s popelem odpočívala až do dob poválečných, kdy byla podle poslední vůle zesnulého uložena na pražských Olšanech (2. část). Měl a má tak i nadále v rodné Praze domovské právo. Zato Teisingerův dům v Českých Budějovicích na Pražské třídě (naproti dnešnímu obchodnímu centru IGY) byl hned po válce na základě Benešových dekretů zkonfiskován jako německý majetek (později byl jako celé jeho okolí srovnán se zemí), vdova po generálovi odsunuta ve věku 69 let do Bavorska a starší dcera s mužem se vystěhovala do Rakouska (paní Eugenie se u nich v Linci v srpnu 1968, kdy do "ČSSR" vstoupila vojska Varšavské smlouvy, dožila "v podivuhodné duševní svěžesti" jedenadevadesáti let, pak po ní stopa mizí). Jako by se naplnila závěrečná věta z Teisingerova válečného deníku (byl psán německy a dochoval se jen v pasážích, otištěných v Budweiser Zeitung).
- - - - -
* Praha / † České Budějovice / † † Praha
