HEINRICH TEUFELBERGER
Proslov k úmrtí Jordana Kajetana Markuse na valné hromadě sdružení "Verein der deutschen Böhmerwäldler in Wien"
Vážení přítomní!
V uplynulém roce (rozuměj rok 1893 - pozn. překl.) neúprosná smrt bolestně zasáhla do řad našeho sdružení (v originále "hat der unerbittliche Tod eine schmerzende Lücke in den "Verein der deutschen Böhmerwäldler in Wien" - pozn. překl.), když náhle a nečekaně vyrvala z jeho středu nejuznávanějšího, nejosvědčenějšího a nejzasloužilejšího našeho člena. Vy všichni víte, koho mám na mysli: je to v naší paměti stále přítomný a trvale nezapomenutelný pan ředitel Jordan Kajetan Markus (†23. července 1893 v Mauthausenu a je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Není asi zapotřebí Vám říkat, co tato ztráta pro naše sdružení, pro jednoho každého z nás znamená. Měl jsem to štěstí a tu čest, abych šlechetného zesnulého blíže poznal a naučil se ho obdivovat a ctít. Markus, osobnost veskrze svébytná a - chtěl bych říci - i rázovitá, chce být, má-li se nějak dostát jejímu významu, pochopena a oceněna ve dvou směrech: a to v roli muže vědy a také ve stejně těžké a často o to méně výnosné a ideální roli učitele, kterou bral ovšem jako člověk nadobyčej vážně coby posvátné téměř poslání. Zevrubný výklad a ocenění mnohostranných a v nejrůznějších oblastech vědeckého a praktického života vydobytých velkých zásluh zesnulého musí zůstat vyhrazen nějaké vlastní - jak to alespoň vidím já - námi vydané biografii zesnulého nejvýznamnějšího člena našeho sdružení (její součástí se stala, v německém originále ovšem, i tato textová ukázka - pozn. překl.). Poněvadž my všichni, jak jsme se tu shromáždili, známe výjimečně záslužné působení námi za jeho života tak váženého a nyní ve skonu opravdově a hluboce želeného pana ředitele Markuse, nepovažuji snad za nutné vám vykládat, co bohužel tak záhy nás opustivší dokázal jako pilný, zkušený a znalý učitel, pronikavě obezřetný a mnohostranně vzdělaný vychovatel - jeho zčásti přímo průkopnické výsledky a vynikající zásluhy o povznesení a rozvoj vzdělání a výchovy mládeže jsou ostatně už z povolanějších míst uznány a oceněny - co jako zručný a ve službách skutečné osvěty a humanity působící spisovatel vytvořil, jak mnoho slovem a písmem přispěl ke skutečnému porozumění a spravedlivému uznání múzy svého proslulého krajana Adalberta Stiftera (rovněž samostatně ovšem zastoupeného na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) a k obecnému rozšíření jeho děl. O to méně je třeba, abych vám, vážení, líčil, čím nám Markus, muž pravého německého charakteru a citu, hořící pro všechno krásné, opravdové a velké, byl jako přítel plný oddanosti a sebeobětování, co jako věrný syn své nadevše milované domoviny, nádherné Šumavy s jejím prostým a jadrně německým obyvatelstvem (v originále "mit seiner schlichten und kerndeutschen Bevölkerung" - pozn. překl.), jako v každém čase činorodý a aktivní člen našeho mladého, nadějně však se rozvíjejícího sdružení chtěl, oč usiloval a co dokázal. To žije ve všech našich srdcích a bude v nich žít i nadále. Mohu se toho svého připomenutí vzdát tím spíše, poněvadž v nás jsou stále přítomna stejně výmluvná jako hluboce procítěná, ze srdce vytrysklá a k srdci naléhavě se obracející slova, která nám náš všemi námi uctívaný předseda při nejrůznějších příležitostech věnoval, poněvadž v naší duši stojí živoucí ten obraz, který nám ředitel Markus jako svou podobu předestřel, obraz tak opravdově a hřejivě živoucí, že nevím, co bych k němu přidal, abych jej snad učinil ještě působivějším a dojímavějším. Vůbec také podle mého názoru není potřeba nijakého ospravedlnění návrhu, s nímž tu nyní chci před vás přestoupit.
Navrhuji totiž, abychom našemu zvěčnělému Markusovi na jeho rodném domě v půvabném městečku Frymburk v jižních Čechách umístili pamětní desku, a sice ještě v průběhu tohoto roku. Jsem přesvědčen, že vám, mí vzácní spolkoví kolegové, tímto návrhem mluvím přímo z duše a mohu si být jist vaším absolutním souhlasem.
Po tom všem, co o šlechetném mrtvém víme a co jsme o něm slyšeli, nepodléhá nijaké pochybnosti, že je plně a zcela hoden takové podle mého návrhu mu prokázané cti a takového vyznamenání. Také o tom je nám naprosto jasno, že naše sdružení, jehož založení byl Markus kmotrem, je povoláno, ba povinováno dát svým citům úcty, vážnosti a obdivu vůči svému zemřelému velkému členovi trvalý výraz. Sdružení ctí přece, abych opakoval svého času užitá slova svého ceněného přítele, pana zapisovatele Morize Sechtera, jen sebe sama, ctí-li Markuse. Rád bych k tomu ještě připojil: sdružení neinstaluje památník v srdci Šumavy a v srdcích Šumavanů jen tomu, koho má oslavit, nýbrž sobě samému, aby tak dosvědčilo svou vlastní jedinečnost, oprávnění své existence, aby si získalo nové přátele a příznivce. Je tu snad ještě otázka, zda nějaká pamětní deska může být příhodným výrazem naší nepomíjivé úcty k záslužnému a nezištnému působení ředitele Markuse. Já za svou osobu nevím, čím bychom ji zesnulému mohli prokázat lépe. Jaké jiné znamení vzpomínky může být patřičnější a příznačnější vzhledem k té prosté, v sebe obrácené, veškeré vnější okázalosti nepřející bytosti toho, jemuž vzdává čest, patřičnější muži, který největšímu synu Šumavy, památce nesmrtelného Adalberta Stiftera (v originále "den Manen des unsterblichen Adalbert Stifter" - pozn. překl.), básníkovi věčně mladé novely "Hvozd" na poezií zjasněné a poezie plné výšině lesy šumícího Plechého (v originále "auf den poesievollen und poetisch verklärten Höhen des waldumrauschten Blöckenstein" - pozn. překl.) dal vztyčit daleko do kraje svítící monument (v originále "weit in die Lande leuchtendes Riesendenkmal" - pozn. překl.), patřičnější muži, na jehož nikdy neumdlévající iniciativu byly umístěny pamětní desky na rodných domech jiných význačných mužů jeho krásné domoviny, zmiňuji proslulého hudebního učence Simona Sechtera, velkého lékaře Oppolzera, znamenitého chemika Dr. Pleischla, zasloužilého hudebníka a tvůrčího učitele Maxandta, vynikajícího fyzika a pozdějšího ministra Baumgartnera.
Jakkoli nejsem nijaký spolurodák zesnulého v tom užším slova smyslu - nebo snad právě proto - vznáším návrh na zřízení pamětní desky Markusovi, jehož zveme s pýchou naším, a prosím vás, ctění přítomní, abyste ho per acclamationem (tj. zvoláním - pozn. překl.) povýšili na usnesení.
M. Sechter - H. Teufelberger, Jordan Kajetan Markus - Biographisches Denkmal (1894), s. 95-97
P.S. Proslov pronesl 22. ledna roku 1894 namísto Heinricha Teufelbergera, který nemohl být přítomen následkem manželčina skonu, jeho spolkový kolega pan Max Wipplinger. Pamětní deska, jíž se řeč především týká, se stala po druhé světové válce obětí zášti vůči všemu německému.
Narodil se v hornorakouském městysi Kematen am Innbach, okr. Grieskirchen im Hausruckviertel (za druhé světové války "župa Horní Dunaj" /Gau Oberdonau/) dne 6. června roku 1856. Jako učitel jazyků bytem ve Vídni, Wehrgasse čp. 23 si 14. srpna 1895 vzal ve Frymburku jako vdovec za ženu Theresii Sechterovou (*22. září 1863), sestru Moritze Sechtera, a neteř jak Jordana Kajetana Markuse, tak skladatele Simona Sechtera. Během letního prázdninového pobytu u frymburských příbuzných byl tu 10. srpna 1907 pod břízou při břehu řeky Vltavy, v níž se společnost měla vykoupat, smrtelně zasažen bleskem (celá událost, které byl s větším počtem příslušníků navzájem blízkých rodin účasten i Moritz /Moriz/ Sechter, je popsána podrobně jak ve vídeňském listě Neue Freie Presse z 12. 8., strana 9, tak v českokrumlovském německém listě Deutsche Böhmerwald-Zeitung ze 16. 8., strana 260, kde je v obou případech řeč i o Theresii Teufelbergerově /víme i podle poznámky k předchozímu textu i podle záznamu frymburské oddací matriky o jeho zdejší svatbě, že prvá Teufelbergerova manželka, totiž Maria, roz. Krenová, zemřela už v lednu 1894/, která se zatím "jen na okamžik" probrala k vědomí, zatímco ohledně učitelů Moritze a Laurenze Sechterových se už píše o zlepšení) a pochován tři dny nato na zdejším hřbitově (ten byl v roce 1957 zatopen lipenským přehradním jezerem a ostatky z něho přeneseny na nově zbudované pohřebiště nad městem (na svahu vrchu Vysoká muka /Hohe Marter či Marterberg/, lidově "Marta"). Moritz Sechter, který byl spolu s Teufelbergerem autorem knihy, z níž je vyňata naše textová ukázka (podnětem k jejímu překladu do češtiny z mé strany byla vlastně žádost Dr. Raimunda Paleczeka o kopii exempláře knihy z fondu Jihočeské vědecké knihovny, kterou jsem mu do Mnichova pořídil), přežil kolegu o téměř sedmnáct let. To jen texty nás, alespoň doufejme, nějakou měrou navzdory všem dobovým hromobitím přetrvají ještě déle. Slovo je totiž "kovu trvalejší".
- - - - -
* Kematen am Innbach (A) / † † † Frymburk
