FRANZ THURNER
Alte Prager akademische Landsmannschaft Böhmerwald
Alte Prager akademische Landsmannschaft Böhmerwald (tj. Staré pražské akademické německé krajanské sdružení Šumava - pozn. překl.) - mladým akademikům a studentům pedagogických vysokých škol
V týdnu po Velikonocích od 30. března do 3. dubna se koná v Domě Adolfa Webingera (v originále "in Adolf-Webinger-Haus"; Adolf Webinger je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) na Lackenhäuser (pod Třístoličníkem /Dreisesselberg/ - pozn. překl.) informační týden pro mladé akademiky a studenty rodem ze Šumavy a pro vedoucí organizace Böhmerwaldjugend (užívala zkratky "BWJ" - pozn. překl.). V diskusích mají být pod vedením docenta Ericha Hanse (i on má samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) probírány možnosti spolupráce dospívajících studentů na příštím osudu naší národnostní skupiny (v originále "Volksgruppe" - pozn. překl.), jíž jsou přece obzvláště zavázáni, a o možné formě tohoto společného díla (v originále "Zusammenarbeit" - pozn. překl.). Účastnit se bude zástupce sekce "starých pánů" akademického krajanského sdružení (v originále "der Altherrenverband der alten Prager akad. Landsmannschaft" - pozn. překl.), podílející se na nákladech týdne, tak aby byla umožněna účast každého mladého šumavského akademika a studenta (v originále "daß es jedem jungen Böhmerwäldler Akademiker und Studenten möglich wäre, teilzunehmen" - pozn. překl.). Bližší informace sdělí Dipl.-Ing. Franz Thurner, 7 Stuttgart W, Bismarckstraße 61/II, tel. 639828.
Hoam!, 1994, s. 92
Hans Watzlik a Řezno
Tři bavorská města to jsou, která ve středověku vyzařovala velkou silou daleko na východ: jsou to Pasov, Řezno a Norimberk (v originále "Passau, Regensburg und Nürnberg" - pozn. překl.). Biskupové obou na prvních místech uvedených měst Pasov a Řezno spolu s biskupem solnohradským (v originále "mit dem Bischof von Salzburg" - pozn. překl.) uvedli přitom v život onen díl německé východní kolonizace, který ani v bouřích konce války roku 1945 nezašel. Za to, že je dnes Rakousko německým, za to, že jsou alpské země německýmibvon (v originále "dass heute Österreich deutsch ist, dass die Alpenländer deutsch sind" - pozn. překl.), děkujeme těmto vynikajícím mužům.
Hans Watzlik se cítil přitahován zejména Řeznem. Jak často tu dlel, jak obdivoval zdejší umělecké památky, bavil se s lidmi a zabýval se dějinami města?
Jeho dílo to prozrazuje už od spisovatelovy prvotiny "Im Ring des Ossers", která obsahuje i novelu "Das Wunder des heiligen Wolfgang" (ta je i titulní položkou souboru "Tři prosy" /1930/, jednoho z překladů Watzlikových prací do češtiny, zde figurujícím pod názvem "Zázrak sv. Volfganga" v přetlumočení Bohuslava Durycha, světec sám je jako "Wolfgang von Regensburg" i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), odehrávající se zčásti právě v Řezně. Jako zralý muž na vrcholu své tvorby věnoval jednu z posledních svých velkých knih městu Řeznu. Je to román o malíři Albrechtu Altdorferovi, jemuž dal v německém originále jméno "Der Meister von Regensburg". V Řezně nalezl Watzlik jako uprchlík zbavený domova (v originále "als heimatloser Flüchtling" - pozn. překl.) na blízko ležícím statku Tremmelshausen možnost pobytu (v originále "eine Bleibe" - pozn. překl.) a v Řezně je i pochován.
Románem "Der Meister von Regensburg" se chceme dnes zabývat blíže. Měl by to být náš skromný příspěvek ke 115. výročí narození našeho otcovského přítele a spolkového bratra (v originále "zum 115. Geburtstag unseres väterlichen Freundes und Bundesbruders" - pozn. překl.). Nejprve však několik poznámek k dějinám města Řezno (v originále "zur Geschichte Regensburgs" - pozn. překl.), pokud to může usnadnit porozumění románu nebo vzbudit zájem nás sudetských Němců. Už brzy po bouřlivém období stěhování národů bylo Bavorsko pevným státním fenoménem pod vládou Agilofingů (viz Wikipedia - pozn. překl.) a Řezno je prvním bavorským hlavním městem v době, kdy Mnichov (v originále "München" - pozn. překl.) ještě vůbec neexistoval. Od roku 740 je Řezno trvalým biskupským sídlem. Už v raných dobách tu však působil "Wanderbischof" (česky "putující biskup" či i "bloudící biskup" z latinského "episcopus vagans", viz k tomu Wikipedia - pozn. překl.) svatý Emmeram (česky "Jimram" - pozn. překl.), zavražděný asi v roce 685 jedním synem tehdejšího vévody (v originále "von einem Sohn des damaligen Herzogs" - pozn. překl.). Toto řezenské biskupství mělo v následujících časech velký význam pro český prostor (v originále "für den böhmischen Raum" - pozn. překl.).
Za panování Karla Velikého byli Agilofingové sesazeni a Bavorsko bylo připojeno k jeho říši. To ovšem v žádném případě neznamenalo nějaký konec významu Řezna. Ba naopak: Karel rád prodléval v tomto městě, odtud připravoval válečná tažení proti Avarům a proti Čechám, tzv. "fossa carolina", německy "Karlsgraben", tj. Karlův kanál, byl pak prvním předchůdcem dnešního průplavu Rýn-Mohan-Dunaj (v originále "der erste Vorläufer des Rhein-Main-Donaukanals" - pozn. překl.).
Za Karlových nástupců, tak řečených "Karlovců" (v originále "Karolinger" - pozn. překl.) stalo se Řezno po dělení říše vedle Frankfurtu hlavním městem tzv. Východofranské říše (v originále "neben Frankfurt Hauptstadt des Ostreiches", blíže viz Wikipedia - pozn. překl.). V misionizaci Slovanů bylo zesíleně pokračováno. Role Řezna jako hlavního města tím vzrostla rostoucími úkoly kolonizace a nastalým obchodním ruchem v dunajském prostoru (v originále "in den Donauraum" - pozn. překl.). Bylo započato se stavbou románské katedrály (v originále "mit dem Bau des romanischen Doms" - pozn. překl.). Za důležitý mezník v českých církevních dějinách je považován křest 14 českých knížat v Řezně roku 845 (viz k tomu Wikipedia - pozn. překl.). Čechy se tímto aktem rozhodly pro západní římskokatolické křesťanství (v originále "für das römische Christenheit" - pozn. překl.), zatímco ve východní čí´ásti slovanského sídelního území, v tzv. Velkomoravské říši, dokázalo zanechat stopu křesťanství byzantské.
Nijaký div, že bavorští biskupové hleděli s velkou nedůvěrou na působení obou byzantských kněží Cyrila a Metoděje (v originále "das Wirken der beiden byzantinischen Priester Cyrill und Method" - pozn. překl.). Metoděj padl do zajetí bavorských biskupů a byl v něm po celá léta držen právě v Řezně (podle Wikipedie ovšem "byl v roce 870 povolán na církevní sjezd pravděpodobně do Řezna, kde s ním byl započat proces, který podnítil Ludvík II. Němec. Metoděj byl sesazen a odsouzen na doživotí. Poté ho dopravili patrně do Ellwangenu, kde ho v klášterní pevnosti věznili v otevřené jámě dva a půl roku. Osvobodil ho až papežský zásah. Metoděj byl na příkaz papeže Jana VIII. propuštěn a znovu dosazen do čela Moravské arcidiecéze. Stalo se tak roku 873, kdy se biskup Metoděj ujal správy všech moravských chrámů a kleriků. Za jeho moravské sídlo jsou často považovány dnešní Sady u Uherského Hradiště." - pozn. překl.). Dva poslední Karlovci, tj. Arnulf Korutanský a Ludvík IV. Dítě (v originále "Arnulf von Kärnten und Ludwig das Kind" - pozn. překl.), ten druhý z obou zesnulý v roce 911, leží pochováni v klášteře sv. Jimrama v Řezně (spolu s královnou Hemmou v kryptě sv. Wolfganga, viz Wikipedia - pozn. překl.). Avšak i manželka Ludvíka II. Němce, tj. královna Hemma, nalezla v tomto městě místo svého posledního odpočinku. Když takto blíže upozorňuji na hrob královny Hemmy, činím tak jen proto, že právě Watzlik musel být velice jeho návštěvou zasažen a ve svém románu o tom často vypráví. Neznámý umělec tu na náhrobní desce vznešenou paní nezpodobil v kvetoucí tělesnosti (v originále "nicht in erblühter Leiblichkeit" - pozn. překl.), jak bylo tehdy všeobecně obvyklé, nýbrž v útlé, téměř duchové podobě s lehkým sklonem královské hlavy ve výrazu zdrženlivé melancholie zesnulé panovnice, která už překročila práh smrti.
Následující dobu přečnívá působení svatého biskupa Wolfganga. Tento reformní biskup (v originále "dieser Reformbischof" - pozn. překl.) roku 972 celé Čechy, do té doby náležející řezenské diecézi, oproti radě své katedrální kapituly (v originále "gegen den Rat seines Domkapitels" - pozn. překl.) propustil do církevní nezávislosti. Bylo vytvořeno pražské biskupství. Před několika lety, v roce 1972, se slavilo tisícileté výročí jeho vzniku. V pohledu nazpět se dá říci, že sotva nějaké jiné biskupství způsobilo římské kurii takové starosti jako to pražské. Prvním pražským biskupem byl Němec, Sas Dětmar (v originále "der Sachse Dietmar" - pozn. překl.). Už ten druhý byl však domácího původu, totiž sv. Vojtěch z rodu Slavníkovců (v originále "der Hl. Adalbert aus dem Geschlecht der Slawnike" - pozn. překl.). V neúprosných kmenových střetech (v originále "in den Stammesstreitigkeiten" - pozn. překl.) tehdejší doby byli všichni mužští příslušníci rodu Slavníkovců vyvražděni (viz k tomu Wikipedia - pozn. překl.). Zoufalství nad tím přimělo sv. Vojtěcha složit biskupský úřad a odejít v roli misionáře k pohanským Prusům (v originále "zu den heidnischen Pruzzen" - pozn. překl.). Ve Hnězdně (v originále "in Gnesen", rozuměj dnes polské město Gniezno - pozn. překl.) utrpěl mučednickou smrt. Adalbert Stifter (někde bývalo jeho jméno "zčešťováno" do podoby "Vojtěch Stifter" - pozn. překl.) líčí ve svém románu "Witiko" (v českém překladu "Vítek" - pozn. překl.) přenesení světcových ostatků do Prahy za vlády knížete Břetislava I. (v originále "unter Herzog Bretislav I." - pozn. překl.). Klášter, jemuž příslušelo školení vůdčích sil pro nové biskupství, bylo benediktinské opatství v Břevnově (v originále "das Benediktinerkloster Breunau bei Prag" - pozn. překl.). Odtud vzešli i oba první pražští biskupové.
V roce 1045 stanul před branami tohoto kláštera smuteční průvod. Přinášel sem posmrtné ostatky sv. Vintíře z Dobré Vody na Šumavě (v originále "die sterbliche Überreste des hl. Günther aus Gutwasser im Böhmerwald" - pozn. překl.), zesnulého tam ve věku 90 let. Sv. Vintíř byl první muž, který na Šumavě žil a skonal, o jehož původu, životě a působení se ví jen v hrubých obrysech. Vskutku, my Šumavané německého jazyka (v originále "wir Böhmerwäldler" - pozn. překl.) smíme být hrdi na své dějiny. Na jejich počátku totiž stojí muž světecké pověsti (v originále "ein heiligmäßiger Mann", některé české prameny ovšem Vintíře očerňují tím, že prý přivedl do Čech německá vojska, což sice není nikde doloženo, zato nejspíše pomáhal při návratu poražené armády z bitvy u Brůdku /německy Fürthel, Palackého lokalizace však není nijak doložena/ v roce 1040 zpět do Bavor /pro Čechy to od Palackého není nijaký rozdíl, šlo-li o diplomata v procesu jednání mezi českým knížetem Břetislavem I. a římsko-německým králem, až později císařem, Jindřichem III., viz Wikipedia - pozn. překl.), který nebyl sice církví za světce nikdy prohlášen, ve staré šumavské domovině byl však jako světec vždy uctíván.
V politických a církevních zmatcích za časů boje o investituru (viz Wikipedia - pozn. překl.) význam Řezna prudce poklesl. Zato následující "štaufské" období (viz k tomu Wikipedia - pozn. překl.) bylo pro Řezno časem nejšťastnějšího rozkvětu. Město dosáhlo zenitu své prestiže a bohatství. Soudobí dějepisci ho opěvují jako "volkreichste (tj. "nejlidnatější" - pozn. překl.) a "mächtigste" (tj. "nejmocnější" - pozn. překl.) a zdobí je německým přívlastkem "hlavní" do podoby "Hauptstadt". Za vlády Welfa Jindřicha Pyšného (viz Wikipedia - pozn. překl.), otce Jindřicha Lva (viz Wikipedia - pozn. překl.) - Stifter ho ve svém "Vítkovi" připomíná - byl v Řezně zbudován kamenný most, předchůdce pražského Karlova mostu (řezenský most se stavěl v letech 1135-1146¨, v Praze ho následoval už most Juditin, vzniklý v letech 1158-1172 v týchž místech jako pozdější Karlův - pozn. překl.). Přibližně o 100 let později, tj. kolem roku 1250, bylo započato se stavbou gotické katedrály a město nabylo říšské bezprostřednosti, která ho vyčlenila z bavorského teritoria a podřídila přímo králi (v originále "die aus dem bayrischen Territorium ausgegliedert und direkt dem König unterstellt wurde" - pozn. překl.).
Bylo to tehdy jistě velké vyznamenání, v následné době měla však říšská bezprostřednost pro Řezno efekty spíše nepříznivé. Město totiž nikdy nevlastnilo nějaké venkovské teritorium jako jiná svobodná říšská města (v originále "wie andere reichsfreie Städte", viz i Wikipedia - pozn. překl.), nýbrž tkvělo Bavorsku jako trn v patě (v originále "steckte wie ein Pfahl" - pozn. překl.) a Bavorsko těžce týralo svou někdejší metropoli znovu a znovu šikanami a konflikty, hospodářskými zákroky a násilím, ba dokonce odříznutím přísunu potravin (v originále "ja sogar die Lebensmittelzufuhr abschneiden" - pozn. překl.). V následné době bylo město poměrně často strháváno tu na císařovu, tu na bavorskou stranu. To se týkalo zejména období počínajícího novověku, tj. prvé půle 16. století, času, v němž se Watzlikův román "Der Meister von Regensburg" odehrává. Nebylo to pro Řezno nijak šťastné období, ba docela naopak. Byl to čas přechodu, plný krizí, napětí a konfliktů. Boje mezi císařem a Bavorskem o moc nad městem způsobovaly toliko část otřesů, které tehdy Řezno drásaly. O utrpení, které si tyto boje vynucovaly, si můžeme učinit představu, už když slyšíme, že tak vážení občané jako architekt katedrály (v originále "der Dombaumeister" - pozn. překl.) Wolfgang Roritzer či řezbář Johann Loy museli vedle jiných měšťanů pro stranění Bavorsku roku 1514 vystoupat k šibenici. Veliké objevy a novoty, které počátkem novověku zásadně proměnily obraz světa, se přirozeně přesto nezastavily před branami Řezna.
Ještě jiné události však tehdy to město zjitřily. Tak se dlouho zadržovaný a tlumený zápal právě v době, kdy Luther vyhlásil svůj boj s římskou církví, projevil v obrovském přílivu zbožných mariánských poutních procesí. Poutní kostel "Zur schönen Maria" přilákal k sobě snad největší poutě těch časů. Obchod a hospodářství se tím dostaly do mocného rozkvětu a přispěly rozhodnutí dát poutnímu s kostelu novou podobu, aby tak postupně vznikla největší renesanční stavba na sever od Alp. V následujících letech pronikla však reformace rychle i do Řezna a její zásah vedl nejen k tomu, že poutě ustaly, nýbrž i k pozastavení stavby, z níž tehdy zůstalo jen torzo. Také vypovězení zdejšího Židovstva v roce 1519 (kameny ze zbořených židovských domů a náhrobky z vypleněného židovského hřbitova byly použity do základů mariánského kostela, viz Wikipedia - pozn. překl.) vrhá pohled na neklidné poměry v Řezně té doby. Především ovšem reformace rozvířila nálady tehdejších časů měrou, o jaké nemůžeme dnes mít sebemenší představu.
Všechny tyto události nacházejí svou odezvu ve Watzlikově románu a jsou v něm mistrovsky zachyceny. Zklidňující pól k nim tvoří život a dílo malíře Albrechta Altdorfera (viz o něm Wikipedia - pozn. překl.). Román je tedy něčím víc nežli jen příběhem jednoho uměleckého osudu. Líčí vedle něj časové proudy této periody přechodu od středověku k nové době a od gotiky k renesanci.
Ústřední postavou je však Altdorfer. Byl zároveň malířem, mědirytcem a stavebním konstruktérem. Nad jeho osobností je rozestřen jakýsi závoj, jímž zrak jen obtížně proniká. Altdorferova měšťanská existence je sice přibližně doložena řadou listin, ale dokumenty, jež jsou nám k dispozici, sotva co vypovídají o člověku, natož o něm jako umělci. Příběh jeho dětství a mládí leží pro nás zcela v neurčitu (v originále "im Ungewissen" - pozn. překl.). V Řeznu je doložen od roku 1505 a ví se jen, že sem přišel z bavorského města Amberg (získal tam, označován odtud jako "Maler von Amberg", 13. března roku 1505 měšťanské právo. - pozn. překl.) Hans Watzlik si ve svém románě osvojuje verzi, že Altdorfer byl synem zcela zchudlého řezenského malíře, který byl svými věřiteli z Řezna pronásledován a odešel do Ambergu, kde doufal v pomoc příbuzenstva.
Když se mladý Altdorfer do Řezna vrátil, muselo mu být asi 25 let. Řezno se stalo městem jeho osudu. Tady až do své smrti v roce žil a pracoval, domohl se blahobytu a uznání a postupně také vyšších úřadů, jež mohlo město nabídnout. V nepřetržité řadě tu vznikaly jeho obrazy. Mohu uvést jen ty nejvýznamnější (zde je označujeme českými názvy - pozn. : "Utrpení Kristovo" pro oltář klášterního kostela v Sankt Florian u Lince (v originále "bei Linz" - pozn. překl.), "Kristovo narození", oba Janové, tj. "Jan Evangelista" a "Jan Křtitel", "Narození Panny Marie", "Maria ve svatozáři", "Zuzana v lázni", "Ukřižování Kristovo" a nejkrásnější a také nejznámější Altdorferovo dílo, totiž obraz "Alexandrova bitva".
Vedle toho je Altdorfer od roku 1526 připomínán jako městský stavební konstruktér. V této funkci zbudoval zdejší vinný sklad a jatka (v originále "so baute er den Weinstadel und das Schlachthaus" - pozn. překl.), roku 1529 pak posílil městská opevnění. Tehdy totiž stanuli Turci poprvé před Vídní (v originále "damals das erste Mal vor Wien" - pozn. překl.). Altdorfer byl řezenským městským radním a v roce 1528 ho tu dokonce zvolili purkmistrem. Volbu ovšem tenkrát nepřijal. Byl právě zaměstnán prací na své největší malbě, tj. "Alexandrově bitvě" a necítil se schopen přijmout ještě navíc tak zodpovědný úřad.
Altdorfer musel být nepochybně mužem vyrovnaným a umírněným (v originále "sëin Mann des Ausgleichs und der Mäßigung" - pozn. překl.). Roku 1535 putoval s jednou delegací do Vídně, aby tam své rodné město (v originále "seine Vaterstadt" - pozn. překl.) zastupoval před císařem Ferdinandem. Řezno tam bylo očerňováno, že se chce zase připojit k Bavorsku a trpí ve svých zdech protestantského kazatele. Altdorferovi se podařilo tyto námitky rozptýlit. Nepřipadalo mu to asi nijak lehké, poněvadž on sám vnitřně tíhl k onomu učení, jakkoli zůstal po celý život příslušníkem staré církve, a ve městě bylo nové učení tak či tak už značně rozšířeno. V roce 1542, tedy o několik let později, se Řezno k protestantismu otevřeně přihlásilo.
Altdorfer byl ženat, jeho manželka Anna ho ve smrti předešla. Zdá se, že manželství zůstalo bezdětným, Watzlik alespoň vypráví, že porodní bába byla u paní Alfdorferové jen jednou a šlo v tom případě bohužel o porod mrtvého děcka (v originále "und es leider eine Totgeburt gab" - pozn. překl.).
Také v Altdorferově závěti, která se v úplnosti dochovala, je řeč jenom o jeho sourozencích a jejich dětech.
Spolu s Albrechtem Dürerem se stal Altdorfer autorem kreseb na okraji modlitební knihy císaře Maxmiliána. Dal i podobu triumfálnímu průvodu témuž císaři městem Řeznem.
Uměleckohistoricky stojí Altdorfer po Dürerově boku. U svých figur klade však menší důraz na anatomii nežli na kolorit. Prožíval svět v barvách a štětce se nikdy nebál. Jeho obrazy dnes visí v muzeích celé Evropy, jen tři z nich se pak nacházejí v Řezně: "Krásná Maria", oba už zmínění Janové a nástěnná malba v koupelně biskupského dvora. "Alexandrova bitva" se nachází ve Staré pinakotéce v Mnichově (v originále "in der Alten Pinakothek in München" - pozn. překl.). Watzlik se ve své knize přesně přidržoval onoho mála známých dat o Altdorferově životě, ba i Altdorferovy obrazy jsou uváděny v posloupné řadě podle toho, kdy vznikly. Známější obrazy jsou při různých příležitostech i slovně komentovány, tak např. obraz "Kristovo narození" za návštěvy císaře Maxmiliána v umělcově dílně. Jen u toho nejvýznamnějšího z nich, tj. u "Alexandrovy bitvy", vytvořené Altdorferem na zakázku bavorského vévody Wilhelma IV., činí Watzlik výjimku - o obraze je řeč hned několikrát: nejprve prostřednictvím malířovy ženy Anny, pak ústy historika Aventina (Johannes Turmair /Aventinus/ je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), s nímž se umělec radil o místě i průběhu bitvy už předem, dále prostřednictvím mnoha řezenských měšťanů i samotného zadavatele malby vévody Wilhelma a posléze u příležitosti Altdorferovy návštěvy u císaře Karla V. Habsburského (v originále "Kaiser Karl von Hispanien", viz o něm i Wikipedia - pozn. překl.), k němuž byl s obrazem povolán.
Watzlik nelíčí Karla V. s velkými sympatiemi. Zůstává podle něho v této zemi cizincem, její řečí ani jednou nepromluví, vůči Altdorferovu uměleckému výkonu nechová nijaké porozumění.
Obraz "Alexandrova bitva" představuje vítězství Alexandra Velikého nad perským králem Dariem v bitvě u Issu roku 333 (o starověkém městě na pobřeží severní Syrie viz Wikipedia - pozn. překl.). Altdorfer přesně jako známá pompejská mozaika zachytil okamžik, kdy se velkokrál Datus obrací na útěk, poněvadž vidí, že bitva je ztracena, zatímco Alexander na svém hřebci Bucefalovi vyráží proti soupeři. Obojí vojsko je ovšem zachyceno ve zbroji doby Altdorferovy a Alexander nese v obličeji rysy oblíbeného císaře Maxmiliána, posledního rytíře.
Vedle Altdorfera stojí v románě ještě mnoho jiných představitelů řezenské městské komunity, velkých i malých, známých i neznámých. Tak třeba dómský stavitel Wolfgang Roritzer divoké a nespoutané povahy. Tři generace Roritzerů se podílely na výstavbě zdejší katedrály, ten poslední, jak už zmíněno, musel vystoupat k šibenici. Týž osud sdílel Hans Loy, proslulý řezbář, naděje své doby. Moudrý, také už vzpomenutý dvorní historik Aventinus pozvedá svůj hlas. Jeho měšťanské jméno znělo Johannes Thurmayer (Turmair), ale po rodném Abensbergu si zvolil latinský "přídomek" Aventinus, tj. "z Abensbergu". Byl to skutečně onen mrzutý přísný muž, jak ho představuje náhrobek v opatsství sv. Jimrama? Byl jistě s Altdorferem ve spojení a radil mu při zrodu "Alexandrovy bitvy". Hans Mielig srojí rozhodně za zmínku, Altdorferův žák, který se později sám stal známým malířem a vytvořil křídlový oltář pro ingolstadtský farní kostel Liebfrauenmünster.
Hans Watzlik vydal tento svůj román v roce 1939. Je to jedna z mála jeho knih, které nepojednávají o Šumavě. Jinak krouží básníkovo dílo v jeho románech, povídkách i básních vždy kolem naší v srdci uchované a nikým nezcizitelné šumavské domoviny (v originále "um unsere im Herzen unverlierbare Böhmerwaldheimat" - pozn. překl.). Bude žít dál, neboť slovy, která klade Hans Watzlik do úst moudrému Aventinovi, chci své vývody uzavřít:
|
"Wo ein großer Mensch geackert hat, schimmert eine ewige Furche." (tj. "Tam, kde oral velký člověk, třpytí se věčná brázda." - pozn. překl.) |
Hoam!, 1994, s. 335-339
Vzpomínky na Hanse Multerera
Ve třicátých letech (rozuměj dvacátého století - pozn. překl.) náležel Hans Multerer k autorům, které jsme znali a milovali (v originále "zu unseren bekannten und beliebten Dichtern" - pozn. překl.). Mohl za to vděčit zejména své divadelní hře "Saat und Ernte" (s podtitulem "Vom Leben und Sterben des Bauern" /brožura o 52 stranách vyšla pod titulem "Leben und Sterben oder Saat und Ernte" s podtitulem "Das Freuden- und Leidenspiel vom Bauern" roku 1937 u Steinbrenera ve Vimperku a je na stránkách Jihočeské vědecké knihovny k dispozici jako digitalizovaný dokument, zřejmě nepřeložena do češtiny hrála se v originále podle diplomové práce Jitky Melkusové z roku 2006 i na scéně Nového německého divadla v Praze /tam měla 28. listopadu 1936 podle zprávy v "Jihočeských listech" úspěšnou premiéru už před ní 18. června 1934, jak o ochotnickém hostování referuje i list "Prager Tagblatt" ze 16. června na straně 7 v rubrice "Aus der Theaterkanzlei" uvedené "Vom Leben und Sterben" i hra "Stimmen in und um uns"/, viz i práce Petra Kučery ze Západočeské univerzity v Plzni o Multererovi z konference "Form und Funktion" ostravské univerzuty nebo diplomová práce Bc. Lucie Šlapákové z téže univerzity - pozn. překl.).
Předvádí nám v předehře (v originále "in einem Vorspiel"- pozn. překl.), osmi obrazech a jedné dohře (v originále "und einem Nachspiel"- pozn. překl.) vcelku jeden selský život. Vidíme mladého muže při námluvách, jako ženicha i jako sedláka po vyhoření vlastní usedlosti (v originále "wir sehen den jungen Burschen bei der Brautwerbung, den Hochzeiter und den Abbrandler" - pozn. překl.). Zažíváme roztržku s nejstarším synem Seppem, který se zdráhá vzít si nevěstu určenou otcem. Je jím zavržen a opouští se svou milovanou Magerl (podle výkladu příjmení "Haber" ve slovníku Dobravy Moldanové "Naše příjmení" českou variantou "Hubený" by ono "Haberl" mohlo mít význam českého důvěrného deminutiva "Hubeňourek" - pozn. překl.) rodičovský statek, kde ona sloužila jako děvečka (v originále "hat dort als Dienstmagd gedient" - pozn. překl.). Ve velké válce ztrácí sedlák všechny své tři syny. Jeho život nyní ztratil smysl, statek tu stojí bez dědice. Zcela zoufalý je už sedlák odhodlán ho prodat. Tu způsobí zatoulaný míč hrajícího si chlapce nečekaný obrat: ten chlapec je totiž synem padlého Seppa a tím i vnukem sedlákovým. Ten je dojat a bere chlapce i s jeho matkou, vyhnanou kdysi Magerl, na svůj statek zpátky. Život pro něho opět nabývá smyslu. Může teď v klidu zemřít. Ztrácí sice ještě svou životní družku (v originále "seine Lebensgefährtin" - pozn. překl.), ale život na statku jde dál, všechno pro sedláka došlo svého naplnění.
Hans Multerer tuto hru netoliko napsal, založil i ochotnický herecký soubor a v inscenacích hry se v ní ujal i hlavní role. Onen soubor měl kolem 20 členů a zahrnoval i hudební kapelu, zvanou podle svého kapelníka "Hacklkapelle". Muzikanti pocházeli z okolí Nýrska (v originále "aus der Neuerner Gegend" - pozn. překl.), někteří z nich byli Multererovi příbuzní. Za mých časů byli mezi nimi i dva hráči z Kašperských Hor (v originále "auch zwei Spieler aus Bergreichenstein" - pozn. překl.). Franz Hoidn, nejstarší syn posledního kašpersko-horského postilióna, který hrál svatebního "zváče" (v originále "der den Hochzeitslader spielte", česky se ovšem užívá spíše výrazu "družba" - pozn. překl.), a Rosl Kreußová, která je nyní manželkou zubního lékaře Plitze v Pasově (v originále "in Passau" - pozn. překl.).
Těšilo nás, že se touto hrou poprvé podařil nějakému našemu domovskému autorovi takový rázný vstup na divadelní prkna (v originále "der Griff nach der Bühne" - pozn. překl.). Hans Watzlik se o to pokoušel marně. Jeho hra "Das Sankt-Martini-Haus" prošla sice snad všemi sudetoněmeckými scénami. Brzy však se kolem ní rozhostilo ticho, stejně jako kolem jeho "Valpuržiny" hry pod názvem "Rodflat". Multererův divadelní text byl však hrán nejen ve většině měst Šumavy i celých Sudet, nýbrž i v Novém německém divadle v Praze a na mnoha německých a švýcarských scénách (v originále "und in mehreren Städten Deutschlands und der Schweiz", recenze v časopise " Sudetendeutsche Zeitschrift für Volkskunde" z roku 1937
uvádí následující výčet /v němčině ovšem/: Praha, Brno, Opava, Liberec, Teplice, Cheb, Karlovy Vary, Plzeň, Mannheim, Kiel, Sankt Gallen, nemělo by se ovšem nijak zamlčovat, že byl za války nacisty zneužit jako náhrada původního textu pašijových her v Hořicích na Šumavě, kde byla dokonce hlavní budova herního areálu přeměněna na sklad wehrmachtu /Afrikakorps/- pozn. překl.).
Já sám jsem Multererovu hru viděl hned třikrát: ve spolkovém domě (v originále "im Vereinshaus" - pozn. překl.) v Kašperských Horách, na lesním divadle v Nýrsku (v originále "auf der Neuerner Freilichtbühne" - pozn. překl.) a také v Praze. Ta pražská inscenace patřila k nejkrásnějším zážitkům mých studentských let. Přivedli jsme herce z nádraží a rozdělili jsme si je k přenocování, abychom ušetřili na nákladech. U mě zůstal už zmíněný "družba" Franz Hoidn, můj bratranec.
Inscenace následujícího dne byla pro nás nezapomenutelným diváckým zážitkem. Už nástup herců hledištěm na scénu nás uvedlo do povznesené nálady. Vepředu pochodovala také už zminěná "Hacklkapelle" v plném zvuku svých nástrojů, následovali ve dojstupu přímí účinkující v čele s Hansem Multererem a jeho partnerkou. Uvedení hry samo nás zcela pojalo do své čaromoci. Nevím, kdo sdílel větší míru štěstí: zda to byli účinkující, jimž burácely vstříc nadšené ovace publika, či my diváci sami, plni hrdosti na kulturní událost, za níž jsme zase jednou vděčili jazykově německému Šumavanovi.
O celá desetiletí později jsem se dověděl, že mezi diváky byl tehdy přítomen i Erich Hans (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Také on byl pražským představením hluboce zasažen.
Následujícího dne jsme se sešli na naší studentské "boudě" (v originále "im Vereinshaus" - pozn. překl.) v Krakovské ulici (v originále "in der Krakauergasse", ulice ústící do Válavského náměstí nedaleko Wilsonova /Hlavního/ nádraží a tím i Nového německého divadla /dnešní Státní opery/ si svůj český název uchovala až dodnes - pozn. překl.). Bylo tu sice trochu těsno, na náladě to však nijak neubíralo. Brzy byl pořízen sud piva a námětů k hovoru bylo po tom krásném večeru v divadle habaděj. "Hacklkapelle" se nedala dlouho pobízet k tomu, aby spustila několik řízných maršů a studentský domov se přímo otřásal v základech. Pak jsme doprovodili herecký soubor k blízkému Wilsonovu nádraží, I tam zahrála kapela pár svižných melodií a my mávali odjíždějícímu vlaku na rozloučenou, dokud nám nezmizel z očí. Nestávalo se asi zrovna příliš často (kromě obou světových válek, chce se dodat - pozn. překl.), aby na tomto nádraží zaznívala řízná německá pochodová hudba (pokud se tak stalo ve třicátých letech dvacátého století /zde v červnu 1934/, mohlo to mít přídech věru neblahý - pozn. překl.).
Multerer má v této hře místa, která člověku z paměti po celý život jen tak nevymizí: to když např. říká o selské práci:
|
"A jede Uhr bleibt steh', a jeds Herz hört af zum Schlogn, Himmel und Erdn hört sie af, nur die Bauernorbat hört sie net af." (tj. "Každý hodiny se jednou zastaví, každý srdce přestane tlouct, nebe a země přestanou, jen selská práce nihdáž konce nemá." - pozn. překl.) |
Dnes se ta hra uvádět nedá. Postoj vůči selství se od základu změnil. Nyní je všechno, co s ním souvisí, vyřízeno devalvujícím označením "Blut- und Boden Romantik". Čas jako je ten náš nemůže už přinést porozumění této hře o selské pýše, selské nouzi a selské smrti.
Sám Hans Multerer se toho neměl dožít. I vyhnání měl zůstat ušetřen. Skonal 12. června roku 1945 a byl pochován doma v Nýrsku (v originále "daheim in Neuern begraben" - pozn. překl.). Naplnilo se tak jeho přání, které vyslovil v nářeční básni "D‘ Hoamaterdn" (tj. "Rodná zem":
|
"I(ch) hob koan andern Wunsch auf Erd'n, Bin i oamoi stad und koalt, Als in Dir begrob'n werd'n: Hoamaterdn - Böhmerwald." (tj. "Nemám na světě jiný přání, až tělo zmůže ounava, do hrobu uložit se k spaní, zem rodná kde je - Šumava." - pozn. překl.) |
Hoam!, 1990, s. 347-348
Pátrání ohledně původu Franze Thurnera bylo opravdu čímsi dobrodružným. Křestní matrika z roku 1911 je zatím nedostupná a také pokus najít případnou svatbu rodičů naráží na touž nedostupnost matriky oddací. Až arch sčítání lidu z roku 1921 přinesl překvapivý výsledek: ve stavení čp. 4 v Dolních Dvorcích (Unterhöfen), obec Tuškov (Duschowitz), jehož majitelem byl dne 30. prosince 1876 zde narozený Isidor Hoidn, který tu bydlil se svým otcem Josefem, nikoli však se svou ženou Karolinou, roz. Wurmovou, s níž byl sice oddán (na archu sčítání lidu "getraut, zde tedy nikoli "verheiratet") 24. června 1903 v Kašperských Horách (dokonce víme ze serveru GEDBAS, že se jim údajně už 6. července, tj. ani ne 14 dnů poté měl narodit syn Franz Hoidn, což je onen "bratranec" Thurnerův ze vzpomínky na Hanse Multerera, samo manželství bylo Krajským soudem v Písku prohlášeno "z obapolné viny" za rozloučené až v roce 1928), ale ona se synem pobývala jinde, nýbrž se svobodnou matkou Julií Thurnerovou (*18. března 1889 v Novém Dvoře /Neuhof/ čp. 19) a s jejími dvěma nemanželskými syny, tj. Franzem (*7. prosince 1917) a jeho bratrem Antonem (*7. ledna 1919), obou narozenými zde. "Náš" Franz to sice není, ale arch sčítání lidu z roku 1921 pro stavení čp. 19 v Novém Dvoře (Neuhof), obec Tuškov - Žlíbek ((Duschowitz - Rindlau) prozrazuje, že byl námi nalezen ve zdejší rodině Josefa Thurnera (*11. listopadu 1877 v Novém Dvoře čp. 13 jako syn tamního rolníka Franze Thurnera /i jeho otec Jakob Thurner tam hospodařil se svou ženou Barbarou, roz. Schneiderovou ze dnes zaniklých Rapatic, německy Rappotitz čp. 4/ a jeho manželky Pauliny, dcery rolníka z Rapatic čp. 10 Johanna Tischlera a jeho ženy Anny Marie, roz. Sieglové ze Salzwegu /pokud jde o Solnou Lhotu u Vimperka, ta zanikla a jako místní část Vimperka je tvořena toliko novou zástavbou, jinak jde o bavorskou obec Salzweg u Pasova/) a jeho ženy Kathariny, roz. Schwarzové (*17. října 1884 v Humpolci /Kumpatitz/ čp. 9 jako dcera tamního rolníka Jakoba Schwarze /jeho otec Johann Schwarz hospodařil na téže usedlosti čp. 9 se svou ženou Barbarou, roz. Prinzovou z Humpolce čp. 2/ a Kathariny, roz. Semanové, dcery chalupníka Antona Semanna z Bohdašic /Budaschitz/, které jsou dnes jen místní částí obce Dlouhá Ves, a Anny, roz. Bennaové z Bohdašic čp. 4), svatbu s Josefem Thurnerem měla podle přípisu v křestní matrice dne 2. srpna 1910 v Albrechticích), z čehož ovšem jasně vyplývá, že pokud byl Franz Hoidn Thurnerovým bratrancem, musela být jeho matkou Julia Thurnerová a nikoli Karolina, roz. Wurmová. Následující nekrolog ze stránek měsíčníku "Hoam!", kde je podepsán šifrou "Fe.", což nepochybně znamená, že jeho autorem je šéfredaktor periodika Armin Fechter, zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže, podstatná část textu je však pouhým opisem pozdravu k Thurnerovým osmdesátinám, jak ho zveřejnil týž měsíčník na s. 687 roč. 1991 a který tehdy napsal Heinz Podlipsky, rovněž samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže.
Za Ing. Franzem Thurnerem
Dne 30. září (rozuměj roku 1995 - pozn. překl.) zemřel Ing. (v originále "Diplom-Ingenieur" - pozn. překl.) Franz Thurner. Byl takříkajíc dítětem jazykové hranice (v originále "Ein Kind der Sprachgrenze" - pozn. překl.) a mnohostranně se zasadil o domov a německou národnost (v originále "er hat sich in vielfältiger Weise für Heimat und Volk eingesetzt" - pozn. překl.). Čtenáři měsíčníku "Hoam!" ho znají z mnoha fundovaných příspěvků, v nichž se zabýval politickou situací ohledně domovských zájmů (v originále "in denen er auf die heimatpolitische Lage einging" - pozn. překl.) nebo psal o tvorbě našich šumavských autorů. Jeho devíza, čerpající z bohaté životní zkušenosti, by se dala vyjádřit slovy: "Man kann sein Volk lieben, lieben, ohne ein anderes zu hassen." (tj. "Lze milovat vlastní národnost, aniž by člověk cítil nenávist k nějaké jiné." - pozn. překl.)
Narodil se 26. listopadu roku 1911 v Novém Dvoře (v originále "in Neuhof", dnes obec Dolní Dvorce, farnost Kašperské Hory, která je nyní součástí kolatury farnosti Sušice, odkud je vykonávána její duchovní správa - pozn. překl.) pouhé 4 kilometry na sever od Kašperských Hor přímo na jazykové hranici. Hrad Kašperk, těhotný dějinami (v originále "geschichtsträchtige Karlsburg im Reichensteiner Land" - pozn. překl.), shlížel v tomto kraji přímo do jeho kolébky. Nadmíru nadaný hoch absolvoval vyšší reálku v Kašperských Horách a studoval pak na německé technice v Praze obor stavební inženýrství (v originále "Bauingenieurwesen an der Deutschen Technischen Hochschule in Prag" - pozn. překl.). Charakterizovaly ho píle, svědomitost a snaživost. Jako německý student v Praze pocítil od samého počátku na poli národnostního střetu všechno napětí vztahu mezi Čechy a sudetskými Němci. Aktivně tehdy působil v rámci akademického krajanského sdružení Böhmerwald, které mu svou nacionálně konzervativní pozicí nejlépe vyhovovalo.
Po státnici se mu dostalo prvního umístění u jedné české firmy v Litomyšli, rodišti Bedřicha Smetany (v originále "in Leitomischl, dem Geburttsort Friedrich Smetanas" - pozn. překl.). V tomto ryze českém městě se učenlivý mladý muž zabýval nejen samotným českým jazykem, nýbrž i českou historií a kulturou. Okouzlení a obdiv, jichž tehdy nabyl a choval vůči vysoké úrovni českého duchovního a kulturního života, vyústily v trpké zklamání, které mu připravil v letech 1945-1946 hořký osud násilného vysídlení. Ještě dlouho poté se s tím spojený rozpad jakékoli lidské komunikace a vzájemného vztahu stal rozenému humanistovi tísnivým a nesmazatelným životním traumatem.
Po přechodném působení v pozici asistenta na německé technice v Praze přišel Thurner začátkem války do Dortmundu, kde se - podle jeho vlastních slov - oženil s děvčetem ze Šumavy (v originále "wo er - nach seinen eigenen Worten - ein Mädel aus dem Böhmerwald heiratetet" - pozn. překl.). Theresia Thurnerová (roz. Veitsová, *3. května 1914 ve vsi Svojše /Zwoischen/ čp. 8, †27. února 2003 v pečovatelském domově ve Stuttgartu - pozn. překl.) byla svému muži ve všech proměnách společného života až do jeho smrti věrnou partnerkou.
Po skončení války se Thurner dostal v roce 1953 přes Ingolstadt do Stuttgartu, kde až do penze pracoval u jedné velké stavební firmy především na rozšíření sítě městské elektrifikované železnice (v originále "S-Bahn" - pozn. překl.). Veden po celý život neobyčejnou láskou k domovu a ke své německé národnosti, nalezl brzy cestu ke krajanským sdružením. Pěstoval úzký kontakt zejména k jejich šumavským představitelům: ke školnímu radovi Adolfu Webingerovi. Který byl ve stuttgartské městské části Hohenheim jeho sousedem, k profesoru Erichu Hansovi a také k Adolfu Hasenöhrlovi (i ten má na webových stranách Kohoutího kříže své samostatné zastoupení - pozn. překl.), dlouholetému předsedovi sdružení "Heimatverband der Böhmerwäldler.
V souladu se svým duchovním založením dával do služeb svých krajanů velký poklad svého výjimečného intelektu. Platí to zvláště v případě problémů, které vyvstaly v souvislosti s německo-českými vztahy po politickém obratu (v originále "nach der Wende" rozuměj po roce 1989 - pozn. překl.) a které se i jeho hluboce dotýkaly. Jeho naděje, že se z čestného vzájemného partnerství, ze vzájemné ochoty brát i dávat zrodí opravdové smíření, se bohužel neproměnila ve skutek.
Tak vyrývá jeho smrt hlubokou proluku v řadách německých Šumavanů. Už od svých pražských časů byl Thurner hluboce spjat se studentskými tradicemi. Dlouhá léta předsedal sdružení "Alte Prager akademische Landsmannschaft Böhmerwald", naposledy jako čestný jeho člen (v originále "zuletzt war er ihr Ehrenbursch" - pozn. překl.). Jeho příspěvky oživovaly slavnosti a bratrské diskuse spolubratří, jeho snahy směřovaly k zajištění přístupu mladých studentů šumavského původu do řad této organizace. To, čeho dosáhl, se dá vyčíst ze slov jeho nástupce Dr. Seppa Waldmanna určených vdově po zesnulém: "So haben wir unseren Besten verloren. (tj. "Ztratili jsme toho nejlepšího z nás. - pozn. překl.) Alte Prager akademische Landsmannschaft Böhmerwald se sklání v úctě a ve smutku. Fiducit. (ve slovnících německy jako výraz studentského slangu: "Fiduzit." - tj. "Věrně vzpomínáme!", z lat. "fiducia sit!", tj. "Es gelte!", česky "Platí!" - pozn. překl.) Thurnerovo působení se ale týkalo i domu Adolfa Webingera (v Lackenhäuser - pozn. překl.), sdružení Böhmerwaldjugend (BWJ), Šumavského muzea (¨rozuměj Böhmerwaldmuseum v Pasově - pozn. překl.) a v neposlední řadě i měsíčníku "Hoam!" slovem i činem.
Soustrast krajanů platí pozůstalým: vdově Theresii Thurnerové a synu Reinhardovi s jeho rodinou. Franz Thurner zůstává nezapomenutelným.
Hoam!, 1955, č. 11, s. 853
- - - - -
* Nový Dvůr, Dolní Dvorce / † † † Stuttgart (BW)
