GÜNTHER TUMA

O klučení na Šumavě

Na jižní hranici krásné české země (v originále "an der Südgrenze des schönen Böhmerlandes", známá značka motocyklů "Böhmerland" měla českou obdobu ve výrazu "Čechie" - pozn. překl.) šuměly kdysi mocně obrovské pralesy (v originále "rauschten einst mächtig des Urwalds Riesen" - pozn. překl.). Hory a doly nesly tmavozelený šat. Jen vzácně bylo lze spatřit nějaké světlé místečko, na němž by se pásla vysoká (v originále "auf dem das Rotwild äste" - pozn. překl.), ještě vzácněji bychom pak narazili na nějaký dvorec, obklopený šťavnatými lučinami a vlnícími se obilnými poli. Jak obrovitou práci od oněch dnů vykonali naši předkové! Pohleď jen dolů z vrcholu Třístoličníku (v originále "von der Dreisesselspitze" - pozn. překl.), z mocného temene Javoru (v originále "von der mächtigen Arberkuppe" - pozn. překl.) nebo z jakékoli jiné výšiny naší milované domoviny: všude uvidíš stříbrné stuhy vodních toků v polích, kvetoucích klasy žita a horského ovsa, tisícihlavě se sklánějícími ke hřbetům pohoří. Dosud stojí miliony lesních velikánů, vzdorujících nepohodě a plných síly, často odraných větrem a bouřemi, rok co rok jich však ubývá a tam, kde kdysi kořeny takových mohutných stromů sály výživu ze šumavské půdy, hloubí nyní brázdu rolníkův pluh.
Jak kdysi rostl počet zdejších obyvatel, byla lovná zvěř těchto končin stále vzácnější a posléze kořist lovců nestačila uživit všechny na ní závislé. Tak se z našich předků stali nejprve pastevci a pak zemědělci.
Po vyvrácení posledního stromu na nějakém kusu šumavské země muselo projít nejméně třicet až 50 let, než bylo přikročeno k dalšímu jejímu klučení (v originále "zu einer weiteren Urbarmachung des Bodens" - pozn. překl.). Čím dokonaleji ztrouchnivěly zbytky pařezů a vývratů, čím silněji rozpraskal a rozdrobil mráz všudy přítomný kámen, tím snadněji šla pak práce od ruky.
Každá píď tak ležela ještě dlouho ladem a neobdělána, přenechána zcela a naprosto zákonům přírody. Z vrstvy jehličí vyrazila brzy stébla trávy, každým rokem početnější a hustší, sloužící za potravu pasoucím se zvířatům lesního osadníka (v originále "den Weidetieren des Waldbauern" - pozn. překl.). Asi i nadále nesl vítr semena smrků, javorů, jeřábů a jalovců, jejichž výhonky se tu pokoušely započít svůj život, ale už nevzrostly. Nějaký pasáček je všechny vysekal, naházel na hromadu a ohníček vysoko šlehající a hustě dýmající ukončil jejich bytí.
Pokud byla končina bažinatá, pokrývaly zprvu zemi jen kyselé traviny, suchopýr a sítí, kterými pohrdl i nijak nezhýčkaný šumavský skot. Hluboké příkopy, odvádějící vodu, však brzy pomohly černé zemi plodit i jiným rostlinám, které ji pokryly pestrými květy. Menší volně ležící kameny byly snášeny na hranice pozemků a pokud nemohly najít užití při vyštěrkování cest, při zpevnění hrází horských vodních toků, při zakládání jezů a podobně, vršily se na kamenné snosy, které přece tu na Šumavě vyznačují meze takřka všech zdejších pozemků. -
Uplynulo ani ne sto let a muž, jehož rázná paže porážela kdysi lesní olbřímy, sedí teď, pokojně dýmaje ze své faječky, ve výměnkářské světnici a chová na klíně svého urostlého vnoučka. Jeho prvorozený syn, kterému předal svůj majetek, vyrazil za dlouhou tvrdou prací, kterou chce nyní započít, aby pouhou pastvinu přeměnil na orné pole.
Pařezy jsou už ztrouchnivělé a rozpadlé. Na jejich místě se zvedá jakýsi nízký kopec (v originále "ein niedriger Bühel" - pozn. překl.), bujně porostlý tymiánem a obývaný červenými mravenci. Kameny, které byly příliš velké, aby mohly být odstraněny, jsou zcela pokryty šedým lišejníkem. Majitel pozemku kope teď sekerovitou motykou, řečenou "Kramhau", napodél pruhy v trávníku, táhnoucí se od jedné meze ke druhé. Nato učiní totéž do šířky, takže se vytvoří čtverce, mající plochu asi čtvrt metru čtverečního (v originále "ein Viertel Flächenmeter Inhalt" - pozn. překl.).
Nyní přichází řada na nejdůležitější nástroj při klučení. Je to jednostranný krumpáč (v originále "der 'Krompel'" - pozn. překl.), špičatá motyka vyhlížející ne nepodobně zobáku ptáka jeřába (v originále "Kranichschnabel" - pozn. překl.). Pomocí ní jsou všechny čtvercové kusy drnu odkopnuty a odloženy, avšak ne tam, kde ležely předtím, nýbrž zeminou navrch pod nohy kopáčovy, aby tak uvolnily řádek jakoby právě vyoraný pluhem přes celý pozemek. Teď je třeba z volně odkryté země vybrat až do hloubky všechny kameny, aby v budoucnu nebyly na překážku orbě. Při tomto probírání koná "Krompel" výtečné služby. Jednak je jeho špice dost dlouhá, aby půdu řádně prohledala, jednak může být nástroj užit jako páka, kdy násada slouží jako prodloužená paže. Je tak možné i poměrně velké kameny, které se rukou nedají pohnout, touto špičatou motykou ze země vydobýt.
Když je řádek důkladně proryt, načne se druhý pás, který bude nyní rovněž obrácen naruby a uložen pod nohy klučařovy jako ten prvý. Tak práce pokračuje, pokud nenarazí na nějakou větší překážku, stále dál, neboť brzy dojde tak jako tak na kameny, které tkvějí podobny zubům v čelisti pevně v půdě a jen svou korunou leží na denním světle (v originále "von denen nur eine Krone am Tageslicht liegt" - pozn. překl.). Mnohé z nich vyhlížejí zpočátku zcela nenápadně, ale čím hlouběji klučař (v originále "der Waldbauer" - pozn. překl.)proniká, tím širšími se jeví, až posléze končí v souvislém skalním bloku. Tu pak nepomůže ani zvedák v podobě silné tyče, zvaný u nás "Treml", ani velké kladivo, řečené "Stoaschlegel", tady zbývá jen střelný prach.
Jak hluboko a na jakém místě kus skály navrtat, řídí se zcela jejím charakterem a polohou. Téměř každý šumavský rolník (v originále i tady "jeder Waldbauer" - pozn. překl.) ví už předem, jak kámen "roztrhat" (v originále "reißen" - pozn. překl.) a nasadí tudíž vrták takřka vždycky na to správné místo. Přece jen však nastávají případy, které ne vždy dobře končí. Tak může být kámen, jehož tvar v zemi lze jen předpokládat, pouze navrtán a všechna práce byla marná. Jindy zůstane vrták vězet v nějaké spáře, říká se jí tu "Lass" (či "Lasse", tj. puklina, trhlina, rozsedlina - pozn. překl.) a lze ho vyprostit jen s největší námahou. Jak už ale zmíněno, stává se něco takového opravdu zřídka.
Je-li vyvrtaný otvor dostatečně hluboký, přikročí se k instalaci nálože. Nejprve je úklidovým mýdlem (v originále "mit dem 'Rameisen' /Räumungseifen/" - pozn. překl.) odstraněn jemný kamenný prach a nějakým hadrem, v případě že je vrt trochu mokrý, stěna do sucha vytřena. Nato se do vrtu vloží něco papíru a nasype tam jako do kornoutu střelný prach asi tak do třetiny celkové vyvrtané hloubky. Zápalná šňůra sahá rovněž tak daleko. Následuje další vrstva papíru a může se začít s utěsněním nálože nějakou cihlou nebo měkčím druhem kamene. Teď je ovšem třeba být obzvláště opatrný, poněvadž jedna jediná jiskra může způsobit zážeh celé nálože. Je-li zápalná šňůra naopak nějak porušena či rychle shoří jen zčásti, vyjde celá práce nazmar a musí se všechno zase vyjmout či vůbec vyvrtat. Šňůra je sice chráněna rýhou železné uzávěry (v originále "die Rinne, die das Verschlageisen besitzt" - pozn. překl.) před nějakým poškozením, přesto už došlo k několika hrozivým úrazům. Já sám si vzpomínám na jeden případ, který se udál ve Slatině blízko Horní Vltavice (v originále "in Filz bei Obermoldau" - pozn. překl.), kde při odvrtávání (v originále "beim Herausbohren" - pozn. překl.)vletěla jednomu chlapci celá nálož do tváře a celou mu ji zle zřídila.
Rána a následný hukot v povětří! Okamžik poté hluboké ticho v přírodě kolem. Ptačí svět ustal ve svém zpěvu, aby si udržel přehled, zda nehrozí nijaké nebezpečí, načež brzy spustil zvesela znovu. Jak často jsem stával jako malý hoch za nějakým stromem a jedním přimhouřeným okem jsem ustrašen sledoval pomalé hoření zápalné šňůry poté těsně přitisknutke kmeni i létání kamenů v povětří po následném výbuchu. Stávalo se také, že jsem uslyšel jen tlumené zasyčení; odstřel prošel do prázdna (v originále "war ausgefahren" - pozn. překl.), aniž by kámen nějak poškodiul, vrtný otvor byl špatně utěsněn.
Přese všechny překážky však, které se často týkaly plochy nijak větší než jedna obytná světnice a daly ji přitom srovnat a vyčistit teprve po práci trvající celé týdny, nadešel přece den, kdy krumpáč naposledy pronikl do země a brzy i kameny, srovnané už do podoby pomezní "hrázky" (v originále "zu einer Mauer zusammengeschlichtet" - pozn. překl.), ohraničovaly nové šumavské orné pole.
Semeno jarního žita (v originále "der Samen des Sommerkornes" - pozn. překl.) bylo teď zjara pomocí motyky na brambory (v originále "mit einer Kartoffelhaue" - pozn. překl.) vpraveno do půdy a příštího podzimu poseče kosa poprvé pozemek, který byl ještě před půl stoletím kusem lesa, plného mohutných smrkových kmenů, na jejichž větvích se houpali ptáci a veverky, ty opice našich lesů, skákaly čile z jednoho stromu na druhý. Dole při bublajícím potůčku klape ale letos prostý vesnický mlýn o plný jeden den déle a moučná truhla šumavského rolníka je těžší nežli předešlého roku.

Waldheimat, 1927, č. 8, s. 126-127

P.S. Původně jsem se domníval, že půjde o dávné šumavské klučení, ale řeč je o klučařích (němčina má pro ně výrazy "Roder" či "Exstirpator") z dvacátých let dvacátého století, pouhých pár desítek let před jejich vyhnáním z rodného pohoří.

Z kapitoly o šumavských pověrách kolem narození dítěte

Šumavan je blízkým přítelem dětí, i když mu už starou hlavu pokrývá stříbrný vlas (v originále "bis silbernes Haar seinen Kopf bedeckt" - pozn. překl.). Opravdu často jsem přihlížel tomu, jak nějaký "Nähl" nebo nějaká "Nahl", tj. dědeček nebo babička, choval či chovala v náručí starostlivě a opatrně malého vnoučka a slunečný úsměv jim přitom kmital vrásčitou, úctyhodnou tváří. Mohli se tak cítit o padesát let mladší, jaro života se jim mohlo znovu otevřít jako nějaký sen. Jsou pevně přesvědčeni o pravdivosti rčení:

"Kloani Kindla
Schöni Stündla."
(tj. "Děcka malý,
chvilky milý."
nebo "Děcka droboučký,
chvilky miloučký."
nebo "Malý děcka,
chvíle hezká." - pozn. překl.)

Sotva mladá Šumavanka (v originále "eine junge Wäldlerin" - pozn. překl.) sdělí svému choti své sladké tajemství, sotva vdechne maličký Šumavan (v originále "der junge Böhmerwäldler" - pozn. překl.) poprvé vzduch temné komůrky, sotva natáhne mlaičká bytost poprvé ručičku a nožičku vstříc velkému prostoru světa, spřádají se se už kolem děťátka všelijaké pověry. Všichni příbuzní dávají rady, poněvadž všem jde přece o to, aby rostlo a prospívalo. Zmiňují se všelijaké obyčeje po předcích zděděné a dále udržované, které přece i při narození těch, kdo radí, pěstovaly. Kterápak matka by neudělala z lásky ke svému dítěti všechno, co jí starší lidé doporučí.
Především musejí být už během těhotenství dodržována všemožné zásady opatrnosti. Tak nesmí mladá žena požít nic horkého a nesmí sahat rukou do mouky, neboť jinak by děťátku hrozily "afty" (v originále "Mehlhund" - pozn. překl.), tj. bílý povlak jazyka a ústní dutiny. Také soli a kyselého zelí se nemá dotknout rukou, poněvadž by se děcku mohly objevit v ústech puchýře, které by mu znesnadňovaly pití. Nesmí sahat do louhu či vápna, jinak by nohy a ruce děcka zcela rozpraskaly, rozbrázdily by je hluboké pukliny, řečené tu "Schrunden", nebo by úplně uschly (v originále "oder ganz 'spehr' /vertrocknet/" - pozn. překl.). Nikdy se těhotná žena nesmí opovážit dát si vepřové, neboť pak by se malé tělíčko pokrylo těžkou boulovitou vyrážkou. Totéž by nastalo, kdyby snad chtěla požít špek nebo hrách. Když si vyjde na venek, nesmí stoupnou na oj vozu nebo ji podlézt, jinak by musela nost dítě pod srdcem plný jeden rok. Nesmí pohlédnout na mrtvého, poněvadž tím by mohla způsobit, že novorozeně bude celé bledé (dokonce hrozí i že bude "slabé a brzy umře", viz bakalářské práce Kateřiny Slováčkové Mýty, pověry a rituály v průběhu těhotenství a porod - pozn. překl.).
S úzkostí očekává budoucí matka štědrovečerní noc (v originále "die Mettennacht" - pozn. překl.). Pokud je temná, dá se očekávat těžký porod. Nejtěžší den mladé ženy se na Šumavě označuje výrazem "Oufa ein(n)schlohgn", tj. "zbořit pec" (ve varšavské jiddisch se tak podle Wander: Deutsches Sprichwörter-Lexikon označovala nečekaná či vzácná návštěva - pozn. překl.). Všichni, kdo navštíví šestinedělku, přinesou něco "do kouta" ("kout" bylo staré české označení šestinedělí, v originále ovšem čteme německý výraz "ins 'Weisat'", k tomu viz Wikipedia - pozn. překl.). Příbuzní sem snášejí všemožné dary (slepice, máslo, vejce, ložní povlaky, dříve ti bohatší i zlaté předměty).
Nikdo si však nesmí namlouvat, že by snad s narozením dítěte měly pověry nějak ustoupit. Chyba lávky! (v originále "Weit gefehlt!" - pozn. překl.) Teď jde o udržení děcka při dobrém zdraví. Hned po porodu se matka nesmí dítěte dotýkat, neboť jinak by se mu od ní mohlo dostat mateřského znaménka, a to v podobě třešně, brusinky či skvrny útvarem podobné vepřovému škvarku se štětinami, podle toho, co by šestinedělka ráda jedla. Děťátko se máme pokoušet hned tišit, poněvadž křičí-li ve chvíli porodu (v originále "in der Geburtsstunde" - pozn. překl.), bude křičet všechny dny (v originále "alle Tage" - pozn. překl.) další. Musí také hned dostat čepičku na hlavu, aby nenastydlo nebo nedostalo kožní vyrážku na hlavě zvanou "Vierzger" podle toho, že má trvat 40 dnů. Obvykle je přes kolébku přehozen žlutý šátek, aby dítě nepostihla žloutenku. Tvářička novorozencova má být vůbec vždy něčím zakryta, aby se mu nerozbolely oči. Na oknech mají být zataženy závěsy, aby šestinedělka nemohla být začarována, jinak by jí mohlo být očarováno (v originále "'verluagt' /verhext/" - pozn. překl.) všechno včetně jídla a musela by pomalu "vergehen", tj. zahynout. Nikdy nesmí v místnosti zůstat sama. Kdyby se v prvním čase po porodu dítěte bála, mají se jí dát pod polštář vycházkové kalhoty manželovy, aby nemohl odejít mimo dům.
Křest dítěte je vždycky malým svátkem, který se většinou slaví s veškerým příbuzenstvem. Při návratu domů z kostela s malým křtěncem je mu do povijanu vetknuta modřínová ratolest (v originále "'Leerbamern Ost' /Lärchenbaumast/" - pozn. překl.), aby měl novorozenec hlavičku pěkně kudrnatou (v originále "damit er einen 'bulleten' Kopf /Krauskopf/ bekommt" - pozn. překl.). Kmotřenka (v originále "Taufpatin" - pozn. překl.) smí teprve po návratu ze křtu domů na malou chvíli přijít, jinak by později mohly být pleny maličkého ba i častěji mokré. Při prvním koupání po křtu bylo z hlavičky smýváno křižmo (tj. svaté křižmo /svěcený olej/, v originále "Kreizn ogwoschn" - pozn. překl.), rozuměj řádně vydrhnuto místo, které bylo skropeno svěcenou vodou. Do vody muselo být v prvních šesti týdnech vždy třikrát plivnuto, aby lázeň dělala děcku dobře (v originále "damit das Bad auch wirklich wohltut", slině byla totiž přičítána ochranná funkce /plivalo se třeba i dospělým do otevřené rány/ - pozn. překl.). Při vynětí z koupele bylo kojenci děláno znamení kříže. Vanička (v originále "Wandl" - pozn. překl.) se špinavou vodou z koupele nesměla být nesena přes dveřní práh, poněvadž by dítě jinak mohlo snadno umřít a přes práh by se nesla rakvička; voda musela být vyprázdněna do vědra a v něm se i měla dostat na venek.
V prvních šesti týdnech nesměly být plenky (v originále "die Windeln" - pozn. překl.) sušeny venku, jinak by dítě dostalo větry (v originále "Winde" - pozn. překl.). Totéž by nastalo, kdyby plenky během prvního roku dítěte byly ze šňůry nebo z tyče odnášeny teprve po dvanácté hodině polední. Proti červům dostává kojenec v pátek zelnou vodu (v originále "am Freitag Krautwasser" - pozn. překl.), "weil an diesem Tage das Wurmhaus offen ist" (tj. "poněvadž toho dne mají u červů otevřeno" - pozn. překl.), jak to alespoň říká Šumavan. Při onemocnění ústní dutiny se protahuje přes rty ocas černé kočky. Když dítě po porodu rychle roste, musí brzy do hrobu. Totéž se stává, rostou-li malému nejprve horní zuby. Na psotník (v originále "bei Freisen" - pozn. překl.) se mohou užít následující prostředky: přes kolébku se dá vysazené okno, na hlavičku se dá děcku svatební šátek (v originále "Brauttüachl" - pozn. překl.) nebo kus z něho, také se připravuje odvar z ptačince ve sladkém mléce (v originále "kocht 'Hühnerdarm' /Sternmieren/ in süßer Milch" - pozn. překl.) a kaše se pokládala na bříško. Děti umírají na psotník, když uplyne noc a začíná den. Když malé děcko umře, musí být obráceno tváří proti obrazům nad jídelním stolem (v originále "gegen die Tischwandbilder" - pozn. překl.). Nepokřtěné dítě má být pochováno na hřbitově pod střešním okapem márnice (v originále "unter der Friedhofdachtraufe" - pozn. překl.). Umře-li kojenec před uplynutím šesti neděl, má mu být do hrobu dán i jeho křestní šat.
Každá šestinedělka se má dát "uvést" (v originále "soll sich vorsegnen lassen", v kostelním obřadu zvaném "úvod", šlo o duchovní očistu a iniciaci šestinedělky, o její přijetí do společenství matek, o odpuštění, poděkování a požehnání - pozn. překl.), poněvadž jinak Panna Maria v nebi pláče a děti nemají po smrti ani tam nijakou radost. Jde-li matka na venek, musí si uvázat na hlavu šátek. Po modlitbě si vyjít nikdy nemá, aby jí do kolébky někdo nepoložil jiné děcko, které by mohlo být docela zmrzačené nebo s vodnatelnou hlavou. U kojence se musí dávat pozor, aby mu na tvářičku nesprchlo, poněvadž z každé kapky deště by mohla vzejít piha. Pokud má být dítě poprvé ostříháno, má to vykonat muž, neboť žena by mohla malému zničit celý vlasový porost. Když se pohne prázdná kolébka, "wiegt man dem Kinde den Schlaf aus" (tj. "odvažuje se dítěti spánek" - pozn. překl.). Až do prvního roku života se nesmějí stříhat malému nehty nůžkami, nýbrž mají se okusovat, poněvadž jinak by dítě mohli ukrást zloději Musí se také dávat pozor, jestli se kojenec nedívá moc do zrcadla, mohl by se totiž z něho stát hrdopýšek. Děti, které se ve spánku smějí, hovoří s anděli.
Placentě šestinedělky jsou připisovány léčivé účinky, pokud se jí vymývají rány. Pokud jde o placentu prvorodičky, dá se jí dokonce odstranit mateřské znaménko.
Tím jsme se dotkli toho nejdůležitějšího z kapitoly věnující se lidovým pověrám na Šumavě ohledně narození dítěte. Možná, že mnohý člověk z města, který snad spatřil to nádherné lesní pohoří a okouzlen se vrací domů, zavrtí nad leckterou podivností zdejších obyčejů hlavou, ale ten, kdo kromě pozorování krás střední Šumavy nahlédl i do srdcí jejích obyvatel, zápasících tu často v trpké nouzi o svou holou existenci, bude vědět, že ti lidé, žijící daleko od veškerých hrůz naší civilizace, vidí prostě svět zcela jinýma očima. Kdyby mnohé jejich zažité zvyky mohly způsobit malému dítěti dokonce i škody na zdraví, vysvítá ze všeho toho, co jsme četli, dobrá vůle a zejména zářivá hvězda lásky k našim nejmenším (v originále "strahlende Stern der Liebe zu unseren Kleinsten" - pozn. překl.).

Westböhmische Tageszeitung, 1936, č. 244, s. 6

P.S. V originále zní titul textu "Um die Geburt des Kindes", tj. "Kolem narození děcka".

Günther Tuma se narodil v roce 1905 jako syn učitele německé školy v Kladrubech Johanna Tumy (ten má na webových stranách Kohoutího kříže i své samostatné zastoupení), který pocházel ze dnes zcela zaniklé šumavské vsi Březová Lada (Birkenhaid). O tom, že chlapec otcovo rodiště z dětství dobře znal, svědčí ostatně zmínka, týkající se jeho příhody v sousední vsi Slatina na druhém břehu mladé Vltavy v jedné z našich textových ukázek. Roku 1924 absolvoval učitelský ústav ve Stříbře (Mies), ale stříbrský školní okres ho k datu 1. února 1928 v soupise německého učitelstva na obecných školách v Čechách (v rubrice "Deutsche Lehrer an tschechischen Schulen"!) zaznamenává jako vyučujícího obecné školy v severomoravském Bílovci (Wagstadt). Taková byla pro německé učitele v té době nouze o místo. U tiskových zpráv o něm či u jeho příspěvků do časopisů jako byl proslulý českobudějovický "Waldheimat" či novin jakými byl deník "Pilsner Tagblatt" ("Westböhmische Tageszeitung") bývalo uvedeno i místo jeho pobytu či učitelského působení. Zaznamenáváme tak už v roce 1927 a 1929 "Hermannshütte", tj. Heřmanova Huť, jejíž součástí je Vlkýš (Wilkischen), kde na německé škole řediteloval jeho otec, 1931 pak místní jméno "Steinaujezd", tj. Kamenný Újezd v okrese Rokycany (Kamenný Újezd u Českých Budějovic měl německé označení "Steinkirchen"), rok nato a déle "Lihn", tj. Líně, kde se vedle učitelského působení aktivně začlenil do práce "ochranného" sdružení "Deutscher Kulturverband". Kronika německé školy v Líních, kde byl jako definitivní učitel ustaven v červenci roku 1932 (předtím podle téhož pramene působil v Nýřanech /Nürschan/), nás zpravuje o tom, že koncem školního roku 1937-1938 (slavily se tam tehdy ještě narozeniny prezidenta Beneše!) byl Tuma (od března do června 1937 mu byla zemskou školní radou schválena dovolená pro nemoc, vyžádaná přípisem okresního školního úřadu ve Stříbře), do té doby zdejší zastupující řídící učitel, přeložen jako definitivní učitel do Hradce (Hradzen), také Hradec u Stoda, v tehdejším politickém okrese Stříbro (dnes okres Plzeň-jih). Tady ovšem pro nás jeho stopa končí. Zanechal nám ji ovšem v působivých příspěvcích k šumavské vlastivědě.

- - - - -
* Kladruby / Heřmanova Huť / Kamenný Újezd, Rokycany / Líně / Hradec