JOHANN TWARDZIK
|
Heimat Ich denke gar so gerne An mein lieb Heimatland Und weiß, dass in der Ferne Es ruht in Gottes Hand. Am stillen Waldeshange Ein Mühlenrad sich dreht Im Takt zu dem Gesange, Der durch die Mühle geht. Das wundersame Singen Ist mir allein bekannt; Ich hör es immer klingen, Wo ich auch sei im Land. Am Bach die alte Linde Singt leis' ihr Sommerlied Mir heimatbangen Kinde Zum Trost für mein Gemüt. |
Domov Na svoji domovinu rád s láskou myslívám a vím, že na svém klínu chová ji Pán Bůh sám. Tiše při lesa kraji starý mlýn klape dál; tóny v něm zaznívají, co jsem od dětství znal. Jak píseň divuplná jde se mnou, kde jen jsem; květu lip vonná vlna nad šumným potokem. Ta píseň omámí tě a když ti zhořkne svět, jen domov tak své dítě utěšit umí hned. |
|
Waldheimat, 1928, s. 23 P.S. Pokud je tu domovem myšleno autorovo rodné těšínské Slezsko, "zapěl" o něm v časopise německých Šumavanů. |
|
|
Einsamkeit Die Sonne zieht in lichtem Strahlenkranze Vom Morgen bis zum Abend ihre Bahn Und hochbeglückt von ihrem Wunderglanze Folgt ihr der Mond und -- schaut sie immer an. Und viele Tausend Sternenlichter blinken Am Abendhimmel still in heitrer Ruh. Millionen finden sich und winken Einander ewig neue Grüße zu. Nur ich muß einsam meine Straße ziehen, Mir winkt kein Sonnenlicht, kein Sternenschein. Ich möchte weit in Ewigkeiten fliehen, Daß ich nicht muß auf Erden einsam sein. |
Osamělost Slunce svou cestou v paprsčitém jasu jde z rána k večeru až do příchodu tmy a luna kouzelná v ní šíří jeho krásu šťastna jen tím, že na ně hledět smí. A statisíce hvězd nebeskou bání pokojným tichem šíří vlídný svit. Milion hledání a potkávání všech, kdo se spolu chtějí pozdravit. Jen já jdu dál a dál v svém osamění, nehledím k slunci ani ke hvězdám. Do věčných sfér chci vzlétnout bez prodlení, abych na zemi nebyl tolik sám. |
|
Der Hochwald, 1925, s. 53 |
|
|
Eine Widmung Liliengleich in weißem Kranze Strahle deiner Unschuld Bild Fern von allem Flitterglanze Halt dein Herze rein und mild. Und des Blümchens zarte Bläue Mahne dich zu jeder Stund' Dass im Leben nur die Treue Knüpft das Band zum festen Bund. Rot erstrahlt der Rosen Zierde, Die das Menschenaug' erquickt, Herrlicher noch strahlt die Liebe, Die das Menschenherz beglückt. Immergrün an zarten Zweigen Sagt dir an: "O hoffe nur! Wenn im Herz die Freuden schweigen, Suche auf der Hoffnung Spur!" |
Věnování Jak lilie v bílém věnci celá nevinná se skvěj. Tam ti třpytní povýšenci, tady cit, ne na prodej. Kvítku něhy modro tklivé navždycky si věrně chraň. Platí dneska jako dříve: dobré střežit nepřestaň! Růže září krásou rudou, která občerstvuje zrak, city ceny nepozbudou, tichá srdce právě tak. Barvínek svou ratolestí praví: "Doufej stále dál, že v tvém nitru dříme štěstí, pokud sis jej uchoval!" |
|
Budweiser Zeitung, 1925, č. 11, s. 4 |
|
P.S. Nevím, zda to autor zamýšlel, ale z těch veršů barvami tiše září trikolora.
Se jménem Johann Twardzik je spojena pohnutá kapitola historie, která se sice netýká jen Šumavy, přesto však do ní vstupuje a osudově ji poznamenává. Od roku 1918 byl muž stejného jména, jež stojí v záhlaví veršů českokrumlovského časopisu "Der Hochwald" (bezpochyby se samotným svým názvem odvolávajícím k Adalbertu Stifterovi), evangelickým farářem v Českých Budějovicích. Narodil se 13. září 1888 v Ober Kurzwald (dnes polské Miedzyrzecze Górne) na těšínském Slezsku, tehdy ještě ve starém mocnářství (Österreich-Schlesien). V českobudějovických Knihách evidence obyvatel, svazek F VII, 227 čteme, že jeho žena Aurelie, roz. Gruschkaová (*1890 Wilkowitz) mu porodila 4 děti, z nichž nejstarší dcera Sieghilde (v zápise Sieghilde Emilie Eva) spatřila světlo světa 1915 v Jablonném v Podještědí (Deutsch Gabel), syn Horand (v zápise Horand Teja, při čemž Horand je jméno pěvce z německého středověkého eposu /1250/ o krásné Gudrun, Teja pak jméno posledního krále germánských Ostrogótů v 6. století po Kristu) tamtéž 1918, mladší syn Hans a nejmladší dcera Ingeborg už 1919 a 1922 v Českých Budějovicích, kde byl jejich otec, jak už zmíněno, od 28. října 1918 (!) evangelickým farářem s bydlištěm ve Střelnické 28 (tj. v budově evangelické modlitebny, při čemž celá ta ulice, kde stojí, se dnes jmenuje ulice 28. října!). V roce 1923 získal Johann Twardzik československé státní občanství. Byl však velmi silně nacionálně angažován a jako člen Sudetoněmecké strany (SdP) dokonce v jižních Čechách později řídil její předvolební kampaň. V katolickém městě, jakým Budějovice odedávna byly (podobně jako Šumava) měla Twardzikova mise, tento "Kampf um Budweis", jak to nazývá jedna brožura z roku 1939, význam symbolicky širší a nepokrytě tu prosazovala jménem "německé církve" německé zájmy. Twardzik byl po záboru pohraničních území následkem přijetí mnichovské dohody jako jediný farář své církve i v uznání svých zásluh přijat do řad NSDAP. V Budějovicích ho stihla právě v tomto přechodném období, jak alespoň tvrdí přednáška Alberta Strohma o bavorské luteránské církvi v jižních Čechách 1938-1945 na webových stránkách Evangelisch-Lutherisches Dekanat Passau, nenávist a pomsta české policie, jejímž přičiněním byl podle zmíněného pramene jeden z farářových synů, dvacetiletý Horand Twardzik, ztýrán takovým způsobem, že musel být po zbytek života v léčebné péči, naposledy v Haaru u bavorského Mnichova (v tamním domově důchodců skonal i Rupert Essl, jeden ze šumavských autorů zastoupených na stranách Kohoutího kříže). Johann Twardzik sám prý tehdy musel z Budějovic uprchnout a přes Prahu, Lipsko (Leipzig), Řezno (Regensburg) a Linec (Linz) se dostal do své farnosti v tehdy už "říšském" Krumlově (za války Krummau an der Moldau), kde působil ovšem jen pár měsíců do chvíle, kdy se po utvoření tzv. Protektorátu Čechy a Morava mohl do Budějovic vrátit. Srůst luteránské obce s NSDAP byl tu ovšem do té míry dokonalý, že církevním kurátorem byl "Kreisleiter" (krajský vedoucí) a "Reichstagsabgeordneter" (poslanec do říšského sněmu) a "Ortsgruppenleiter der NSDAP" (vedoucí místní skupiny NSDAP) na Lineckém předměstí byl pověřen dodatečně funkcí zvanou "Kirchenpfleger." (Tady lze mezi těmi, kdo "posloužili" takříkajíc jako "předbojovníci" v kněžské profesi, zmínit i jméno bratrance posledního "Kirchenpresidenta" Německé luteránské církve v Čechách, na Moravě a ve Slezsku faráře Ericha Wehrenfenniga /1872-1968/, totiž Gottfrieda Wehrenfenniga /1873-1950/, který /stává se, že je se svým příbuzným občas i zaměňován/ byl od roku 1932 v čele sdružení Bund der Deutschen v Československu a dal mu splynout v osudném roce 1938 s SdP, což mu vyneslo rok nato vyznamenání od Henleina na přímé Hitlerovo doporučení). Twardzik byl tak vlastně z odpovědnosti v Budějovicích do značné míry vyvázán a už 24. května 1945 ho můžeme zastihnout v činné úřední výpomoci v Hundsdorfu u Thyrnau v oblasti evangelické obce Pasov (Passau). V roce 1952 byl převzat do bavorských "zemských" církevních služeb, ale už rok nato onemocněl tak vážně, že byl 1954 penzionován. Zemřel roku 1961 v pečovatelském domově obce Polsingen v bavorských Středních Frankách (Mittelfranken). Podivný osud v podivných dobových souvislostech.
- - - - -
* Miedzyrzecze (PL) / České Budějovice / Český Krumlov / † Polsingen (BY)
