JOSEF ULLMANN
Předmluva ke kapitole o Běleni
Opravdová, niterná láska k domovu to je, která ve mně probudila už podruhé plán sepsat mé milované domovské obci Běleň (v originále Wieles - pozn. překl.) s tisíciletou lipou v jejím středu naproti hostinci Matthiase Sebalda v domě čp. 8 tuto pamětní knihu.
Politická obec Běleň je rozdělena do šesti osad a dvou katastrálních obcí takto:
Ke katastrální obci Běleň patří osady Běleň, Kropsdorf (dnes jen česky Zábraní - pozn. překl.) a Pramles (dnes jen česky Branná - pozn. překl.). Ke katastrální obci Šafléřov (Schauflern) náleží osady Šafléřov, Chvalín (Kalling) a Vojtín (Woiden). Celková plocha 857 hektarů, počet obyvatel asi 420 osob. Co do nadmořské výšky zaznamenává obec 500 až 600 metrů nad mořem (kromě vrchu zvaného německy Poversagberg /dnes na mapách Zábraňský vrch/ 776 metrů). Poslední obecní zastupitelstvo před vyhnáním v letech 1945-1946 tvořili:
Starosta: Ludwig Schwarz ("po chalupě" Dobisch), rolník ve Chvalíně čp. 2.
Obecní radní:
Za Vojtín Emmerich König (Simandl), rolník z tamního čp. 4.
Za Chvalín Johann Irsigler, kovář a malozemědělec z tamního čp. 6.
Za Šafléřov Matthias Ullmann (Irgmüller), malozemědělec z tamního čp. 8.
Za Běleň Josef Hohenschläger (Augl), rolník z tamního čp. 7.
Za Zábraní Josef Böhm (Blaha), rolník z tamního čp. 7.
Za Brannou Johann Früchtl, hamerník a malozemědělec z tamního čp. 6.
K pořízení prvé pamětní knihy obce bylo nezbytné vypsat výtahy z listin pozemkového úřadu ve Vyšším Brodě a učinit je tak přístupnými místním obyvatelům. K tomu došlo dne 24. ledna roku 1924. Tehdejší starosta obce Franz Ullmann (Irgmüller) ze Šafléřova čp. 8 (zastával tu funkci v letech 1919-1926 - pozn. překl.) to byl, který za mou tehdejší předmluvu připojil svůj podpis a úřední razítko. Byl to nádherný kus vzpomínek a prožitků, který sahal leckde až k roku 1650 a končil dnem 17. července 1945. Na podzim roku 1945 mi byla pamětní kniha českým četníkem násilně odňata.
Toto je druhý pokus o pamětní knihu, pokud jsou mi k dispozici věrohodné podklady.
Naše politická obec byla jako celek římskokatolická (v originále "war zur Gänze römisch katholisch" - pozn. překl.). Patřili jsme k farnosti Malšín a sice: Vojtín (3 km) se 46 dušemi, Chvalín (3 km) se 72 dušemi, Šafléřov (3 km) se 60 dušemi a z osady Běleň stavení čp. 1 a čp. 18 s 10 dušemi, jakož z osady Záhoří (Sahorsch) stavení čp. 13, čp. 19 a čp. 24 s 10 dušemi (přifařeno někdy v letech 1925-1930, jinak dnes zaniklé Záhoří náleželo k farnosti Svéraz /Tweras/ - pozn. překl.).
Malšínský farní kostel byl zbudován už v roce 1360 a byl zasvěcen sv. Markétě. Do roku 1945 byl tamním farářem P. Benedikt Kastner (i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Byl Rakušanem a přesídlil do Bad Leonfelden, svého rodiště. Kaplanem byl P. Maurus Sonnberger, rodem z Vyššího Brodu (Hohenfurth). Po jeho vyhnání zajišťoval duchovní péči dp. Siegfried Sauer (*23. prosince 1888 v Českých Budějovicích /Budweis/) v německé i české řeči, poněvadž novoosídlenci ze Slovenska a někdejší Podkarpatské Rusi němčině nerozuměli.
V roce 1934 byla v prvním patře hostince Matthiase Seibalda v Běleni zřízena jednotřídní obecná škola. Byla určena pro školou povinné děti osad Běleň a Zábraní.
V naší obci započalo úplné vyvlastnění a vyhnání 24. července roku 1945. Toho dne převzal český komisař František Rybák správu obce. Školní vyučování v němčině bylo zapovězeno. Místnost k němu určená byla zabrána pro českou obecní kancelář. Německý starosta byl zbaven úřadu. Komisař sám měl v rukou veškerou moc. Vyvlastňoval a realizoval vyhnání se vším všudy (říkalo se mu přikrášleně vypovězení /český výraz "odsun", anglicky "transfer", autor textu kupodivu neuvádí - pozn. překl./). Povoleno bylo vzít s sebou 50 kg oblečení, bot, domácích potřeb atp. Vyvlastněné selské statky a jednotlivá stavení byla předána příchozím Slovákům a Čechům.
V září 1946 byla obec Běleň připojena k sousední obci Ostrov (Wörles). Tím pádem podléhali zbylí Němci českému komisaři Ferdinandu Hoškovi, který 22. října roku 1946 vyhnal z Běleně poslední německé obyvatele, k nimž jsem náležel i já a moje rodina i příbuzní.
To byl konec a odměna za to, co naši předkové téměř tisíciletím usilovné práce, lopoty a odříkání, píle a spořivosti dokázali zanechat svému potomstvu, počínaje klučením lesů, přes robotu až ke svobodnému selství v drsné, ale vřele milované kulturní krajině. To všechno muselo být násilně vydáno cizímu národu za 30-50 kg příručních zavazadel a domov opuštěn v bolesti a v slzách podle dohod, podepsaných v Jaltě a Postupimi roku 1945 vítěznými mocnostmi. Obvykle bylo 5 až 8 rodin večer vyrozuměno, aby se následujícího dne brzy ráno dostavily na shromaždiště u Lojzova mlýna (Loimühle). Cílem byla kasárna v Kaplici (Kaplitz), kam je odvezla nákladní auta. Po celý týden byli tam lidé podrobováni nové přísné kontrole zavazadel, při čemž byli mnozí obráni o to poslední, co měli, takže jim bylo ponecháno už jen málo hodnotné ošacení a pár osobních předmětů.
Co do někdejší školní docházky zdejších dětí byly osady Vojtín, Chvalín a Šafléřov přiškoleny k šestitřídní obecné škole v Malšíně, zbylé osady do roku 1934 k pětitřídní obecné škole v Zátoni (Ottau).
V politické obci existovalo 37 selských statků a 18 stavení drobných rolníků. Pěstovalo se ozimé a jarní žito, oves, jarní ječmen, pšenice, len, hrách, krmná směska, rané a pozdní brambory, zelí a krmná řepa. Bylo tu množství ovocných zahrad, dobré kvality a bohatého výnosu plodů.
Hlavním zdrojem příjmů bylo pěstování obilí a chov dobytka. Na území obce žilo 13 rodin dělníků, kteří si vydělávali na živobytí zčásti mimo domov jako řemeslníci, zedníci a tesaři, zčásti v 8-12 km vzdálených papírnách Loučovice (Kienberg) a Pečkovský mlýn (Pötschmühle) jako tovární dělníci.
Dokud ještě bylo obilí mláceno cepy (v originále "mit der Drischl /Dreschflegel/ gedroschen wurde" - pozn. překl.), trvala tato práce až do masopustu, šlo-li o větší selskou usedlost. Muži pracovali se dřevem přes zimu v lese či se na truhlářském ponku (v originále "auf der Hobelbank", český výraz pro truhlářský ponk je i "hoblice" - pozn. překl.) zabývali i opravami domácího nářadí a řezbářstvím. Draní peří, předení a tkaní bylo zaměstnáním žen. Plátno a ložní prádlo z domáckých tkalcovství bylo velmi žádáno.
V obci Běleň existovaly čtyři hostince s tabákovými trafikami, tři stoupy na drcení třísla (v originále "drei Lohmühlen katholisch", česky i "mlýny na tříslo", "dubníky", "dubnárny" či "stupníky na tříslo" - pozn. překl.), 1 pila na prkna (v originále "Brettsäge", česk i "desková pila" - pozn. překl.), Lojzův mlýn nebyl už roku 1946 v provozu. Byly tu dvě kovárny: Johann Irsigler v Chvalíně s obchodem se stroji, Johann Früchtl, hamerník v Branné, jeden mistr krejčovský (Johann Jany v Zábraní čp. 12).
Byla radost procházet naší vsí. Kolem ležela kopcovitá krajina, husté jehličnaté a listnaté lesy, dobře udržované a dlouhé pásy polí, šťavnatá zelená luka a blahodárný klid nad tím vším, přerušovaný jen ptačím zpěvem. Hřálo to srdce i mysl a vybízelo k díkům našemu Pánu Bohu za ten divukrásný kus země.
V letech 1893-1894 byla zbudována nová okresní silnice z Vyššího Brodu do Branné. Procházela celou naší obcí od Nesselbachu (dnes Větrná - pozn. překl.) přes Běleň až do Branné.
Nejbližší železniční stanice byla Čertova stěna (v originále "Steindlhammer", jak znělo tehdejší její označení - pozn. překl.), vzdálená od Běleně kolem 6 kilometrů. Celému území obce bylo přiděleno poštovnímu úřadu v Malšíně.
Lékařská pomoc byla k dispozici ve Vyšším Brodě, v Rožmberku nad Vltavou nebo ve Frymburku.
Celková plocha obce: Běleň 230 ha, Zábraní 210 ha, Branná 70 ha, Šafléřov 92 ha, Chvalín 140 ha, Vojtín 115 ha, dohromady 857 ha. V tom jsou zahrnuty i obecní a veřejné pozemky, jakož i vodní plochy v obci se nacházející.
Až do konce první světové války byla naše obec podřízena c.k. okresnímu hejtmanství se sidlem v Kaplici. I berní úřad, do té doby se sídlem ve Vyšším Brodě, byl po českém obsazení území v roce 1918 přeložen do Kaplice. Okresní soud a pozemkový úřad zůstaly jako předtím v budově kláštera Vyšší Brod. Četnická stanice v Rožmberku nad Vltavou byla až do roku 1918 působností určena i pro politickou obec Běleň.
Dne 14. listopadu roku 1918 došlo k vyhlášení nově založené Československé republiky prezidentem Tomášem Garriguem Masarykem, jejíž součástí se stala i obec Běleň. Automaticky jsme tak ztratili rakousko-uherské státní občanství a stejně automaticky jsme nabyli státního občanství Československé republiky.
V tomto přechodném mezidobí (konec roku 1918) byl dosud úřadujícím okresním hejtmanem Schöbelem (správně má být Schöberlem, Josef Schöberl, psaný ovšem Schöbel mylně i v jiných pramenech, pak prchl do Rakouska a další údaje o něm chybějí - pozn. překl.) vyvolal k udržení klidu a pořádku svého druhu policejní "Volkswehr" (tj. "domobranu" - pozn. překl.). Jednotliví služby schopní vojáci, navracející se z války, byli na dobrovolné bázi shromážděni štábním šikovatelem (v originále "vom Stabsfeldwebel" - pozn. překl.) Schauflingerem z Malšína, vyzbrojeni ručními palnými zbraněmi a vysláni jím do okolních obcíČeskoslovenské jako pořádkové patroly.
Postupně ovšem obsazovaly naše území české vojenské jednotky, sestávající většinou z legionářů, které násilím rozpouštěly oddíly "volkswehru" poté, co je donutily k vydání zbraní a munice. Příslušníci "volkswehru" byli propuštěni (zřejmě beztrestně - pozn. překl.) do svých domovských osad.
Od nově ustanoveného českého okresního hejtmana, jímž se stal Dr. Benno Kaskeline, obdržel starosta Franz Ullmann (Straubinger) z Vojtína (otec autora předmluvy, funkci starosty zastával v letech 1912-1919 - pozn. překl.) pokyn, že od nynějška musejí být všechna nařízení vydávána v české a německé řeči.
"Obecní úřad v Běleni" zněla nyní česká adresa obce, na razítku doplněná nápisem "Okresní správa v Kaplici".
Místní tabule musila být dvojjazyčná.
V Malšíně byla zřízena četnická stanice, obsazená dvěma Čechy, kteří měli dohlížet i na obec Běleň.
Počátkem dvacátých let byla k už tak dost vysokým daním zavedena dávka z majetku, která dosáhla sotva splnitelné výše vzhledem ke krajně nízkým cenám zemědělských produktů. Mnozí rolníci tak upadli do dluhů.
Franz Irsigler, Rund um den Turmberg - Chronik Pfarrgemeinde Malsching im Böhmerwald (1987), s. 209-211
Nelze než hned úvodem připomenout, že originál "první" a "zabavené" běleňské kroniky (založené opravdu Josefem Ullmannem v roce 1924 na základě zákona nové Československé republiky o pamětních knihách obecních 80/1920 Sbírky zákonů a nařízení ze dne 30. ledna 1920 a počínající větou, která by česky zněla takto: "Ve jménu Božím počínám já Josef Ullmann, obcí Běleň pověřený vedením pamětní knihy, tuto práci.") naštěstí lze shlédnout v digitální podobě na webovém serveru Státního oblastního archivu v Třeboni. I tak má "druhý" pokus Josefa Ullmanna, po zabavení kroniky českým četníkem koncem roku 1945 započatý na Vánoce 1946, svou cenu v tom, že podrobně doplňuje data o domech a lidech převážně zcela zaniklých vsí (uvádíme je v překladu předmluvy na rozdíl od německého originálu pro lepší orientaci i českými místními jmény, z nichž ovšem některá vznikla docela uměle až po druhé světové válce a přímo souvisela s následnou likvidací osad) k někdejší politické obci náležejících, a to v pozdějších svých otištěních i s přesahy osudů jejich obyvatel po datu vyhnání a po odsouzení rodných míst k zániku. Předchozí textová ukázka je přeložena z knihy o malšínské farnosti z roku 1987, vyšlé tedy necelé dva roky před kronikářovou smrtí, kde běleňská pamětní kniha tvoří toliko jednu z kapitol, a je (zakončuje ji v knize faksimile autorova podpisu) jen úvodem k podrobnému seznamu rodin majitelů, tak jak vycházel na několik pokračování i v měsíčníku Glaube und Heimat od ledna roku 1978 (předmluva je tam datována Štědrým dnem /24. prosincem/ roku 1946!) a pro nezvyklý rozsah ho tu rozhodně nelze v překladu prezentovat. V původní běleňské kronice nacházíme i jména kronikářových předchůdců na stavení čp. 1 ve Vojtíně (Woiden). Wenzel Ullmann podle soudního zápisu z roku 1799 koupil a převzal hospodářské budovy od svého předchůdce Kaspara Ullmanna čp. 1 ve Vojtíně se 4 kusy tažných volů, 3 kusy dojných krav, 2 kusy ročních dobytčat, 1 býkem, 5 kusy prasat, 2 kusy ovcí, 3 okovanými a 2 oneokovanými volskými povozy, 3 pluhy včetně bran, 1 železným koňským povozem (v originále "1 St. eisernen Rößl. Wagen"), domácím nářadím, se všemi poli, lukami, pastvinami, lesy a houštinami, jakož i mezemi a kameny je obklopujícími za sumu 1300 zlatých s výminkem pro Kaspara Ullmanna při stavu dluhů 1300 zlatých. V roce 1828 koupil a převzal Johann Ullmann stavení čp. 1 s inventářem 33 jiter 1388 čtverečních sáhů polí, 16 jiter 1134 ? sáhy luk, 13 jiter 900 sáhů pastvin, 18 jiter 630 sáhů lesů, hospodářským příslušenstvím v podobě 1 koně, 4 tažných volů, 3 dojných krav, 4 ovcí a 4 prasat za cenu 1200 zlatých ve stříbrné měně s výminkem pro Wenzela Ullmanna a právem pobytu po jeho skonu pro jeho sestru Margaretu. Dne 12. července 1828 se Johann Ullmann oženil s Marií Pambergerovou z Jandlhofu (místní jméno je čitelné jen nejasně) se jměním 600 zlatých v mincích. Jejich syn Johann s manželkou Marií se majetku ujal 3. května 1853, nato jej postoupil za 4935 zlatých nevlastnímu bratru Bergerovi, 28. prosince 1861 znovu zakoupen manželi Johannem a Cezilií Ullmannovými, odstoupen 1899 synovi Franzi Ullmannovi (1872-1963) a jeho ženě Anně, roz. Schauerové (1871-1955). Oba posledně jmenovaní, tj. rodiče autora naší textové ukázky Josefa Ullmanna a prarodiče Franze Ullmanna "mladšího" (rovněž i samostatně zastoupeného na webových stranách Kohoutího kříže), zemřeli ovšem už po vyhnání ze šumavského domova ve švábské obci Ederheim. Jejich vnuk Josef Ullmann tamtéž skonal dne 21. prosince roku 1989 ve věku téměř 87 let. Byl posledním církevním radou (Kirchenrat) malšínské farnosti, mužem, na něhož se zmíněný už farář Kastner mohl vždycky spolehnout. I u všech obyvatel obce se jako její tajemník získal zásluhy svědomitým vedením jejich majetkových a osobních záležitostí. Jako vůbec největší sedlák celé farnosti se nebál jakékoli práce, zasedal po 15 let v obecní radě a jeho slovo mělo značnou váhu. Narodil se na stavení čp. 1 ve Vojtíně dne 8. března roku 1903. Z jeho manželství s Marií, roz. Neubauerovou (*14. února 1907 ve dnes zcela zaniklé vsi Hořipná /Hurschippen/ čp. 3), uzavřeného v kostele sv. Mikuláše v Rožmberku nad Vltavou (Rosenberg) dne 21. října roku 1930, vzešli dva synové Franz a Josef "mladší". Franz se stal v nové vlasti ředitelem gymnázia a vede už léta rodáckou rubriku někdejších obyvatel farnosti Malšín v měsíčníku Glaube und Heimat. Tomu říkám selská odpovědnost.
- - - - -
* Vojtín, Malšín / Běleň, Malšín / Chvalín, Malšín / Šafléřov, Malšín / Zábraní, Malšín / Branná, Malšín / † † † Ederheim (BY)
