JAN VACLÍK

Pod lipou

Život a dílo Jána Kollára, rytíře řádu Františka Josefa

Pod lipou mne anjel kolébával,
Dokud jsem byl malé děťátko,
Pod ní jsem, ó sladká památko!
V chlapectví si nejraději hrával;

Pod lipou jsem zřel i milovával
Nejkrásnější Slávy děvčátko,
Pod ní jsem se s láskou, nakrátko
Trvající, smutně rozžehnával;

Pod lipou mi Muzy lyru daly,
Z jejich větví znělky ve vzoru
Listí na mé lůno pršívaly;

Pod lipkou mne také pochovejte
Aneb na hrob místo mramoru
Slávostrom ten zasaditi dejte!

(i na úvod německého textu originálu je tato báseň z Kollárovy Slávy dcery přetištěna česky, a to s velkým písmenem na začátku každého verše, jak bývá obvyklé u poezie německé - pozn. překl.)
Ján Kollár, jemuž bylo vyhrazeno privilegium objevit nejen obecnému vědění, nýbrž zejména Slovanstvu a jeho vzájemnosti významné dějinné doklady, byl i jedním z největších básníků na širém poli slovanského jazykového idiomu (v originále "auf dem weiten Felde des slawischen Sprachidioms", tj. úsloví či rčení v daném okruhu srozumitelných - pozn. překl.) v prvé polovině devatenáctého století. Tento horlitel pro slovanskou slávu, muž ctěný všemi svými vzdělanými soukmenovci a pro své zásluhy uznáván také všemi našimi sousedy, byl dokonale hoden toho, aby mu jako pěvci Slávy dcery vpletla matka Sláva do vždy zeleného záslužného věnce zasvěceného ctitele rovněž květ pomněnky (v originále "das Vergißmeinnicht" - pozn. překl.), a my tu jeho život a dílo zamýšlíme uvést na pravém místě (rozuměj v jihočeském periodiku - pozn. překl.) o to víc, poněvadž psal své práce v čechoslovanském nářečí (v originále "in der čechoslawischen Mundart" - pozn. překl.) a stal se následně vlasteneckým básníkem a badatelem, jakých může náš národ jen málo stavět na odiv. Neboť muže takového ducha a tak význačných nadání zdály se povolat k jejich vysoké misi samy ruce bohů, hutný obsah těch duchovních darů, posvěcený básnickou jiskrou, odkázat pak na trouchnivějících listech potomstvu.
Ján Kollár, tento buditel svého národa, shromažďovatel národních výtvorů (v originále "der Sammler der nationellen Produkte" - pozn. překl.), sám tvůrce a podporovatel novočeské poesie, spatřil světlo světa dne 29. července roku 1793 v městečku Mošovce ve slovenské Turčanské stolici (v originále "in dem Marktflecken Mosowice in Slowakai's Turčaner Stuhle" - pozn. překl.), kde byl jeho otec notářem. Rodiče v péči o synův duchovní rozvoj poslali ho do hornického města Kremnica; už v těch mladých letech sbíral ve svém rodném městě jakož i v Kremnici lidové písně; to samé činil pak i cestou do Prešpurku (prvá písemná zmínka o bitvě mezi Maďary a Bavory v roce 907 "u Braslavespurchu" je i prvým známým tvarem místního jména, až v roce 1918 úředně změněného na dnešní "Bratislava" - pozn. překl.), za níž prý často seskakoval z povozu, když uslyšel slovensky (v originále "slawakisch" - pozn. překl.) zpívat, či se mnohdy vytrácel ze své společnosti, vysmívající se mu tehdy, aby mohl, skryt někde za stromem, prozpěvovat si nápodobně. Z Kremnice se vydal do Banské Bystrice (v originále "nach Neusohl" - pozn. překl.)' odtud do Prešpurku, kde po pěti letech dokončil bohoslovecká studia. Po složené teologické zkoušce odchází pak do Německa na vysokou školu v Jeně.
Svatá jiskra Kollárova, od útlého dětství si v jeho hluboce cítícím, praslovanském srdci dobývající prostoru vždy většího, zkoumající za jeho studií v Jeně v saské zemi zrakem i sluchem všechny ty kdysi slovanské, nyní však už poněmčené vsi, města (viz třeba jeho verše o původu města Lipska v jednom z dílů Toulek českou minulostí na webu Českého rozhlasu - pozn. překl.) a kraje, vyšlehla nyní plamenem, který pak dále živil následný, v životě jednoho každého básníka velice důležitý vztah, vtělený do nesmrtelného Kollárova díla, lyricko-epické básně o pěti zpěvích, nazvané Slávy dcera. V městečku Lobeda, asi hodinu cesty vzdáleném od Jeny, seznámil se s dcerou evangelického kazatele Schmidta Wilhelminou Friederikou, jejíž předkové byli slovanského rodu. Mínina mravní čistota a dobré povahové vlastnosti nalezly ohlas v Kollárově srdci, vedly ho k poesii, kterou mistrovsky vyzpíval v pěti pozdějších vydáních shora zmíněného básnického díla své radosti, slasti i boly, také zážitky z cest, které konal v těch krajích, kde musely už dávno doznít slovanské zvuky. Vrátil se nazpět do Uher, byl povolán do Pešti jako kaplan (vikář) evangelické obce, jejímiž členy byli Němci, Slováci i Maďaři. Od Jeho Veličenstva císaře Františka vydobyl si Kollár v církevních i školských záležitostech rovnoprávnost pro ně všechny, takže jen na základě vlastního jeho úsilí byla v roce 1822 v Pešti založena slovensko-česká škola (v originále "slowakisch-čechische Schule" - pozn. překl.). Byl jediným zastáncem svého národa a také zde si získal do věnce své nesmrtelnosti listy vždy se svěže zelenající.
Korespondence mezi Mínou a jím pokračovala, až se na podzim roku 1835 vzali (do Uher si tehdy Kollár odvezl nevěstu už čtyřicetiletou po 16 letech, kdy už spíše myslil, že Mína nežije - pozn. překl.), na zpáteční cestě přes Bavorsko do Uher objevil ženich v dómu bamberském (v originále "in der Bamberger Domkirche" - pozn. překl.) svým ostrozrakem (teprve později vyšlo najevo, že z pouhých puklin v sochařsky zpracovaném pískovci na plastice lva vyfantazíroval Kollár nápis "Carni Bu" /a nebyl to prý zdaleka "básníkův" výmysl jediný/) Černoboga (původce všeho zla, "Zloboh", ve slovanské mytologii obdoba indického boha Arada).
V roce 1836 ozdobila jeho hruď zlatá medaile za zásluhy od Jeho Majestátu ruského cara (v originále "Kaiser von Rußland" - pozn. překl.). - V mezidobí vydal mnohé menší i větší práce, zejména ve dvou velkých svazcích sebrané slovenské národní písně (Národnié zpěvanky čili písně světské Slováků v Uhrách, jak lidu pospolitého, tak i vyšších stavů, sebrané od mnohých, v pořádek uvedené, vysvětleními opatřené a vydané /1834 a 1835/ - pozn. překl.) a větší rozpravu Sláva Bohyně a původ jména Slavův či Slavjanův (1839), tj. dopisy filologického, mytologického i historického obsahu atd..
Jak Kollár už od mládí ostrým zrakem a steskuplným citem objevoval a bádáním objasňoval posvátné památníky vyhubených Slovanů v Německu, tak obrátil v letech pozdějších svůj pohled a obzvláštní pozornost ke slovanským pamětihodnostem v Itálii a podnikl tam za oním účelem dvojí cestu.
Během neblahého maďarského povstání (v originále "während der Zeit des unheilvollen magyarischen Insurrektionkrieges" - pozn. překl.) v březnu 1849 byl c.k. vládou z Pešti, kde byl ze strany Maďarů nucen pro svou národnost strpět mnoho bolestných přehmatů, odvolán jako důvěrník (v originále "als Vertrauensmann", totiž aby vládu informoval o poměrech uherských Slovanů - pozn. překl.) do Vídně a jmenován c.k. profesorem slovanské archeologie. V této hodnosti podnikl v červnu roku 1850 na výzvu velkovévody von Meklenburg-Strelitz cestu do severoněmecké obce Strelitz (po zhoubném požáru v roce 1712 se z města stala malou vsí a roku 1931 byla přičleněna jako Strelitz-Alt k městu Neustrelitz - pozn. překl.), aby tam prozkoumal a popsal zlopověstné pohanské bohy dávných Slovanů z Retry (v originále "zur Erforschung und Beschreibung der berüchtigen slavisch-heidnischen Götter der Retratempels", zpráva o Retře jako kultovním středisku je z 11. století od merseburského bikupa Dětmara a jde zejména o modly zvané prillwizské či retranské idoly: viz k tomu www stránky Slavonie - pozn. překl.). Zaměstnaného touto prací překvapila ho 13. ledna nemoc a 24. ledna 1852 (spis Die Götter Rethras z větší části dohotovil, ale nedokončil - pozn. překl.) učinila smrt (v 59 letech věku - pozn. překl.) konec jeho slávyplnému život a dílu, aniž by mu bylo dopřáno poslední badatelský záměr zcela dokončit (spis Die Götter Rethras z větší části dohotovil, ale nedokončil - pozn. překl.).
Jaké proslulosti Kollár dosáhl a jak je uznávána jeho národní a vědecká aktivita, vidíme nejen z diplomů, které mu udělilo několik evropských učených společností, nýbrž z obecné účasti na jeho skonu; neboť nekrology a básně k jeho památce přinesly jak všechna slovanská periodika, tak i německé, maďarské a jiné listy.
Sedm učených společností jmenovalo ho svým členem a v roce 1850 byl Jeho Veličenstvem naším nejjasnějším císařem jmenován rytířem řádu Františka Josefa.

Anzeiger aus dem südlichen Böhmen, 1852, č. 21, s. 1-2

Ačkoli jde vlastně o nekrolog Kollárův, napsaný čtyři měsíce po jeho skonu (zemřel ve Vídni a byl pochován na Sankt-Marxer-Friedhof, až roku 1904 pak ostatky převezeny do Prahy a uloženy na Olšanských hřbitovech) pro jižní Čechy a Šumavu v tehdy ojedinělém budějovickém listě, který redigoval Ernst Franz Richter (samostatně také zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže), pro vysvětlení toho, proč se mezi šumavskými autory německého jazyka ocitá i pisatel textu, by asi sám žánr a pojednané téma nestačilo. Pokud však zjistíme, že bratrem pisatelovým byl děd Hanse Watzlika, německého Šumavana non plus ultra (ten ovšem má své vlastní zastoupení na těchto webových stranách), celou věc to trochu mění. Johan Baptista Waclik, jak je jméno jednoho ze synů Jakoba Waclika z Plava čp. 5 psáno v křestní matrice u záznamu jeho narození 5. června 1829 v Plavu a křtu "am demselben Tag" (tj. "téhož dne") v Doudlebech (Teindles), se sice na konci života psal Jan Vaclík, ale na tom, že je opravdu prastrýcem Hanse Watzlika, to věru nic nemění. Otec novorozence Jakob Waclik je v té křestní matrice uveden jako "rolník panství vyšebrodského" a syn Bartlme (tj. Bartoloměje) Waclika z téhož čp. 5 v Plavě a jeho ženy Marie Bürgerové z Chlumu, matka Helena byla dcerou Paula Chromiho (Pavla Chromého) z Opalic čp. 5 a Agnes Schebelkin (Anežky Šebelkové) z Rančic čp. 5. Jakob a Helena Waclikovi byli i rodiči 26. listopadu 1818 pokřtěného a na svět přišlého Andrease (v matrice je psáno celým jménem Andreas Apostel, tj. Ondřeje apoštol) Waclika, budoucího otce Johanna Vaclíka, jehož stejnojmenný syn Johann Vaclík se jako Hans Watzlik stal předním německým šumavským spisovatelem. Nedosti na tom: další z bratří Wacliků z Plava čp. 5, František, stal se otcem Jána Wazlika (tak je příjmení jeho i synovo psáno v plavské matrice), narozeného (i pokřtěného) dne 5. června 1855 a jediného také, jehož životopis se dostal u příležitosti úmrtí ve Vídni 24. ledna roku 1933 do kroniky rodného Plava, kde byl jmenován i čestným občanem. Jan Vaclík, psaný někde i Jan Baptista Vaclík jako jeho strýc, k němuž se ovšem ještě vrátíme, stal se významnou postavou dějin českého poštovnictví. Za jeho působení na c.k. vídeňském ministerstvu pošt měl rozhodující podíl na organizaci rakouské polní pošty za první světové války, po níž se dal jako přesvědčený vlastenec do služeb nové Československé republiky ve funkci odborového přednosty jejího generálního konzulátu ve Vídni. Zpět ale k Janu Vaclíkovi "staršímu", autorovi naší textové ukázky. Narodil se, jak už řečeno, v Plavu, navštěvoval gymnázium nejprve v blízkých Budějovicích (Budweis), pak na Starém Městě pražském, kde provozoval jeho strýc Florian Chromý (matčin bratr z Opalic) advokátní praxi. Rok 1848 probudil, jak píše ctihodný Wurzbachův slovník význačných rakouských osobností v hesle "Vaclik, Johann (politischer Agent)", v tehdy šestnáctiletém jinochovi "myšlenky slovanské". Ještě na gymnáziu se naučil polsky, srbsky a rusky a už onoho roku 1848 (říkalo se mu také "jaro národů") podnikl větší cestu na jihoslovanský (a tehdy ještě i převážně turecký) Balkán. Po skončení gymnázia vstoupil roku 1852 (to je i letopočet nekrologu Kollárova) na vídeňskou tereziánskou akademii (Theresianum), kde se oddal studiu románských jazyků, diplomacie, jakož i státního a mezinárodního práva (německý pojem "Völkerrecht" přesněji vystihuje, že jde i o práva jednotlivých národů a národních států). Roku 1853 vydal u L.E. Hansena v Budějovicích česky titul "Prhovina čili lék na všeliké zmožděniny, kloubů vyhnutí, puchýře, kuří oka, poraněniny i t.d.", který je překladem německého spisku Dr. Müllera (Dr. Müller je léková firma dodnes fungující) o tinktuře z arniky. Po návratu do Prahy studoval u svého strýce privátně mezinárodní právo a moderní jazyky i nadále, vedle toho po dva roky spolupracoval s listem "Pražské noviny" a podnikl druhou cestu na Balkán, za níž už navázal osobní vztahy s vlivnými osobnostmi srbského a chorvatského života. Zejména se sblížil se Svetozarem Medakovičem, tajemníkem černohorského knížete Danila I., aby na základě knížecího listinného archivu vydal jako Jean Vaclik roku 1858 (v Praze u Haaseho tištěnou a v Německu u Brockhause vyšlou) v Lipsku (Leipzig) francouzsky psanou zásadní práci "La Souveraineté de Monténegro et le droit des gens moderne de l'Europe"(tj. "Suverenita Černé Hory a právo moderních evropských národů" - v roce 1996 pod titulem "Suverenitet Crne Gore i savremeno meðunarodno pravo u Evropi" vyšla kniha znovu v Podgorici, hlavním městě od roku 2006 opět samostatné Černé Hory v srbštině, ustavované s obnoveným státem jako černohorština). Vaclíkův spis kníže nejen rozeslal všem evropským panovnickým dvorům, nýbrž jej v Paříži osobně předal Napoleonu III. a na zpáteční cestě z Paříže přes Prahu vzal autora spisu do Černé Hory s sebou. Vaclík setrval v roli tajemníka knížete Danila i jeho nástupce Nikoly I. (vládl v letech 1860-1918 a roku 1906 na údajně radu, kterou mu Vaclík udělil čtyři roky předtím jako jeho vyslanec ve Skadaru, zřídil samostatnou černohorskou měnu perper) po deset let a vykonal během nich mnoho diplomatických cest. Roku 1868 odchází následně do Petrohradu, působí tam jako novinář a za pomoci ruského generálního štábu zpracovává mapu Černé Hory a Hercegoviny. Na radu svých ruských přátel nepřijímá nijaké služební místo, ale působí jako samostatný autor, píše pro ruský a také český tisk. Je ve styku s Františkem Ladislavem Riegrem a Jiří Štaif ve své práci o Františku Palackém z roku 2009 ho přímo označuje jako Riegrova agenta v Petrohradě. Vaclík měl prý od Palackého a Riegra pověření zpracovat podobně jako kdysi v otázce Černé Hory pro Napoleona III. pro ruská oficiální místa memorandum o české otázce, které počítalo s plebiscitem ve prospěch ruské anexe českých zemí! Za rusko-turecké války Vaclík prodléval v hlavním stanu ruského careviče v Bulharsku a byl odtud poslán do Vídně, aby následníkovi ruského trůnu podával zprávy o politické situaci. Napsal i knihu o zakaspické železnici a jejím významu pro budoucnost, vyšlou u příležitosti jejího dovedení do Samarkandu v roce 1888 a přeloženou i do angličtiny pro vydání v Londýně. Zemřel, alespoň podle databáze Literárního archivu Památníku národního písemnictví, dne 3. srpna roku 1917 v Petrohradě, dnes opět zvaném Sankt-Petěrburg. Rod Vaclíků z Plava jen ilustruje starou tezi o našem osudovém postavení mezi Německem a Ruskem.

- - - - -
* Plav / † † † Sankt Petěrburg (RUS)