HERBERT WESSELY
|
Allso ist Gottes Gerechtigkeit Allso ist Gottes Gerechtigkeit von eh jetzt und in Ewigkeit. Er gibt das Gute jedem ein, hilft ihm dem Bösen ferne sein! Er kann sich selbst entscheiden, in Freuden und in Leiden. Allso hilft Gott auch in der Not, wenn einer der doch sein Gebot gebrochen hat in schwacher Stund, bereut dem tut er Gnade kund! Der selbst sich müht, den rettet er, den reulos Bösen kettet er. Allso ist Gottes Gerechtigkeit und seine Gnade tief und weit! Es fällt kein Vogel ohne Sinn, es sinkt kein einziger Halm dahin, wenn er es selber nicht gebot. So lobet den dreiein'gen Gott! |
Dál trvá Boží spravedlnost Dál trvá Boží spravedlnost jak posavád až na věčnost. Vnuká každému dobré jen, před zlým ostříhá den co den. Je nám se rozhodnouti, tu při pozemské pouti. On v nouzi umí pomoc dát a kdybys provinil se snad, lituješ-li svých hříchů dost, dokáže vzít tě na milost. I tu se máš co snažit sám, nedbalého zdrtí náš Pán. Věčná je Boží dobrota a bez ní není života! Jen všechno kolem má svůj čas, pták na nebi i v poli klas: On pokyne a div se stal, Trojjediného každý chval! |
|
Das Christkindlspiel von Klenowitz, Weise 18 |
|
|
Grab an der Grenze I. Du warst allein in deiner Todesstunde. Galt letztes Denken der geliebten Stadt, den Kindern und dem Volk in Hoffnungslosigkeit? Du löschtest aus... Die Hand, die Verse schrieb, sank müd, sie musst' für die gelähmte Linke zweifach schaffen. Dein wacher Geist, der sich so oft empörte, war todesmüd. Das Auge brach, das alles Schöne liebte. Ein Grab, an jener bittren Grenze, Mahnt mich, nicht zu vergessen! Ich hätte gerne wilde Blumen, Mohn und Raden Und Rittersporn, aufs Grab gestreut - sie blüh'n nicht mehr. Denk ich an dich, der schuldlos starb, nur weil er Deutscher war, wird es mir schwer, dies zu verzeihen, denn du schlafst heimatlos an deiner Heimat Grenze, die nicht mehr Heimat ist. |
Hrob na hranicích Byl jsi tak sám, když nadešel čas smrti. A jistě myslels na ztracené město, na své děti i ty, kdo tonou v beznaději. Tak dohořels... Ruka, co psala verše, unavena klesla, za levici, jež byla ochromena, tvořila dvakrát. Tvůj bdělý duch, co tolikrát se vzepjal, znavil se na smrt. Vyhasly oči. Jak milovaly krásu! Je trpká hranice, při níž leží tvůj hrob. Varuje mne, abych jen nezapomněl. Rád bych pár květů, vlčí mák a koukol i s modrou ostrožkou rozhodil na ten rov - ale už nekvetou. Myslím na tebe, na tvou nevinu: to, jak jsi umřel jen za to, žes byl Němcem, copak lze zapomenout? Že na hranicích spíš, za nimiž je náš domov, a že i ten umřel s tebou. |
|
Südmährisches Jahrbuch 1994, s. 51 |
|
|
II. Grab an der Grenze. Der Baum wuchs über Dich in zwanzig Jahren. Fremde Gräser Salzmiere und Steppenhaar, hergeweht vom mährischen Wind - schmücken Dich. "Gestorbrn an Heimweh" steht auf dem Kreuz. Und der Name ist deutlich - des Vaters Name. Grab an der Grenze. Das Jahr der Dornenkronen und des Hungers. Salz der Tränen auf zersprungenen Lippen. Die letzte große Einsamkeit in den Augen. |
II. Hrob na hranicích. Strom už na něm vzrostl za dvacet let. Moravský vítr semena sem přivál. hvozdíky v trávě zdobí ho jak slzy. Žes zemřel na stesk, stojí pod křížem. A ještě jméno, tys to byl, můj otec. Hrob na hranicích. Trnová koruna, žízeň a hlad, pláč, sytící rty, rozpukané steskem. Poslední velká samota, ta v očích. |
|
Sudetendeutscher Kulturalmanach VII, s. 120 |
|
|
Glas Glas: Traum von Licht und kristallener Flut. Wahn um düstren Rubin, Funkeln unheimlich wie Blut Sehnsucht nach kühlen Smaragd – Eisblau und rein... Und die Fensterrose der Dome blüht auf und leuchtet in gotischen Farben: Grün und granat, gulden und königlich blau. Wirft des Licht stürzende Garben Bis auf den düsteren Stein Und segnet das Grau. Glanz von Wein und von Tränen verdunkelt. Tränen des Himmels, Tränen des Leides. Aber von hellen Pokalen sprüht es wie Glast eines edlen Geschmeides, zittert im Rund der kristallenen Schalen. Glas – Glanz jäh erstarrte Flut. Voll Geheimnis um Schönheit und Schein – tief in die Matrix gebannt. Uraltes Wunder aus Glut: Traum vom edelsten Stein – Traum von Diamant. |
Sklo Sklo: sen svitu a křišťálový proud. Blud temné červeně v něm rubín zná zažehnout, touhu po smaragdu chladném – modři ledné... A okna katedrálu zažhnou svou září, má gotickou stopu: zlatavou zeleň a královskou měď. Vrhá ji v světelném snopu, jenž i na kámen sedne a žehná tu šeď. Ne snad jedné slzy tmu v ní lze spatřit. Nebesa slzí, v bolesti pláčí. Prýští pláč z přejasných číší, jako třpyt klenotu sklo shůry smáčí, chvěje se, až ho do křišťálu ztiší. Sklo – náhle strnulý proud. Pln tajemství krásy a svitu – je v matrixu uložen. Neumí procitnout: jak sen o pradávném třpytu – jak démantový sen. |
|
P.S. Německý originál básně pochází z autorovy knihy „Gläserne Erinnerung“ (1968). |
|
|
Schneekristall* Auf der warmen Hand die weiße Blume aus Eis mit sechs kristallenen Strahlen. Sie schmilzt. Eine Träne bleibt, schmerzlich kühl. Und schreibt in das Blut das kälteste Wort: Vergehen. |
Sněžný křišťál Na hřející dlani ledový bílý květ se šesti křišťálovými paprsky taje, zbude jen slza. Zebe jak bolest a vpíše do krve nadevše mrazivé slovo: pomíjení. |
|
G.A. Siegel, Frejde über Frejde (1995) |
|
P.S. Tento text je převzat z nestránkovaného zpěvníčku vánočních koled a básní "aus dem Sudetenland", který
vyšel péčí Sudetoněmeckého domu v Mnichově, Hochstraße 8, kde jsem v říjnu 2000 díky Kohoutímu kříži strávil
nezapomenutelné dva dny studia.
Herbert Wessely je Jihomoravan. Narodil se ve Znojmě (Znaim) 13. srpna 1908 a léta od roku 1929 do roku 1948 trávil naopak na českém severu v Jizerských horách, kde byl jako medailér specialista cenný nové moci i pár let po vyhnání Němců. Jeho otec přitom zemřel hlady 13. srpna 1945 v českém sběrném táboře v den synových sedmatřicátin. Ten znovu začínal v Karlsruhe a vždy se vedle literární práce prezentoval na veřejnosti i jako výtvarník, při čemž jeho texty zase vedle lyriky - za tu dostal už roku 1941 tehdy v Praze poprvé udělovanou Stifterovu cenu - a povídkové tvorby zasahovaly často i do oblasti dramatu a zpěvního doprovodu. Tady se Wessely vedle vlastní vánoční hry ujal i úpravy lidového textu ze šumavské obce Klenowitz nedaleko Lhenic za hřebenem Blanského lesa kdysi každoročně provozovaného. Tak jsem se po čase setkal v pokusu o překlad toho šumavského klenotu do češtiny s Wesselého jménem i já a rád do čela jeho výběru tady stavím starobyle znějící slova písně právě té klenovické vánoční hry. Vždyť hned vedle mé rodné Soběslavi leží česká ves téhož jména Klenovice. Když mi roku 1998 zemřel otec, jemuž bych ostatně co nejméně okázale chtěl připsat celý Kohoutí kříž, vzpomněl jsem si nad básníkovými verši věnovanými tomu osudovému tématu na to, nakolik je nám právě země ztraceným otcem a matkou zároveň. O šumavské krajině napsal Herbert Wessely roku 1960, tenkrát jsem o ní věděl až neuvěřitelně málo (můj otec o Šumavě jinak kupodivu často a platonicky horoval), pro Jihoněmecký rozhlas (Süddeutscher Rundfunk) i jeden z mnoha svých rozhlasových pořadů. Málem se dožil devadesáti let: umřel v noci z 11. na 12. dubna 1998 v Karlsruhe, můj otec ho na věčnost předešel o osmnáct, to jest bez dvou za dvacet dnů 24. března v Soběslavi. V povídce Der gute Mensch von Böhmen, otištěné další shodou okolností k autorovu úmrtí ve druhém čísle ročníku 1998 časopisu Sudetenland - Wessely právě ji považoval pro sebe za zvláště významnou - její hlavní hrdina, onen dobrý člověk z Čech, dokáže přes opovržení svých soukmenovců podat chleba a vodu německé ženě z nekonečného proudu uprchlíků z Východu přes české země na konci strašlivé světové války. Pamatuji se dobře, jak mi otec vyprávěl téměř shodnou historii o sobě - a nevím, co dodat.
- - - - -
* Znojmo / Klenovice / † Karlsruhe (BW)
