JOHANN WÖGLER

Můj Hermannschlag

Divukrásná země jsou tyhle Čechy se svými hustě zalesněnými horami, s údolími plnými pěnících divokých potoků, se svými půvabnými kostely a kaplemi a se svými dědinami ve stínu staletých lip. Líbezná země, o které se ne nadarmo hovoří jako o "klenotu Evropy".
Na jihozápadě a na jihu jsou Čechy lemovány Šumavou. V její jižní části, v někdejším okrese Kaplice (Kaplitz), leží obec německého jména Hermannschlag (česky Kuří - pozn. překl.), kterou už dnes lze na mapě sotva najít. Je to moje domovská osada, východisko a základ této kroniky, kterou jí chci věnovat.
(...)
Můj rodný Hermannschlag leží v nejjižnějším cípu Čech blízko jejich hranice s Rakouskem (v originále "im südlichsten Winkel Böhmens, nahe der österreichischen Grenze" - pozn. překl.). Vznik dvora v Hermannschlagu včetně k němu kdysi přilehlého pivovaru, jakož i vznik samotné osady jsem podrobně vylíčil v předešlém náčrtu historického vývoje, a to i v jeho širších jihočeských a obecně českých souvislostech (autor v něm zmínil i původ německého a českého místního jména osady doložením rožmberského purkrabího na tvrzi Zrůbku u Sedlčan Heřmana z Kuřího ve smluvní listině ze 14. srpna 1412 - pozn. překl.). Jak tam už také uvedeno, získal v roce 1908 větší část dvora i pozemků k němu náležejících můj otec Michael Wögler.
Tady jsem se také už 17. června 1907 narodil já sám. "Po domě" se tu říkalo "beim Hofschneider" (tj. "u Hofschneiderů" - pozn. překl.). Obytné a hospodářské budovy dvora byly vzhledem ke své poloze na návrší zdaleka vidět. Ostatní stavení osady Hermannschlag se povětšinou ležela doleji podél vesnického potoka. Místo je to bohaté ne snad zemědělskými výnosy, ale krásou své krajiny za každé roční doby. Proto se na její luka, pole a lesy nedá zapomenout. Podnebí je tu poměrně drsné. Zima začínala brzy a byla obvykle ostrá. O to krásnější bylo, když se příroda zjara znovu probouzela, když přišlo léto do lesů a polí s veškerou svou nádherou. Hosté z města, z Vídně, z Budějovic i z Prahy dovedli ocenit naše končiny jako příhodné letovisko, kam se každým rokem znovu vraceli, aby tu mohli strávit pár nerušených týdnů dovolené či prázdnin. Lesy plné hub a jahod, čerstvý vzduch a skvělá čistá voda, cesty zvoucí k dlouhým výletům za lákavými cíli jim učarovaly, především ale ten srdečný, skromný a přátelský lidský živel, který nadevše miloval svou jakkoli snad chudou rodnou hroudu, hotov tu u nás každého přátelsky uvítat.
Asi tři kilometry od Hermannschlagu vzdáleno bylo město Německý Benešov (v originále "Deutsch-Beneschau", dnešní Benešov nad Černou - pozn. překl.), od něhož to bylo tak tři až čtyři hodiny chůze na nádraží v Kaplici, v Omlenici (Umlowitz) či v Nových Hradech (Gratzen). Benešov byl pro nás něco jako "hlavní město". Chodilo se tam do kostela, na nákupy, na poštu, k doktorovi, na tancovačky a mnozí z nás i do práce. V jedné ze škamen staré benešovské školy jsem si také odbyl prvé dva roky své školní docházky, než bylo zahájeno pravidelné vyučování i ve škole přímo u nás v Hermannschlagu.
Od té doby jsem navštěvoval zdejší obecnou školu, vystavěnou nedaleko mého otcovského domu. Pozemek, na kterém stála, patřil předtím ke statku a můj otec ho prodal obci. Svá školní léta jsem pak ukončil na měšťance v Kaplici.
Ohledně dopravního spojení ležel Hermannschlag vždy trochu stranou hlavní cesty, vedoucí z Benešova do Kaplice a Nových Hradů. Přesto to pro mě bylo místo ze všech nejkrásnější, místo mého dětství, kde jsem znal každý strom a keř, každý pařez a kámen, kde se každý ze zdejších obyvatel, ať mladý či starý, svým způsobem navěky zapsal do mé paměti. V čase léta, zejména o velkých prázdninách, stávaly se lesy a luka mně a mým kamarádům pravým eldorádem radosti a nových objevů, pokud nám v tom zrovna nebránily povinnosti s pasením či jiné pomocné práce doma i ve dvoře. Bosky jsme běhali po lukách, obletovaných motýli i bzučícím hmyzem, kolem obilných lánů, lehce se vlnících ve větru, po mezích a do lesa. Bylo v něm spousta jahod, malin, brusin a především pak borůvek, k tomu na podzim bohatý výběr jedlých druhů hub. Znali jsme místa, kde byl úspěch hledání zaručen.
Les byl bez ustání naplněn ptačím zpěvem, někdy se zdáli ozvalo volání kukačky, vzlétla sojka, veverka se bleskurychle mihla vzhůru po kmeni stromu či se jahodiním protáhla hbitá ještěrka.
V lese bylo stále živo. I ve vsi samé jsme ovšem měli oblíbená místa nejrůznějších her a dětských zaměstnání. Zdalipak tam u nás ještě tak šumí a rámusí ten klikatě se vinoucí vesnický potok se svými neregulovanými břehy, místo našich bezstarostných koupání a rybářských pokusů?
Obyvatelstvo obce bylo veskrze římskokatolického vyznání. Nedělní návštěva kostela v Benešově byly pro mladé i staré něčím samozřejmým. Církevní svátky byly přísně zachovávány a zvyky s nimi v koloběhu roku odedávna spojené udržovány v nepřestajné tradici. Odloučenost naší obce od světa vedla k tomu, že lidé drželi o to vřeleji pohromadě.
Ve vsi byly dvě hospody: "u Müllnera" (Müllner-Gasthaus) a "u Stegschneidera" (Stegschneider-Gasthaus, budova jako jedna z mála v dnešním Kuří dodnes stojící - pozn. překl.), kde se mužští obyvatelé obce, především sedláci po vykonaném denním díle a také v neděli scházeli při stole u sklenice piva, aby probrali vesnické novinky, pohovořili o událostech ve světě nebo se vzájemně informovali o cenách obilí a dobytka. Mnohý počestný občan musel ale i tady zaplatit svou daň démonu zvanému alkohol, dílem k potěše, dílem k posměchu svých spoluobčanů. Všeobecně však obyvatelé vsi znali k pravidlům dobré sousedské pospolitosti. Bylo tu množství spolků, které pečovaly o kolektivního ducha pořádáním rozličných slavností, divadelních představení, maškarních průvodů a tak podobně.
Často jsem procházel i projížděl těmi čarokrásnými končinami domova, důvěrně známými vesnicemi a městečky jako byly tehdy německy hovořící Benešov, Kaplice, Nové Hrady, Krumlov, Vyšší Brod (Hohenfurth), Rožmberk nad Vltavou (Rosenberg), Pohorská Ves (Theresiendorf, tehdy i česky Terčí Ves - pozn. překl.), Malonty, Dobrá Voda (Brünnl) aj., kolem hradů, zámků a zřícenin z dávno zašlých časů. Nikdy jsem přitom tenkrát nepomyslel na možnost, že bych to mohl v té chvíli vidět a zažít naposledy a že by se to mělo stát minulostí už jednou provždy.
Podpisem tzv. Postupimské dohody (Potsdamer Abkommen) dne 2. srpna 1945 ze strany velmocí bylo oficiálně povoleno a dohodnuto vyhnání německého obyvatelstva z východních území (rozuměj na východ od hranice Odra-Nisa a z obnoveného Československa - pozn. překl.). Přibližně 18 milionů lidí bylo jedním škrtem pera oloupeno o všechna lidská práva a vydáno v pospas nicotě. To do nebe volající bezpráví nemá obdoby ve světových dějinách.
Když se vysídlení sudetských Němců stalo jistým a nepochybným, všude z pohraničních oblastí Čech, rovněž od nás z Hermannschlagu, vydalo se mnoho lidí ať už jednotlivě nebo v malých skupinách po tajných cestách na pochod směrem k rakouské hranici (rozuměj hranici obnoveného Československa s obnoveným Rakouskem v tomto případě - pozn. překl.), aby zachránili alespoň malou část svého majetku v rancích, batozích, kufrech, někde i na vozech se spřežením. Také já jsem mnohokráte za noci a mlhy šel s těžkým nákladem tou cestou. Kdybych měl vylíčit, co všechno jsem při těch putováních přes hranici všechno zažil, zaplnilo by to celé knihy.
Optimisty v obci, kteří přece jen nevěřili, že k vyhnání skutečně dojde a zůstali doma, čekalo později těžké zklamání. Do selských usedlostí byli všude nasazeni Češi, kteří jen vydávali pracovní pokyny, zatímco vlastní majitelé museli konat, co jim bylo nařízeno. Dokud bylo Němců potřeba jako pracovní síly, směli zůstat. Postupně však všichni obdrželi příkaz k odsunu, byli svezeni do sběrných táborů a odtud přepraveni v dobytčích vagonech do Německa. Směli vzít s sebou jen to nejnutnější, zavazadlo mohlo mít váhu nanejvýš 50 kilogramů a nesmělo obsahovat nijaké cenné předměty, šperky, vkladní knížky, vlastnické doklady o pozemkovém majetku a tak dále. Často si lidé stačili schovat šperky, peníze v mincích či jiné cennosti na půdách, ve stodole za trámy a na těžce přístupná místa v podzemních sklepeních, poněvadž se domnívali, že odcházejí toliko na krátký čas a brzy se zase vrátí nazpátek.
Leckdo možná řekne, že to byla tragedie, která se během staletí opakuje krutým způsobem vždy znovu a znovu. Tentokrát to však bylo přece jen něco trochu jiného. Dva národy rozdílných mateřských jazyků žily skrze celé věky pospolu v jedné zemi, která byla konečně domovem jim oběma. Nyní z tohoto domova vyhnal jeden z národů ten druhý, rozhodnut vyloučit odtud provždy právě onen z nich obou, který na základě historické minulosti měl na tuto zemi nárok přednostní.
My nevíme, zda kruh dějin je tím uzavřen. Jisté je, že jsme se my všichni dokázali po trpkých letech bídy a strádání dokázali v nové vlasti nakonec prosadit. Neporušeno zůstává však naše právo na domov, na náš uloupený domov, neporušeno zůstává také naše právo na sebeurčení. To jediné, co zbylo z někdejších místních pospolitostí, jsou naše krajanská setkání rodáků. Tisíce jich sedají v sálech, halách, stanech či zcela na venku pod širým nebem při stolech označených tabulkami, členícími je podle územního původu a přímo podle jednotlivých rodných míst. Přišli a přijeli zdaleka a přepadá je klamavý pocit, jako by snad přišli zase domů. Na těch tabulkách jsou totiž psána ještě stará německá místní jména jako Kaplitz, Gratzen, Krummau, Deutsch-Beneschau a ti při nich sedící upadají bezděky nazpět do svého domovského dialektu, používají slov a obratů dávno nepoužívaných, vzpomínají na dlouho zašlé časy, vyprávějí o svém životě, o svých dětech a vnucích. Tady se zase pohromadě sejde to společenství, co bylo kdysi záměrně odtrženo od domova a tím i sebe navzájem, co bylo následně rozeseto do všech světa stran. Je to shledání často i těch nejbližších příbuzných, někdejších školních spolužáků a především důvěrně kdysi spolu známých starých lidí, o nichž se už při vysídlení z domova zdálo, že je to tenkrát třeba rozloučení navždycky. Při tom příštím setkání budou určitě někteří z nich chybět a s nimi neodvolatelně skoná i kus minulosti.
Moje milá malá vesničko jménem Hermannschlag! Tvé jméno už je pouhou vzpomínkou, poněvadž ty už nejsi více žádný německý "Hermannschlag", jsi už jen od "vyhnaných Němců" opuštěná a českými komunistickými vyhaněči všudypřítomné zkáze vydaná ves. Tvůj obraz je němý, ale říká mi přesto tolik! Už proto, že srdce ukazuje očím cestu k rodnému domu, kde můj život jednou započal, do školy, kde nabral na vážném tónu, do "Hofschneiderova dvora" (Hofschneider-Hof), jehož obhospodařování jsem se ujal po sňatku s Kathi Polzerovou z Hartunkova (Hardetschlag) a až do vyhnání dál vedl, za rodiči a prarodiči do nebe dětství, konečně pak i k sousedům, přátelům a druhům těch dávno zašlých šťastných dob.
V té souvislosti bych neměl zapomenout ani na pomník padlým, který stával (a stojí dodnes - pozn. překl.) u malého kostelíka (v originále je ona "kaplička v Kuří", kterou najdete i na internetu, označena opravdu jako "Kircherl", jen dodejme, že zvon, ukradený v roce 1993 z její věžičky, vysvětil slavnostně 14. října 2000 sám tehdejší biskup českobudějovické diecéze Antonín Liška - pozn. překl.) uprostřed naší vsi. Byl zřízen obyvateli obce na památku těch, kdo se už nevrátili z bojišť první světové války. Také ta druhá z obou si vyžádala svou daň ve zmarněných životech deseti zdejších občanů. Vyhnání Němců po jejím skončení zabránilo zvěčnit také jejich jména na pomníku padlých. Stali se obětí nesmyslné války, která přinesla mnoho utrpení a bídy všemu lidstvu.
Chtěl bych vypočíst alespoň na tomto místě jména, s nimiž mne víže tolik přátelských vzpomínek a vzdát jim tak poslední čest:
Pfleger Johann po chalupě řečený Huis
Furtner Johann po chalupě řečený Bölderl
Furtner Karl po chalupě řečený Bölderl
Pölz Johann po chalupě řečený Wastl
Proksch Karl po chalupě řečený Gill
Jaksch Johann po chalupě řečený Schmied
Koppelhuber Johann po chalupě řečený Linhart
Dertak Josef po chalupě řečený Mullers
Ranzinger Karl po chalupě řečený Ambrusch
Jaksch Jakob po chalupě řečený Schönauer
O Jakobu Jakschovi jsme zjistili, že se koncem války ukrýval v jedné škole. Udán od tamního školníka Rusům, byl jimi zavlečen někam do ruského vnitrozemí a nikdo už o něm od té doby neslyšel. Jen jeho matka čekala až do své smrti na synův návrat s nadějí, která ji nikdy neopustila.

P.S. Text figuroval v úplnosti originálu i překladu, v obou případech pln jazykových a v tom českém "znění" i obsahových chyb, na už nedostupných webových stránkách Kaplička v Kuří, odkud je úryvek samostatně znovu z originálu přeložen. Tam jsou na téže adrese otištěna i německá slova "písně o Kuří", která tu v podání někdejších rodáků i zaznívá sborovým zpěvem. Pro úplnost i ji tu překládám do češtiny, při čemž i název hory Thomasberg není z úcty k neznámému autorovi nahrazen dnešním jejím označením Kuřský vrch:

Thomasberglied

Drom am Thomasberg, do is gor so schön,
wer nit droben wor, der muss mal aufigehn.
Man siagt do die Welt, ringsherum recht weit
Denkt an Sorg un Kummer nit von lauter Freud.

Man siagt Blumen, Wiesen, dunkelgrüne Wälder
hohe Bergesriesen, schöne Auenfelder.
Und viel Dörfer siagt ma, das ma'z Schaun grod hot,
Und am Fuß vom Thomasberg liegt Hermannschlog.

Und am Felsen drob'n klingt's wie Orgelton,
denn der Frühlingswind der blost die Pfeifen on,
di san so großmächtig, man möcht 's glauben kann,
dass die Orgelpfeifen san im Wold die Baam.

Jeden zwingt 's zur Andacht, der am Felsen steht,
Dankt dem lieben Herrgott mit ein'm still'n Gebet.
Wie ein Kirchendach deckt 's blaue Himmelszelt,
Zu das schönste Fleckerl auf der ganzen Welt.

Píseň o Tomášskym vrchu

Na Tomášskym vrchu krása je a klid,
kdo nahoře nebyl, ten by měl tam jít.
Do široka kolem uvidíš tam svět,
radost ti snad nechá strastě zapomnět.

Květy v lukách všude, černočerné lesy,
horský velikáni, pole pod nebesy.
A při nich co jenom leží pěknejch vsí
i naše Kuří pod vrchem Tomášskym.

Jeho temenem jde jak od varhan tón,
dout slyš jarní vítr, ano, je to on,
divně ohromí tě mocnou silou svou,
vždyť každej lesní strom je jeho píšťalou.

Každýho to nutí modlit se v kruhu skal,
s díky za všecičko, co nám Pán Bůh dal.
Jak strop kostela je modrá nebes báň,
nejhezčí kout světa provždy, Bože, chraň.

Johann Wögler už o sobě něco nemálo pověděl v řádcích své kroniky obce Kuří i ve verších o vrchu tam nad ní, než 21. března na první jarní den roku 1999 v Mnichově (München) skonal ve věku 91 let. Pocházel ze statku řečeného Hofschneider čp. 24, kde hospodařil, jak už zmíněno jím samým, až do vyhnání, po němž se usadil natrvalo v bavorské metropoli, kde založil na Olivierstraße 22 i svou novou hmotnou existenci. Rodnému Hermannschlagu věnoval svazek své záslužné práce trvalé ceny, o níž se lze ostatně přesvědčit na uvedené internetové adrese. Dne 25. března 1999 byl pochován na mnichovském lesním hřbitově v Solln za zvuků Hartauerovy šumavské hymny. Krajan Strobl z Valtéřova (Waldetschlag) mu na rakev vsypal hrst rodné země a Franz Jaksch obrázek Svaté Rodiny. Ta nás objímá vlastně všechny na naší pouti světem.

- - - - -
* Kuří / Kuřský vrch / † † † Mnichov (BY)