FRANZ WOLDRICH
Kaltenbašská "Kaiserlied"
Staří a starší obyvatelé měst Prachatic (Prachatitz), Volar (Wallern) či Vimperka (Winterberg) stejně jako okolních vsí a míst se ještě ve třetí čtvrtině minuvšího dvacátého století dokázali rozpomenout na strašlivý požár, který roku 1904 postihl právě vimperské městské centrum. Tato neslýchaná pohroma zničila 48 obytných domů i s příslušejícími hospodářskými budovami a stájemi. Téměř všechny domy na náměstí se staly obětí plamenů. Nedosti na tom: nazmar přišlo i pět lidských životů. Celá tehdejší rakousko-uherská monarchie byla znepokojena vimperským neštěstím a brzy docházely ze všech jejích konců do postiženého města dary ve formě potravinových a věcných zásilek, jakož i finančních příspěvků. Nechcem však setrvat na smutné struně: celá ta truchlivá událost měla totiž o poznání veselejší dohru.
Na rok 1905 ohlásil tehdejší císař podunajského soustátí František Josef návštěvu Vimperka. Veškeré spolky vyzvaly své členy, aby zrevidovali stav spolkových stejnokrojů a všude se začalo s čištěním a kartáčováním vší té parády. Ostrostřelci se cvičili v pochodovém defilé a odpalování slavnostních salv. Nikdy to ovšem docela neklaplo, poněvadž mnozí staří páni zavírali při střílení oči a následkem toho se výstřely často i o minutu zpožďovaly. Nakonec bylo dohodnuto, že zmínění při císařově návštěvě mohou sice asistovat, ale nedostanou žádné patrony; cvičili tedy jen různé manipulace se zbraní, aniž by mělo dojít k nějakému kouřovému či zvukovému efektu. Jako tolik hudebních těles ze Šumavy, strojila se i dechová kapela z Kaltenbachu (dnešní Nové Hutě - pozn. překl.) k slavnému přivítání císaře pána. Týdny předtím zkoušeli kaltenbašští muzikanti své vystoupení pod vedením klarinetisty Martina Niegla. Řečený Niegl Martin měl dřevěnou nohu a když se něco nedařilo, dokázal se rozzuřit až k nepříčetnosti. Hrozil pak svým drvoštěpům, pašerákům a pytlákům ze šumavského zapadákova, že si tu svou dřevěnou nohu odšroubuje a tou po jejich tupých makovicích, prolezlých bavorským šňupavým tabákem, zatančí tak důkladně, až se jim ten šňupavý tabák bude prášit z nosních dírek. Konečně se mu s nimi celé to těžké dílo pomocí i podobných zastrašovacích metod podařilo dovést až ke kýžené slavné chvíli prezentace před císařem (není bez zajímavosti, že poslední tři věty odstavce byly při přetištění tohoto textu roku 1980 v krajanském sborníku Kaltenbach - Heimat im Böhmerwald vynechány, zřejmě aby nerušily idylický ráz publikace - pozn. překl.).
Byl nádherný jasný letní den, když císařův vlak dorazil na vimperské nádraží. K jeho přivítání bylo všechno důkladně přichystáno. Po pozdravném projevu tehdejšího starosty Dominika Iglera, představení význačných osobností města císaři a obvyklém ceremonielu zaujal mocnář místo v kočáře, taženém koňským šestispřežím, které osobně kočíroval sám kníže Schwarzenberg. Zblízka i zdáli se sjeli lidé do šumavského Vimperka, aby mohli být svědky vzácné události. Tisíce jich lemovaly dlouhou Nádražní ulici a vnitřní město až nahoru k náměstí. Slavnostnímu průvodu v čele kráčela šedesátičlenná kapela, následovaly četné spolky a zástupy školních dětí, pak znovu kapela a zase spolky a tak dále a tak dál. Kaltenbašským se dostalo místa zrovna blízko císaře pána, jehož kočár lemoval zástup bílých družiček. Jako eskorta pak provázel panovnický povoz i oddíl zasloužilých válečných veteránů.
Bylo to tak zařízeno, že střídavě hrála vždycky jedna z kapel. Právě u nádražního mostu přišla poprvé řada na kaltenbašskou. Martinu Nieglovi, který tentokrát nehrál solu, ale výjimečně vládl jen kapelnickou holí, byl dán pokyn, načež ten s hlavou napůl otočenou ke svým lidem zvolal: "Mouner von Kuitnboch! Nehmts Enk zomm und mouchts mir koa Schond!" (tj. česky: Mužové z Kaltenbachu! Seberte se a neudělejte mně vostudu!) Trhl hlavou před sebe a vysoko zdvihl nade svůj houfec opentlenou kapelnickou hůl. V mohutné prapůvodní síle a hromové údernosti jako samy pozouny Posledního soudu vpadli svými dechovými nástroji a sytou směsí hlasů jeho muzikanti do kroku zástupů:
|
Heut' iss i nix,
Heut' trink i nix, Heut' gfreu i mi af d' Nocht, Heut' gfreu i mi af d' Nocht, Heut' gfreu i mi af d' Nocht, Do setz i mei greas Hüatel Und schau, wous 's Dirndl mocht, Und schau, wous 's Dirndl mocht, In der Nocht. |
tj. česky asi: Dnes nejim nic,
a nepiju nic, těšim se jen na noc, těšim se jen na noc, těšim se jen na noc. Svůj zelenej klobouk nasadim, co panenka dělá, chci vidět moc, co panenka dělá, chci vidět moc, dyž je noc. |
To pěkné šumavské zastaveníčko (Böhmerwald-G'stanzl) má dvě sloky a dá se velice pěkně zpívat a hrát i do pochodu. Obě dvě sloky mají přirozeně tutéž melodii. Kaltenbašští chtěli však zaimponovat tím, že hráli vždycky jen jednu sloku. Když potom spustili tu druhou, chtěli vzbudit dojem, že jde o jinou píseň. To jen k lepšímu porozumění.
Mezitím se průvod pohnul. Když ta dlouhá kolona dorazila k vile Hilf, přišla řada opět na kaltenbašské. Znovu se obrátil Martin Niegl ke svým lidem a zvolal: "Mounner von Kuitnboch: hundert Mui hobn mers probiert und i sog Enk, mouchts mir koa Schond. Es spülts vor Enkern Kaiser!" (tj. česky: Mužové z Kaltenbachu: stokrát jste to zkoušeli a říkám vám znova, abyste mně neudělali vostudu! Hraje se to před vaším císařem!) Zase zvedl do výše kapelnickou hůl a stejnou silou jako poprvé zanotovali kaltenbašští nyní druhou sloku:
|
Schöi rot im G'sicht,
Schöi dick um d' Mitt', Sou muass mei Dirndl sei, Sou muass mei Dirndl sei, Sou muass mei Dirndl sei, Und is net rot im G'sicht Und dick um d' Mitt, Sou is a net die Mei, Sou is a net die Mei, In der Nocht. |
Tvář červenou má jako květ
a pěkně kyprá veprostřed: kýž to má panenka je, kýž to má panenka je, kýž to má panenka je, dyť nemá-li tvář jako květ a nejni kyprá veprostřed, tak nemá bejt ta moje, tak nemá bejt ta moje, dyž je noc. |
Císařem, který seděl zamyšlen ve svém kočáře, to trhlo. Podruhé slyšel ten nervy bičující pochodový rytmus, který mu byl ovšem i nadále něčím zcela neznámým. Mezitím průvod došel k mostu řečenému Wieserbrücke. Jedna kapela po druhé hrála své marše, než došlo do třetice na kaltenbašské. Za bouřlivého jásotu davů vstříc mocnářovi trhl Martin Niegl hlavou a obrátil se ke svým lidem se zvoláním: "Mounner von Kuitnboch! Hiazt kemm ma schon in d' Stodt eini. I sog Enk, wer mi hiazt a Schond mocht, den sui der Teifl huin!" (tj. česky: Mužové z Kaltenbachu! Nýčko už přicházíme do města. Říkám vám, kdo mně nýčko udělá vostudu, toho ať si veme čert!)
Jasně zablýskla jeho kapelnická hůl ve slunci a jako burácivá pralesní bouře, která před sebou všechno valí a sráží, spustily břeskně kaltenbašské klarinety, křídlovky a basy. Teď přirozeně opět od první sloky, znovu od začátku:
|
Heut' iss i nix,
Heut' trink i nix, Heut' gfreu i mi af d' Nocht, atd. atd. |
Císař se přívětivě usmál a řekl svému adjutantovi: "Velice pěkný, řízný pochod." Adjutant uznale kývl a opáčil: "Opravdu velice pěkné, Vaše Veličenstvo, ale kromě toho tady jsem to ještě nikdy nikde neslyšel". Tak to šlo svižně dál až k městskému pivovaru, jedna za druhou se vystřídaly všechny ostatní kapely, než byla na řadě zase ta z Kaltenbachu. Opět zatočil Martin Niegl svou kapelnickou holí kolem dokola. Jeho pohled měl v sobě cosi démonického. Vyprahlým, horečným hlasem zvolal: "Mounner von Kuitnboch! Hiazt kemm ma schou glei am Ringplotz afi. Es ist der letzte Marsch, den ma heut spüln. Wer ma hiazt a Schond mocht, den hau i im Hoamgeh d' Hirnschui ei. Hiazt hobts 's is ghört!" (tj. česky: Mužové z Kaltenbachu! Právě vcházíme na náměstí. Bude to naposledy, co dnes zahrajeme svůj pochod. Kdo mně teď udělá vostudu, tomu cestou domu rozsekám lebku, slyšeli jste dobře!)
A opět vítězně vyletěla jeho taktovka do výše. S fanatickým nadšením a z plných plic zaduli kaltenbašští do svých instrumentů. Ovšemže spustili tu druhou sloku:
|
Schöi rot im G'sicht,
Schöi dick um d' Mitt', Sou muass mei Dirndl sei atd. atd. |
Císař poklepal svému kočímu na rameno a zeptal se: "Můj milý kníže, je Vám znám tento pochod?" Kníže Schwarzenberg se usmál a opáčil: "Ne, Vaše Veličenstvo! Až odedneška. Ale že má říz! Zaslouží si být řazen po bok pochodu Radeckého!"
Slavnost na vimperském náměstí proběhla jinak tiše a klidně. Když bylo po všem, začalo se čepovat v obrovském množství pivo zdarma. Kaltenbašští pili po tři dny a nevycházeli z pivního opojení. Teprve čtvrtého dne se vydali přes křižovatku U Sloupu (Wegsäule), Kamennou Lhotu (Steindlberg) a Paseku (Passeken) směrem k domovu. Často se ještě konalo "zastaveníčko" a nesčetněkrát ještě pozvedl Martin Niegl svou kapelnickou hůl nad hlavu. Břeskně a jasně, mnohdy teď už i trochu falešně, vpadali jeho muži slovy: Ať dneska nejim či Tvář červenou má jako květ. Pozdě v noci až vpochodovali do svého Kaltenbachu. Ještě jednou v obci byl celý veleúspěšný hudební kousek zopakován, než se muži tiše rozešli. Naposledy jim zahrály tak jako tak nakonec doma jejich drahé polovice. To se ale místo břeskného troubení ozývalo spíše tlumené bušení do širokých zad páně manželových. Od těch dob se dvěma slokám písně neřeklo jinak než Das Kaltenbacher Kaiserlied. Když si ji však chtěl zanotovat, musil si zatraceně dobře ohlídat, zda není náhodou nablízku někdo z Kaltenbachu. Nebylo pak radno spustit na známý nápěv známá slova, jinak...
Kaltenbach - Heimat im Böhmerwald (1980), s. 181-184
Původně se objevil tento text podobný šumavské hrdinské sáze v měsíčníku Hoam! roku 1970 na s. 208 a následujících. Přeložil jsem jej odtud v době, kdy jsem neznal dobře ani samy Nové Hutě ani jejich rodácký sborník, kde byl dokumentován bohatě i fotografiemi událostí a osob, o nichž pojednává. Jako obecní důvěrník předeslal té pětistránkové knize na křídovém papíře předmluvu sám autor textu Franz Woldrich. Věděl, o čem píše. Narodil se v té obci 5. dubna 1925 v čp. 61 (v domě zvaném "stará škola") jako jediný syn pánského a dámského krejčího Franze Woldricha a jeho ženy Albiny, roz. Kortusové. Po vychození sedmi tříd obecné školy navštěvoval ve Vimperku od roku 1938 měšťanskou a od roku 1940 obchodní školu, odkud odešel do prachatické pobočky Kreditanstalt der Deutschen jako bankovní úředník. V roce 1943 byl nasazen jako voják wehrmachtu do bojů ve francouzské Normandii, ale už v létě 1944 byl několikrát raněn a strávil konec války v lazaretech, také v Prachaticích, než byl rok nato propuštěn z vojenského lágru ve Frymburku jen do čekání na odsun. Ten nastal už v lednu 1946 do Finsterau-Heinrichsbrunn, odkud později přesídlil do Heidelbergu. Byl mnohonásobně činný v krajanských spolcích a pro svou rodnou obec jako pro vůbec prvou ze šumavských prosadil patronát bavorské obce Markt Röhrnbach, bez jejíž podpory by asi kaltenbašská "Heimatbuch", ze které je naše ukázka, sotva vznikla. To už žil v bádenském Brühlu, kde 18. června 1993 poté i skonal a byl pohřben. Pochovával ho rovněž jeden z novohuťských spolurodáků, páter Bruno Nowotny, nad jeho hrobem stanula vedle manželky a dětí i jeho adoptivní sestra Inge Schweiglová, roz. Streinzová a mnozí hosté. Kdykoli jdu v létě okolo domu zvaného kdysi "Burg" s výhledem na jedné straně k Boubínu (Kubani) a na druhé k nádhernému travnatému svahu hory Přilba (Leckerberg), jdu i místy dětství a mládí, které nemilosrdně a nenávratně přerušila válka a vyhnání. Dává to těm místům podivný, neskutečný, krutý jas.
- - - - -
* Nové Hutě / Vimperk / Prachatice / † † † Brühl (BW)
