RUDOLF WOMES
Ředitel měšťanské školy a archivní rada Karl Hannakam
Karl Hannakam (příjmení připomíná německý výraz pro "kohoutí hřebínek", tj. "Hahnenkamm" - pozn. překl.) se narodil v Mutěníně (Muttersdorf) dne 20. března roku 1895 jako šesté dítě rodiny rolníka a cukráře Josefa Hannakama a jeho ženy Wilhelminy, roz. Portmannové (dcery mlynáře v Mutěníně čp. 100, zesnulé podle mutěnínské oddací matriky 11. listopadu 1942 - pozn. překl.). Po vychození obecné školy navštěvoval měšťanku v Horšovském Týně (Bischofteinitz) a německý učitelský ústav v Českých Budějovicích (Budweis). Za první světové války byl jako mladý poručík rakousko-uherské armády na ruské frontě těžce zraněn zásahem do pánve a po celý život trpěl poruchou chůze. Za své frontové nasazení byl vyznamenán stříbrnou medailí za statečnost.
Když válka skončila, působil Hannakam po svém zotavení na různých obecných školách své domoviny. Později byl přeložen do rodného Mutěnina, jehož byl nějaký čas i starostou.
Vedle svého učitelského působení byl také významně činný ve sdružení Deutscher Kulturverband a v různých tělocvičných a sportovních spolcích.
Dne 11. června roku 1922 se stala jeho ženou Margarete Raabová z Poběžovic (Ronsberg), se kterou mohl prožít 52 let šťastného manželství. Měli spolu 3 děti, z nichž dvě zemřely ještě v mladistvém věku.
Nejstarší syn Gerolf působí dnes ve Schwabachu jako konrektor (tj. zástupce ředitele) Johannes-Kern-Schule.
Ve zmatcích sudetské krize v roce 1938 byl Hannakam předmětem českého pronásledování. Roku 1939 se stal ředitelem měšťanské školy v Poběžovicích a vedl ji až do konce války.
Ve druhé světové válce se, povolán k wehrmachtu přes své těžké zranění v té prvé z obou, se podílel jako důstojník v kapitánské hodnosti (v originále "als Hauptmann" - pozn. překl.) na těžkých bojích při ruské řece Don.
Po skončení války byl jako mnozí jeho sudetoněmečtí krajané utiskován a týrán v jednom z českých pracovních táborů.
V roce 1946 se jako vyhnanec z domova znovu setkal se svou rodinou, mezitím usazenou ve Schwabachu u Norimberka (Nürnberg).
Po svém předčasném odchodu na penzi, jehož příčinou byly zdravotní následky jeho účasti v obou světových válkách, působil velice úspěšně v oblasti vlastivědného bádání a archivnictví jako archivní rada při státním archivu města Norimberk, za což mu byl propůjčen Spolkový záslužný kříž 1. třídy.
Ať už v případě vlastivědy svého rodného Mutěnína, listu Heimatbote či domovské pamětní knihy okresu Horšovský Týn (Heimatbuch des Kreises Bischofteinitz) a pamětní knihy ronšperské (Ronsberger Heimatbuch "Ein Buch der Erinnerung"), všude byl ředitel Hannakam jako historik předním spolupracovníkem a spolutvůrcem. Šlo mu prostě o to, aby náš domov a naši lidé byli živou součástí běhu dějin.
Vděčná domovina nikdy nezapomíná na žádného podobně zasloužilého syna. Ředitel měšťanské školy a archivní rada Karl Hannakam se o svůj a náš domov zasloužil v tom nejlepším smyslu slova.
Bezirk Hostau - Heimat zwischen Böhmerwald und Egerland (1977), s. 607
P.S. Johann Micko (zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže a zesnulý v roce 1945) je podepsán spolu s Karlem Hannakamem jako autor publikace Geschichte der Häuser und der Geschlechter des Marktes Muttersdorf im Sudetenland, vydané v bavorském městysi Senden (od roku 1975 je Senden městem) roku 1960 jako už 9. svazek edice Muttersdorfer Heimatkunde.
Škola ve Štítarech
Škola stojí stranou silnice a návsi a je to impozantní, masívní dvoupatrová budova. V přízemí této trojtřídní obecné školy se nachází byt řídícího učitele; prostory tříd, místnost s učebními pomůckami a školní kuchyně jsou umístěny v prvém a druhém patře. V prvním patře nalezly místo i jednací místnosti zdejší raiffeisenky. Ke školní obci Štítary (Schüttarschen) patří následující vsi: Oplotec (Amplatz), Tasnovice (Taschlowitz), Vítání (Wittana), Slatina (Schlattin), Hostětice (Hassatitz). Až do roku 1882 také ještě Hašov (Haschowa) a Svinná (Zwingau).
Bezirk Hostau - Heimat zwischen Böhmerwald und Egerland (1977), s. 327
P.S. Ve Štítarech skonal Ottokar Schubert a narodila se Hertha Herzog-Fleischmannová, ta přímo v budově školy, na níř řediteloval její otec Josef Fleischmann. Všichni tři jsou zastoupeni na webových stranách Kohoutího kříže. Štítary a Slatina jsou dnes částí města Hostouň, Hašov stejně jako Oplotec, Svinná a Tasnovice částí města Horšovský Týn, Vítání částí obce Srby, Hostětice jsou zaniklou částí Štítar. Už jen na jejich památku stojí ten krátký text za to.
Tok řeky Radbuzy v katastru obce Štítary
Od Svržna (Zwirschen) až k hostětickému splavu a dál až k východnímu úpatí tasnovického vrchu zvaného "Laurenziberg" (na dnešních mapách "Sv. Vavřinec" - pozn. překl.) teče Radbuza (Radbusa) v oblasti amfibolických břidlic (v originále "in der Hornblendeschieferzone" - pozn. překl.). U hostětického splavu se větví podél napravo se zvedajícího dna údolí mlýnským náhonem. Vlevo dál plynoucí "Altbach" míří prohloubeným korytem k hostětickému mostu a nabírá na šířce. Před štítarským hamrem se mlýnský náhon ústí zpět do původního řečiště.
Na pravém břehu vystupující svah vrchu "Gänsberg" nutí řeku změnit směr k jihovýchodu a ta si jej pak udržuje až k Horšovskému Týnu.
Nalevo od jezu u Štítar odbočující mlýnský náhon teče podél příkrého úbočí "Laurenzibergu", tvořeného už také zmíněnými amfibolickými břidlicemi. U štítarské lávky se oba toky opět spojují. Pod Štítary ústí do Radbuzy Slatinský potok (Schlattiner Bach). Tam, kde na levém břehu končí břidlicové skály "Laurenzibergu", dosahuje koryto Radbuzy asi sedmi metrů šíře.
Jako spojení ke vsím na druhé straně Radbuzy a k farnímu kostelu sv. Vavřince slouží asi 80 metrů dlouhá a na zděných pilířích spočívající lávka, která je vedena v takové výšce, že je schůdná i při vysoké vodě.
Jako památný den budiž připomenuto datum 1. srpna 1901, byla tenkrát neděle. Mohutná průtrž mračense snesla na oblast horní Radbuzy. Následkem byla pustošivá záplava, která učinila z celého údolí kolem Štítar dravý, vše v cestě strhávající proud. Také Slatinským potokem se valily obrovské masy vody, které se zarazily o hráz rybníka Weiherwiese, dokud se i ona neprolomila, následkem čehož byla okresní silnice do Horšovského Týna po celé měsíce přerušena.
Bezirk Hostau - Heimat zwischen Böhmerwald und Egerland (1977), s. 334
Narodil se v Mírkovicích (Mirkowitz) kus na sever od Hostouně a měl údolí Radbuzy v živé paměti. Stačí se na webu podívat, co ta řeka u Mírkovic třeba v roce 2011 dokázala natropit, jak to zachytil Domažlický deník víc než o sto let poté, co tu Rudolf Womes v učitelské rodině dne 12. dubna roku 1903 poprvé spatřil světlo světa. Učil jako otec v rodné vsi i v Drahotíně (Trohatin) kus na jih k Domažlicům. Okresním městem tu tehdy ovšem byl Horšovský Týn. Později, když se sám stal řídícím učitelem, staly se jeho působištěm Semněvice (Hochsemlowitz) blízko kouzelného věnce vrchů jménem Sedmihoří (Sieben Berge). To až do roku 1939, kdy i pro něho vypukla druhá světová válka. O tom, co prožil v uniformě wehrmachtu, nechtěl prý později s nikým hovořit. Po vyhnání německých obyvatel z poválečného Československa se ocitl v Buchen (Odenwald) a odešel tam v roce 1969 do penze. Kromě vlastivědy bylo mu údajně v jeho novém domově "koníčkem" předpovídání počasí. Skonal v Buchen 28. prosince 1990. Stačil se ještě podílet na velké krajanské publikaci o rodném Hostouňsku "mezi Šumavou a Chebskem". Co by byla bez lidí jako on ta krajina plná jmen obojího zemského jazyka?
- - - - -
* Mírkovice, Hostouň / Drahotín / Semněvice / Štítary / † † Buchen-Odenwald (BW)
