SIGMUND WOTITZKY
Smuteční řeč nad rakví MUDr. Löwyho
Jménem kolegů chci Ti vyřídit (v originále "entbiete ich Dir" - pozn. překl.), náš drahý zesnulý (v originále "teurer, dahingeschiedener Kollege" - pozn. překl.), poslední pozdrav na rozloučenou. Když před nedávnem slavil kruh ctitelů, přátel a kolegů čtyřicetileté profesní jubileum Dr. Löwyho a stavěl jeho zásluhy do pravého světla, došlo ze všech stran výrazu od srdce jdoucí přání, aby jubilant plody své práce, které rouboval a štípil na jaře svého žití, sklízel v potu tváře v jeho vrcholícím létě, mohl za své životní jeseně v klidu a pohodě užívat. Osud tomu chtěl jinak, ten krátký podzim jeho života byl náhle vystřídán zimou, která ho zahalila svým smrtným rubášem a nyní mu dá spát dlouhým zimním spánkem, z něhož není procitnutí. Sténání umírajícího stromu nevolá k semennému zrnu, aby vzklíčilo. Přes čtyřicet let stál Dr. Löwy obětavě a připraven vydat se zplna ve službě trpícímu lidskému pokolení, lékař tělem i duší, z nejhlubšího svého srdce. Nepřestajné, dlouholeté zápasy s nebezpečnými nepřáteli lidského zdraví, nárokující si nejvyšší tělesné i duševní vypětí všech sil, nemohly zůstat bez škodlivého zpětného působení na organismus živé bytosti a vložily do něho zárodek zákeřné choroby, které měl podlehnout. Ještě v nejposlednější době tak často, jak to připouštěl klidový stav jeho nemoci, následoval, vznícen svou lékařskou horlivostí, volání nemocných, hledajících pomoc, aniž by se ohlížel na varování svých přátel a kolegů. Tak padl jako udatný bojovník na místě, jež si vyvolil (v originále "wie ein echter Kämpe auf der Wahlstatt" - pozn. překl.), pokryt ranami a jizvami, věrný praporu, na který přísahal. Může-li nás něco při odchodu tohoto vynikajícího muže utěšovat, je to vědomí, že Dr. Löwy jednal vždy věrně a upřímně v duchu slov básníkových (jde o volnou citaci z kapitoly "Žalář" proslulého románu Victora Huga "1793", také "Devadesát tři" - pozn. překl.), že člověk náleží jako dítě nejprve otci, pak matce, pak učiteli, který ho vychovává v muže, pak matce ve vyšším slova smyslu, totiž otčině a konečně matce v tom nejvyšším slova smyslu vůbec, tj. lidstvu. Každý z těchto stupňů vývoje jedincova (v originále "jeder dieser Bildungsstufen" - pozn. překl.) je jednou z příčlí nebeského žebříku, který vede vzhůru (v Hugově románu "směřujícího k Bohu" - pozn. překl.). Ten, kdo dosáhne posledního příčle, je přijat do Boží náruče (v originále "vor dem tut sich die Gottheit auf, die ihn in sich aufnimmt" - pozn. překl.). Také Ty, doktore Löwy, dosáhls posledního a my Tě nyní ukládáme k věčnému odpočinku, k odpočinku, který jsi v životě nenašel, který jsi ve svém úsilí nehledal (v originále "nicht gefunden, nicht erstrebt hast" - pozn. překl.). Spi sladce, brzy budeš zajedno se svým předčasně zesnulým dítětem! Jakkoli jsi skonal, nikdy jsi neumřel docela. Žiješ ve vzpomínce. žiješ v plodech svého působení, žiješ v ústech vnuků (citace z Grillparzerovy hry "Ahnfrau", tj. "Pramáti" - pozn. překl.) .
Budweiser Zeitung, 1904, č. 93, s. 4
Nebyla to asi obyčejná událost v životě města České Budějovice, když tu ve středu 23. listopadu roku 1904 na zdejším židovském hřbitově ukládali do hrobu ostatky městského a soudního lékaře MUDr. Leopolda Löwyho (zastoupeného jinak i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže). Bylo to ani ne deset let před výbuchem prvé z obou světových válek, ani ne patnáct let před tou druhou, spojenou nerozlučně s pokusem o "konečné řešení židovské otázky". Jednou z obětí tohoto neuvěřitelného pokusu se měl stát i řečník nad hrobem kolegovým, obvodní lékař (Distriktarzt) v Českých Budějovicích MUDr. Sigmund Wotitzky. Bylo mu toho dne, kdy pronášel svůj proslov, téměř přesně 38 let. Narodil se totiž v Hošticích (Hostitz) u Volyně (nazývané také "branou Šumavy") dne 4. listopadu 1866, v době, kdy v místě, proslulém v našich dnech spíše pokleslým českým filmovým humorem, existovala ještě poměrně početná židovská obec, která měla vlastní synagogu i hřbitov (viz blíže i o místních židovských příjmeních, mezi nimiž nechybí ani Votický, JewishGen.org). Ze stránek Kohoutího kříže víme, že Dr. Wotitzky, jak se psal, byl jedním ze dvou učitelů, působících od založení až do jejího konce na českobudějovické německé lesnické škole, kde byla jeho vyučovacím předmětem zdravověda. Tady se doslova setkal se Šumavou v osobách budoucích německých revírníků, kteří školu v letech 1899-1923 opouštěli. Ve městě byla jeho poslední adresou před transportem do tehdy "protektorátního" Terezína (Ghetto Theresienstadt, blok E VI, tzv. Vrchlabská kasárna /"Hohenelbe" Kaserne/, sloužící v ghettu jako nemocnice, místnost č. 72) Rudolfovská ulice čp. 32 (ten rohový dům s prodejnou počítačů dodnes stojí naproti hotelu Hobit). Skonal v Terezíně dne 3. prosince 1942 o půl šesté hodiny ranní, jak se dovídáme na webových stránkách Holocaust.cz ze žlutého lístku Todesfallanzeige s podtitulem Der Ältesterat, tj. Rada starších i s daty Wotitzkyho dcery Elisabeth, provd. Schönhofové, narozené 4. července 1908 (byla jedním ze 3 jeho dětí) a přítomné v Terezíně v bloku C III, zvaném Hamburská kasárna ("Hamburger" Kaserne/ byla určena k ubytování žen /z části zv. "šlojska" odjížděly transporty do Osvětimi/, místnost 189), v době otcovy smrti. Jako příčina Wotitzkyho skonu je uveden zápal plic ve spojení se srdeční vadou. Kéž by žili ti lidé alespoň v ústech svých vnuků. Nejsme jimi ale v jistém nepopiratelném smyslu i my?
- - - - -
* Hoštice / České Budějovice / † † † Terezín
