Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

EMERICH RUDOLF BOYER VON BERGHOF

Promiňte mi tak dlouho opožděný dík…

Promiňte mi tak dlouho opožděný dík… Jsem hluboce dojat Vaší účastí. Mám teď hotovy tři práce, "eine Sittengeschichte" (tj. "dějiny mravů" - pozn. překl.) podle J. Sellenyho (prastrýce, tvůrce vídeňského městského parku (Stadtpark), domu umělců (Künstlerhaus) atd.), pak vyjde v Humboldtverlag seriál (?) "Wie sie starben" (tj. "Jak zemřeli" - pozn. překl.) a v létě moje (?) ročenka Österreichische Gesellschaft…

Ten dopis "an Josef Wessely", jak se jmenuje jeho adresát, cituji z jedné antikvární nabídky korespondenčního lístku, popsaného textem, jehož autorovi toho roku 1948, kdy byl poslán, zbývaly ani ne dva roky života. Jak se ocitá mezi "šumavskými" spisovateli Emerich Rudolf baron von Berghof, o kterém hovoříme? Když se ve všemožných knihovnických databázích shledávaly roku 2008 v Jihočeské vědecké knihovně tituly týkající se šumavských pověstí, tj. vyhledávacími slovy "böhmerwald" a "sagen", vynořil se na webu Bibliotheksverbund Bayern München jeden tohoto znění:
Boyer-Berghof, Emerich: An das Gewissen Europas! Der Böhmerwald und was er Europa zu sagen hat! : Zugeeignet der Hilfsvereinigung für Südböhmen (Böhmerwaldgau) - Wien : Wahringer, o. J. - 16 s.
Kdože byl autorem oné tenoučké brožury s titulem až tak odvážným, podtitulem své doprovodné proklamace ve francouzském jazyce prozrazujícím, že je jako celek určena pařížské mírové konferenci, zasedající od 18. ledna 1919 do 21. ledna roku 1920? Emerich Rudolf baron von Berghof (ps. E. Berghof, Boyer-Berghof), herec, režisér, později časopisecký šéfredaktor, povídkář a divadelní spisovatel, spatřil světlo světa ve Vídni dne 13. ledna 1890. Byl na své profesionální literární dráze zpočátku redaktorem vydavatelství drážďanského společenského týdeníku "Salonblatt", pak "Österreichische Illustrierte Zeitung", šéfredaktorem "Österreichische Rundschau", během první světové války členem c.k. "Kriegspressequartier" (KPF), přímé součásti vrchního velení rakousko-uherské armády a jakéhosi centra mediální válečné propagandy, jehož filmovou expozituru mimochodem nevedl nikdo jiný než Sascha Kolowrat (samostatně zastoupený i na webových stranách Kohoutího kříže), dále členem "Künstlerkriegsfüfsorge", po válce pak se roku 1920 stal tiskovým šéfem státní "Filmhauptstelle", působil jako dramaturg a režisér operetních a revuálních produkcí a po "anšlusu" Rakouska Adolfem Hitlerem posléze i jako tiskový šéf nacistické organizace "Kraft durch Freude" (KdF). Výčet jeho vlastní literární produkce není nijak obsáhlý a počíná titulem "Stimmungsbilder" (tj. "Náladové obrázky") z roku 1912, končí pak pohádkou "Die goldene Gans" (tj. "Zlatá husa") rokem 1932. Mezitím pár svazků novel a divadelních her z vídeňského, ale i francouzského prostředí (převyprávěl třeba německy "hororové" povídky Alexandra Dumase). Jeho zájem o Šumavu souvisí snad ještě s válečnou propagandou a s poválečnými pokusy o státní útvar zvaný "Deutschböhmen", jehož měla být "Böhmerwaldgau" součástí. Nejen tehdy však měla "Šumava co říci světu"! Baron Boyer von Berghof zemřel ve Vídni šedesátiletý 26. července roku 1950. Text jeho bojovně agitační brožury, jejíž kopii mi v říjnu roku 2008 poslal ze Sudetoněmeckého archivu v Mnichově přítel Raimund Paleczek, věru dodnes stojí za český překlad:

Šumava a čím chce dnes oslovit svědomí Evropy
(1919)

Sychravá a těžká spočívá jitřní mlha nad lesní domovinou řeky Vltavy (v originále "über der Waldheimat der Moldau" - pozn. překl.). Jen pomalu se rozplývají její šlojíře a jako v tanci duchů mizí kamsi nad koruny dubů a modřínů.
My pak můžeme spatřit přírodu panenštější a velkolepější nade všechno pomyšlení. Není to ani barevná nádhera italických krajin, ani působivé tvarové bohatství našich majestátných Alp, ani žensky měkká domovská silueta Vídeňského lesa (Wienerwald). Cosi docela jiného, cosi do sebe odloučeného, cosi s ničím nesrovnatelného: Šumava.
Ta Šumava se svým, v celé západní Evropě unikátním pralesem na Třístoličníku (Dreisesselberg) a na Boubíně (Kubany), se sytě zelenými koberci svých horských pastvin (v originále "mit seinen tiefgrünen Matten" - pozn. překl.), s hvozdy jen zřídka plně zbavenými závoje tajemství, s čarovnou melancholií svých lesních jezer i krásou pozůstatků své architektonické historie (v originále "schöne Reste architektonischer Vergangenheit" - pozn. překl.).
Ten, kdo prochází mlčelivými končinami tohoto lesa, kdo do sebe nasává osobitou sličnost obrazu šumavské krajiny, ten dozrává k tomu, aby porozuměl mluvě "pestrých kamenů", které z ní snesl Adalbert Stifter, velký syn této lesní domoviny. Ten pak pochopí netoliko velkou duši, jež dala život povídkám "Žula" ("Granit"), "Vápenec" ("Kalk"), "Turmalín" ("Turmalin") a "Kočičí stříbro" ("Katzensilber"), nýbrž i onoho ducha, jenž zvěčnil vůni, co vydávají "Polní květiny" ("Feldblumen"), jakož mysl toho, kdo projasnil divoký "Hvozd" ("Hochwald"), dech téhož posléze, který zaplnil lidskými postavami svou rodnou "Ves na pláni" ("Heidedorf").
Je to německá duše, která se tu vyjevuje, německý duch, který - opojen přírodou a hotov k obětem - zdolal obtíže horské půdy, německý dech, který tu vysvobodil svět ze samovlády mrtvého kamení.
Vídeňský básník Egyd von Filek (v literárních slovnících ho najdeme pod jménem Egid Filek von Wittingshausen, také Egid Witting /1874-1949/, přičemž titul značící vlastně "z Vítkova Hrádku" byl roku 1864 udělen Josefu Antonu Filekovi /1783-1868/, rodáku z Třeboně /Wittingau/, Egidův otec pak, školní rada Egidius Filek von Wittinghausen /1840-1913/ byl rodákem pražským - pozn. překl.) šťastně zachytil v jednom válečném románě psychiku tohoto lidu (v originále "die Psyche dieses Völkchens" - pozn. překl.), po staletí obývajícího prastarý pomezní val tváří v tvář pronikajícímu sem Slovanstvu.
To on také, samotným svým příjmením (spíše šlechtickým přídomkem, tj. "Edler von Wittinghausen" /"šlechtic von Wittinghausen"/ - pozn. překl.) odkazující naši pozornost k šumavskému hradnímu zátiší Vítkova Kamene, i básnicky cítil pokrevní příbuzost obyvatel Šumavy vůči jejich sousedům na jihu. Je to jedno jediné území, i geologicky spolu související "mezi Dunajem a Šumavou", jeden jediný lid na něm žijící, který nesmí být nikdy nikým rozdělen navzájem nějakou umělou hranicí.
Zde jako tam se sluní v temné vodě kropenatí pstruzi, osamělé lodě se kolébají na hladině přívozů, zříceniny hradů i pyšné zámecké stavby zdraví modrou oblohu, v korunách jedlí to šumí jako by se vlnil oceán.
A stejně jako v dolnorakouském Waldviertelu či v Bavorském lese to ani tady nemají dobří lidé lehké, chtějí-li si zaopatřit skývu denního chleba. Neboť půda je tu kamenitá, jinde zase mokřinatá, podnebí drsné a srážek až přílišná hojnost. A sama krása, sama romantika kraje žádného z jeho obyvatel nasytit dosud nedokázala.
Znamená to, že se tu musí pracovat dvakráte tolik co jinde, dvakráte tolik než třeba v plodné, úrodné nížině, kterou zorává a osévá český soused. Německý Šumavan však miluje svou domovinu, je s ní srostlý stejně jako Tyrolan či Švýcar se svými horami a je-li od ní snad odloučen, pak jeho duše jistě i zdaleka zdraví vrcholky jedlí, tyčící se z mateřské země, jistě ho obchází týž stesk jako švýcarského pasáčka na štrasburských šancích z německé lidové písně (známé i ze zhudebnění sbírky "Chlapcův kouzelný roh" Gustavem Mahlerem - pozn. překl.).
Proto také Vídeň, která velkému šumavskému autorovi Adalbertu Stifterovi dluží nesrovnatelně více nežli on jí, postavila jeho pomník právě i tu na tzv. Turecké hradbě (Türkenschanze), aby odtud jako "kovový host" (v originále "erzerner Gast" - pozn. překl.) mohl hledět k milovaným vrchům domova.
Šumavané jsou od nepaměti lidé svobodní a my rozumíme zápasu, který Šumava o svou volnost vede. Je téhož ducha, který dal ve Švýcařích vyrůst Wikelriedům (středověký rytířský rod, o němž hovoří pověsti jako o symbolu národního hrdinství - pozn. překl.) a v Tyrolsku zmírat hrdinským synům země v povstání z roku 1809. Samotného ducha svobody!
Němečtí Šumavané se sem přece nevetřeli, nepřipravili někoho jiného o zemi jeho otců, někoho jiného, kdo tu zem nejprve vzdělal, jako to naopak učinili Chodové od Domažlic (Taus), když pronikli tam, kde dnes žijí, teprve po staletích německé kulturní práce (např. už český historik Pavel Stránský ze Zapské Stránky /1583-1657/ ovšem razí teorii nejméně stejně odvážnou, totiž že Chody sem odněkud z Velkopolska usadil už kníže Břetislav I. /asi 1002-1055/! - pozn. překl.). Zde budiž připomenuto, že Chodové jsou vlastně Valaši s částečným přimíšením krve sedmihradských Sasů (!), jak to ještě dnes dokazují jejich zvyky a mravy, a nikoli snad Slované, nikoli Češi, jak se s oblibou tvrdívá. Německá Šumava nebyla však v minulosti nikdy obývána nikým jiným nežli germánským lidovým živlem.
Už za římských časů zvedaly se tu halgadomy (kultická místa starých Germánů - pozn. překl.) a po "Zlaté stezce", nejstarší obchodní cestě Šumavou, pádili poslové markomanského krále Marboda, až od kopyt jejich koní sršely jiskry. O Hercynském lese, o "Harzwaldu" (tady autor chce nejspíš navodit význam "pryskyřičný les" - pozn. překl.), vypráví už Strabón (starořecký filosof a zeměpisec /64-19 př.Kr./ - pozn. překl.) a stejně tak neznal nijaké Bojohemum jako specielní útvar, nýbrž jen jako německý (Hercynský) les obklopující končiny, také Vellejus Paterculus (Marcus Vellejus Patriculus /asi 19 př.Kr.- asi 31 po Kr./ byl starořímský historik z časů císaře Tiberia - pozn. překl.).
Později pak to bylo jedno z českých knížat, od něhož se dostalo Němcům pozvání, aby končiny, které už dobře znali, nejen osídlili, nýbrž i hájili proti loupeživým přepadům od Východu. Jako odměnu za to se stali svobodníky, králováckými svobodnými sedláky (künische Freibauern) na základě panovnického privilegia. To je i jejich potomky podle nálezu rakouského správního soudního dvora staví naroveň nejstarším feudálním rodům. S německou pílí obdělávali nyní němečtí osídlenci půdu, kterou vyrvali dravému pralesu. Největší pochopení pro věčné majetnické nároky, která z toho plynou, má snad Amerika, která podobné vlastnické právo na panenskou půdu zná ze své ne tak dosud staré historie. A právě blízký soused Šumavy a podrobný znalec jejích poměrů, spisovatel Karl Postl, i Severoameričanům známý pod svým pseudonymem Charles Sealsfield, uchoval ve vlastní novele "Squatter Regulators" tento americký doslova státotvorný pojem "nabytí půdy prací" i pro budoucnost. "Králováčtí svobodní sedláci" však nejenže nikoho nevypudili ze země, které nabyli, ale nenašla se po celá staletí jediná lidská duše, která by vznesla nárok na toto jejich oprávněné vlastnictví.
Teprve husité započali stále silněji nacionální nežli náboženský výboj proti pokojným šumavským nivám. Neboť tady bylo němectví a katolicismus čímsi přímo perzonálně propojeným, čímsi jako pevný val proti česky nacionálnímu úsilí o reformu církve, jak ji chápali husité. Tady plnili katoličtí kněží roli průkopníků kolonizace, sem přišli jako prví do Čech vůbec duchovní ze Švábska a z Bavor, zde roku 1019 pasovský biskup Berengar (†1045 - pozn. překl.) vysvětil kostelík (rozuměj kapli sv. Jana Křtitele v Rinchnachu) jako durynskou nadaci (rozuměj z daru budoucího světce Vintíře /Gunthera/, původem šlechtice z Durynska), tu měli své sídlo němečtí učení mužové a strážci duchovních pokladů v rovněž prapůvodem německém klášteře Vyšší Brod (Hohenfurth), tady nepřemožen vládl na Krumlově (v originále "Krumau" - pozn. překl.) mocný pán z Rožmberka (von Rosenberg), jehož rod vykonal v jižních Čechách kulturní dílo větší, než všichni vladaři, kteří přišli po něm, pro celé Čechy dohromady.
Na staletý gotický kostel v Prachaticích (Prachatitz) udeřily v divoké vandalské vášni (v originále "in wilder Zerstörungssucht" - pozn. překl.) palcáty a cepy táboritů. Kroniky nás zpravují o strašlivých činech Žižkových bojovníků za víru tady v německých Prachaticích i na místech jiných.
Město Rothenburg ob der Tauber blízko Norimberka (Nürnberg) je cosi jako německé Benátky, cíl malířů, grafiků anebo jen snílků, ohlížejících se do minulosti. Jsou celé legie těch, kdo se dávají opojit jeho středověkou krásou a uchvátit věčností a zároveň pomíjivostí města, které je samo uměleckým dílem.
Druhým takovým Rothenburgem jsou právě Prachatice, typicky německé město, jehož městskou kašnu však demoloval československý fanatismus jen proto, že nesla uprostřed bystu císaře Josefa II. (v zájmu historické objektivity třeba dodat, že dnes nese mnohem starší sochu Spravedlnosti, pocházející z roku 1583, kdy kašnu i s ní postavil kameník Ondřej Vlach /tj. "Ital" významem toho "příjmení"/ - to tuto původní sochu nahradila až v roce 1903, tj. po 320 letech od jejího postavení sem, panovníkova bysta, která po pádu monarchie a vzniku republiky byla opravdu odstraněna, aby se 1925 socha Spravedlnosti s mečem v jedné ruce a vahami v té druhé /ty váhy se ovšem později ztratily/ na kašnu natrvalo vrátila a po celkové rekonstrukci kašny roku 2000 a po dodatečné ještě opravě sochy, padlé nárazem větru a přeražené v lednu 2004, zůstává celek středem prachatického Velkého náměstí až dodnes - pozn. překl.) - císaře, který přece osvobodil od poddanství i české sedláky - jakož z věže zdejšího kostela byla snesena i dvojhlavá orlice, aby místo ní mohla zavlát česká trikolora (myšlena česká vlajka? - ta ovšem byla až do vytvoření nové s modrým klínem ve dvacátých letech byla toliko dvojbarevná - pozn. překl.).
Aktuálně užité vnější násilí nemůže však nikterak vymazat to, co rostlo po staletí, nemůže zadusit volání krve (v originále "kann nicht vernichten, was die Stimme des Blutes befiehlt" - pozn. překl.). A tak se shromáždilo 1. máje tohoto roku (rozuměj 1919 - pozn. překl.) téměř všechno obyvatelstvo Prachatic, aby demonstrovalo své nacionální city, svou odvěkou příslušnost k německému národu (v originále "ihre ewige Zugehörigkeit zum deutschen Volke" - pozn. překl.).
Nad severní městskou branou prachatickou se v nadživotní velikosti vzpíná v jízdě obraz nádherymilovného pana Viléma z Rožmberka (přesněji řečeno používal Vilém z Rožmberka symbolu "rožmberského jezdce", který bránu zdobí, jako svého osobního emblému - např. na svém exlibris - pozn. překl.). A tento stavebník zámku Kratochvíle (Schloss Kurzweil), jehož nádherné štukatury stěn, dveřní intarzie, vlysy ve stylu azulejos (španělský výraz pro glazované desky s reliéfními ornamentálními motivy - pozn. překl.) apod. nalezly později částečně své uplatnění na schwarzenberském zámku v Hluboké nad Vltavou (Frauenberg), tento obdarovatel Krumlova tolikerou stavební krásou jakož i ochránce tamní jezuitské koleje sám, vyvolává před našima očima onu dobu, kdy kolem domovních štítů městečka týdně až 1200 koní vyváželo v zápřeži vozů náklad žitné kořalky a českého piva dál do kraje a kdy bujně veselé prapředkyně dnešního ženského živlu prachatického spěšně zdolávaly drobná točitá schodiště, jen aby mohly spatřit vjezd stejně veselých bavorských knechtů se solí, ohlašovaný daleko se rozléhajícím práskáním bičů. Z mnohého arkýřku snesla se pak růže na zaprášenou postavu chudého potulného kumštýře, který sem doputoval Zlatou stezkou, aby studoval v Prachaticích gotické umění. Neboť mnohý velký německý umělec byl rodem odtud z Prachatic a ruku v ruce s blahobytem jeho obyvatel kvetl i umělecký cit této jihočeské Florencie.
Od posledního z Rožmberků koupil Rudolf II. zámek a panství Krumlov. Tento poslední Rožmberk, Petr Vok či Vuk, tj. "vlk" (v originále "Wolf" - pozn. překl.) byl jediný protestant v rodině. Rudolf II. zůstal jak známo svobodný, z jeho nejrůznějších galantních dobrodružství však vzešla řada nelegitimních potomků, z nichž mu bezpochyby největší starosti činil Don Julio.
Vyhostil ho sem na Krumlov za trest a proto, aby změnil k lepšímu svůj způsob života. Jenže Don Julio byl i historickým "donchuanem", nijaký dívčí zjev si nemohl být jist vůči jeho nástrahám a pokud neobětoval svou čistotu dobrovolně, stával se obětí jeho násilí a zvůle. Šlo by o bujný výstřelek, dokud se přízračným hostem Juliova lukulského sídla nestalo samo šílenství. Všechna vyprávění o hledaných mukách, které si císař vymýšlel k potrestání svého syna, choromyslného zhýralce, jsou oproti tomu pouhými mýty.
Jarní procházka Šumavou! Čerstvá zeleň odívá mladé i staré stromoví a tichem lesa se rozléhá milostné vábení žežulčino (v originále "lockt des Kuckucks Liebeswerden" - pozn. překl.).
Z dáli plaše pátrají srnčí zraky po nebezpečné blízkosti člověka a v kolejích lesní cesty, jimiž v zimě sviští do údolí saně se dřevem, hoduje ptačí pár červenek.
Tenký pás modravého dýmu stoupá tu z jedné dřevorubecké chýše a v rovnoměrných intervalech zaznívá skřípot pily, zařezávající se do poddajného těla nějakého smrku.
Konečně staneme na temeni vrchu, který jsme právě zdolali a pod námi se do šíra rozkládá celý obzor Šumavy. Obzor toho největšího a nejnádhernějšího lesa celé Evropy, jehož se německé Rakousko (v originále "Deutschösterreich", rozuměj státní útvar, v jehož zájmu celý tento německy psaný text vznikl - pozn. překl.) pro svou existenci nemůže zříci.
Je to přece to jediné území, které přichází pro přelidněnost vídeňské metropole vůbec v úvahu pro vnitřní kolonizaci!
Jak jen daleko sahá zrak, vlnící se moře lesnatých vrchů, ve všech barevných stupnicích zeleně. A mezi tím nádherná hluboce temná jezera, osamělé milíře a selské dvorce.
To při nich se seskupují na šťavnatých pastvinách stáda tučných krav a telat. Už ve středověku byl odtud vyvážen sýr, mléko, vejce a máslo. Ani v dobách míru nebylo zásobování Vídně mlékem a máslem právě nejlepší. Hlavním zdrojem dodávek byla ovšem Morava, nyní v české správě. Co by Vídeň čekalo, kdyby ustaly i dodávky z německy mluvících západních Uher a německy mluvící Šumavy! Český stát (v originále "das tschechische Reich" - pozn. překl.) Šumavu nepotřebuje. Pokud chce někde usídlit své legionáře a válečné invalidy, má nesmírné oblasti na Slovensku, které jsou k tomu vhodné, má sám dostatek zemědělských produktů v daleko úrodnějších nivách české nížiny (v originále "in den viel fruchtbareren Gefilden der böhmischen Tiefebene" - pozn. překl.), Hané a také v severozápadních Uhrách (tak je tu zřejmě pro změnu nazýváno Slovensko, někdejší "Horní Uhry"! - pozn. překl.).
My však potřebujeme dřevo, kterým Šumava oplývá, neboť máme nouzi o uhlí i rudu, potřebujeme produkty rostlinné i živočišné výroby na Šumavě, potřebujeme její tuhové doly, které jsou snad nejvýznamnější na evropském kontinentě vůbec.
Teprve z ptačí perspektivy chápeme, kolika staletí naplněných prací bylo třeba, aby byla pokořena ta zelená divočina a zrodila se tu lidská kultura. Chápeme pak i rozdíl mezi takřka posvátnou pietou, s níž německý Šumavan hýčká svou lesní domovinu, a divokým drancováním bez rozumu, kterého se dopouští hrstka neněmeckých Chodů na Domažlicku (v originále "die Handvoll Nichtdeutsche, die Choden im Tauser Gebiet" - pozn. překl.).
Šumavské sklářství a dřevařství navzájem stála a dosud stojí na stejně vysokém stupni dokonalosti. Zejména pak lesní hospodářství nemá sobě ve střední Evropě co do kvality rovného.
Německé Rakousko potřebuje dřevo a sklo také jako vývozní artikl, aby mohlo zaplatit své dluhy a umožnilo tak Dohodě (v originále "Entente", rozuměj tzv. "Trojdohoda", tj. spojenectví Francie, Ruska a Velké Británie, které vedlo k vítězství v první světové válce, při čemž ovšem nelze pominout ruskou revoluci a vstup USA do války, obojí v roce 1917 s naprostou změnou situace tím způsobenou - pozn. překl.) vést s námi reálné obchodní styky.
Tady se dá připomenout třeba i obec Záblatí (Sablat), odkud pochází tolik šindelů na našich střechách. Také březová košťata, jimiž se ohánějí při úklidu naše hospodyně, jsou větší měrou zhotovena tu v Záblatí. S výjimkou Tachova (Tachau) ostatně centra šumavského zpracování dřeva místně téměř souvisejí navzájem.
Na úpatí 1362 metrů vysokého Boubína (Kubany) je to Zátoň (Schattawa), kde se vyrábějí především loukotě k vozovým kolům a také okraje sít (řešet), Řasnice (Pumperle), kterou činí ve světě známou tu vyráběné a na zeleno barvené dřevěné žaluzie, naproti hned ležící Kunžvart (Kuschwarda, dnes Strážný - pozn. překl.), centrála výroby dřevěných lopat, dřeváků, ševcovských třísek (v originále "Schusterspähne" - pozn. překl.) a dřevěného drátu. Dále na sever Prášily (Stubenbach), kde se hotoví díly, z nichž se sestavují dětské kočárky, Vimperk (Winterberg) s dřevěnými fajkami, prkénky na kartáče a všelikým soustruženým dřevěným zbožím, pak zase místa, na nichž se z lesa získává drahocenné rezonanční dřevo pro hudební nástroje.
Na sedmdesáte pilařských provozů se stará o zpracování padlých šumavských velikánů na dřevařský sortiment. Řeku Mühl (v Čechách se jí říkalo i Mihela - pozn. překl.) spojuje už od roku 1824 s Vltavou velký Schwarzenberský plavební kanál (v originále "Schwarzenberg-Holzschwemm-Kanal" - pozn. překl.) a jejím prostřednictvím Labe (Elbe) s Dunajem (Donau).
Ve Volarech (Wallern), Kašperských Horách (Bergreichenstein) a Tachově existovaly už začátkem sedmdesátých let devatenáctého století vyšší průmyslové školy dřevařské. Už podrobná kronika z roku 1814 nás navlas přesně zpravuje o tom, kolik podniků zčásti už poháněných motorickou silou, kolik počestných lidských rukou příkladně jen tu v samotných malých Volarech žije ze zdejšího bohatství dřeva: 28 truhlářských živností, rovněž tolikero soustružen dřeva, 17 řezbářských dílen, 3 kolářství, 4 výrobny dřeváků, 3 bednářství.
Starší ještě nežli dřevařský průmysl je ovšem na Šumavě zdejší sklářská výroba, která měla už v 15. století světový zvuk.
Někde mezi Kdyní (Neugedein) a Nýrskem (Neuern) existuje dokonce ještě na Šumavě malý důl na stříbrnou a železnou rudu.
Březová lavička! Z ní bloudí zrak téměř bez omezení k troufalému výtvoru přírody, skále Hohensteinu (tady je zřejmě myšlen Hochstein, boční vrchol temene Třístoličníku - pozn. překl.), formované do podoby jakéhosi stolního podnosu, nato pak k vrcholovému skalnímu útvaru Třístoličníku, jehož šedivý kámen místy tmavne vrstvou mechu a lišejníku.
Do opěradla lavičky vyryla nějaká nemotorná, jistě však počestná šumavská ruka letopočet "anno 1914" a srdce se dvěma jmény "Hans † Käthe". Kdoví, zda se ten náš Hans vrátil domů z války ke své milované Käthe. A zdá se mi najednou, jako by Třístoličník bral na sebe podobu jakéhosi truchlícího lva, který vyhlíží jako onen Thorvaldsenův (Bertel Thorvaldsen /1770-1844, slavný dánský sochař - pozn. překl.), ve Švýcarsku (v Luzernu - pozn. překl.) střežící (pod nápisem "Helvetiorum fidei ac virtuti" - pozn. překl.) památku věrných gardistů z roku 1792 (200 švýcarškých gardistů padlo tehdy do posledního muže, když chránili svými těly před revoluční lůzou francouzského krále Ludvíka XVI. - pozn. překl.).
Není osud Šumavanů podobný? Také jim bylo zápasit od nepaměti s nepřízní počasí a přírodních živlů, takže nezbylo příliš času zabývat se politikou.
Bili vlky, kteří se přikradli k jejich stádům a bránili se proti lapkům, kteří tak rádi činili české lesy místem plným nebezpečí.
A přece se za noci mnohý vlk vetřel do jejich kurníku a "červený kohout" tolikrát probudil vyděšené sousedy. Vlci jsou vyhubeni, romantických loupežníků není již více, před bleskem chrání vynález Franklinův, kdo však uhájí dnes ubohé Šumavany před násilím nepřejícího mocného souseda?
Záškodníci, kteří kdysi činili lesní domovinu nebezpečnou, tropili své neplechy ze skrytu, nikým neschvalováni a nepodněcováni, čeští legionáři však vytrhávají podlahy, aby vyslídili schované cennosti, vyvádějí rolníkovi poslední kus dobytka ze stáje.
Kdysi se říkalo: "Willst du wohl katholisch werden?" (tj. "Chceš se ovšem stát katolíkem?" - pozn. překl.) A císařský jezdec svítící kovem držel v jedné ruce nejlákavější privilegia a v té druhé rozkaz k vypovězení ze země. Dnes je podobným způsobem trestána věrnost německému národu. A to před areopagem Evropy (areopag byla aristokratická politická instituce starého Řecka, pojmenovaná podle vrchu zasvěceného bohu války Áreovi, která měla dohlížet na dodržování zákonů - pozn. překl.), aniž by povstal mstitel pošlapanému právu.
Wilson není nijaký Franklin ani jako osobnost soukromá, ani jako prezident. Jeho 14 bodů, jeho Společnost národů by mohly opravdu být jakýmsi hromosvodem, chránícím přístřeší těch nejubožejších, nejsou však jím.
Krvavá oběť, kterou přinesl šumavský člověk, zůstala nevyslyšena. Uchovávají ji dějiny jednotlivých regimentů rozdrcené obranné moci starého Rakouska. Snad byly vedeny nesprávným chápáním politického stavu věcí. Šumavan však není přece žádným politikem. Right or unright, it is my fatherland! Tak smýšlí i on a to jen svou otčinu, svůj vlastní dům, svou ženu a děcko chtěl chránit, když se chopil pušky.
A nyní má domov, svou německou domovinu ztratit? Má ztratit právo na půdu, která byla kolébkou jeho otců a rovem jeho matek?
To Evropa nemůže přece chtít. Šumava by musela i hospodářsky dojít zániku, pokud by ztratila staletou spojitost s německým zázemím.
A ona dokáže statečně hájit svou kůži a pokusí se užít i nejzazšího prostředku, aby uchovala dědictví otců čisté a neposkvrněné svým dětem: totiž německou čest.
A nepopřeje si klidu ni oddechu, dokud duby na Plechém a smrky na Boubíně nebudou opět hrdě a neoblomně čnět k německému nebi, šumět nad svobodnými německými lidmi.
To však bude stát nové krvavé oběti, zapříčiní to nové potoky dětské, člověčí krve: musí to být?
- - - - -
* Vídeň (A) / † † † Vídeň (A)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko