Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

RICHARD JOHANN FRANZ

Doslov ke knize "Unsere Heimat - Die Stadt Krummau an der Moldau
im Böhmerwald"

Kniha "Unsere Heimat - Die Stadt Krummau an der Moldau im Böhmerwald" chce obsáhnout 900 let existence města Krumlova, historii jeho vzniku a rozvoje, životy a osudy jeho zakladatelů a vládců od šerého dávnověku až po anno 1945, tj. po letopočet vyhnání německých obyvatel z jejich dědičného domova na Šumavě, jakož i mnoho jiného (v originále "u.v.a.m." - pozn. překl.).
Dokumentační základ knize poskytl po desítky let trvající průzkum rozptýlených a nedostatečných materiálů, uchovávaných v místních archivech pod českou správou. Je ovšem politováníhodné, že nesčetné dokumenty, dokládající dědičnost německého živlu v Sudetech, byly následkem politických převratů, stejně jako následkem lidského nerozumu a lidské krátkozrakosti nenávratně zničeny. Přesto se díky angažovanosti krumlovských krajanů, jejich vytrvalosti a téměř vědecké akribii, podařilo podstatná fakta a události slovem i obrazem vysledovat a zachytit.
Obzvláštní dík náleží tu mj. panu prof. Erichu Hansovi (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), panu Dr.jur. Robertu Reindlovi, panu Dr.jur. Franzi Wischinovi (i ten je samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), panu Dr.jur. Ludwigu Schönbauerovi, panu Dr. Karlu Tannichovi (je rovněž samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), panu Dr. Ernstu Lottmannovi, panu Dr. Wilhelmu Diesslovi, panu konsulentu Karlu Schebestovi, panu Dieteru Raischovi (i on má samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) a paní Josefině Spenglerové, jakož i početným zasilatelům rukopisů, fotografických snímků a dokumentárních podkladů atd., kteří s horlivostí a zaujetím hodnými úcty přispěli ke zdaru tohoto obsažného sborníku.
S ohledem na finanční náklady knihy "Unsere Heimat - Die Stadt Krummau an der Moldau im Böhmerwald" nebylo bohužel možno zařadit do ní všechny připravené a pečlivě archivované podklady. Už předtím se krátké shrnutí o někdejším krumlovském panství objevilo v knize "Der Kreis Krummau an der Moldau - Die Heimat Adalbert Stifters" (sestavil ji Rupert Essl, rovněž samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.).
Aby byl umožněn jasný přehled o časové posloupnosti událostí z krumlovské historie, byla všechna data v knize se vyskytující chronologicky seřazena a v samotném závěru sborníku znovu (v podobě jakéhosi itineráře - pozn. překl.) zaznamenána.
Tato "Heimatbuch" mj. obsahuje i podrobná data o někdejších i dosud ještě zachovaných církevních objektech s popisem jejich osudů a současného stavu. Zvláštní přehledy poskytují obraz o vladařské posloupnosti někdejších majitelů krumlovského panství i s jejich životními daty.
Závěrem zbývá si přát, aby tato bohatě fotograficky vybavená "Heimatbuch" našla čestné místo v knihovně každého někdejšího německého Krumlovana a veškeré cti si zasluhující památka na naše někdejší domovské město Krumlov na Šumavě (v originále "Heimatstadt Krummau im Böhmerwald" - pozn. překl.) zůstala ve vědomí historické tradice trvale zachována.

Krumlov, v únoru roku 1992
Richard Joh. Franz Dr.r.hum, Pf.i.R.

Unsere Heimat - Die Stadt Krummau an der Moldau im Böhmerwald (1992), s. 587

P.S. Ani za války a okupace, třeba jen ze strany překladatelovy věcně podotknout, nebyl "Krummau an der Moldau" součástí celku "Sudetenland", nýbrž tzv. "říšské župy Oberdonau". To, že samo používání slova "Sudety" a výrazů příbuzných bylo vládní vyhláškou roku 1945 (Úřední list Republiky československé z 24. května 1945) zakázáno, by tedy na Šumavě nemělo takovým problémem. Viz k tomu z hlediska české jurisdikce blíže Wikipedia.

Německé oběti mučení a vraždění ve sběrném táboře v Českých Budějovicích

Rev. ThDr. Richard Franz (z jednoho dopisu Rudolfu Doyscherovi /ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl./): Poprosil jste mne, abych podrobněji popsal truchlivý osud mého otce, který byl u krajského soudu v Českých Budějovicích (v originále "Budweis" - pozn. překl.) bestiálně fanatickými českými nacionalisty zmasakrován a tam i zabit. K tomu jen následující: já sám jsem se tehdy nacházel jako válečný zajatec ještě mimo zemi a dověděl jsem se o tom všem od mé matky a sestry. později od Karla Stelziga z Augsburgu, který byl v jedné cele s mým otcem Johannem a s otcovým bratrem Rupertem Franzem.
Bylo to krátce po skončení války v květnu roku 1945, kdy byla bezpečností (komunisté prosadili už v dubnu 1945 na půdě tzv. košické vlády zrušení četnictva a jeho nahrazení tzv. Sborem národní bezpečnosti - pozn. překl.) a vojskem obklíčena budova přádelny lnu a konopí v Českém Krumlově (v originále "Krummau" - pozn. překl.) a všichni muži v továrně byli zatčeni. Namačkány na nákladních autech je přepravili do koncentračního tábora u Českých Budějovic. Tábor byl spravován českými nacionalisty, střežen byl ruskými vojáky. Ti měli v sobě ještě něco lidskosti (v originále "diese besaßen noch humanen Charakter" - pozn. překl.) oproti českému personálu lágru.
Jak známo, bylo tehdy německému obyvatelstvu přísně zapovězeno používat veřejné dopravní prostředky. Kromě toho nesměli Němci opouštět místa svého bydliště. Moje maminka tudíž už svého manžela také nikdy nespatřila!
Naproti tomu má sestra Margarete jako provdaná Rakušanka mohla našeho otce příležitostně vyhledat. Jejím prostřednictvím jsme se dovídali bližší podrobnosti. Sdělila tak mamince a mně, že se otec při její první návštěvě zmohl jen na to, vydat ze sebe vůbec hlas, jak byl strašlivě zřízen. Jedno ucho mu utrhli, zuby vyrazili, na hlavě měl četné otoky a trhliny v kůži, oči opuchlé a obličej rozbit k nepoznání.
Pod podmínkou, že to bude uchováno v přísné tajnosti, otec sdělil, s jakou krutostí se tady s lidmi zachází. Při sebenepatrnější příležitosti jsou zatčení masakrováni a biti až do bezvědomí, na bití se přitom podílí více Čechů. Denně večer si přivádí český dozorčí personál podle libosti xkrát kohokoli z lágru na strážnici, aby si na něm vybil ve své nekonečné zvůli zášť proti všemu německému (v originále "gegen alles was deutsch ist und sprint" - pozn. překl.). Běda tomu, kdo neslíže jejich plivance nebo svou vlastní krev. Po mučení ho musili spolubydlící z cely odnést bezvládného nazpátek na palandu. Informace mé sestry Margarete mi byly potvrzeny osobně Karlem Stelzigem hned na prvním sudetoněmeckém sněmu ve Stuttgartu (vůbec první krajanské setkání bylo v Memmingen roku 1949, 1. sudetoněmecký sněm v Kempten roku 1950, ve Stuttgartu se roku 1952 konal 3. už sněm v pořadí, viz k tomu blíže Wikipedia - pozn. překl.). Také při příštích sudetoněmeckých setkáních v Norimberku (tam se konaly v letech 1955-1956 6. a 7. sněm v pořadí - pozn. překl.) tak učinil za mé a sestřiny přítomnosti i před naší maminkou. Prosil jsem sice pana Stelziga už ve Stuttgartu, aby mi k tomu vyhotovil písemnou zprávu, což on s odkazem na své obavy z represálií vůči vlastní osobě i svým blízkým v Československu odmítl učinit. Bylo mu pod hrozbou zabitím zapovězeno, aby někdy o odporných a krutých zločinech táborového personálu utrousil někde byť jen jedno jediné slovo.
Týž pekelný strach měla moje maminka až do své smrti (dne 31. října roku 1988), když otec v slzách přikázal mé sestře M., aby o tom, co se dověděla, nemluvila s nikým kromě matky a mě, jinak že by to byla jeho smrt. Stále věřil, že se vrátí na svobodu, poněvadž si nebyl vědom nijaké své viny; nepomyslil proto nikdy na útěk, ačkoli k tomu měl příležitost (prostřednictvím amerického vojáka, známého mé sestry), poněvadž by se to rovnalo doznání viny a poněvadž se bál represálií vůči svým příbuzným. Z převládajícího strachu před záštiplnými a brutálním českými nacionalisty jsme se také až do podzimu roku 1989 zdrželi nějaké návštěvy našeho někdejšího domova.
Jako obyvatelé koncentračního tábora u Českých Budějovic (Sázava) byli můj otec a jeho bratr, stejně jako Karl Stelzig nemilosrdně a krutě týráni. Musili vykonávat nejtěžší tělesné práce. Mimo jiné i v povrchovém dole u Mydlovar, při čištění dna řeky Vltavy a Malše (v originále "Moldau und Maltsch" - pozn. překl.), při nakládání a vykládání železničních vagonů s nákladem paliva, uhlí, dřeva a stavebních materiálů, atd. Péče o lidi byla na katastrofální úrovni. Jen šťastná okolnost, že moje sestra brala s sebou svou 22. března roku 1944 narozenou dcerku, umožnila jí donést tajně otci něco potravin. Předtím ovšem musila ruské stráži podstrčit cigarety, aby otce přivedl z cely a ona s ním mohla nerušeně promluvit. Oficiální povolení k hovoru se dalo těžko získat.
Krátce před svou popravou u českobudějovického krajského soudu (k popravě došlo 18. července roku 1946 v Českých Budějovicích - pozn. překl.) napsal otec pár řádek, jimiž dával matce vědět, že ho brzy osvobodí a že se těší na znovushledání. Nikdy a nikterak ani on ani bratr nepočítali s popravou.
Můj přímý dotaz na ministerstvo spravedlnosti v Praze po příčině rozsudku zůstal nezodpovězen. Žádost o pomoc švýcarského Červeného kříže mě nakonec dovedla k následující informaci: "Verurteilung durch den Strang wegen Frevel am tschechischen Volk." (tj. "Ortel smrti provazem za zločin na českém národě." - pozn. překl.) Můj dotaz, jaký že zločin spáchal, přineslo pak tuto odpověď: "Joh. Franz habe den vornehmenden Beamten nur in deutsch geantwortet, womit er den Beamten und damit das tschechische Volk beleidigt habe." (tj. "Johan Franz vyslýchajícímu úředníkovi odpovídal jen v němčině, čímž urazil úředníka a tím i český národ." - pozn. překl.)
N.B. I v současnosti je úředním jazykem "čeština". Tím padla všechna má dosavadní podání zdejším úřadům - soudu, advokátovi, policii, poště - takříkajíc pod stůl. Byl jsem sice jako svědek k soudu oficiálně pozván, ale pak zůstal nevyslechnut pro údajně nedostatečnou znalost úředního jazyka, tedy češtiny. I tak se dá člověk umlčet (v originále "so kann man einen Mundtod machen" - pozn. překl.). Proces - přes 35.000 Kč - pro nedostatek důkazů prohrán, zejména proto, že také pádný písemný důkaz - podaný faxem - byl po ruce jen v němčině! Na takové zatvrzelosti se mají němečtí politici a zástupci sudetských Němců ještě věru mnohému co učit!
Až dosud, tedy od roku 1990, jsem nedokázal místo někdejšího koncentračního tábora Sázava u Českých Budějovic vypátrat. Nikdo už se tady v tom údajně nevyzná, nebo si tím nechce způsobit nepříjemnosti. Co nejdříve chci prozkoumat u Krajského soudu někdejší soudní akta z roku 1945, zejména když po padesáti letech odpadá povinná mlčenlivost (v originále "die Schweigepflicht entfällt" - pozn. překl.).

R. Doyscher, Krummau, Sonne und Sturm im Jugendparadies, s. 230-231

Rudolf Doyscher, do jehož knihy přispěl Richard Johann Franz předchozím textem, který jsem z ní přetlumočil do češtiny, pozdravil v "Sudetenpost", orgánu rakouského krajanského sdružení, Franzovy pětasedmdesátiny oslavným "laudatio", jehož překlad rovněž připojuji pro silnou, byť trochu neobjektivně osobní zasvěcenost pisatelovu.

Moderní "Richard Lví srdce"
Rudolf Doyscher

Dne 21. února 1998 oslavil náš vysoce znalý a zasloužilý krajan Rev. ThDr. Richard Franz své pětasedmdesáté narozeniny. Richard Franz je pravý krumlovský "Dachlinger". Byl se svými blízkými doma na adrese Adolfshain čp. 26 v Novém Spolí (Neupohlen), než ho osud vyhnance po mnoha oklikách zavál do württemberské obce Oberboihingen. Po pádu sovětské diktatury vyvinul krajan Franz už v důchodovém věku ještě jednou značnou aktivitu na půdě uloupeného nám kdysi domova. Tam v Krumlově všedního dne praktikuje Richard Franz dílo skutečného porozumění mezi národy a zastupuje čestně, věcně a takříkajíc "za Pán Bůh zaplať" zájmy nás vyhnanců odtud, doslova v přímém protikladu k "vysoké" politice spolkového Německa, spočívající v podbízivém a dezinformovaném vzdání se vlastních práv (v originále "Selbstaufgabe" - pozn. překl.).
Už rodiče a prarodiče jubilantovi byli rodilými Krumlovany: otec Johann Franz byl dílovedoucím v krumlovské přádelně lnu a konopí, zatímco matka v domácnosti se věnovala rodině. Také otcův bratr Robert (Rupert) Franz byl zaměstnán v co do velikosti druhém průmyslovém podniku v Krumlově a okolí a byl tam podnikovým předákem (v originále "Betriebsobmann", pojem byl používán za nacismu pro představitele dělnictva v továrně - pozn. překl.). Oba bratři byli nestraníci, otec byl od roku 1938 v SA, syn Richard v NSFK (Nationalsozialistisches Fliegerkorps). Základního školního vzdělání dosáhl v Českém Krumlově, kde se pak v letech 1937-1940 vyučil mechanikem. Jako voják a důstojnický aspirant (v originále "Kriegs-Offizierbewerber" - pozn. překl.) se Richard Franz v Klagenfurtu a ve Vídni školil na pilota s následným nasazením na ruské a africké frontě. Léta zajetí strávil v Egyptě a v USA. K odsloužení v rámci německých válečných reparací byl předán Francouzům. Roku 1947 byl propuštěn do Augsburgu, poněvadž vyhnání německých obyvatel mu návrat domů znemožnilo. Nejprve působil jako tlumočník při vojenské okupační správě, později u jednoho výrobce letadel v hesenském Kasselu. Matka a sestra žily v Oberboihingen.
Svou druhou studijní dráhu absolvoval Richard Franz v letech 1968-1975 ve Spojených státech, konkrétně v kalifornském City of Modesto. Jeho zvolenými obory byla jednak filosofie, jednak americké církevní právo. Tématem jeho disertace se stalo kněžství a vedení křesťanského společenství jako dílo smíření. Roku 1975 se po návratu do Německa ujal řízení azylového domu (Übergangswohnheim) v Heilbronn-Böckingen až do svého odchodu na penzi. Bydliště má v Oberboihingen.
V letech 1989-1990 se vrátil do rodného Krumlova. Měl tam opakované problémy s českými úřady kvůli obnovení práva pobytu. Má přitom ve městě vedle svých příbuzných i množství přátel a známých obou národností, rozuměj té české i té německé. Působil až do jejího zrušení ve zdejší firmě Tourist Service. Mnoha turistům ze všech konců světa pomáhal jako tlumočník, průvodce po městě, poradce ohledně možností ubytování atd. Zejména ovšem jak už řečeno mnohdy jen "za Pán Bůh zaplať" hájil zájmy vyhnaných krajanů, v místním sdružení Adalberta Stiftera (Adalbert-Stifter-Verein) usiloval o obnovu polních křížů, božích muk a kapliček, přičemž se mnohdy dostával do konfliktu s místními úřady "památkové péče".
O tom, že Dr. Franz v dnešním Krumlově nechápe praktickou politiku dorozumění jako záležitost toliko jednotlivcovu, svědčí jeho členství v českokrumlovských spolcích, jako je např. "Spolek přátel Šumavy", "Klub českých turistů" (sdružující zejména seniory) či "Podpůrné sdružení sv. Jana Nepomuckého" se sídlem ve Větřní. V Krumlově mu mnozí přátelé a příbuzní říkali pro jeho statečné a čestné vystupování pro spravedlnost (a také proti české byrokracii, zaujatosti a nacionalismu) "Richard Lví Srdce" (v originále "Richard Löwenherz" - pozn. překl.).
Otec a strýc našeho přítele Richarda byli po skončení války krutě týráni a v roce 1946 popraveni (viz k tomu dokument Vykonané tresty smrti Československo 1918-1989, kde je ovšem uveden toliko "Jan Franz", nikoli Rupert Franz - pozn. překl.), jak o tom on sám podal zprávu v mé knize "Sonne und Sturm im Jugendparadies" (viz textová ukázka Německé oběti mučení a vraždění ve sběrném táboře v Českých Budějovicích - pozn. překl.). Podstatnou vlastivědnou práci odvedl ThDr. Richard Franz svým podílem na velké a základotvorné domovské pamětní knize "Die Stadt Krummau an der Moldau" (viz zde přeložený Franzův doslov k ní - pozn. překl.), vydané sdružením Deutscher Böhmerwaldbund (v originále "bei der Bearbeitung des vom Deutschen Böhmerwaldbund herausgegebenen großen und grundlegenden Heimatbuches" - pozn. překl.). Jeho zapojení do práce na jejím vydání bylo opravdu dalekosáhlé.
Činný podíl měl přítel Richard nejen na velké knize o Krumlově a na mé už předtím zmíněné knize vzpomínek, nýbrž i na fotografické knize Dietera Raische pod názvem "Der Böhmerwald heute". Jeho samostatná práce "Die Juden in Böhmen", zachycující zejména historii židovské komunity v Rožmberku nad Vltavou (Rosenberg) a v Krumlově, existuje zatím pouze v rukopise.

Sudetenpost, 1998, č. 5, s. 9

- - - - -
* Český Krumlov
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko