Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

GERTRUD ANNA FUSSENEGGEROVÁ

Můj původ

Čím starší člověk je, tím víc vychází najevo, že není nic, co by se dalo nazývat jeho vlastnictvím, tolik jako vzpomínky, rané vzpomínky - na vlastní původ, na dětství a mládí.
Bylo by jinak možné, aby člověk znovu a znovu - nenasytně - otevíral staré tolikrát už prohrabané krabice pamětihodností a šťáral se v jejich zákoutích, zda se tam ještě v nějakém záhybu či skulině nedá někde objevit dosud nevyužitá partikule vlastní minulosti, nějaká nevýznamná podružnost, nicotnost spíše (v originále "ein Beinahe-Nichts" - pozn. překl.)? Pokud se však vynoří, je člověk celý šťastný, vítá to, laská, mává s tím jako s nějakou vítěznou trofejí. A znovu zas vyzývá "sourozence" a nejbližší vrstevníky (v originále "‚Mitgeborene', also Geschwister" - pozn. překl.), starší příbuzné, přátele, ba i lidi docela cizí, aby spoluprohledávali staré krabice, zejména je-li tu naděje, že se ještě nějaká taková efemérní sounáležitost z někdejška najít dá.
Tedy začnu také poznovu hrabat a šťárat…
*
Mé příjmení Fussenegger (či Fußenegger, což je pravděpodobně správnější), je vorarlberského původu; můj otec, pocházející po rodičích z Vorarlberska, vyrůstal ve Vídni, stal se důstojníkem a našel si v garnizónním městě Plzni (v originále "in der Garnison Pilsen" - pozn. překl.), kde sloužil u 35. pěchotního regimentu, obě své ženy; ta první - Clara - děvče jako květ, byla rozená Batyeková. Zemřela v roce 1908 na plicní embolii po svém druhém děcku, chlapci, mém bratru Erwinovi. Druhou ženou mého otce byla Lilly (spíše Karoline), rozená Häßlerová, rovněž z Plzně. Stala se mou matkou. Její původ a její rodinu jsem co nejpodrobněji popsala ve svém druhém velkém "románu z Čech" (v originále "in meinen zweiten großen böhmischen Roman" - pozn. překl.) nazvaném "Das Haus der dunklen Krüge" (tj. "Dům temných džbánů" - pozn. překl.).
Jen něco z toho tu chci zopakovat - a doplnit.
Häßlerovi přišli někdy kolem roku 1800 jako knihtiskaři a knihvazači ze šumavského městečka Tachova (Tachau). O této prvé přistěhovalecké generaci nebylo v naší rodině nic známo a já o ní také nic bližšího nevím. Výraznějšího profilu nabyl jako první jistý Joseph Häßler, kterému se neřeklo jinak než "dědeček s okovanou holí" (v originále "nur 'der Großvater mit dem eisenbeschlagenen Stock' genannt wurde" - pozn. překl.). Měl to být údajně prudký a tyranský člověk. Existuje také už jeho podobizna, pastel docela dobré kvality. O jeho paní Sabině se traduje, že ve svém manželství prolila mnoho slzí a jen s určitým pohnutím sledovali vnuci a pravnuci její rovněž pastelem pořízený portrét, její kulatý, dobromyslný obličej pod nabíraným čepcem, její velké modré oči, které vypadaly, jako by stály rovnou ve vodě.
Joseph se měl účastnit bitvy národů u Lipska (Leipzig) jako rakouský mušketýr. Zda je to pravda - to jsem nikdy zjistit nedokázala. V rodině však kolovala z generace na generaci mince, která byla pokládána za účinný talisman. Měla ji dát Sabine Josephovi, když táhl roku 1813 proti Napoleonovi. Vrátil se jí zpátky ve zdraví.
Touž minci měl nosit v kapse kabátu jeden potomek v roce 1857 a jiný pak roku 1866 a také oni oba se vrátili z vojny domů zdrávi.
Když můj otec rukoval v roce 1914 na ruskou frontu, vtiskla mu moje maminka tu věc do ruky; vrátil se sice jako zlomený muž, ale nezraněn z první světové války. A konečně dal můj otec, jinak osvícený člověk, tu minci zase mému bratru. Ten se vrhl na ústupu před Rusy roku 1944 do řeky Bereziny; nosil ji však snad při sobě i dál, aby ho v posledním nejhorším roce války skutečně stačila ještě ochránit.
Ta mince byla poutní medailon - od Panny Marie na Svaté Hoře u Příbrami.
Tak se magický symbol dědil z pokolení na pokolení. Kdysi ho dala milující žena na cestu svému choti, nakonec ustaraný otec svému synovi. Mezitím se moc víry a pověry pod tlakem osvícenské věcnosti v naší rodině desetiletí po desetiletí stále tenčila, až nakonec téměř docela vyprchala. Aura údajného či skutečného nositele štěstí však odolávala dlouho. Odolá až dodnes?
*
Ještě jednou zpátky k Josephovi. Jedno se dá o něm dokumentárně doložit: patřil k zakladatelům "Všeobecného měšťanského pivovaru" (v originále "Allgemeines bürgerliches Bräuhaus" - pozn. překl.) v Plzni. Já sama viděla jeho podpis vedle mnoha jiných připojených na zakládací listině.
Ten pivovar se stal později světoznámým. Všude, kde se na naší zeměkouli pije nějaký ten "pils" či "pilsner", je on jako pravý plzeňský "prazdroj" a prapůvodní výrobna (v originále "Urquell und Ur-Produktionsstätte"" - pozn. překl.) ve hře.
Bylo by však mýlkou prezentovat tu rodinu v duchu nějaké pivovarsko-pijácké pohody a bezstarostné blaženosti (v originále "die Familie bräuerisch-gemütlich und trinkfreudig-trinkfest und setr behaglich vorstellt" - pozn. překl.). Vaření piva nezabarvilo nijak charaktery ani habitus. Knihtisk, knihvazačství a knižní obchod zůstaly, alespoň prozatím, určujícími faktory.
Joseph, "ten s okovanou holí", měl se svou něžnou paní Sabine několik dětí, z toho dva syny, Adalberta a Johanna, kteří oba převzali zaměstnání otcovo. Adalbert byl činný i jako nakladatel.
A tady bych teď měla poznamenat něco, o čem jsem v "Domě temných džbánů" nevyprávěla, totiž vyprávět nemohla, poněvadž jsem se o tom dověděla teprve později.
V prosklené skříni, ve které se ještě za mých časů uchovávaly knihy z nakladatelské produkce mého praděda Adalberta, byla i řada krásně v kůži vázaných svazků edice zvané "Bücher der Andacht" (tj. "Knihy nábožné" - pozn. překl.). Jejich autorem byl kněz jménem Joseph Stanislaus Zauper. Měl být, jak jsem náhodně slýchala, od "Tepelských" (v originále "bei den 'Teplern' gewesen" - pozn. překl.). Tepelští premonstráti udržovali totiž v Plzni klášter, barokní budovu při "Brance", jedné z jižních městských bran, vedle kostela sv. Anny ve Školní, později Fodermayerově ulici (dnes ulice Bedřicha Smetany - pozn. překl.). A právě tam měli mí prarodiče dva své městské domy.
O tomto páteru Zauperovi jsem jinak mnoho neslyšela. Jeho "Bücher der Andacht" jsem nikdy nečetla, nejvýš tak v nich párkrát zalistovala. O to víc jsem se dočetla o jejich autorovi v práci Johannese Urzidila "Goethe in Böhmen" (česky vydalo knihu pod názvem "Goethe v Čechách" poprvé až roku 2009 příbramské nakladatelství Pistorius & Olšanská v překladu Veroniky Dudkové a Michaely Jacobsenové - pozn. překl.).
Urzidil referuje, že páter Zauper náležel k nejdůvěrnějším přátelům Goetheovým v Čechách; nejprve se básníkovi doporučil svým spisem, který Goethea interpretoval a vypreparoval z jeho díla "základy německé poetiky" (Zauper svou knihu pod názvem "Grundzüge zu einer deutschen theoretisch-praktischen Poetik aus Goethes Werken entwickelt" vydal roku 1821 ve Vídni - pozn. překl.); Goethe nalezl ve vzdělaném a liberálním duchovním zalíbení a dal si jím zprostředkovat mnohé, co mu zůstávalo až dotud na rakousko-českém prostoru cizím a nepochopitelným, zejména přitom šlo asi o barokní, katolickou tradici; Zauper musel Goetheovi vyvracet fámu o "kněžourském temnu" (v originále "die Fama vom 'finsteren Pfaffentum'" - pozn. překl.), kterou ten údajně zpočátku tušil v každé kutně. Čím živější byla jeho důvěra v plzeňského pátera, tím ochotnější byl připustit k sobě katolickou tradici, zabývat se všude v Čechách dosud opožděně kvetoucím barokním uměním.
Společně s Zauperem podnikl Goethe několik menších cest, navštívil s ním klášter Osek (Ossegg), Chlum Svaté Maří (Maria Kulm) a Bohosudov (Maria Schein). V těchto kostelích, jak píše Urzidil, nalezl Goethe i klíč k tomu, k čemu ho neuzpůsobila ani jeho osvícenské, klasicko-antické vzdělání, ani nejvyšší ambice jeho geniální básnické fantazie: totiž k dlouho plánovanému závěrečnému aktu druhého dílu jeho Fausta.
Jak mohl být životní osud jako ten Faustův zakončen uměleckým tvarem, který ho v posledním symfonickém shrnutí má pozdvihnout nad sebe sama? Odkud měl být vztažen horizont, který by formálně završil a jasem zastínil vše dosud předvedené, od Valpuržiny noci až k vizi Řecka, od čarodějnické kuchyně až k císařskému dvoru?
Je známo, jak dlouho a marně Goethe zápasil o vizi těchto posledních scén, než se mu - podle Urzidila - pod vlídným a moudrým páterovým vedením tváří v tvář severočeské barokní klenbě kupolí a stropů "rozbřesklo" (v originále "angesichts nordböhmischer barocker Kuppel- und Deckengewölbe 'der Knopf aufging'" - pozn. překl.).
Tu Goethe už věděl, ne snad rázem, ale ve stále jasnějším přesvědčení, kam má dát se vznést svému čerstvě zemřelému Faustovi z paží blažených géniů vzhůru: bylo to nebe, které stoupá - podle barokních výtvarných projektů a programů - přes rozličné stupně a oblačné krajiny plné vykoupených postav - "nach ewig reiner Weise, Gottes Gegenwart verstärkt" (tj. doslova "po věčně čistém způsobu, posíleno Boží přítomností", v českém překladu Jaroslava Vrchlického zní to dvojverší: "Boží přítomnost vám k duhu budiž k vám se sklánějíc" - pozn. překl.) - aby konečně "die Ohnegleichen, die Strahlenreiche" (tj. "to nesrovnatelné, bohaté paprsky (jasu)", jak je "kdysi Markétka zvaná" vzývá v překladu Jaroslava Vrchlického slovy: "Skloň již dolů hvězd na vrcholu a ve plápolu svou tvář s milostí již v můj ples!" - pozn. překl.) dalo spíše tušit, než přímo spatřit: nonplusultra všech scénářů, důstojná meta faustovské existence.
*
Přirozeně mne tento urzidilovský objev (v originále "diese Entdeckung bei Urzidil" - pozn. překl.) hluboce pohnul. Začala jsem si teď ze své strany představovat, jak ten malý, čilý premonstrát vchází do domu mých pra- a praprarodičů a zas ho opouští; začala jsem si malovat, jak svému nakladateli Josephovi, ale i jeho synu Adalbertu Häßlerovi vypráví o Goetheovi. Vyprávěl jistě s účastí, s nadšením a láskou. Jistě uměl podat i všelijaké anekdoty o svých společných výletech s Goethem, o jeho bolestné vášni vůči mladé Ulrice a tak dále a tak podobně. Ba určitě, bylo to tak: ten páter Zauper musil být nositelem a zprostředkovatelem cenných zkušeností.
Nic z toho nevešlo do ústního rodinného podání. Pročpak ne?
Jméno Zauper bylo sice vyslovováno s jistou úctou, jako přítel Goethův však zmiňován nebyl.
Hněvám se proto na své dávné předky a jsem z toho smutná.
*
Můj praděd Adalbert Häßler měl být být moudrý a nadaný muž. A hezký k tomu, pokud se dá věřit portrétu, který visel v domě mých prarodičů; ten obraz nebyl už ovšem malý a skromný pastel jako podobizny Josepha a Sabine, nýbrž velký olej ve zdobném zlatém rámu.
O tomto muži jménem Adalbert se už dá povědět víc.
Měl prý jako knihtiskařský a knihvazačský tovaryš putovat do Německa a několik let se učit řemeslu a zapracovávat se v Hamburku. Zpátky domů se pak vrátil hlavu plnou nových idejí. Když převzal otcovu dílnu, zařídil si hned i knihkupectví a dal před vchodem instalovat prosklenou výlohu, první veřejnou výlohu v Plzni vůbec. Jeho otci se to ovšem nezamlouvalo, takové novoty nehodlal trpět a tak se chopila díla jeho proslulá okovaná hůl a výloha se ocitla v troskách.
I jinak musel syn a jeho žena (také ji později portrétovali v hedvábných šatech s hlubokým výstřihem) od starého vzteklouna ještě mnohé vystát. Byl pro úspornost a když jednoho krásného všedního dne přišel do synova domu a ucítil husí pečínku, otevřel pečicí troubu a nalezl své podezření potvrzeno, vyhodil pekáč i s kouřící se husou na podlahu kuchyně. Ve všední den husí pečínka - to pro něho prostě hraničilo se zvrhlostí.
*
Mezitím rostl majetek rodiny, byť zprvu pomalu. Plzeňské pivo nastoupilo své vítězné tažení. U "právovárečného měšťana" (v originále "brauberechtiger Bürger" - pozn. překl.) a spoluzakladatele pivovaru k tomu se dalo hovořit o stálých příjmech, pro něž už nebylo třeba nijak mnoho vykonat. Akciový kapitál ležel na domech těch, kdo získali postavení "právovárečných" a ta místní vazba sama zaručovala, že šťastný majitel takového domu se stával zámožným člověkem.
K tomu přistoupil v naší rodině zásah štěstěny, který hraničil s čímsi fantastickým. Můj praděd získal Velký los ve státní loterii, aniž by v ní hrál.
Jak se to stalo?
Prodával ve svém obchodě i losy. Byly vzaty do komise, tedy zaplaceny. Na to, aby sám hrál a zkoušel štěstí, Adalbert nepomyslel. Když ale byla jednoho dne tažena hlavní výhra a když se přes opakované výzvy nikdo se šťastným losem nepřihlásil, počal se hrabat ve svých zásuvkách - a měl úspěch (v originále "und wurde fündig" - pozn. překl.).
Se sto tisíci tolarů se stal nejbohatším mužem v Plzni. Tak mi to vždycky vypravoval.
V každém případě opustil poté starý, nepohodlný, úzkoprsý dům ve vnitřním městě a přestěhoval se do tak zvaného Kamerálu (c.k. kamerální úřad /kamerale = státní finanční hospodářství/, dnes stojí v jeho místech plzeňská Měšťanská beseda - pozn. překl.), rozlehlé budovy z josefinských dob s obrovitou zahradou; koupil také jiné domy a pozemky a znovu ještě více pozemků, až mu konečně patřila větší část polí a luk v územním obvodu města. Údajně měl být vybrán i pro purkmistrovský úřad (té rodinné fámě jsem nikdy nedokázala přijít na kloub). Rozhodně to byl on, kdo zavedl v Plzni plynové osvětlení, spoluzaložil i sirotčinec a byl jedním z těch, kdo jej finančně zajistili. K tomu tiskl knihy a dirigoval městskou kapelu, tedy troufalý odvážlivec (v originále "ein Tausendsassa also" - pozn. překl.), který musel každého okouzlit.
Jeho paní Anna, roz. Silbernagelová (ta v černém hedvábném šatě), porodila mu houf dcer a jednoho syna, mého dědečka; a ten se jmenoval zase Adalbert.
Mezitím nadešel i tady v kraji rok osmačtyřicátý. A jako tak mnohým jemu rovným, podnikavým a liberálně smýšlejícím lidem, zahořelo i mému pradědovi srdce pro revoluci. Jak daleko jeho revoluční ideály sahaly, nemohu říci; v každém případě cvičil se svou kapelou pobuřující písně a plamenné pochody, které měly probudit ospalé plzeňské měšťanstvo z jeho postbiedermeierovských snů.
K tomu ovšem nedošlo. Plzeň ještě nebyla dlažbou, z níž by klíčila povstání. Revoluce se konala jinde - a nalezla brzký konec. Tady byla jen hudebně nazkoušena.
I to však, zdá se, způsobilo mému pradědovi mnohou újmu. Byl odstraněn z městského regimentu a také jedna z jeho dcer, která se už v dobách předbřeznových provdala za jednoho policejního úředníka z Prahy, stala se obětí nyní nastupující reakce do té míry, že se s ní, kompromitovanou otcem ohrožujícím stát, její muž zdráhal vyměnit byť i jedno jediné slovo. Manželský pár si teď toliko písemně korespondoval, tj. manžel položil své choti na stůl lístek, v němž sděloval svá přání a ona byla donucena okamžitě mu rovněž lístkem odpovědět. Tak třeba stálo psáno z jeho strany: "Endlich mal wieder einen ordentlichen Braten!" (tj. "Konečně jednou zase pořádnou pečeni!" - pozn. překl.), načež ona kontrovala slovy: "Ohne Kostgeld nur Schubanken." (tj. "Bez stravného toliko škubánky." - pozn. překl.)
Můj praděd přežil rok 1848 jen o dva roky. Během jedné cesty se za doby velké epidemie cholery nakazil a zemřel.
Rodina ovšem byla toho neotřesitelného názoru, že by nemoc přestál, kdyby předtím, než u něho propukla, nejedl tučnou kachnu a nepil k tomu vychlazené pivo.
*
Teď tedy můj dědeček, totiž ten druhý Adalbert, narozený roku 1833, vyrůstal mezi svými pěti či šesti sestrami. Vyrůstal v domě, zařízeném pro život na vysoké noze (v originále "in dem man sich darauf eingerichtet hatte, auf großem Fuß zu leben" - pozn. překl.). Ačkoli mu musilo být jasné, že může doufat jen ve svůj přiměřený dědický podíl, stouplo mu otcovo bohatství do hlavy. Nechtěl se stát ani knihtiskařem, ani knihvazačem, natož aby se chtěl snad upsat řemeslu pivovarnickému. Táhlo ho to k vojsku a sice k tomu nejvznešenějšímu, čím se mohlo honosit, ke kavalerii. Pěkný chlap na pěkném koni, v zářivé uniformě navíc - to bylo zřejmě jeho snem. Bylo mu sedmnáct, když mu otec zemřel. Matka mu ponechala volnost.
Je třeba vědět, že staré Rakousko bylo útvarem o dvojitém dně. Na jedné straně se stát vydával za počestného, zákonům věrného strážce posvátných pořádků. Svým poddaným na straně druhé nečinil však zrovna lehkým, aby zůstali i oni stejně počestnými, neúplatnými a zákonu věrnými občany. Od těch, kdo byli ve státní službě, se očekávalo, že se spokojí se salárem (salár či salárium znamená služné, plat - pozn. překl.), s nímž se dalo opravdu sotva vyjít. Trvalo se přesto na tom, že právě takový uboze placený státní zaměstnanec má dbát na reprezentaci. Nějaký úředník v ošoupaném kabátě, v děravých ponožkách - to by bylo v rozporu se ctí instituce. Ten, kdo úřadoval císařovým jménem, musil mít i vystupování císaře hodné. Jak a odkud má brát - to bylo přenecháno vynalézavosti jednotlivcově - či přispění manželčinu. Ano, na to stát spoléhal nejraději, na výhodnou ženitbu. - Tu, felix Austria, nube! (doslova zní údajný výrok Matyáše Korvína /tak jako tak vychází z Ovidia/ o šťastných sňatcích rakouského císaře Maxmiliána a jeho dětí: "Bella gerant alii, tufelix Austria nube /Nam quae Mars aliis, dat tibi regna Venus/", tj. "Ať jiní vedou války, ty, šťastné Rakousko, se vdávej /a žeň/: neboť tobě Venuše dává říše, které jiným dává Mars" - pozn. překl.)
Zajisté byly ty mravy či spíše nemravy pozůstatkem feudálních časů. Nejvíce zatěžovaly armádu.
Armáda měla představovat takříkajíc gloriolu dynastické státní ideje, gloriolu státonosné dynastie. Armáda byla silou, která rozpínala perutě dvojhlavého orla. Její hrdinství mělo vyzařovat z jeho zraku, její hněv měl ostřit jeho pařáty. Obraz armády měl být uchován v podobě jakéhosi barokního morového sloupu: neochvějný a přece jakoby zbavený všech zákonů tíže. Tak pravděpodobně tanul jako zářivý, světelné blesky vrhající oblačný útvar před očima mého děda: vábivá fantasmagorie. Jaký div, že se sám vyšvihl k jejímu oblačnému sloupoví, aby se mohl podílet na její apoteóze?
Nejenže se mu podařilo dostat se ke kavalerii, nýbrž byl povolán do Uher k jednomu z nejvybranějších jejích regimentů. Sloužil tam, on původu měšťanského, s příslušníky vysoké aristokracie. Dá se asi pomyslet, k čemu došlo.
Čím mohl on, syn drobného knihtiskaře, zbohatlý šťastnou náhodou, která otce potkala, imponovat kamarádům druhu Telekiů a Andrássyů? (A zaimponoval by jim jistě tak rád). Pro ně, hraběcí a knížecí syny, dřely se stovky, snad tisíce polonevolníků na obrovských latifundiích starých rodů. To pro ně se kutalo v dolech, kácelo v lesích, plavilo po vodních tocích, poráželo na jatkách. Pro měšťanského syna z Plzně - nic z toho. Úroky z otcovského jmění nestačily tu ani tam. Adalbert si troufl příliš vysoko. Sám sebe uvedl do obtížné situace. Musil začít prodávat: jednou dům, jednou nějaké pole, louku, vinici na Lochotíně (Lochotín je dnes vilová čtvrť v severní části Plzně, kde se Vinice jmenuje nové sídliště, dostavěné v roce 1992 - pozn. překl.), právovárečné podíly. Tím byl ovšem v koncích. Neboť zatímco sloužil, vdaly se po řadě všechny jeho sestry. Jedna z nich, nešťastná choť onoho zmíněného policejního úředníka, který ztratil řeč, byla už dlouho vyplacena, jiné byly vypláceny nyní, Emma, Berta, Minna, Anna, pokaždé jako by se ulomil jeden cíp šťastné hvězdy po druhém, nikdo, ani Adalbert, by nepomyslel na to, některou ze sester snad ukrátit, všechny dostaly svůj díl.
Tak se fešný a řízný kavalerista znenáhla dostal na dno, a bylo ledové (v originále "auf Grundeis" - pozn. překl.). V roce 1857 ho u Solferina neminula jedna francouzská kulka, trefila ho do levého ramene, spíš nevinné poranění, které se zahojilo bez trvalých následků. Matka koupila synovi po jeho návratu domů krásný briliantový prsten z radosti nad tím, že se jí uzdravil. Pak odešel v osmadvaceti letech věku jako rytmistr na penzi - a na penzi i zůstal, bez povolání, bez cílené a placené činnosti až do konce svého života.
Ubohý muž. Jaký pošetilý klam ho podržoval v tom pustém a prázdném, nečinném životě?
Bylo mu - podle všeho - líto sebe sama a byl na obtíž sobě i těm, s nimiž mu bylo dáno žít. Jeho cholerická povaha navíc ho takříkajíc vlastní silou dostávala pod tlak jako přetopený papiňák. Vybuchoval jak jen možno často - a musil přece hned zase vřít dál.
*
Teď však: nechci tu psát jen rodinnou historii, jakkoli se mi stále znovu vnucuje.
Popsat by se dalo přece ještě tolikero jiného: město, kraj, zemi, Rakousko, nakolik se stalo v Čechách skutečností, Čechy, nakolik se staly skutečností v rámci Rakouska; ten německý, ten český, ten židovský živel v nich, vzestup dělnické třídy, pomalý úpadek měšťanstva.
Jak se ale z naší strany chopit těchto nekonečných kontextů? Naši věc nemohou popsat historické knihy, ještě míň nějaký úvodník. Od nás se nedá přispět ničím než několika vlastními konkrétními zkušenostmi. Jakkoli skromné jsou, o to milejší nám musejí být, o to více obrazivé síly v nich může přebývat. O to větší přesvědčivou moc mohou mít.
Město:
Plzeň nebylo nijak krásné město, to znamená, že by nikomu z nás ani nenapadlo, jej za krásné označit. Co vlastně považujeme za krásné? Něco romantického, něco idylického, nějakou velkou historickou kulisu. O Salzburgu a jižních Tyrolích mluvili mí rodiče vždycky jen v nadnesených tónech: ta pevnost, ten dóm, ta zvonkohra; nebo: ta růžová zahrada, ty horské lučiny (v originále "die Almen, die Matten" - pozn. překl.), ty modřínové lesy na Ritten (dnešní obec Renon v italském jižním Tyrolsku - pozn. překl.). V Plzni - nic z toho, docela nic, jen komíny, fabriky a saze. Ano, saze a především saze.
O ně věru nouze nebyla. Kolem starého města vyrážel ze země v širokém kruhu jeden průmyslový podnik za druhým: pivovar, Škodovy závody, papírna, keramička, továrna na matrace. Škodovy závody byly už dávno zbrojírnou starého mocnářství, později Malé Dohody; byl tu tedy těžký a nejtěžší průmysl se vším, co k němu patří, jako třeba vysoké pece či slévárny. Topilo se tehdy ještě namnoze hnědým uhlím, dobývaným v blízké Nýřanské pánvi (Nürschaner Becken). Hnědé uhlí mělo podíl i na většině domovních požárů. Při spalování navíc mohutně čadilo a lze si pomyslet, co to pro město znamenalo. Nebylo v Plzni možné větrat peřiny v oknech a mít je pak čisté. Nebylo ani radno vyjít si v bílé bluzce, poněvadž byla po půlhodině plná skvrn od sazí. Když jsme si v neděli vyšli na procházku a podívali se z jednoho kopce na Plzeň pod námi, spatřili jsme i za těch nejjasnějších slunečných dnů stát nad městem cosi jako černé bouřkové mraky.
Říkalo se proto, že Plzeň je město ošklivé a dá se závidět tomu, kdo jí ukáže záda.
To město ale nijak ošklivé nebylo, jak jsem si mohla později ověřit, když jsem je uviděla znovu. Mělo velkoryse a jasně členěné jádro: jen jsme k tomu museli mít oči. Mělo dobře členěné a rozmanité okolí a za oněch, tedy za mých časů sahala příroda místy až docela blízko k tělesu města. Pět řek se spojuje v Plzeňské kotlině (Pilsner Becken), aby se tu z nich stal jeden jediný silný tok Berounky (Beraun). Tato okolnost ovšem mocně modeluje profil krajiny, v níž jsou úzká i široká údolní dna s příkrými i povlovnými svahy mírných návrší.V trojúhelníku říčních ústí Mže (Mies) a Radbuzy (Radbusa) bylo zbudováno plzeňské Vnitřní město (v originále "die Innere Stadt" - pozn. překl.), uprostřed s velkým, téměř kvadratickým rynkem (v originále "fast quadratische Ringplatz" - pozn. překl.) a v jeho středu pak stojícím krásným a monumentálním pozdně gotickým stejnolodním chrámem sv. Bartoloměje. Jeho jediná věž se začernalou cukrovou homolí - sto metrů vysokou (v České republice nejvyšší kostelní věží vůbec - pozn. překl.) - je zdaleka viditelným symbolem města (za pěkného počasí je prý z věžního ochozu vidět 72 kilometrů vzdálená Šumava - pozn. překl.).
Ulice se pravoúhle větví z rohů náměstí. Domy na něm mají ještě v mnoha případech barokní štíty, někdy i náznaky svého gotického původu. Severně od kostela je sgrafity zdobená radnice, stavba přesvědčivě renesančního slohu (to v ní stoloval Valdštejn /v originále "Wallenstein" - pozn. překl./ se svými důstojníky a pokusil se přemluvit je k rebelii proti císaři); proti západní bráně krásná budova arciděkanství (dům zakoupený roku 1344 řádem německých rytířů po získání práva k plzeňské faře a přestavěný 1710 Jakubem Augustonem je dnes sídlem plzeňského biskupství - pozn. překl.) o dvou štítech v průčelí. Také v ulicích kolem znamenité staré domy, rozkošný, zmíněný už kostel sv. Anny, ctihodný františkánský kostel. Staré valy, jako jinde i tady až na zbytky srované se zemí a proměněné ve stinné promenády.
Ten, kdo opouštěl staré město směrem k severu, ocitl se rychle ve volné přírodě. Táhly se tu do daleka široka louky, zátopové území (v originále "das Inundationsgebiet" - pozn. překl.) řeky Mže, proto (tehdy ještě) nezastavěné, protkané alejemi. Nejbližší nízký kopcovitý hřbet prošel úpravou na krásný park, Lochotín (jako lázeňský areál vznikl už ve třicátých letech 19. století - pozn. překl.). Parků vůbec neměla Plzeň nijaký nedostatek. Také na jižní straně města byly založeny parky na rozsáhlých plochách: Kapsa (Kapserpark), Bory (Borypark). Bory už sousedily s obrovským execírplacem a přecházely na jiných místech ve volný les. Odtud bylo v dálce vidět šumavské hřebeny jako modrou zvlněnou obrubu (v originále "eine blaue gewellte Bordüre" - pozn. překl.).
Kolem starého města se táhl široký pás nových čtvrtí: přiměřeně široké, jako šňůra rovné ulice, založené na šachovnicovém půdorysu, ve stylu zakladatelského období (v originále "im Stil der Gründerzeit" - pozn. překl.). Pak - spíše neuspořádaně rozhozená a také maličko vykřičená předměstí Skvrňany (Skurnan), Petrohrad, Doudlevce (Doudlewetz). Na jihozápadě obrovitý, vysokými zdmi obehnaný areál Škodových závodů (Skodawerke). Nikdy jsem tam nevkročila. Představovaly svět pro sebe, hermeticky uzavřený, alespoň se tak každopádně jevící. Tunelem rachotily dovnitř těžké vlaky s rudou, týmž tunelem ven vyvážely nákladní soupravy kanony, tanky, auta a turbíny.
A proudy dělníků táhly jinak přísně střeženými branami. Mnoho z nich muselo být pendlery.
Z mého dětství mi v paměti utkvěly ty obrazy: mí prarodiče bydleli v ulici vedoucí k nádraží a ráno i zvečera ožívaly chodníky putujícími zástupy. Nikdo nepomyslel na to dopravit ty pendlery od stanice do práce a z práce zas ke stanici, jak je dnes obvyklé. Ani pouliční dráha tu netvořila výhodné spojení. Považovalo se za samozřejmé, že ti lidé chodí pěšky: v půlhodině se to dalo dobře stihnout.
Ti lidé přicházeli v hustých davech, šedí vzhledem a špatně oblečení, šoupavým krokem. Vlna shrbené bídy, otupělé beznaděje šla s nimi. Něco jako tiché reptání se nad nimi neslo a pach potu, špíny a laciného jídla.
*
Vyprávělo se nám, také ve škole, že Plzeň měla být před sto lety (tedy ještě tak do let 1830-1840) čistě německým městem. To asi docela nesouhlasí. Už koncem 18. století totiž se dá najít v soupisech obyvatel mnoho slovansky znějících příjmení a nemálo německých příjmení psaných "slovanským", tj. českým pravopisem. Ten rozdíl se však ještě nestal protikladem, držel se dosud pod příkrovem toho, co všechny spojovalo (v originále "unter der Decke der Gemeinsamkeiten" - pozn. překl.). Všichni Češi mluvili, pokud se cítili příslušníky měšťanské vrstvy, německy a všichni Němci zase česky, pokud měli co činit s "lidem". "Lid" - to byl kdysi především dav služebných osob, trhovců, zelinářek (v originále "die Marktfahrer, Grünzeugweiber" - pozn. překl.), drobných řemeslníků a - rolníků. Ten, kdo se vydával na letní byt, rád si ho pronajímal na nějaké malé vsi, kde byl jen mezi Čechy (pokud ovšem nedal přednost tomu, strávit dovolenou na Šumavě /v originále "im Böhmerwald" - pozn. překl./, v severočeských lázních nebo dokonce někde v Solné komoře).
Samozřejmě se nijak přehnaně neusilovalo o hovor korektní češtinou. Stačilo rozumět, formulace nebyly rozhodně korigovány mluvnickými pravidly. Číst české knihy nebylo ničím obvyklým. "Das Böhmische" zato proniklo do zástupných výrazů domácké řeči Němců. Výkřik zděšení "Ježišmarjá!" byl zcela obecný. Existovaly žertovné, existovaly něžné, existovaly ovšem i ironické a jízlivě zlobné obraty. Polibek, tedy "Küßchen", byl "hubička", pramáti, tedy "Großmütterchen" byla "babička", rozčilená a povídavá žena "kvočna", staré odřené zavazadlo "kufr" a "ein Guckloch" ve dveřích bylo "kukátko" (Češi naopak říkávali témuž zařízení "špehýrka" - pozn. překl.). A tak dál.
Ty výrazy často okouzlovaly zvukomalbou a šprýmovností, dodávaly naší řeči barvu, barvu, která sice zároveň propůjčovala odstup, zároveň ale občas naopak humornou důvěrnost, důvěrnou srdečnost.
Podobné to bylo s jidiš. Také tady probíhala výměna. Ještě dnes ví každý na východ linie Enže-Vltava-Sála (Enns-Moldau-Saale), co je to "chucpe" (drzý cynismus v záporném, nonkonformní sebejistota v pozitivním slova smyslu - pozn. překl.), "ejces" ("rady" či "rozumy" - pozn. překl.), "mišpoche" ("rodina" - pozn. překl.), "maces" (tj. tradiční nekvašený chléb, požívaný o svátku pesach, zvaném i "svátek nekvašených chlebů" či "židovské velikonoce", v německém originále "Matzen" - pozn. překl.).
Jazykově smíšená území mísila jazyky tak dlouho, až se část jejich obyvatel cítila ohrožena ve své národní a jazykové identitě. Pak nastává protipohyb, který buď ztroskotá nebo se zdaří. Barbarskými reakcemi jsou vyhnání či dokonce vyhlazení.
*
Když táhly dělnické zástupy ze Škodových závodů, papíren a továrny na matrace ráno a k večeru plzeňskými ulicemi, zdržovali se měšťané raději ve svých domech.
Tam žili blahobytně, Němci a Češi. Velký důraz se kladl na dobré a chutné jídlo. Bydlení "lepších lidí" mělo alespoň čtyři místnosti, z toho dvě, salon a jídelna, užívané méně. Vlastně byly užívány, jen pokud přišli hosté. Živo bylo v ložnicích dětí a rodičů. Obligátní služebná síla obývala buď více či méně setmělou komůrku, anebo měla postel v kuchyni. V nevelké skříňce na pavlači si mohla uložit svých pět švestek.
Pýchu rodiny představoval těžký, bohatě vyřezávaný a mnohdy přímo pohřebně tmavě mořený nábytek "lepšího" pokoje, především parádní kredenc s broušeným sklem, porcelánem, stříbrem a poháry z rubínového skla; reprezentovaly i "peršany" pravé i nepravé, drobné umělecké předměty (v originále "Nippes" - pozn. překl.) a rodinné portréty. Také "křídlo" (v originále "der Flügel" - pozn. překl.) bylo důležité. Kdo vlastnil jen pianino, s tím se už tak nepočítalo.
Pokladem paní domu byl dobře naplněný prádelník. Tam ležela v mocných vrstvách naskládána těžká ručně tkaná plátna (v originále "die schweren Bauernleinen" - pozn. překl.), polštáře a povlaky s vlastnoručně vyšívanými lemy a monogramy, také slovenské práce, lacino nabyté od kočovných podomních obchodníků. Kapesníky a krajkové límečky byly uchovávány v hedvábných "sachets" (tj. sáčcích "po francouzsku" - pozn. překl.). Před celou tou nádherou byl spuštěn závěs, sám rovněž vyšívaný mravnými rčeními jako: Ehret die Frauen, sie flechten und weben… (úvodní verš Schillerovy básně "Würde der Frauen", tj. "Důstojnost žen" - pozn. překl.)
Ta skříň s prádlem byla ovšem přístupná toliko zasvěceným. Jinak byla přísně střežena: každý kus byl spočítán a kontrolováno, kdy putoval k vyprání a kdy se z něj vracel nazpět. Stále tu bylo podezření z krádeže a ze zpronevěry.
*
Stejně uzavřeny stály za lesklými skly knižní poklady pána domu v salonu, zvaném též "pánský pokoj" (v originále "Herrenzimmer" - pozn. překl.). Tu se blyštěla nádherná vydání klasiků se zlatými ořízkami a ražbami; vedle nich ovšem také Felix Dahn a Paul Heyse, také mnohosvazkové dílo (v originále "Oeuvre" - pozn. překl.) "Die Österreichisch-ungarische Monarchie in Wort und Bild". V našem domě - možná rarita - všechny spisy Clausewitzovy (Carl von Clausewitz /1780-1831/, pruský generál a význačný vojenský stratég - pozn. překl.). K tomu v kůži vázaný tlustospis (v originále "ein ledergebundener Wälzer" - pozn. překl.) jistého Samuela Smilese "Über die Pflicht" (tj. "O povinnosti" - pozn. překl.), z něhož dával můj dědeček svým nešťastným synům opisovat krasopisně celé tucty stran, když došel k názoru, že jim musí uštědřit nějaký trest; byl bohužel toho názoru až příliš často.
Konečně byl u nás také ještě jeden obzvláštní knižní skvost, uložený ve dvou speciálních skleněných kazetách, totiž dvojsvazková Bible s ilustracemi Dorého (Gustave Doré /1832-1883/, francouzský umělec, rytec a ilustrátor - pozn. překl.). Nikoho by ani nenapadlo, že by se té knihy směl snad dotknout. Jen mně ji dědeček přinesl do mé dětské postýlky, když jsem musila ležet s černým kašlem. Mohla jsem si v Bibli dokonce listovat a prohlížet si obrázky, dokud jsem jen chtěla. Tak se stala ta Dorého Bible první "opravdovou" knihou mého života; poněvadž ten starý tyran mě miloval.

P.S. Text vyšel roku 1982 nákladem Verlagshaus Sudetenland v německém originále pod původním titulem "Herkunft aus der rußigen Stadt" (tj. "Původ ze začazeného města" jako součást 3. svazku řady Schriften der Sudetendeutschen Akademie der Wissenschaften und Künste", nazvaného "Kunst-Landschaften der Sudetendeutschen".

Na prahu třetího tisíciletí
Slavnostní projev k 50. výročí vzniku Ackermann-Gemeinde

Věříme už, že víme, co se přihodilo v prvních zlomcích sekund po tak řečeném velkém třesku (ošklivý výraz pro zrod našeho kosmu) a věříme dokonce i tomu, že dokážeme do jisté míry přesně vypočítat, za kolik milionů let se naše slunce nejprve nadme v gigantickou ohnivou kouli a pak se zhroutí dovnitř sebe v černou díru. To, co se však má odehrát během dvou, tří či pěti let v našem malém lidském světě, odvážíme se sotva vylíčit, naše božsky nadaná věštecká fantazie pak zcela vypovídá poslušnost a zdráhá se vypovídat poté, upřeme-li ji dál dopředu do nadcházejícího tisíciletí. Futurologie, před několika desetiletími ještě na výsluní popularity, se od politického obratu let 1989-1990 a dalších zcela nečekaných událostí ocitla náhle jakoby v šikmém stínu.
Jedno ovšem by mělo zůstat nesporné: magická hranice 2000, byť i jen jako výsledek našeho odpočítávání času, si nadále uchovává svou působivost, jako by se na ní skutečně měla oddělit minulost od budoucnosti, jako by měla účinkovat hlouběji, pronikavěji a podstatněji než jiná data, např. významná střídání roků či staletí. Přinese s sebou nový cit přítomné chvíle s novými nadějemi a obavami, s novými nedozírnostmi, vyžadujícími i nové naše chování. Pro jednotlivce bude ještě těžší dopátrat se svých kořenů, odhalit svůj skutečný původ, uspořádat své problémy, jak je každý z minulosti vlečeme s sebou. Proto právě bychom měli my, kteří vědomě žijeme ještě před tím časovým předělem, vyřešit či alespoň učinit pokus o vyřešení těch nejdůležitějších stávajících problémů.
Musí nám být nápadné na naší současné situaci, nakolik je určována bouřlivým rozvojem přírodních věd a techniky. Zdá se, že celý svět se proměnil v jedinou laboratoř, v níž armáda přičinlivých vědců kutí na svých nových objevech. Duchovní vědy naproti tomu budí dojem, jako by zaspaly, jako by přešlapovaly na místě - a s nimi i náš názor na svět, který zase odpovídá fázi naší duchovní vynalézavosti. Kde se ještě pohnou ty rozhodné, ty rozhodující síly? Denně dopřáváme médiím přístup ke svému psychickému soukromí a už vůbec neregistrujeme, jak mocný vliv na nás vykonávají. Jejich metodou je zjednodušování, schematizace, zkrácení. Manipulovaná líčení se k nerozeznání směšují se skutečností, takže i naši vlastní zkušenost poměřujeme už oním filtrem, který je nám zvenčí nasazen. A když se informační manipulátoři odváží deformovat čas našich vlastních životů na jakýsi ideologicky přibarvený, dodatečným "rastrem" upravený obraz, jak bezuzdně si musejí vést při deformování dějin! Možná jsme si my starší a staří ještě dokázali uchovat přece jen jistý díl vlastní zkušenosti svěží a nepřevrácený. Jak je tomu však u mladých, kteří jsou vystaveni už jen hotovým klišé! Nehodí nakonec celé dědictví historie do velkého černého pytle, který bude mít uvnitř jedině hromadné soudy, hromadná zatracení a hromadná odvolání? S tím pytlem přes rameno vykročí pak toto mládí jako předvoj nového tisíciletí do budoucnosti, pokud - ano, pokud se jim přece jen nepokusíme slovem a písmem o tom všem sdělit něco, co nedokáže sdělit ani technika, ani přírodní vědy, totiž obraz dějinně utvářeného člověka, jeho spletitou a mnohoznačnou výchozí pozici, jeho ustavičný duchovní neklid a jeho vždy znovu zažívanou závislost na jakési vyšší, nezbadatelné vůli.
Tady přecházím z obecného úvodu na téma zvláštní, které v tomto okruhu a při této příležitosti nemůže znít jinak než "my Němci v Čechách" a "my Němci a Češi", také "my Rakušané a někdejší země koruny svatováclavské". Hovořím přitom - dovolte mi ten protimluv - jako angažovaný nestraník, sice na pozvání Ackermann-Gemeinde, nikoli však z pověření jakékoli určité skupiny, jakéhokoli politického konceptu. Ráda bych jen v tom velkém černém pytli hromadných soudů vyloudila hlásek, který, při vší nezbytné subjektivitě, šepotá cosi jako pravdu.
Když před už téměř sedmi lety (psáno 1996 - pozn. překl.) zvěstoval Václav Havel poprvé na Václavském náměstí bouřlivě jásajícím lidským zástupům i nám konec komunistické diktatury, kdo z nás by se neradoval spolu? Kdo by se neradoval čistě a bez jakéhokoli postranního úmyslu? Kdo z nás by se vzpíral "božským vznětům", když podle došlých zpráv zahřměla několik dnů potom v největším a nejslavnostnějším pražském koncertním sále Beethovenova Devátá, Óda na radost se slovy původního Schillerova textu, tedy německy? Na okamžik to vypadalo tak, jako by padly všechny zábrany, jako by si dva národy vykoupeny padly do náruče. Ovšem, bylo to právě jen na ten okamžik… Velice brzy bylo totiž všechno jinak. Byly vzneseny účty a protiúčty, plné hořkých a zlověstných položek, klubko obvinění, požadavků jedné i druhé strany, tu ve jménu porušených lidských práv, tu ve jménu nezvratných faktů, přirozeně i ve jménu jistých dekretů, konferencí a protokolů. Většinou to byly události mezi lety 1938 a 1945 na jedné straně a události od května 1945 na straně druhé, co určovaly téma debat a měřítka argumentací.
Jakkoli důležitá a bolestná ta data byla a dále jimi zůstávají, leží před nimi data jiná a před těmi zase jiná. Čím hlouběji se vracíme proti proudu dějin, tím jasněji se můžeme dopátrat toho, na jaké půdě vzrostly emoce, které ještě dnes - místy podvědomě - dosud působí; neboť s národy je to jako se sourozenci: rozhodující jsou ta raná a nejranější léta; utrpěná zranění mohou - stejně jako prožité radosti - zapadnout sice nadlouho v zapomenutí a být vyhoštěna z vědomí, spoluurčují však nadále vzájemné shody či rozpory. Ty rané zážitky tvoří humus, z něhož může vzejít jednou živné zrno vzájemné pospolitosti, jindy zas vyrašit jedovatá setba nenávisti.
Musíme se proto obrátit daleko nazpět, a to až do onoho období, kdy se v raném středověku zklidnily vlny stěhování národů a každý z nich našel své trvalé místo na zemi, ať už to bylo místo šťastné či méně šťastné. Putovaly v relativně malých skupinách a staly se, když velký pohyb ustal, ve stejně malých skupinách i usedlými. Bylo teď na čase připojit se k větším politickým útvarům. To se podařilo nejplynuleji ve Francii, váhavěji už v Německu; západním Slovanům se to nepodařilo. Kde se měli usadit? Na valu málo prostupných Karpat, chudých na průsmyky nebo na jiné zeměpisné danosti? Překážel jim klín maďarského osídlení, který pronikl mezi severozápadní a jihozápadní Slovany? Nebo snad chyběla vůle k spojení, chyběl ideologický motiv takového záměru? Pokud by se všechny - nebo alespoň většina - západoslovanských kmenů ocitla v jednom právním útvaru, jaký mocenský blok by tu vznikl! Stal by se lehce protiváhou Německa, opřel by se i náporům z Východu, mohl by vzdorovat Avarům, Uhrům, Mongolům i Turkům vlastními silami, nakonec i ruským mocenským choutkám. Namísto toho byl tento široký pás vždy znovu narušován cizími válečnými silami, zbrojné vpády od Východu pak byly odráženy jen se středoevropskou, rozuměj německou pomocí. Připomínám jen bitvu na Lechu (955), bitvu u Legnice (1241), obléhání Vídně (1529 a 1683), Petrovaradín (1716) a Bělehrad (1806).
Je ovšem známo, že pomocník a zachránce, když už nebezpečí pominulo, není vždy partnerem nejoblíbenějším. Jistě by se nám dnes dalo ze slovanské strany namítnout, že Němci to měli jako národ dříve sjednocený lehčí při obraně vlastního území a také při své dominaci nad východní částí střední Evropy. To však znamená podstatné zneuznání skutečnosti, kolik to sjednocení na druhé straně stálo: kolik krve a úsilí, aby byla prosazena ústřední moc nad znesvářenými kmeny, kolik těžkých konfliktů o to, aby ideologické ospravedlnění říšské myšlenky došlo požehnání i u tehdejších církevních instancí! Němci by byli ještě ve vrcholném středověku, ba na prahu novověku rozděleni na čtyři nebo pět jazykově i státně odlišných národů, kdyby díla jako právě Ackermann aus Böhmen (Oráč z Čech) a později zejména Lutherova Bible neprosadila jednotný spisovný jazyk; při čemž ta Lutherova Bible - jaká tragika! - na druhé straně způsobila rozdělení toho národa ve dvě vyznání!
Němci tedy museli svůj statut velkého národa draze vykoupit, čehož zůstaly jiné útvary menší ušetřeny. I od nich si však dějiny vyžádaly své.
Život národů vytváří gravitační pole nestejné síly a může být vskutku tíživé vidět vlastní národ vystaven vždy znovu síle mocnějšího. Člověk, který přináleží malému jazykovému společenství, bolestně nese nepatrný dosah vlastní mateřštiny. Zeměpisný rádius, ve kterém je mu rozumět a ve kterém může on sám bez námahy porozumět jiným, je úzce vymezen. To je nemoc, proti níž, abychom se vyjádřili lidově, bylina neroste. Není mnoho malých národů, které se přes omezený dosah svého jazyka dopracovaly opravdu silného vědomí vlastní ceny. To jsou pak šťastné výjimky dějin, jako třeba v případě Nizozemí. Zapsalo se do historie politickými a kulturními činy obrovského významu a modelové povahy: břemenem a triumfem velkých objevů, ranou republikánskou ústavou, nesrovnatelnými uměleckými díly a městskou kulturou - a také svým hrdinským bojem za svobodu proti Španělsku. Ten zápas o svobodu, to má být jen malá poznámka, vešel i do klasické německé literatury; máme na mysli Schillerova Dona Carlose a Goethova Egmonta.
O Čechách naproti tomu je u mladého Schillera řeč pouze v "Loupežnících", a sice o těch temných lesích kdesi tam na druhé straně… Hindenburgův "Böhmischer Gefreiter" (český frajtr), řečový obrat o "Böhmische Dörfer" (českých alias španělských vesnicích - pozn. překl.) a co podobného ještě existuje, snad i ošklivějšího. Nemůže to znít v uších postiženého národa právě lichotivě, může to vyvolat nedůtklivost a hněv - a na nedůtklivosti a hněvu ztroskotává mnohdy i ten nejmírumilovnější koncept. Čechy měly své heroické časy, i český lid je měl, časy, které si zasluhují vejít do obecného historického povědomí. Jan Hus byl prvním významným náboženským reformátorem na evropském kontinentu, zároveň iniciátorem silného a oprávněného sociálního hnutí. Byl pod záminkou svobodného glejtu vylákán do Kostnice (Konstanz) a tam pak jako kacíř upálen. Hanebný čin, který podnítil český lid k jedinému velkému živelnému povstání jeho dějin. Toto povstání tragicky ztroskotalo, muselo tragicky ztroskotat, poněvadž stálo proti všem sousedním zemím a mělo tvář krvavého převratu, který se děje bez ohledu na vlastní ztráty. Tím Češi ztratili velkou příležitost postavit sama sebe do čela vpravdě dějinného pohybu. Snad ale může malý národ jednat s podobným heroismem opravdu jen jedinkrát; neboť čím menší je tělo, tím hlubší jsou jeho rány - a o to hlubší vrstvy vědomí zasahují i duchovní poranění zvnějška.
To, co přišlo později, bylo méně heroické, především to však nebylo samorostlé. Proč nezvolili čeští stavové roku 1617 králem nejen nikoho ze svého středu, nýbrž právě toho Fridricha Falckého, pouhého větroplacha, který ve chvíli, kdy to začalo být vážné a propukla bitva na Bílé hoře, vzal i se svou anglickou chotí spěšně do zaječích? Na Staroměstském rynku rebelové krvavě pykali. Němci jako Češi, děsivá a bědná žeň boje, který se vlastně ani vážně nekonal.
Poté, jak jsme často slyšeli, měl být vydán český lid Habsburkům na milost a nemilost.
Ze všech dynastií Evropy byli snad Habsburkové domem nejpozoruhodnějším a nejproblematičtějším zároveň. Usadili se ve Vídeňské pánvi, doslova na rozhraní národů. Zde si osvojili - méně než válkami spíše výhodnými smlouvami a sňatky - jednu z okolních provincií za druhou. Sňatky pronikli až do Španělska a získali tím novou, téměř globální dimenzi. Spolu s Bavorskem zabránili tomu, aby reformace zasáhla celou pevninu na sever od Alp, což vedlo ke kulturnímu odpojení od celého Středomoří a smím-li to tak říci, mělo za následek i rozhodující tvarové ochuzení Evropy. Jedině díky okolnosti, že Habsburkové (spolu se sousedícími Wittelsbachy) zůstali katoličtí, mohli zachránit své římské císařství, rozvinout nový "říšský sloh" (Reichsstil), jihoněmecký barok, rakousko-bavorský barok, k němuž s potěšením smíme počítat i ten český. Co by byla vůbec Praha, ten korunní klenot středoevropských měst, bez svých zářivých kupolí a cibulovitých věží, bez protáhlého tereziánského traktu svých Hradčan, bez tolika nádherných paláců Malé Strany a Starého Města: co by byla česká města bez barokních fasád svých kostelů a český venkov bez nesčetných kaplí a křížových cest, bez Nepomukových soch a mariánských svatyní? Krášlí selský kraj stejně jako městské útvary a propojeny se starší gotickou zástavbou tvoří jedinečné kulturní prostředí. Bohužel i toto bohaté dědictví se později stalo příčinou mnoha hořkostí, jablkem sváru nejen mezi historiky umění.
Němci podtrhují podíl švábského Parléře na tvářnosti pozdněgotické Prahy, podíl architektů Kryštofa a Kiliána Dientzenhoferových na podobě Prahy barokní. Nově objevili pro sebe i velkého sochaře Matyáše Brauna původem z Tyrol… Češi nemají rádi, když se jim připomíná německý vliv a německý podíl, který tak trvale formoval kulturní tvář země, a to od samého počátku. Zmiňme jen magdeburské tržní a městské právo, rozvoj dolování, peněžní hospodářství vzrostlé právě z jeho rozvoje atd.
K tomu civilizačnímu vlivu je tu třeba připomenout cosi zásadního: kulturní dědictví je vždy dědictvím přenosným a je provázeno učebním procesem. Řekové se učili od Kréty, od Egypta a Předního Východu; Římané se učili od Řeků, Francie a Německo se učily od Římanů a Německo ještě znovu od Francie. Bez Ravenny by nebylo katedrály v Cáchách, bez sochařské výzdoby remešské katedrály by nebylo té v Bamberku. Překračovalo to horstva, plynulo jako nekonečný proud - měl se snad ten tok z německého sousedství zastavit právě před českou hranicí? Přirozeně šel ten proud i opačným směrem! Komenský, Smetana, Dvořák a Janáček mi napadají jako prví, potom Čapek, pro mne osobně i Kundera - a ovšem ta "Babička" zlatého srdce od Boženy Němcové, které lze přičíst kmotrovství nespočetných venkovských a zámeckých povídek německé literatury.
Zpátky ale k Habsburkům. Říšský sloh, který se rozvinul v jejich zemích, byl především slohem výtvarného umění, architektury a také hudby; na tom všem měly Čechy podíl nad jiné bohatý. Nešlo však o sloh jazyka, filosofie, básnického slova, v celé ostatní Evropě tak bohatě se rozvíjejícícího. I německy mluvící země, tvořící jádro habsburské říše, byly v tomto ohledu zbrzděny, odsouzeny k zaostávání a odtržení od okolního světa. Klasikové rakouské literatury Nestroy, Grillparzer, Raimund se nikoli náhodou zrodili teprve čtyřicet až padesát let po Goethovi. Z tohoto úhlu pohledu se nelze divit tomu, že tehdy, zejména počátkem 18.století, česká řeč trpěla chřadnutím, které z ní učinilo pouhý prostředek dorozumění prostého venkovského lidu.
Nedlouho nato zasáhla Marie Terezie zavedením povinné školní docházky v celé své říši právě každou nejodlehlejší ves a postarala se o to, že i tam se od nynějška muselo vyučovat čtení, psaní a počítání. Když jí radili, aby učinila němčinu povinnou pro všechny, ohradila se: Bůh ji přece nepovolal k vládě nad tolika národy, aby jim brala jejich vlastní řeč. Bylo to projevem lidskosti, s dalekosáhlými následky ovšem. Jako další silný impuls pro slovanské části říše lze uvést Herderovu vizi o vyšším poslání Slovanů, o nichž se tento filosof domníval či spíše věřil, že právě oni stojí blíže přírodě,že si uchovali prapůvodní kulturní sílu mocněji než západní národy, nahlodané příliš rozumem a civilizací. Tato herderovská vize vzešla jako hvězda nad malými národy mezi Baltem a Jadranem a vedla ovšem i k tomu, že obrátily své oči k většímu slovanskému bratru, k Rusku na Východě - tak se ostatně zrodil panslavismus. Žádný div, že se ve stejné době stále silněji vzmáhal pangermanismus.
"Rakouské řešení" bylo přesto "malým Slovanům" o celá desetiletí blíže nežli řešení ruské. Proč jinak by se tolik českých vlastenců přímo zoufale snažilo pohnout rakouského císaře, aby se nechal korunovat v Praze za českého krále? Přesto tak neučinil. Proč vlastně?
Za prvé nechtěl dávat Čechám přednost před jinými zeměmi a národy monarchie; za druhé se musela jeho vědomí tradice zvláště protivit skutečnost, že česká koruna se přece odvolávala k německému říšskému právu, že byla při vší své důstojnosti derivátem staré římské říše německého národa. A právě ji krátce předtím Napoleon vymazal z Evropy; to z jejího následnictví byl pak právě on, František Josef, vyhnán Bismarckem ve jménu císařské moci Hohenzollernů.
Tak se ocitly Čechy se svým dvojím obyvatelstvem, se svými Čechy a se svými Němci, v pozoruhodném rozmezí. Země koruny svatováclavské byly sice zhruba od roku 1100 součástí německé říše a svatováclavská koruna, tenkráte jediná královská koruna císařem uznávaná, byla státoprávně nadřazena všem zbývajícím vévodským a kurfiřtským odznakům moci. Po více než čtvrt tisíciletí náležel také český král do sboru kurfiřtů. Přesto zůstalo ono podílnictví na tělese říšské moci vždy jaksi chudokrevným, jako ovšem nešlo nikdy zahladit ty české hraniční hory, ten pevný čtyřúhelník uzavírající hřebeny a průsmyky českou kotlinu. Němci, kteří tam žili, milovali svou českou zemi stejně tak horoucně jako Češi a cítili se v té lásce se slovanskými spoluobyvateli země pevně spojeni. Připusťme, že to byla vždycky jakási příchylnosti s odstupem, něco jako vztah mezi seniorem a juniorem, jemuž se nikdy docela nevěří, že už dost vyrostl. I to muselo na české straně hromadit tichou hořkost a rozdmychat ji konečně až k nenávisti.
Naproti tomu: kdyby byli Němci v Čechách o své nadřazené postavení usilovali opravdu důsledně, jak by se pak dalo vysvětlit, že v převážné většině obývali málo výnosné okrajové končiny země? Na Šumavě, v Krušných horách i v Krkonoších sklízeli němečtí rolníci oves a brambory z kamenitých polí, zatímco čeští sedláci ve vnitrozemí sváželi do stodol bohatou sklizeň pšenice. Kdyby byli Němci tak silní, jak se jim často předhazovalo, osídlili by alespoň místy jistě i střed země; platí přece historická zkušenost, že politicky silnější skupiny získávají i lepší půdu k užívání.
Němci v Čechách se cítili, dokud existovala monarchie, jako německy cítící a mluvící lid její vyvolenou součástí. Copak Rakousko nebylo po staletí ta nejreprezentativnější mocnost celé německé jazykové oblasti? Od roku 1870 a 1871 bylo však z říše vytěsněno, etablovalo se nové, nerakouské císařství. Následně se upjal pocit identity Němců v Čechách na habsburskou dynastii - dokonce i mezi Čechy, jako např. v imponující osobnosti Palackého, se utužil názor, že jeho národ je v podunajském státě zabezpečen daleko lépe než kdekoli jinde.
Je dnes obvyklé vydávat ten podunajský stát za předchůdce Evropského společenství, za model ukazující do budoucnosti. Devatenácté a také rané dvacáté století nechtěly o takových návrzích nic vědět. Tehdy byly národy posedlé svobodou jako možností neomezeného sebeurčení. Z myšlenky národního státu vyzařuje přímo erotické oslnění - člověku se chce osobně to sám prožít, jednou to sám vychutnat - aniž by se ptal po okolnostech a podmínkách, aniž by se ptal na následky.
Nejrozhodnějšími rebely byli svého času Maďaři. Češi postupovali rozvážněji. Rok 1918 byl ještě daleko. Čtyři roky světové války vyčerpaly však i ty poslední rezervy starého státního útvaru, jímž Rakousko bylo. Došlo k rozpadu. Uhersko to odpykalo více než třetinou svého území, Češi se spolu se Slováky zařídili jako vítězný stát; i jejich nová republika byla však jen státem národnostním, státem, ve kterém žili četní příslušníci hned několika národů. Očekávání velmocí a s nimi i Čechů, že totiž se německá menšina bude radostně cítit ze dne na den jako československé "státní občanstvo" a že se s entusiasmem vpraví do nové identity - takové očekávání bylo prostě naivní. Jde naopak o mistrovský kousek naprosto pochybené psychologie. Ještě naivnější byla ovšem víra v proveditelnost Wilsonových bodů, podle nichž by nové státní hranice měly být vedeny podle etnických hledisek. Co by tu pak vzniklo za útvar? Nově vzniklé zbytkové Rakousko by neslo jakousi oháňku v podobě palmových ratolestí, sestávající ze Šumavy, Krušnohoří a Krkonoš. Ne, ta geopoliticky masívní česká kotlina se nedala rozbít. Existovala tu však ještě jiná skutečnost, která nešla smést ze světa. Korunní země nového Československa, totiž Čechy, zasahovaly jako nejzápadnější ze zemí slovanského osídlení nejdál do německy mluvícího území, strkaly rovnou hlavu do pytle, který mohl být, jak se z české strany stálo za to obávat, jednoho dne energickou rukou zavázán. Že se ta ruka zvedla a zasáhla se vší brutalitou, měli jsme zažít my všichni.
Tady moje pouť dějinami české země za našich časů dospívá až k událostem, které jsou známy nám všem, snad až příliš známy: totiž k tomu, co se stalo mezi rokem 1938 a 1946, co značí útrapy a smrt na obou stranách. Na tomto místě mi budiž dovoleno říci: tak málo jako se průměrný Němec, pokud zůstal normální, mohl ztotožnit s vražednými excesy svého režimu (nakolik o nich vůbec věděl), tak málo chci věřit tomu, že průměrný Čech, opět pokud zůstal normální, se ztotožňoval se všemi Benešovými dekrety. Pravděpodobně považoval jejich provedení za nemožné, jejich cíle za přehnané. Nepovažoval snad průměrný Němec excesy národně socialistického antisemitismu za hysterické, ostudné a barbarské? Neuznal vyvražďování milionů lidí, když došel k plnému poznání o tom všem, za cosi "vlastně" přesahujícího jeho myšlení, za největší myslitelnou morální katastrofu?
Tvrdím a doufám dojít v tom ohledu obecného souhlasu, když povím, že nijaký národ není ve své kompaktní mase zločinný, že nijaký národ nesestává z vrahů, lupičů a sadistů. Stejně tak ovšem musím říci po všech poučeních našeho století, že v každém národě, i v tom nejcivilizovanějším, dřímají kriminální instinkty, že existují mezi námi lidmi živly nelidskosti, které čekají jen na to, že je jako rozpoutaný běs vypustí rozkolísaný a otřesený právní řád. V takové chvíli je to vždy ovšem pouhá menšina, která jedná beze všech zábran; většina přihlíží a nemůže uvěřit tomu, co vidí, tomu, co se před ní odehrává. Mnozí se dokonce v hrůze odvracejí, krčí se úzkostně v koutě, působí dojmem, jako by se báli sami sebe.
Jedno ovšem bych ráda Čechům a dokonce i panu Benešovi připsala k dobru: ani k těm nejstrašnějším výstřelkům zvůle vůči Němcům by nedošlo, kdyby nebyl dán v osudu Židů předtím zlý příklad. Tím samozřejmě nechci klást nijaké rovnítko mezi vyhlazování Židů a nouzi či zabití tolika Němců během jejich vyhnání z českých zemí. Když však dnes český soud prohlásí vyhnání za právní akt, poněvadž se velká část sudetských Němců zachovala nepřátelsky vůči československému státu, pak předkládám k úvaze, co bychom si měli pomyslet o německém soudci, který by za legitimní vyhlásil deportace Židů proto, že u většiny židovského obyvatelstva měl být zjištěn nepřátelský poměr vůči národně socialistickému režimu. Ani den by takovému soudci nebylo jistě dopřáno setrvat v jeho křesle.
Německý národ se mezitím dokázal poučit a doznat ze své viny, lépe řečeno doznat a pochopit svůj podíl na vině. Byl to dlouhý, hořký a bolestný proces. Byl to i proces dozrání, byl to proces hluboce křesťanského poznání.
Když jsem už úvodem musela potvrdit, že se v posledních letech po euforii společně sdílené radosti a po euforii sblížení mezi Čechy a Němci začíná šířit cosi jako vystřízlivění, ba že se probouzí opět stará nedůvěra, je třeba k tomu dodat: nejen že nás společný evropský dům znovu pozve k jednomu stolu či spíše prostě donutí u něho sedět, ale na této cestě existuje cosi, co mi připadá jako nejlepší průvodce po ní, totiž pomyšlení na společný základ křesťanské víry. Když nacionalismy svádějí k neústupnosti, musí přiskočit na pomoc křesťan, na této i druhé straně hranic.
Ta první, dosud nejasná jednota Evropy zasvitla kdysi z nástupu křesťanské víry proti kmenově rozdrobenému pohanství. Dnes vidíme na postupu jakési nové pohanství. Je to plochý racionalismus, mediálně vystupňovaný svět virtuálních přízraků, který i když má dosud demokratický nátěr, hrozí kdykoli se zvrátit v otevřenou brutalitu. Jediné legitimní sbratření národů odkazuje ke křesťanské víře; z její perspektivy se jeví bludné cesty a bolestné rány, které na nich utrpěly vždy obě strany neblahých konfliktů, jako jeden jediný proces poznání. Zní to na první pohled osudově těžce: v tomto smyslu to nebude jiné ani v novém tisíciletí. Také za tímto časovým předělem, kterému jdeme vstříc s úzkostí i nadějí, budou jediným základem naší důvěry slova: Bratři a sestry, nad hvězdným stanem musí přebývat Dobrý Otec nás všech.

Sudetenland, 1996, č. 3, s. 283-291

Situation Situace

Wohlverwahrt im warmen Zimmer
murmelt Kassandra
Untergang.
Die Hoffnung steht draußen
im fegenden Schneesturm
sie wartet.
Sie wartet auf dich und mich.
Wer hat den Mut
sie hereinzuholen.
Du oder ich?

Dobře zaopatřena v teplé světnici
šušká Kassandra
cosi o pádu.
Naděje stojí venku za dveřmi
v ženoucí se sněhové metelici
a čeká.
Čeká na tebe i mne.
Kdo má odvahu
přivést ji sem dovnitř?
Ty nebo já?

Eckartbote, 1994, č. 2, příloha s. VII

Narodila se 8. května 1912 v Plzni jako dcera důstojníka c.k. armády Emila Fusseneggera. První léta života trávila v tehdy ještě rakouské Haliči, v rodném městě, pak ve vorarlberském Dornbirnu (odtud z Vorarlberska byl otec), od roku 1921 v Tyrolích, kde po první světové válce otec zakoupil statek. Po smrti matčině žila dlouhá léta u babičky v Čechách. Matka pocházela z rodiny knihtiskařů, knihkupců a nakladatelů Häßlerů, která přišla roku 1810 do Plzně z městečka Tachova na západní Šumavě, kam německé chápání právě začleňuje i Český les. Jak se vyjádřil Walter Zettl na klatovském literárním sympoziu i s její osobní účastí Znovuobjevená Šumava (1995), kam odkazujeme i na rozbor jejího díla ve vztahu k šumavské literatuře: "Nejen proto zůstala Šumava pro Gertrudu Fusseneggerovou krajem stále vyhledávaným, s místy jako Babylon mezi českými Domažlicemi a bavorským Furth im Walde, česká i bavorská Železná Ruda s přilehlým Královským hvozdem, starobylý Vimperk s dávnou knižní tradicí, Stifterova rodná Horní Planá s blízkým hřebenem Třístoličníku a horami Plechý a Bärnstein a konečně městečko Horšovský Týn (Bischofteinitz) dnes v klatovském okrese." Studovala historii, dějiny umění a filosofii v Mnichově a Innsbrucku, promovala 1934 na doktorku filosofie. Vdala se nejprve za sochaře Elmara Dietze (1902-1996) a v roce 1950 rovněž za sochaře Aloise Dorna. Měla 5 dětí, od nichž se dočkala 12 dalších ratolestí a žila už od podzimu 1961 v Leondingu u Lince. Získala roku 1957 stipendium Sudetoněmecké kulturní ceny, roku 1960 Cenu Adalberta Stiftera a rok nato tzv.Literární cenu německého Východu za román Das verschüttete Antlitz (Zasutá tvář) s hlavní postavou českého lékaře Zemana. Jedním z posledních jejích románů je další příběh Čecha ve vyhnanství Jirschi oder die Flucht ins Pianino (1995). Stačí si po přečtení námi uvedené ukázky z jejího díla srovnat s ní závěrečnou pasáž jejího lyrického cestopisu Böhmische Verzauberungen (1942), abychom pochopili, jaká životní pouť a zrání jsou za ní. Zemřela 19. března 2009 v lineckém domově pro seniory "Sankt-Anna-Heim" a o devět dnů později byla pochována na hřbitově v Leondingu, kde najdeme i hrob rodičů Adolfa Hitlera, téměř stoletá svědkyně zla, z něhož musí přece být východiska, alespoň v dobrém slově. Napsala i knihu o Marii von Ebner-Eschenbachové s podtitulem Der gute Mensch von Zdißlawitz (1967). O této osobnosti řekl rakouský politik Engelbert Pernestorfer větu, kterou se odvažujeme vztáhnout také na dnes už tolik uznávanou rakouskou spisovatelku Gertrudu Fusseneggerovou: "Ve své nekonečné lásce k lidu poznala a zřetelně vyjádřila jeho podstatu a hodnotu, jako by byla jedna z nás."

Obrazy sblížení v osobnosti a díle Gertrud Fusseneggerové
Peter Becher

Ten, kdo Gertrud Fusseneggerovou někdy spatřil, uchová si v paměti její tvář. Je čarovně protkána jemnými a ještě jemnějšími vráskami a vévodí jí malé, dobrosrdečné oči, jejichž kouzlo působí na člověka s bezprostředním účinkem. V tom obličeji se dá objevit všechno: radost i utrpení, hřejivost i chlad, triumf i porážka, všechno, co do něj vepsal život. Jako by ten obličej byl protkán notovou osnovou, která se sama dál a dál znásobuje a šíří tak nejen jednotlivé zvuky a kadence, nýbrž hned celý koberec tónů, nad nimiž se zvedá kontrapunkt hlasu.
Ten hlas, to je druhý dojem, který se člověku natrvalo vtiskne. Musíte Gertrud Fusseneggerovou slyšet. Není přitom vůbec jednoduché její hlas popsat. Není nijak zvlášť vysoký nebo hluboký, nijak zvlášť drsný nebo jemný, ba není to ani nijak zvlášť plný hlas. Je v něm však jakási srdečnost, kterou lze ihned zaznamenat, má lehkou, sotva zachytitelnou vibraci, která všechno řečené pokrývá jakýmsi tenounkým akustickým šlojířem a vládne schopností držet myšlenky a obrazy vysoko nad svými čtenáři a posluchači (v originále "hoch über ihre Leser und Zuhörer" - pozn. překl.).
Třetí dojem, který zůstává a trvá: Gertrud Fusseneggerovou není nutno jen slyšet, je třeba ji zažít. Tak jako její hlas dává vyvstat myšlenkám a obrazům, tak dokáže dát vzpřímit i svou vlastní postavu. Ona sama nedokáže hovořit jinak než vestoje. Tělo, hlas a myšlenky se navzájem umocňují k účinku, který naplní jakýkoli prostor, ať už je v něm dvacet či dvě stě osob, ať mikrofony pracují či snad došlo k jejich výpadku, ať jsou posluchači dosud školou povinní či už oslavují šedesáté výročí své maturity.
Tyto dojmy, tato tvář, tento hlas a toto vystupování tvoří skladebné prvky, jimiž jsou poznamenány následující obrazy s podobou Gertrud Fusseneggerové, čtyři obrazy setkání, v jejichž středu stojí postavy z jejích románů s českými náměty.
První z obrazů nás zavádí do roku 1988, ke 28. lednu toho roku, kdy sdružení Adalbert-Stifter-Verein slavilo 40 let své existence. Gertrud Fusseneggerová přijela do Mnichova, aby pronesla slavnostní projev. Už po několika větách zhustila se historie sdružení v básnický zážitek, který posluchače fascinoval tím, že se mluvčí neutápěla ve vzpomínkách, nýbrž poměřovala kulturní činnost v napěťovém poli mezi uměním a mocí. "Umění a moc," řekla tenkrát, "osobní kultura a stát… (nacházejí se) často v napjatém vzájemném vztahu." "Neboť tam, kde vítězí absolutní státní moc a obludnými projekty přikračuje k vlastnímu sebezpodobení, upadá estetično rychle v nebezpečí, že bude postaveno do služeb těchto projektů a tím i zbaveno svého jádra a učiněno pouhým schématem." (Stifter-Jahrbuch 1988, s. 24)
Kdo při té slavnosti byl, jistě se na ta slova rozpomene, sotva však bude vědět, v jaké společnosti se jimi Gertrud Fusseneggerová octla. Ještě před koncem první světové války napsal Franz Werfel v předmluvě ke Slezským písním Petra Bezruče: "Budiž hlubokým životním zákonem ducha, že jako se rozeznávají den a noc, nemá nikdy ani on setrvávat na jednom místě s mocí." (Werfel, Zwischen Oben und Unten /1975/, s. 477) A o padesát let později na pražském sjezdu spisovatelů roku 1967, řekl Ludvík Vaculík téměř doslova to samé: "Svobodomilovný člověk(, také ovšem trochu egoistický a myslící na svou čistotu o jeden rozhodující milimetr víc než na špínu světa, člověk, který vidí složitost věcí, ale šíleně touží, aby byly prosté, tedy básník např. nebo hudebník,) nikdy nevstoupí do státní moci. Básník- ministr, to je jen malá graciézní úklona moci." (německy vyšlo v "edition suhrkamp" svazek 326 v roce 1968 - pozn. překl.) Tím, že se Gertrud Fusseneggerová chopila právě této myšlenky, nejenže podtrhla význam kulturní činnosti jako protipólu a doplňku státní moci, nýbrž demonstrovala také literární debatu, která přes jazykové hranice po desetiletí probíhá v českých zemích a zůstává propojena společným chápáním problému.
Ten druhý obraz je z Moravy a zachycuje hrobku s kaplí a ostatky spisovatelky Marie von Ebner-Eschenbachové. Dne 12. března roku 1991 se tu setkali lidé z Bavorska, českých zemí a Rakouska, aby uctili 75. výročí básnířčina úmrtí. Kaple a park nesou znaky obnovy a péče (v roce 2009 je už pro špatný stavební stav nepřístupná - pozn. překl.). Tam, kde před rokem vedly ještě zarostlé cesty zpustlou zahradou, teď všechno zářilo svěžími barvami a třpytivými oblázky. České a německé hlasy se střídaly navzájem. Jeden věnec nesl nápis ve dvou jazycích. V kapele hráli čeští muzikanti. A na zámku čekal sál s iluzívními malbami a stoly pokrytými jídlem: sýr, šunka, chléb, víno, káva a koláče velké jako talíř pod nimi. V tom sále hovořila gertrud Fusseneggerová o své předchůdkyni. Doslova řekla: "Myslím, že kdyby se teď otevřely dveře a ona vešla, nikoho by nemusila vylekat. Všichni by však museli sebrat odvahu tváří v tvář jejímu bystrému, pronikavě zkoumavému a vědoucímu pohledu," (Stifter-Jahrbuch 1992, s. 29). Za těchto slov se dveře doširoka otevřely, zemřelá hle vprostřed sálu a nic už nebylo důležitější nežli setkání obou básnířek, než tento jediný obraz bělovlasé paní, která se sklání nad bystou s bílým obličejem. A celý okamžik to vypadalo tak, jako by Marie von Ebner-Eschenbachová ještě jednou otevřela oči a měla promluvit ke svým krajanům (v originále "zu ihren Landeskindern" - pozn. překl.). Toho dne tak skutečně učinila. Ta mrtvá ale nepromluvila prostě hlasem té žijící. Byl to dvojtón, básnická rozmluva spojující v jeden hlas minulost a přítomnost, hlas, stavící na pranýř "vzájemnou zášť národů… plíživou nechuť jedněch… zlobné pohrdání a chladnou nelidskost těch druhých" a vyzývající ty mezi námi, kdo jsou "dobré vůle a ochoty k novým smířením" (v originále "Gutwillige(n) auf Wiederversöhnte(n)" - pozn. překl.), aby "měli odvahu a vstřícnost"/ (v originále "Courage (zu) haben und ihm entgegen(zu)treten" - pozn. překl.) (Stifter-Jahrbuch 1992, s. 36n.).
Byla to hvězdná hodina pro všechny, kdo byli tenkrát ve Zdislavicích při tom, hvězdná hodina znovusetkání Němců a Čechů. Snad je nejprve nutno být naladěn na notu Gertrud Fusseneggerové, abychom přijali dvě maximy, které tvoří stěžejní bod jejího díla. Jedna z těchto zásad zní: "Když jsou všichni rozumní, musí někdo kout pikle. To on musí otevřít systém, který jinak hrozí ustrnutím, aby se stal jakýmsi útvarem rozumu vyššího." Takt o stojí psáno v povídce "Das verwandelte Christkind" (tj. "Proměněné Jezulátko", vyšlo v edici dtv svazek 2593, viz s. 32). Druhá z maxim zní takto: "Ze všech protimluvů lidské přirozenosti mi připadá nejvýznamnější a nejbolestnější to, že člověk zakládající si na principech a odpovědnosti se nedokáže dál rozvíjet, že se neodváží průlomu do trhliny zákona, že se neodváží dobrodružství." Ta věta je z doslovu ke sbírce povídek "Nur ein Regenbogen" (tj. "Jen duha", edice dtv svazek 11249, s. 236).
Od té doby, co jsem ty věty četl poprvé, přicházejí mi často na mysl. A ptám se sám sebe: neobsahují snad životní moudrost, která platí pro dnešek stejně jako pro lidi, které popisuje Gertrud Fusseneggerová ve svých románech? K jejím velkým "českým" románům patří ten s názvem "Die Brüder von Lasawa" (tj. "Bratři z Lasawy", jinak prvý díl tzv. "Böhmische Trilogie", tj. "trilogie z Čech", který vyšel poprvé roku 1948 a autorce získal v roce 1951 Cenu Adalberta Stiftera - pozn. překl.), jehož hrdinové žijí v časech třicetileté války, dále "Haus der dunkler Krüge" (tj. "Dům temných džbánů", "Böhmische Trilogie" díl druhý, vyšlý roku 1951 - pozn. překl.), črtající před námi panorama plzeňského měšťanstva na počátku 19. století, jakož "Der verschüttete Antlitz" (tj. "Zasutá tvář", poslední díl trilogie, vydaný v roce 1957 /ani jeden ze tří románů zatím do roku 2010 nevyšel v českém překladu - pozn. překl.), román poznamenaný hrůzami prvé půle století dvacátého. Dejme vystoupit do popředí třem postavám těchto románů a uvidíme, nakolik se na ně dají obě ta zmíněné autorčiny maximy dají užít.
Jako prvního bych rád vyvolal Christopha von Lasawu, který se už proto jeví tak sympatickým, poněvadž nepřehlédnutelně připomíná Stifterova Vítka (Witiko). Jako Vítek vydává se na svém koni do Čech, jako on je mladý, odvážný a do budoucna hledící s optimismem (v originále "zukunftsfroh" - pozn. překl.), jeden z oněch světlých zjevů, které projasňují život svých spolubližních i potom, když už se nenachází mezi nimi. Často jsou citována slova, která pronáší Vítek k Bertě: "… hledám své štěstí… jdu za velkým osudem… chci ve světě vykonat vše, co zmohu." (citováno z českého překladu románu, pořízeného Jitkou Fučíkovou pro vydání ve Vyšehradě v roce 1953 - pozn. překl.) Také od Christopha bychom mohli slyšet taková slova, vyřčená ještě daleko přiléhavěji a konkrétněji, přesto neméně symbolicky pro další děj knihy. K hospodskému z Aggsdorfu, který ho převáží přes Dunaj a vyptává se, zda chce Christoph zůstat v Čechách, odpovídá: "Ano… poněvadž je to země mého otce a tím i můj domov. Nemyslíte?" Hostinský přisvědčí (první vydání románu v rakouském Salzburgu roku 1948, s. 53).
A já se domnívám, že mnoho čtenářů bude souhlasit rovněž a snad se i dotáží, kdeže tu mají hledat onen "průlom v trhlině zákona". Gertrud Fusseneggerová by však nebyla Gertrud Fusseneggerovou, kdyby nám to činila tak prostým. Christoph má na svého tělesného otce jen temnou vzpomínku. Vyrůstal se sestrou v Tyrolích u svého děda z matčiny strany, velice dojemného, charakterního, rodinu a podřízené pevně ovládajícího muže, který si nepřeje nic toužebněji, než aby viděl pokračování svého rodového jména. Na Christopha se soustřeďují všechny jeho naděje, a poněvadž Christophův tělesný otec nechal svou mladou rodinu na holičkách, je více než po právu, že vnuk má přijmout jednoho dne rodové jméno svého tyrolského děda. Christoph vyrůstá jako nějaký korunní princ, všemi milován a opečováván, a přesto se v noci před slavnostním převzetím dědova jména vydává s koněm a psem na cestu odtud, aby hledal svého ztraceného otce, své příbuzné v Čechách a jako Vítek i své štěstí. Je to štěstí vysoce nejisté. Neví takřka nic o svých pokrevencích z otcovy strany a dává do hry všechno, co má po ruce, bohatství, prestiž a jméno, které má zvuk po celém Tyrolsku. Všemu tomu navzdory se Christoph odvažuje prolomit bariéru, jakkoli ví, že hluboce zraní důstojnost a cit starého muže, že ho ten krok zároveň osvobozuje i bolestně zasahuje, oprávněný a nespravedlivý, smělý i bezohledný současně. Tak poskytuje i příklad, jak oněm dvěma zmíněným maximám rozumět.
Obraťme se ke druhému románu "české trilogie", jímž je "Dům temných džbánů" a pozvěme malou Marii do našeho myšlenkového kruhu. Je to ještě děvčátko, bydlící se svým otcem, českým gymnaziálním profesorem Halíkem, a se svou sestrou v přízemí plzeňského finančního úřadu (v originále "im Erdgeschoß des Pilsner Kameralamtes" - pozn. překl.). Už se na ní přece ale jeví ony něžné rysy, které jí mají učinit duší jedné velké rodiny a středobodem jednoho velkého románu. Je to ona, kdo pomůže těhotné ženě bohatého patricije Bourdanina, kdo poskytuje útěchu jejím dětem, kdo má v sobě stejně tolik ochoty pomoci jako nesobecké obětavosti. Nikoli proto však se uchází Bourdanin po překvapivé smrti své ženy o Mariinu ruku. Potřebuje jen matku pro své děti. A Marie svoluje k tomuto manželství, víc z překvapení než z lásky, víc z připravenosti sloužit než z rozmyslu, podporována ve svém rozhodnutí otcem, který se cítí polichocen a myslí v ten okamžik víc na společenskou poctu než na štěstí vlastní dcery.
Nezapomenutelným zůstává popis svatební cesty na velkou světovou výstavu do Vídně, svatební cestu ve čtyřech, které se účastní dvě sestry ženichovy a za níž nevěsta Marie s dojemnou samozřejmostí pokračuje v roli komorné a služky, nosící koupěchtivým švagrovým "pláště, deštníky a převázané balíky" (mnichovské vydání románu z roku 1974, s. 85), zatímco manžel, který by co do věku mohl být Mariiným otcem, ke všemu tomu toliko mlčí. Zdá se, že si není dostatečně vědom možnosti, že by se to mladé, nenápadné děvče mohlo jednou stát opravdovou paní, oslnivou dámou ze společnosti. Jen díky náhodnému setkání s někdejším jeho maďarským vojenským sluhou jménem Korman se na Bourdaninův podnět jde jednoho rozpustilého odpoledne do Prátru (v originále "auf dem Wurstelprater", což je přesnější označení lidového zábavního parku, pocházející ovšem nikoli snad od "vuřtů", nýbrž od komické postavy "Hanswurstovy", zatímco "prato" je italské slovo, značící "říční nivu" z latinského "pratum", tj. "louka" - pozn. překl.). Zatímco Korman zdraví strojeně a dvorně Bourdaninovy sestry, vycítí ihned duševní hloubku Mariinu a sklání se "před tou mladou ženou jako nějaký kněz před oltářem" (mnichovské vydání románu z roku 1974, s. 95). Ve třech stráví to rozpustilé odpoledne a když Marie a její muž stanou večer s rozcuchanými vlasy a popuštěným oděvem ve svém hotelovém pokoji, vykrystalizuje v nich jeden z oněch času vytržených okamžiků, v nichž se nad nimi "jako něžně chvějivý světelný prach zjevilo štěstí…" (mnichovské vydání románu z roku 1974, s. 97). Autorce se tu podařilo vykreslit snad nejkrásnější a nejempatičtější ze scén novějšího německého písemnictví, zároveň jedinečnou ve své úsporné sevřenosti (v originále "gelang hier eine der schönsten und einfühlsamsten Liebesszenen der neueren Literatur, die zugleich eine der kürzesten ist" - pozn. překl.). Zpráva o velkém bankovním krachu přerušuje nejen tuto milostnou scénu, nýbrž symbolizuje zároveň celý další osud rodiny. Manželství je stejně bohaté dětmi jako bez vzájemného partnerského porozumění. Balthasar Bourdanin, který sdílí mnohé rysy tyrolského děda zmíněného už Christopha von Lasawy, je a zůstává počestným, hřmotným, nedůtklivým mužem, který zná jen sám sebe a svou rodinnou čest. Marie naproti tomu se prokazuje jako nesobecká, obětavá, mírotvorná světlá osobnost, která drží rodinu pohromadě, vychovává děti, pomáhá příbuzným a vždy znovu odpouští svému muži, ačkoli ten jí po celý svůj život nedokáže pochopit, vážit si jí a ctít.
Také Marie "prolomí zákon", vrhá se do dobrodružství, které změní celý její život. Na rozdíl od Christopha von Lasawy tak učiní nikoli po vlastní vůli, aniž snad proti své vůli, nýbrž jaksi přese svou vůli, stalo se tak za její pasívní účasti, když dopustila, aby se tak stalo. Jakým šťastným člověkem se mohla Marie stát po boku hodinářského mistra, který ji jako mladý muž zbožňoval. Dá se ale snad říci, že vedla nešťastný život? Může být člověk jako marie, může být nějaký anděl vůbec nešťasten? Podstatným se mi jeví, že se stala někým, kdo štěstí přináší tím, že vzala svůj osud na sebe, že se stala štěstím Bourdaninovi a celému příbuzenstvu, jakkoli ti všichni v ní nedokázali vidět víc než nepatrnou dcerku českého gymnaziálního profesora. Tak byla její odvaha docela jiné, ale neméně významné povahy. Vstoupila do cizí, velké a strnulé rodinné struktury, v níž jí nikdo nebyl ochoten přiznat větší důležitost nežli roli služky k dětem a přece se právě ona stala vlastním, všechny ostatní svou odvahou, schopností lásky a připraveností k obětem převyšujícím středobodem tohoto životního útvaru (v originále "Mittelpunkt dieses Lebenskreises " - pozn. překl.).
Třetí figurou, kterou bych rád povolal do našeho myšlenkového kruhu, je Viktor Zeman z románu "Zasutá tvář". Je ve všem spíše Mariiným protikladem. Ona přinášela lidem štěstí, on neštěstí. Mladý jáhen, který už nedokáže jinak zvládnout svůj homosexuální vztah k mladému Viktorovi, vrhá se do náruče smrti. Žena, která se do studenta Viktora zamiluje, pokusí se ze žárlivosti otrávit svou ochrnutou sestru. Ani později neměl Viktor šťastnou ruku jako lékař v Kuksu (v originále "als Arzt in Kukus an der Elbe" - pozn. překl.), jako manžel i jako otec. Bral drogy a stýkal se s pochybnými lidmi (v originále "mit halbseidenen Menschen" - pozn. překl.). A přesto nešlo o nějakého slabocha (v originále "gefallener Mensch", doslova tedy "padavka" - pozn. překl.), nýbrž o houževnatého, někdy až zarputilého člověka silné vůle, který má ovšem tu smůlu, že mu byla přiřčena vražda jedné prostitutky. Jedné jediné osobě prokazuje úctu, a to ženě jménem Elisabeth. Ta je ovšem provdána za muže, který je na rozdíl od Viktora přímo ztělesněním bodrého počestného měšťana, přívětivého a sebevědomého německého národovce, ostře odmítajícího všechno, co spořádanou domácnost staví v potaz. Vlastní Zemanův pád počíná, když je pro nedostatek důkazů osvobozen, bojkotují ho staří pacienti a odchází od něho žena. Najednou se dostavují bohatí hosté z blízkých lázní, kteří mají podezřelá přání a plno peněz. Teprve nyní překračuje Zeman morální hranice tím, že splňuje jejich přání a přijímá jejich peníze. Jeho žena se k němu dokonce vrací poté, co se dověděla o jeho novém vzestupu. Zeman však připraví svému utrpení náhlý konec: stane se totiž vrahem skutečně vrahem. Zabije svou ženu, vydává se policii, přijímá svou degradaci, podstoupí odloučení od syna a dlouhou ztrátu svobody. Sedm let sedí ve vězení na pražském Pankráci, kde se vyučí krejčovskému řemeslu. V roce 1941 je propuštěn, nikoli jako Němec do Říše, ale jako Čech do Protektorátu.
Na něho, zdá se, nejsou zmíněná maxima nijak použitelná. Myslím však, že jsou v jeho případě naopak výstižná hned ve dvojím smyslu. Zeman nebuduje novou strukturu, když ta stará ztroskotává, jeví se předem jako člověk poznamenaný, přinášející neštěstí. Plní tím funkci protipólu, ne snad jen za svou osobu, nýbrž pro celý okruh osob, v němž žije. Na vývoji jeho příběhu (v originále "an seinem Werdegang" - pozn. překl.) se ukazuje, jak rychle se zdánlivá lidská slušnost a poctivost stává bezvýznamnou, jak se bez odporu přidává k totalitnímu systému. Zejména v době, která je sama vymknuta z kloubů a jedna bašta morálky za druhou ztrácí platnost, stávají se Zemanova vina i neštěstí relativními. Patří k přednostem (v originále "zu den Glanzseiten" - pozn. překl.) tohoto románu, jak Gertrud Fusseneggerová činí toto poznání názorným na Elisabeth a jejím muži, Viktorových protipólech, a jak ukazuje celé to zaslepení, které je pro oba tak těžké prohlédnout a odložit, poněvadž jeho základními kameny jsou upřímnost a poctivost.
Ten druhý smysl příběhu, který s maximy souzní, zasahuje pokud možno ještě hlouběji. Tam, kde už se nedá nic pokazit, poněvadž je už všechno zničeno, kde se nedá pustit do nijakého dobrodružství, poněvadž dobové události se staly samy o sobě jedním jediným dobrodružstvím, poněvadž staví veškeré zásady na hlavu a otevírají novou dimenzi, v níž se porušení zákona obrací proti negativní struktuře panujícího chaosu a doborodružství spočívá v budování měšťanského řádu. V tomto smyslu se stává Viktor po svém propuštění spásným andělem, který Elisabeth pomáhá potravinovými balíčky, zprávami a v pravý čas zorganizovaným záchranným vozem. Dokonce i jejího nerozvážně za bílého dne se domů navrátivšího manžela ochrání před pomstou "zlatokopů" a převede ho přes hranice. Učiní tak, ačkoli je ten muž spjat s jedinou ženou, která pro něho něco znamená, a ačkoli v něm vidí zástupce onoho dobře temperovaného přirozeného světa (v originále "Vertreter jener wohltemperierten Lebenswelt", při čemž "Lebenswelt", tj. "přirozený" či "žitý" svět /také "svět našeho života", rozuměj svět našich běžných životních zkušeností, je pojmem Husserlovy fenomenologie - pozn. překl.), který se umí povznést nad vlastní pochybení a nad svůj osud, který je však přesto spoluzodpovědný za daleko větší pochybení soudobých dějin (v originále "Verfehlungen des Zeitgeschehens" - pozn. překl.).
Viktor Zeman, Marie Bourdaninová a Christoph von Lasawa, tyto tři postavy z "českých" románů Gertrud Fusseneggerové, nám ukazují, jak rozumět oběma maximám, zvoleným z jejího díla, jak máme vůbec autorčino dílo interpretovat.
Ten v řadě třetí ze slíbených obrazů setkání s ní vznikl v uplynulém roce (rozuměj rok 1992 - pozn. překl.), kdy jsem se s mnichovským spisovatelem Gerdem Holzheimerem vydal na letní putování po Šumavě, jehož výchozím bodem se stalo Stifterovo město Linec (Linz). Gertrud Fusseneggerová nás přijala ve svém bytě, plném světla, v němž byly naše pohledy přitahovány dalekými liniemi alpských hřebenů, spoustou jejích knih, radostně barevnými dřevoryty jejího zemřelého muže a konečně zázračně voňavým meruňkovým závinem, který podávala na malém oválném stole uprostřed místnosti. Tak se to odpoledne odvíjelo od radostí chuťových (v originále "vom Magen her" - pozn. překl.) k duchaplným rozhovorům, v nichž vyprávěla o svých prvních setkáních s Otou Filipem, s Edwardem Tellerem, vynálezcem vodíkové bomby, a také s jednou svou židovskou spolužačkou, která ji nedávno navštívila v Karlových Varech. Pozdě večer nás zavedla o poschodí níž do své pracovny, aby nám ukázala něco zvláštního. Na stěně tam visela dřevěná madona ze 14. století, kterou našla v jedné plzeňské dřevěné kůlně a zachránila tak před zničením. Po prosbě, zda bychom nemohli pořídit fotografii s touto její památkou na rodné město, naše hostitelka velice zvážněla. Oblékla si na květované šaty dlouhé černé sako, ve kterém vypadala jako nějaká kněžka. Ten kontrast vůči jejím sněhobílým vlasům změnil rázem náladu v místnosti. Vážná, téměř asketická atmosféra se rozhostila kolem a dala najevo vnitřní stránku Gertrud Fusseneggerové, o níž málo víme, sílu vůle a schopnost soustředění, separace a odříkání, vesměs věci podstatné pro to, co dělá.
Ve čtvrtém a posledním obraze Gertrud Fusseneggerovou spatřujeme tam, odkud vzešla, v její rodné Plzni, kde se 24. dubna uplynulého roku (rozuměj rok 1992 - pozn. překl.) konalo setkání, předcházející už oslavě jejích osmdesátin. Připraveno českými, hornorakouskými a sudetoněmeckými institucemi, jako by vyvolalo atmosféru, v níž šarm starorakouské kulturní tradice už nachází odlesk v novém středoevropském pocitu. Počínaje přijetím na plzeňské radnici až ke slavnosti ve Smetanově sále státní vědecké knihovny se toho 24. dubna zdála na několik hodin stát utopie skutečností, k čemuž přispěla stejně tak Haydnova a Mozartova hudba v podání jednoho zdejšího kvarteta jako projevy plzeňského spisovatele Josefa Hrubého, mnichovské kunsthistoričky Johanny von Herzogenbergové a vídeňského germanisty Waltera Zettla.
A v tomto sále nyní, do posledního místa zaplněném rakousko-česko-sudetoněmeckým publikem,vyprávěla Gertrud Fusseneggerová o návštěvě u své babičky v Plzni, kdy se tenkrát jako malé děvčátko musela vysoko natahovat, aby mohla zatáhnout za provaz od zvonu, o tom, jak přes zavřené dveře volala: "Ich bin es, Großmutter, mach auf!" (tj. "To jsem já, babi, otevři!" - pozn. překl.). Najednou tu už nestála osmdesátiletá básnířka, nýbrž ta drobná dívenka, která plna tísně a radosti zároveň čeká, že se dveře otevřou a za nimi i babiččina náruč.
Víme dávno, že babička, která má otevřít ty dveře, není nikdo jiný než Marie z "Domu temných džbánů". Gertrud Fusseneggerová v tom románě sepsala historii své vlastní rodiny a zbudovala jím památník vlastní své pramáti. O to pohnutěji naslouchali tam v Plzni všichni jejímu vyprávění o babiččině smrti, o tom, jak mladá žena seděla u lože umírající, jak položila svou ruku na její hruď, zaznamenala poslední údery babiččina srdce a měla pocit, že do ní přechází život milované bytosti. A všichni v sále uvěřili, že se právě to v hluboce básnickém, smiřujícím smyslu kdysi opravdu stalo.
Vraťme se po tomto posledním obraze nazpět ke dvěma větám, které jsme označili za stěžejní bod díla Gertrud Fusseneggerové. Podstatným se mi zdá, že ty věty neobsahují nijakou absolutní, nýbrž naopak vždy znovu určující výpověď, jinými slovy, že kdekoli mohou zbytnět struktury, které platí překonat, i tam, kde se věří, že zastupují dějinný pokrok, i tam, kde zacházejí k bezpráví a k pronásledování.
Je třeba síly a odvahy k tomu, aby se člověk po roce 1945 vypořádal s vlastními postoji v minulosti. Tu sílu mnozí sudetští Němci nesebrali nikoli proto, že by byli nepolepšitelnými nacisty, jak si dodnes myslí mnozí novináři, nýbrž proto, že je vykolejil hořký zážitek vyhnání. Gertrud Fusseneggerová měla odvahu jasně a zřetelně říci: "Ich bekenne, ideologischer Süchtigkeit erlegen zu sein." (tj. "Doznávám, že jsem podlehla ideologické závislosti." - věta je citována z jednoho vydání vlastní životopisné knihy autorčiny s názvem "Ein Spiegelbild mit Feuersäule - Lebensbericht", tj. "Obraz v zrcadle se sloupem ohnivým - Zpráva o životě" /první vydání 1979, toto vydání v nakladatelství Ullstein z roku 1987/, s. 289 - pozn. překl.).
Dialektika vypořádání se s minulostí vedla ovšem k tomu, že i tady se vytvořily a ke strnulosti zbytněly struktury nové. Vypořádání se s minulostí nezřídka zploštělo k pouhým názorovým signálům, které se vyhýbají úsilí skutečného jejího zpracování a zdůrazňují jen příklon k duchu nové doby. Gertrud Fusseneggerová měla sílu prokázat platnost svých dvou vět i v této situaci, když řekla: "Schuldbekenntinsse werden entwertet, wenn sie allzu bereitwillig abgegeben werden." (tj. "Doznání viny ztratí cenu, budou-li vydávána příliš ochotně." Citace z téže svéživotopisné knihy /vydání z roku 1987/, s. 32). Vystavila se tak odmítnutí všech těch, kdo nejsou připraveni k sebekritice v té větě obsažené či jí vůbec nejsou schopni. Já ovšem věřím, že právě ona patří k těm několika málo lidem, kteří se minulostí skutečně zabývali a také se s ní skutečně vypořádali, a to literárně i morálně. Náleží k lidem, na které mohou být Rakušané, sudetští Němci i Češi zároveň opravdu hrdi. Náleží k těm, jejichž moudrost a dobrota jsou čímsi příkladným. Při otevírání obálek s nabídkami jsou připuštěni pouze přihazovači a osoby jimi zplnomocněné (v originále: "Bei der Öffnung der Angebote sind nur die Bieter und ihre bevollmächtigen zugelassen." - pozn. překl.).

Sudetendeutsche Zeitung, 1993, č. 8, s. 5-6

- - - - -
* Plzeň / † Linec (A) / † † Leonding (A)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko