ANTON ADLER

O solných pramenech na hoře Bobík

Dodatečně podává poslušně podepsaný (v originále "der gehorsamst Gefertigte" - pozn. překl.) další zprávu o svěřeném mu tajném poslání, totiž o pátrání po slaných pramenech na Velkém Bobíku (v originále "Schreiner Berg", vedle tohoto 1263 m vysokého vrcholu byl ovšem ještě Kleiner Schreiner Berg, tj. Malý Bobík /1028 m/, nejvyšší severovýchodní rozsocha hlavního Boubínského hřbetu severozápadně od Mlynářovic /Müllerschlag/ - pozn. překl.). Vyzvěděl jsem od starého Böhma ze Saladína (v originále "Soletin" - pozn. překl.), že vedl asi před 70 lety jakéhosi hraběte z Anglie na Velký Bobík, na louku se slaným pramenem, o němž Böhm již dávno věděl. Hrabě si tam naplnil na zkoušku jednu láhev slanou vodou a tuto vodu pak u Böhma ve Hlásné Lhotě (v originále "Wihorschen" - pozn. překl.) vařil a získal tím skutečně přirozenou sůl. Pramen se nacházel napravo od velké louky, když se jde na Velký Bobík, o místu pramene by se prý našel záznam v archivu krajského nebo důlního úřadu v Budějovicích (Budweis). Podepsaný chtěl zvědět od starého Böhma ještě víc, týž mu však sdělil již jen tolik, že asi před 16 až 17 lety musel doprovázet více lidí k záhadnému prameni, ale ač se mu krajina zdála být zcela povědomá a myslil, že je na správném místě, pramen již nenašel. Dle jeho mínění byl mezitím pramen někým zasypán. Při posledním jarmarku v Prachaticích (Prachatitz) zůstal podepsaný přes noc v Kahově (Kahau) čp. 10 u sedláka Beneše (v originále "Benesch" - pozn. překl.). Za hovoru přišla řeč i na solné prameny a tu sedlákova žena vyprávěla, že o solném pramenu dobře ví a že prý, když asi před padesáti lety sloužila co děvečka ve vsi Kolmberg (samota u Volar /Wallern/ s jednou chalupou a stájemi pro dobytek, dnes na mapách zvaná Plešivec- pozn. překl.), chodívala ještě s jinými vesničany na trávu do lesa až ke slanému prameni a že si do něj namáčeli chleba. Tu vodu však pro její velikou kyselost pít nemohli. Stařičká žena projevila ochotu, ačkoli od té doby již uplynulo mnoho let, že by cestu ukázala a pramen našla, ledaže by jej zatím někdo zasypal. Tím jsem mohl slavnému ředitelství posloužit a poslušně očekávám další rozkazy.
Nejoddanější služebník Anton Adler, myslivec, Mlynářovice 17. února 1828.

Téma solného pramene na Boubíně (horu Bobík čeští autoři jaksi odkazovali do jeho stínu) je na webových stránkách Kohoutího kříže pojednáno už při textu Ludwiga Wachtfeidla. Překlad části předchozího dopisu myslivce Adlera přebírám ze Zpravodaje Sdružení absolventů a přátel lesnických škol píseckých (číslo 1 ročníku 2002), kde jej "v původním znění (!) tak jak ji (rozuměj část německy ovšem psaného Adlerova dopisu) citovali Ing. Janovský a Ing. Horník" otiskl ve svém článku "Z málo známých jihočeských pověstí 'O soli na Šumavě'" Ing. Jiří Neumann z Českého Krumlova. Osobnost Adlerova mne ovšem zaujala a nebyl to nikdo jiný než Dr. Raimund Paleczek ze Sudetoněmeckého archivu v bavorském Mnichově, v jehož cenném seznamu "Die F.S. (rozuměj Fürstlich Schwarzenbergische) Forstverwaltung in Böhmen mit Schwerpunkt auf den Revieren der südböhmischen Herrschaften" (2009) Anton Adler rovněž figuruje. Nemohl jsem se obrátit na nikoho lepšího. Obratem mi z Mnichova dodal citaci vlastní verze Adlerovy o svém narození. Ve služebním listu, kde měl podle knížecího nařízení podat údaje o svém životě k datu 31. prosince roku 1820, píše:

"Der Gefertigte ist auf der Herrschaft Dobržisch fürstl. Mansfeld Kolloredo in Adlerswalder Glasfabrik den 6ten December 1767 gebohren, folglich alda mit Ende 1820... 53 1 Jahr." (tj. "Podepsaný se narodil 6. prosince 1767 na knížecím colloredo-mansfeldském panství v adlerswaldské sklárně a je mu tedy koncem roku 1820... 53 a půl roku." - pozn. překl.

Dopis o solných pramenech psal tedy šedesátiletý muž. Ten ponížený tón panského myslivce nemůže před námi ovšem zakrýt skutečnost, že jde o potomka jednoho z nejslavnějších šumavských sklářských rodů (sklárnám v Brdech, kde Adlerovi rovněž zanechali svou stopu, zachovanou i v tamním léta nepřístupném vojenském výcvikovém prostoru, bychom mohli věnovat zvláštní kapitolu). Anton byl synem sklářského mistra Franze Adlera a sám byl asi v letech 1799-1816 sklářským mistrem na Antoniahütte (také Tobiashütte či Tafelberger Hütte), založené roku 1750 jeho dědem Tobiasem Adlerem. Antonův bratr Franz, narozený 6. srpna roku 1764 ve dnes zcela zaniklých Samotách (německy Adlerhütte zvané právě po Adlerech či také Röhrenbergerhütte), zemřel 4. ledna 1830 v českém Protivíně na tamním zámku jako František Adler, schwarzenberský "knížecí Ingenieur". Dne 22. července 1799 se Anton Adler na Kvildě (Außergefild) oženil s Julianou Schusterovou. V matričním záznamu je jako jeden ze svědků podepsán Franz hrabě Sickingen, podle něhož má jako po zakladateli tamní sklárny jméno šumavský Františkov (Franzensthal) mezi Kvildou a Borovými Lady (Ferchenhaid). Kvilda se stala i rodištěm dvou Antonových synů Tobiase (*20. srpna 1805) a Karla (*8. listopadu 1807), kteří se později stali schwarzenberskými revírníky. Roku 1816 opustil jejich otec s celou svou rodinou Kvildu, poněvadž byl knížecí rezolucí z 18. listopadu tr. přijat do schwarzenberských lesnických služeb mnoho let před svými syny. Stal se revírníkem v Osekách (Wossek) u Prachatic, odkud byl ke dni 1. března 1826 přeložen do Mlynářovic. Tam odešel 1. května roku 1841 do penze. Zemřel ve Starých Hutích (Althütten), součásti dnešních Nových Hutí (dříve Kaltenbach) 23. srpna 1848. Podle záznamu v úmrtní matrice farní obce Zdíkovec, kam Staré Hutě tehdy duchovní správou příslušely, byl pochován na zdíkoveckém hřbitově. Raimunde, díky.

- - - - -
* Skelná Huť, Láz / Oseky, Prachatice / Mlynářovice, Volary / hora Bobík / † Staré Hutě, Nové Hutě / † † Zdíkovec, Zdíkov