JOSEF BERAUS
Mlýn na Čertici
Mému příteli Franzi Neubauerovi z Pasovar čp. 1, kdysi majiteli mlýna zvaného Gaymühle (na české meziválečné mapě najdeme i označení Gaylův mlýn a dnešní majitel chalupy na jeho místě postavené mluví o "pasovarském mlýně" - pozn.překl.) na potoce Čertice (Gaybach či Geilbach, tj. vlastně mlýn i potok dohromady česky Bujný - či Vilný mlýn na Bujném - či Vilném potoce! - pozn.překl.) v Trojaňském lese blízko někdejšího poutního místa, stal se po válce a vyhnání druhým domovem Steinhöring v bavorské "horní zemi" (Oberland). Tady začal stavět a v roce 1967 i dokončil nový rodinný dům, v němž jsem ho jednoho chmurného podzimního dne roku následujícího navštívil. Poté, co jsme si chvíli navzájem osvěžovali staré vzpomínky, zavedl mne do své dílny, ukázal na překližkový model v měřítku 1:50 cm a řekl mi nato:"Tady vidíš zmenšenou nápodobu naší usedlosti: obytný dům. mlýn, pilu, hospodářská stavení. A tady na zdi visí zarámovaná listina s dějinami Gaymühle, jak jsem ji sepsal." Četl jsem a poznamenal si přitom historická data, která se mi stala pramenem k následující zprávě.
Mlýn na Čertici stál v idylickém údolí řečeného potoka v místě, kde zahýbal směrem doprava a kde se na křižovatce cesta dvojila a vedla i do Pasovar. Pár minut odtud stál lesem obklopený trojaňský kostelík. V letech 1456-1653 sídlil na Trojani rod rytířů Višňů z Větřní, také z Višně zvaný (von Weichsel) a z toho se vyvozuje, že byli stavebníky mlýna. Už právě vodní služebnosti hovoří ve prospěch předpokladu, že tento mlýn klapal v tomto údolí jako první. Ve vlastním rybníce mohl majitel podle libosti zadržovat vody potoka či je naopak nechat volně plynout dál. V časech sucha mu to přinášelo výhody, dolnímu mlynáři to však mohlo být velice nepříjemné. Nedošlo však nikdy ke střetu v té věci už proto, že i postižený si byl plně vědom prastarého práva.
Nový majitel nabyl předtím odborných zkušeností jako mlynářský tovaryš na Ktišském mlýně u Chvalšin. Pocházel ze Lhotky (Mehlhüttel) a oženil se s pouhou selskou dcerkou ze Záhorkova (Ahorn) blízko Kájova. V následujících letech majetek přecházel nepřetržitě na další generace potomků. Pracovali neúnavně a drželi krok s dobou, leccos v hospodářství dokázali vylepšit i nově vybudovat. Tak i Franz Neubauer roku 1932 zmodernizoval svůj mlýn a roku 1942 zřídil při něm i novou rámovou pilu na výrobu prken.
Začátkem října roku 1946 postihl rodinu spolu s ostatními v okolí osud vyhnanců. Zničeno bylo dílo generací, spjaté s tolikerou pílí a odříkáním. Co mohlo víc zasáhnout srdce hospodářovo? - A pak další nesmyslný akt zvůle: roku 1953 vyhodili čeští vojáci kdysi tak výstavný mlýn do povětří a jeho zbytky srovnali se zemí. Jen idylická fotografie nám připomene mlýn na Čertici: on sám se stal historií.
Franz Neubauer zakotven pevně v katolické víře předků a po celý život usilující o řádný, dělný a poctivý život, zemřel 16. června roku 1969 ve svých 78 letech a je pochován ve Steinhöringu. Ten, kdo ho znal, uchová si jeho čistou povahu natrvalo v paměti.
Glaube und Heimat, 1977, s.341n.
Trojaňská pouť - kus dějin domova
Mezi farní vsí Světlík (Kirchschlag) a místem slavných pašijových her Hořicemi na Šumavě stával kdysi jako oáza pokoje líbezný lesní kostelík v Trojani (Trojas). Místní jméno Trojaň odkazuje na Trojana z Doudleb snad i Trojase z Doudleb zvaného, který tu podle zmínky z r.1369 vlastnil hrad a dvorec. Ty během času zanikly.
Sotva půl hodiny cesty na jihovýchod odtud ležela ves Pasovary (Passern). I tady připomínají zbytky stavení a polorozpadlá věž starou tvrz. Kdysi tu ve vsi hospodařil i nějaký "Christl", kterému tak říkali po chalupě. Vedle hospodářství příležitostně i povozničil. Jednoho dne přivezl domů do Pasovar dvě kamenné postavy Krista; nejspíš, ba zcela jistě zbytky soch, které dal kdysi pořídit kníže Jan Kristián Eggenberk pro zamýšlené zastavení křížové cesty z města Krumlova na přilehlý Křížový vrch. Jedna z postav představovala bičovaného, druhá zas kříž nesoucího Spasitele. Od kterého mistra sochy pocházely a jak se vůbec ocitly ve vlastnictví zmíněného rolníka, bude sotva kdy lze zjistit. Zpočátku jim posloužila jako útočiště komora ve staré pasovarské tvrzi. Jak je patrno z ústního podání pamětníků, zůstaly tam po nějakou dobu, než se obyvatelé vsi rozhodli, kde jim má být poskytnuta náležitá úcta. Socha bičovaného Spasitele zůstala v osadě a stanula dokonce uprostřed návsi. Socha Krista nesoucího kříž byla přenesena do dřevěné kaple v Trojaňském lese, kde jí byly přičítány zázraky a brzy sem za ní proudily zástupy poutníků. Zbožná úcta rostla a duchovenstvo, které mělo hrůzu z její živelnosti, žádalo přenesení svatého symbolu do farního kostela ve Světlíku. K tomu však už nedošlo. Krumlovští věřící přenesli sochu jedné červnové noci roku 1794 do tehdejšího filiálního kostela v blízkém Slavkově (Lagau), kde ji slavnostně instalovali. V Trojani nechali únosci dopis následujícího znění: "Neid und Hass hat mich vertrieben, sonst wäre ich noch länger hier geblieben." (Závist a zášť mne pryč vyhnala, jinak bych dále tu zůstávala.) Od oné doby se stal cílem poutí Slavkov. Na svatodušní neděli 8. června 1794 se tu prý sešlo na tři tisíce věřících. Poněvadž následně vznikly a rozhořely se spory o vlastnický nárok na zmíněnou sochu mezi obyvateli Slavkova, Světlíka, Pasovar a Krumlova, nařídil krajský úřad z moci vyšší instance její převezení do biskupského města Budějovic. V noci 25. července téhož roku musel majitel usedlosti čp, 12 ve Slavkově - říkalo se tam po chalupě u Kanlů - svým vlastním povozem dopravit sochu Spasitele do nového místa určení. V Budějovicích pak dodnes je socha umístěna ve výklenku s mříží při vnější zdi zdejší katedrály.
Roku 1844 dal rolník Adalbert Schaufler (Gregerblosl) ze Světlíku postavit v Trojani na místě, kde dříve stávala v dřevěné kapli Kristova socha, kamenný kostelík. Ten byl vysvěcen 21. září 1859 ke cti Spasitele nesoucího kříž a Bolestiplné Matky Boží. Věž tehdy ještě nebyla dostavěna. mStavební kamení bylo dováženo z opodál stojící rozvaliny někdejšího hradu. Roku 1877 byla věž dokončena a opatřena třemi zvony, které byly odlity v Linci ve zvonařství J.Holledera. I varhany, které postavil Peter Bürger ze Slavkova, byly v kostele umístěny.
V té době začaly trojaňské poutě znovu kvést. Když bylo naší vlastí ještě Rakousko a také později, objevovala se tu každým rokem v určená data prosebná procesí, tak v pátek před Květnou nedělí (Palmfreitag) a v úterý prosebného týdne ze Světlíku, první neděli po svatém Janu (v červnu) z Krumlova, první neděli po Nanebevzetí Panny Marie z Hořic a 15. srpna ze Svéraze (Tweras). Z ústního podání je ještě známo, že mezitím sem přicházely zbožné zástupy i z Kájova (Gojau), Přední Výtoně (Heuraffl), Kapliček (Kapellen), Slavkova, Mokré (Mugrau), Boletic (Polletitz), Černé v Pošumaví (Schwarzbach), Polné na Šumavě (Stein) i ze Skláří (Teutschmannsdorf). Mnozí z pamětníků nosí v sobě jistě dosud živou vzpomínku na nějaký takový poutnický houfec.
Po strašlivém vyhnání německého obyvatelstva z jeho po věky vlastního domova padl i kostelík
v Trojaňském lese za oběť protináboženskému fanatismu nových mocipánů. Oblíbené místo tiché a hluboké modlitby a setkání s Bohem bylo srovnáno se zemí. Stačí se na to rozpomenout a vtírá se naléhavá otázka: nebylo snad zničení svatyně aktem zvůle právě oněch lidí, kteří nás několik let předtím jako žebráky hnali přes hranice?
Hoam!, 1969, č. 7, s. 194n.
P.S. Dnes stojí na místě někdejší poutní kaple secesní kříž s nápisem "Mater dolorosa de Trojace (!!!) ora pro nobis". Těsně poválečná česká brožura o hořických pašijích uvádí na přiložené mapce označení Troja.
Zbudování kostela ve Větřní a Hans Spiro
Po první světové válce dozrálo mezi obyvateli obce Větřní (Wettern) přání domoci se vlastního kostela, aby nemuseli podstupovat i nadále dalekou cestu až do Krumlova. Bylo to pochopitelné také už proto, že v roce 1930 tu žilo podle výsledků sčítání lidu 2082 duší, z nichž se hlásilo ke katolické víře plných 1972! Hans Spiro (jediný syn Dr.Ing.h.c. Eugena Spiro - pozn. překl.) se jako prvý chopil iniciativy k započetí výstavby kostela ve Větřní a podnikl nezbytné kroky k tomu, aby na podzim 1930 byl ustaven přípravný výbor, nahrazený 2. června 1931 vlastní chrámovou stavební komisí. Toho se však už, jakož konečného uskutečnění svého ideálu se však ten příkladně aktivní muž dožít nestačil. Zemřel 10. dubna 1931 náhle (na srdeční záchvat, dopoledne přitom prý ještě zcela zdráv - pozn. překl.) ve svém domě v pouhých 45 letech věku. Stavební práce podle projektů architekta Ing. Hanse Foschuma proběhly pak v letech 1936-1938 celkovým nákladem na svou dobu jistě značným, totiž kolem 1, 700 000,- korun československých.
Jeden z důvěryhodných pamětníků, po válce z Větřní vyhnaný a žijící dnes v Bavorsku, přidává ještě další fakta, dokreslující celek: Náklady na vnitřní vybavení kostela převzala vdova po zemřelém paní Ilse Spirová (rozená Waydelinová, dcera ředitele vlašimských podniků Sellier & Bellot - pozn. překl.). Hans Spiro se dal ještě před svým sňatkem s ní pokřtít a přestoupil k evangelické víře, při níž setrval až do své smrti. Po manželově skonu přijala Ilse Spirová s oběma dcerami římskokatolické vyznání.
Urna s popelem zesnulého (pohřeb žehem se uskutečnil v českobudějovickém krematoriu - pozn. překl.) byla uložena na hřbitově ve Větřní do mauzolea, k tomu účelu zřízeného.
Hoam!, 1970, s. 112
Josef Beraus se narodil 2. února 1897 ve Slavkově (Lagau) čp. 25. Navštěvoval v rodné obci po 7 let obecnou školu, osmý rok pokračoval ve vsi Chmelná, kde byl "na výměnu" u českého sedláka. Tak to za Rakouska chodívalo, aby znal oba zemské jazyky. Po návratu domů se vyučil u svého otce ševcovskému řemeslu a v 18 letech složil tovaryšskou zkoušku. Stačil absolvovat i dálkový kurs vídeňské Volksbildungswerk se zkouškou z jednoduchého i podvojného účetnictví. Pak přišla válka, kterou prožil v letech 1915-1918 na jižní frontě. Po jejím skončení se vrátil do Slavkova a poněvadž se roku 1922 přiženil v blízkém Cipíně (Zippendorf) do desetihektarového hospodářství, koupí dalších pozemků ještě zvětšeného, byl jako vážený cipínský soused rok nato zvolen starostou obce a vykonával ten úřad až do konce druhé světové války. Věnoval se i spolkové činnosti, byl předsedou dozorčí rady slavkovské raiffeisenky a pro cipínské hasiče z vlastních prostředků zakoupil motorovou stříkačku. Dne 12. září 1946 byli Berausovi s osmi svými dětmi povoláni k "odsunu" poté, co stačili bohatou úrodu toho roku ještě svézt do jim vyvlastněných stodol. Po vyhnání našel druhý domov v bavorském Ebersbergu nedaleko Mnichova. Dokonce si tam z úspor postavil vlastní domek a v tamní nemocnici 28. května 1986 i skonal v požehnaných 89 letech. V měsíčníku Hoam! byl až do roku 1978 zpravodajem za Slavkov a přilehlé osady a zanechal i v jiných krajanských časopisech mnohé z paměti nezapomenutelného domova.
- - - - -
* Slavkov / Chmelná / Cipín / Pasovarský mlýn / Trojaň / † Ebersdorf (BY)
