SEPP BERNDT
|
Rothsaften bei Bergreichenstein Kein Haus, in dem ich einstens nicht die Schwelle überschritt, Wo andachtsvoll die Bauersfrau vom Brot die Scheibe schnitt. Noch klingen ihre Worte mir im Ohr, vertraulich froh: "Do sitz's Enk her af d'Ofabank und schneid's vom Brot Enk o!" Und wenn zur frühen Stund' der helle Ruf der Glocke klang, Der einte sich mit dem von Liedlhof und Vogelsang, Da glöckelten aus Haus und Hof die Ziegen und die Küh' Und scherzten querfeldein. Der Hirt, der hatte seine Müh'. Vom Rachel kam der Wind und strich des jungen Fuhrmanns Haar, Die Geißel knallte hart, bedächtig zog ein Ochsenpaar Im gleichen Wiegeschritt die Fuhr' Getreide, mahlig reif, Den rauhen Weg herab zur Mühle an der Riesenschleif. An steilen Hängen blitzten Sensen auf wie Spiegelglas Und sausten mitten in das Gelb und Grün von Korn und Gras. Ein Hoffen lag in der zu Boden hingestreckten Mahd: Aus angestammter Erde keimte stets dieselbe Saat. Ein schmaler Wasserlauf umkreiste, eine Insel gleich, Die mit der rohen Webe dicht belegte Leinwandbleich. Das Tuch besprengte eine Frau aus einem hölznen Krug, Den sie, am klaren Quell gefüllt, vom nahen Brunnen trug. Am Hirtenbichel roch nach Harz und frischen Holz die Luft, Von braunen, feisten Herrenpilzen kam der herbe Duft, Hier glänzten Preißelbeeren rot, der Heidelbeere Blau, Am Busch die Haselnuß. Die Natter kroch im Steinverhau. Vom Heuloch kam das Wetter her. Ein Irrwisch ging im Moor. Die Knechte eilten, Wagen rollten durch das Scheunentor. Die Gänse flogen hoch und heim.Ein Sturm hob Staub und Sand. In allen Stuben flackte der geweihten Kerzen Brand. Es ritt die Wilde Jagd mit Feuerstrahl und Donnerschlag Am dunklen Firmament und riß mit sich den späten Tag, Zuletzt die schweren Wolken über das Gebirge nach. Ein fahles Abendlicht beschien den regenvollen Bach. Und über allem lag der Erde und des Waldes Ruch. An groben Tischen sprach der Bauer seinen frommen Spruch. Am Rocken hing das Werch, das Rädchen trat das Weib und wog Die Spindel in der Hand. Ein Tag im Dorf die Runde zog. Allein, die Woche brachte wohl mit Fleiß und Schweiß das Brot, Für Tanz und Trunk der Sonntag seine freien Stunden bot. Doch wenn die Sonne forderte zum Schnitt, zur Ernte just, Da harrte das Kapellenfest, die Wallfahrt im August. Der Vormittag war Gott geweiht, der Mittag einem Mahl Voll Gaumenlust. Jedoch am Abend stampfte schon im Saal Beim Prexelwirt das junge Volk, das sang dann um die Wett' Gar mit dem Gschwendertbauern Pepschen seiner Klarinett! Die Bauern rauchten Pfeifen hinter ihrem Glas mit Bier, Die Weiber saßen müd' in alten Seidenkleidern hier: Die Wenzalin, die Wasserseppalin, die Pilsnerin, Die Girgalin, die Schoffer- und die Schoberbäuerin. Vergangen ist der Polkatanz. Wie lange ist das her?! Entschwunden all' die Namen. Keiner nennt und kennt sie mehr. Die Jungen, die sind alt und weit vom Vaterhaus entfernt. Die Jugendhat den Böhmerwäldler Dialekt verlernt. Nach Jahren kam ich wieder in den altvertrauten Ort. Die Menschen fremd, Gehöfte leer, ein ausgeräumter Hort. Die Uhr auf den Kapellenturm steht still, die Glocke schweigt. Mein Schritt verhielt, denn eines noch die alten Zeiten zeigt: Am Hirtenbichel roch nach Harz und frischem Holz die Luft Von braunen, feisten Herrenpilzen kam der herbe Duft, Hier glänzten Preißelbeeren rot, der Heidelbeeren Blau, Am Busch die Haselnuss. Die Natter kroch im Steinverhau. |
Červená u Kašperských Hor Nebylo v té vsi domu, kde bych nepřekročil práh a všude selka krajíc nabídla mně s chlebem na rukách. Ještě mi v uších zní pozvání prosté noblesy: "Poseďte u nás u kamen a chleba vemte si!" A když se brzo zrána ozval hlas zvonu, ve sboru se přidal i ten, co stál Vogelsang, i ten od Lidlovo Dvorů. Rozkejhala se husí hejna ve statcích, kozy se rozmečely a krávy vydaly se do luk, aby i pasáčci práci měli. Od Roklanu šel vítr a vozkovi zčechral vlasy, zapráskal bič nad volským párem, a pěkně že se časí, je třeba svézt obilí do mlýna, už zralé pro semletí, tam k vodě dolů. Jméno Riesenschleif snad odtud známo je ti. Na stráních blysknou se kosy jak střípky ze skla, klasnatá stébla polehnou, aniž si pozasteskla. Naděje spočívá v té posečené roli: po čase setba vzejde zas ze země, co se drolí. A dole u vody jako ostrov se bělá prádlo, co právě kropí teď děvečka uzardělá, vodu sem donesla ve džbánku od pramene, co k studně nablízku průzračnou vláhu žene. Na kopci Hirtenbichel voní to smolou dnes, úrodou hříbků dechl sem i blízký černý les, brusinami se červená, borůvčím v modro mění. Oříšky zrají v lískoví. Had mihl se po kamení. Od Heulochu zvedl se vichr. To skřítci ze slatí. Pacholek chvátá teď s fůrou, div že vůz nezvrátí. I husy letí z cest do dvora. Bouřka už víří prach. A posvěcenou hromničku rozžehnou v chalupách. Co divoký hon na nebi blesk a hrom zblízka zní, setmí se pojednou, jak k hodince poslední. Sinými mraky se pohoří kryje skokem a večer zamžiká do dešťů nad potokem. A nade vším ten pach lesa a těžké země. Při stole v chalupách modlí se selské plémě. Přeslice ubývá a kolovrat se točí, s vřetánkem v rukou žen, když noc už do vsi vkročí. Že byl týden pln lopoty, potu a píle celý, tanec a truňk to napravit měl aspoň při neděli. I když se ten den se žněmi mohlo i pěkně hnout, Hlavní bylo posvícení a s ním srpnová pouť. Bohu patřilo dopůldne, pak jídla do sytosti přišlo o polednách, večer zas plno hostí pojala hospoda u Prexlů. A že se měli k světu! Zvlášť když se Gschwendertovic Pepa chopil klarinetu. Dýmali ze svých fajek sousedi při sklenici dobrého moku, selky v svátečním zasedly na lavici: Wenzalka, ta Wasserseppova i Pilsnerka, Girgalka i ta Schoberbauera a Schofferka. Ta polka dávno dozněla. Jak dlouho už je tomu?! Zmizela jména. Sotva kdo by dnes znal je tak dům od domu. Ti mladí zestárli a jsou daleko od domova. I stará řeč je pryč, nerozumět jí slova. Po letech přišel jsem do milovaných míst. Cizí lidé tu jsou, jen zkázu můžeš číst z rozpadlých chalup, zahrad do pusta i hodin, které stojí, zvonu, co mlčí ve věži. Jen s mládím dál tě pojí na kopci Hirtenbichelu že dál voní to smolou dnes, úrodou hříbků dechl zas i blízký černý les, brusinami se červená, borůvčím v modro mění. Oříšky zrají v lískoví. Had mihl se po kamení. |
|
Hoam!, 1970, s. 79 |
|
Chvála Šumavanek
O dávné oblibě šumavských obyvatel hovoří veršovaný výrok věhlasného vídeňského univerzitního profesora Ferdinanda von Hochstettera (je i samostaně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) z roku 1884:
|
"Mit Unrecht gilt der Böhmerwald
als ein Gebirge wüst und kalt, denn nirgends fand ich Mädchen bald, so schön wie die im Böhmerwald." |
"Neprávem slyším naříkat
na těch hor pustotu a chlad. Krásných děvčat nespatříš právě více nikde než na Šumavě." |
|
Hoam!, 1986, č. 4, 2. strana obálky |
|
|
Bäuerliche Weihnacht* Kinder, eilt Euch nach der Metten! Herbergt doch heut unsre Stuben Einen göttlich lieben Buben. Missen gern hiefür die Betten. Mit dem kleinen Jesuknaben Und gleich ihm ins Stroh uns legen, Bethlehem im Traum erleben: Wenn der Knecht, bereits dieweilen, Lindes Stroh in rauer Menge Breitet längst der Dielen Länge. Heut wolln wir das Lager teilen Wie die Himmel niederschweben, Mensch und Tier und Erd sich laben An dem lichten Sternenregen. |
Selské Vánoce Po půlnoční spěšte, děti, Jezulátku schystat lože, u nás doma usneš, Bože. Radost místo nechat je Ti. Jak Ježíšek, líbí se mně na slámě spát blízko země a s ním snít sen o Betlémě: pacholek dnes ustlat měl slámu u nás blízko prahu tomu hosti na podlahu, aby div se rozestřel. On, nebeská ratolest, zem i zvěř i my, ta čest, spíme v jasu z deště hvězd. |
|
Böhmerwäldler Jahrbuch 1987, s. 158 |
|
P.S. Báseň doprovodil autor sám tímto komentářem, v originále umístěným v závorce hned za titulem: (Alter Brauch in Dörfern der ehem. österr. ung. Monarchie - sich in der Christnacht auf einem Strohlager wie das Jesukind zu schlafen) - tj.: Bylo starým venkovským zvykem v někdejší c.k. rakousko-uherské monarchii spát o vánoční noci na slámě jako kdysi Jezulátko.
Tu vzpomínku na dávný letní srpnový den a neméně dávné Vánoce dětských let v Červené (správně Rothsaifen) blízko Vogelsangu (dnes Podlesí), v němž na statku s přilehlou kaplí svaté Barbory se k tomu rothsaifenskému věru už asi nepřidruží zvon od ruin někdejší velké vogelsangské sklárny, napsal v Mödlingu u Vídně Sepp Berndt. Víc o něm vlastně nevím, ale copak o té své vsi s mariánskou poutí týden po slavné kašperskohorské Panny Marie Sněžné neřekl snad dost? Kdysi mi Vladimír Horpeniak z Muzea Šumavy ze staré známosti sdělil, že z návštěv Berndtových v šedesátých letech minulého století pamatuje jeho přiznání: původní mé jméno je Josef Bohdalek. S pravděpodobností, hraničící téměř s jistotou, jde o téhož Josefa Bohdaleka, jenž figuruje v archivu absolventů gymnázia v Mödlingu na webu Bundesgymnasium und Bundesrealgymnasium Mödling Keimgasse, a to při letopočtu 1933 (jak osudový rok!) s poznámkou "Ex" (tj. "Externist"), jakož pod jménem Josef Berndt (Bohdalek) má uloženu svou pozůstalost v 63 obálkách a 13 fotoalbech (vedle třeba korespondence kancléře Schuschnigga, hraběnky Žofie Chotkové či knížete Ernsta Rüdigera Starnhermberga) podle jiné dostupné webové stránky univerzity ve Vídni, přičemž ona zkratka "ogz" zastupuje ctihodnou rakouskou Společnost pro soudobé dějiny (Oesterreichische Gesellschaft für Zeitgeschichte). Stálo by asi za to, do té pozůstalosti nahlédnout.
- - - - -
Červená
