ZEPHYRIN G. BEYWL
Co to byl Scheschulkahof?
Narodil se na tom šumavském statku roku 1862 Georg Seidl (i samostatně zastoupený na stránkách Kohoutího kříže), zesnulý ve svých 67 letech ve Vídni, kde byl naposledy dvorním radou na rakouském ministerstvu obchodu. Získal si mnohou zásluhu jako technický náčelník poštovního ředitelství Černovice/Bukovina (v originále "Czernowitz/Buchenland", tj. dnes ukrajinské Černivcy, poněvadž někdejší rakousko-uherská Bukovina se stala součástí Rumunska a Ukrajiny - pozn. překl.) ve staré monarchii a během první světové války jako přednosta centrálního telegrafního depa v rakouském Hirschstätten, které vybavovalo všechny telegrafní a telefonní centrály v západní části dunajského soustátí. Byl duší i tělem úzce spjat se šumavským domovem. Výsledkem jeho geologických studií od Vítkova Kamene (Wittinghausen) až k Ostrému (Osser) byla jím vytvořená geologická mapa Šumavy. Zajímala ho i botanika, mykologie a ornitologie. Byl skvělým vypravěčem a blízkým přítelem Hanse Schreibera, význačného odborníka evropského jména v oblasti výzkumu rašelinišť. Seidlova manželka Marie, rozená Scheinostová, byla dcerou majitele sirkáren v Sušici (Schüttenhofen).
Scheschulkahof (říkalo se mu i Kuckuckshof) měl v obci Kochánov (Kochet) popisné číslo 18. Stál naproti svahu návrší zvaného Sterzmühlerhübel, na němž se slunil mlýn ovšemže jménem Sterzmühle. Šumavský dvorec Scheschulkahof ležel tedy na rozložitém svahu obráceném naopak k severu. Nebylo ojedinělým jevem, že příchozí odjinud nazývali po Žežulce celé to údolí Pstružného potoka.
Narodil jsem se na tom statku 13. července 1923 i já. Moje matka byla totiž dcerou "králováckého svobodného sedláka" Franze Seidla právě na Scheschulkahofu. Zesnula sedmdesátiletá daleko odtud v bavorském Mnichově 12. listopadu 1963.
Můj otec Zephyrin Beywl byl stavitelem v Hartmanicích (Hartmanitz) a koupil ve třicátých letech v Kochánově statek nazývaný Kriegseisenhof čp. 22. Měl při sobě 151 hektarů půdy a chovalo se tam tak kolem 40 kusů dobytka. Statek měl vlastní honitbu a také rybolov. Malá vodní elektrárna vyráběla proud pro vlastní spotřebu. Patřila sem i kaple zasvěcená Nejsvětější Trojici. Poté, co otec roku 1935 usedlost koupil, zgruntu ji obnovil a zmodernizoval. Také tu na ní v 61 letech věku na sklonku světové války zemřel 11. prosince 1944.
Pole patřící k Scheschulkahofu měla až 75 cm hlubokou vrstvu úrodné humusovité půdy. I tato usedlost měla vlastní honitbu. Roku 1864 byla po požáru vybudována zcela znovu. Pila Scheschulkasäge měla celoroční provoz. Trochu výš položený Jogltonihof s Žežulkou tvoříval kdysi po nějaký čas jediný celek. Mezi oběma usedlostmi stála obecná škola Scheschulka-Mochau (Mochov). Školní budova byla vystavěna někdy kolem roku 1885 a tvořila školní obvod, k němuž náležel Scheschulkahof, Kubitschkahof (Kubičkův dvůr), mlýn Schöpfermühle (Kubičkův mlýn), dále samota Hinterhäuser (Zadní Chalupy), osada Mochau, Ratgebern (Radkov) a náš Kriegseisenhof. Předtím navštěvovaly děti tohoto školního obvodu školy v Dobré Vodě (Gutwasser), Těšově (Teschau), Zhůří pod Javornou (Haidl am Ahornberg) nebo v Hartmanicích. Škola byla přízemní a měla valbovou střechu, krytou šindelem. Šindelem byly kryty i její venkovní stěny a obklopovala ji školní zahrada. Uvnitř tajila velkou učebnu, kabinet a také byt pro učitele. Na východní straně k ní přiléhalo dokonce i hřiště. V letech 1936-1940 to byla dvojtřídka. Druhá učební místnost se pak nalézala v obytné budově pily Žežulka. Na přelomu devatenáctého a dvacátého století tu působil přímý a pracovitý učitel Weber, jehož devíza zněla: Boj se Boha, konej správně a nelekej se nikoho. Následovali po něm učitelé Fleißner a Pleyer. Když musil posledně jmenovaný narukovat do první světové války, vyučování bylo dočasně přerušeno a děti musely chodit do těšovské školy. Učitel Diebold pak výuku na Žežulce opět obnovil. Po něm sem nastoupil Hans Salzer, v letech 1923-1927 Franz Aigner, pak Gustav Motika a v letech 1931-1934 Hermann Hofmann. Na už zmíněné dvojtřídce od roku 1936 působili učitelé Heinz Podlipsky a Hans Wolf, ve školním roce 1938-1939 Josef Bayerl a Anna Thurnerová, 1939-1940 Marie Kunzová a Helma Häuslerová. Za učitelek Erny Zoglauerové, Barbary Hofmannové, Irmhildy Zettlové a Emilie Duchetové byla to už opět jen škola jednotřídní. Její budova byla stejně jako oba okolní statky napájena elektrickým proudem z pily Žežulka.
Druhá světová válka přinášela ve stále rostoucí míře utrpení, oběti a posléze pro nás Němce i strašlivý konec.
Bez výraznějšího odporu německého wehrmachtu bylo okolí osady dobyto v prvých květnových dnech roku 1945 americkou armádou. Americké jednotky tu ovšem jen prošly. Bezprostředně po nich odtud zmizely i tzv. "pracovní síly z Východu" ("Ostarbeiter"), z Kriegseisenhofu konkrétně polský čeledín se svou početnou rodinou, vybaven na dalekou cestu od majitelů statku koněm a lehkým povozem včetně nezbytného proviantu. Několik dní nato začal pro výlučně jen německé obyvatelstvo zdejší končiny čas nepředstavitelného utrpení. Ozbrojené české bandy většinou o 4-5 osobách, mezi nimi jednotlivě i ženského pohlaví, zčásti uniformovány i součástmi stejnokroje německého wehrmachtu, táhly v nepravidelných časových intervalech od statku ke statku a konaly "domovní prohlídky", při nichž vyhrožovaly často zcela bezbranným obyvatelům jednotlivých usedlostí a braly, co se jim právě zamanulo.
Po několika týdnech se na Karlově (Karlhof) usadilo jakési komisařství na způsob úřadovny českého "národního výboru" se dvěma komisaři a jednou ženou, od té chvíle jedinými pány nad životem a smrtí a samozřejmě i majetkem zdejších Němců. Přijeli sem na koních, ozbrojeni pistolemi, z nichž stříleli divoce kolem, také na domácí zvířata a drůbež. Po pansku nařizovali, kdo co má kam dodat, což se neobešlo znovu bez ran a četných výhrůžek. Od zmíněných už band z prvního období se sotva nějak odlišovali. V domnění a bláhové naději, že všechna ta zvůle má pouze přechodný charakter a poměry se budou brzy opět normalizovat, pracoval každý z Němců dál na svém místě, pokud na něm byl ovšem ponechán a nebyl násilně deportován někam do vnitrozemí.
V květnu a v červnu roku 1946 začala po "divoké fázi odsunu" ta úřední. Nejprve výzva dostavit se na shromaždiště k přepravě do sběrného tábora v Dlouhé Vsi (Langendorf), následně "odsun" v dobytčích vagonech z nádraží v Sušici (Schüttenhofen). Prvý transport s Kochánovskými dorazil v srpnu 1946 do Řezna (Regensburg). Největší část vysídlenců se ocitla v srpnu 1946 v oblasti kolem Heidelberku (Heidelberg am Neckar) a téměř stejný počet pak v září téhož roku v Karlsruhe a okolí. Některé rodiny byly přepraveny do Würzburgu a také do okolí Bamberku (Bamberg) a Coburgu. Pak byly transporty načas přerušeny. Začátkem roku 1947 byli staří lidé, kteří nebyli z různých důvodů uznáni za schopné přepravy, shromážděni k odvozu do severočeských sběrných "táborů smrti", kde podlehli po kratším či delším utrpení svému konci. Byli zasypáni do hromadných hrobů. Obětí této "akce" byla i 78letá selka ze statku zvaného Scheschulkahof paní Marie Seidlová, rozená Baierlová.
Im Lande der künischen Freibauern (1992), s. 569-577
Kotyškův Úplný místopisný slovník Království českého píše o Žežulce jako o osadě se 6 domy, náležející k obci Kochánov, okresu Hartmanice a hejtmanství Sušice. I zde je však hned v záhlaví za místním jménem Žežulka v závorce označení Žežulkahof. Starší podoba z předminulého ještě století devatenáctého zněla přitom podle Retrospektivního lexikonu obcí 1850-1970 dokonce Žežhulka! Dnes to krásné české jméno Žežulka kupodivu označuje po zániku dvorce, který je hrdě nosil a zašel k hanbě nás všech, protilehlý mlýn německy kdysi zvaný Sterzmühle, o němž je v Beywlově textu také řeč. Kriegseisenhof má dnes jméno Busil a provozuje se v něm ekologické zemědělské hospodaření v tom nádherném údolí Pstružného potoka (Forellenbach). Ostatní domy, včetně Beywlem tak podrobně popisované školy a Kubitschkova dvora, z něhož zbylo na nejnovější mapě opravdu už jen to staré místní jméno, zmizely dávno ze zemského povrchu, který se tu přesto stále vlní v roztodivné kráse Přírodního parku Kochánov. Na rozcestí nazývaném Sova (Eule) stojí několik umrlčích prken, na celé české Šumavě prý dnes jediných. V českém sborníku Sušicko z roku 1938 se v kapitole o Hartmanicku píše i o "mohutné lípě u domu Z. Beywla" ve městě Hartmanice. To byl dům otce našeho autora, stavitele Zephyrina Beywla staršího. Jeho syn, Zephyrin Beywl mladší - jak nenapodobitelně kouzelné šumavské jméno! - nám o sobě řekl téměř všechno v ukázce z kapitoly o Kochánově, kterou napsal pro obsáhlý rodácký sborník o kraji někdejších králováckých svobodných sedláků. Zbytek jsem se dověděl z jeho osobního dopisu a článků v krajanských časopisech. Studoval na zemědělské škole v Chebu (Eger) a v bavorském Landshutu, dokončit vzdělání, které přerušila násilně válka a vyhnání, mohl však s inženýrským diplomem až na státní stavební škole v severobavorském Coburgu na tehdejší východní hranici Spolkové republiky. Jako aktivní člen krajanského hnutí organizoval prvá setkání hartmanických rodáků v Bavorské Železné Rudě a v roce 1971 už byl jejich "domovský pověřenec" ("Heimatsbetreuer") pro celé Kašperskohorsko i Hartmanicko včetně dnešní Javorné (Seewiesen). Setrval v té funkci až do roku 1992. S kruhem spolupracovníků "Künische Freibauern" e.V. se mu podařilo vydat už zmíněnou objemnou pamětní knihu, z níž je i naše ukázka, mapu rodného kraje a knihu fotografií nazvanou Land und Leut im mittleren Böhmerwald in alten Fotos (1985), kde je i řada snímků, vztahujících se k jeho vlastnímu původu. Poněvadž je z rodu někdejších králováckých sedláků, je náš a žežulka mu kuká mnoho let. Ona ví: to jen zdi padly, lidé zůstanou lidmi. Dožil se v kruhu blízkých šťastné osmdesátky a zavřel oči naposledy 27. července 2003 ve svém domě v bavorském Mnichově.
- - - - -
* Žežulka, Kochánov / † † † Mnichov (BY)
