HANS SCHREIBER
Rašelinné jezírko (Oko slati)
Vprostřed slati v bezcestí divočiny spočívá nehnutá voda, hluboce temnohnědá, zároveň však jasně čirá, nenapájena nijakým pramenem, aniž by z ní i odtékala jediná vodní krůpěj; její hladina je blyskná jak sklo, strnulá, nedotčená větrem, který otřásá vrcholky stromů blízkého lesa; obklopena přísnou houští kleče, rozložené kolem ní coby spící zástup rytířů kolem císaře na temeni hory. Tajuplně na nás hledí oko močálu. Je bezedně hluboké, i kdyby učení pánové nastokrát tvrdili opak. Obcházíš opatrně tu vodu. Na jednom místě je zrcadlo porušeno plovoucím bílým mechem, nad své okolí všetečně vyčnívají stébla ostřice bahenní. To obojí je pouhým počátkem postupujícího oslepnutí oka slati. I pro rašelinné jezírko nadejde čas, kdy ho už nebude více.
Je to nekonečná samota, co nás obkličuje všude kolem. Do všech stran táž jednotvárnost bez výhledu do dálky, nikde znamínko života, ba ani sám vzduch se o píď nepohne. Nijaký zvuk nám nepřipomene, že hodiny prchají. Jistě to musí být onen očarovaný keř, o kterém se vypráví v pohádkách. Každou chvíli čekáš, že se z vody vynoří rusalka a vyzve tě, abys ji následoval do chladné hlubiny... Dnes se už ovšem nic podobného stát nemůže. V pravý čas rozhrne slunce hromady mračen stranou a směje se z temného rámu komu jinému než tobě, bláhový snílku. Zmizí vzdušný přelud s rusalkou a pohádkovým keřem. Pod oživujícími slunečními paprsky procitne k životu i rašelinné jezírko. Vážky se kmitají hbitě kolem, komáří a muší havěť se předhání v nesrozumitelném monotónním bzukotu. Klikatě a trhaně čeří vodoměrka hladinu temné vody. Stojíme tu dlouho a sníme nad tou zasněnou hladinou o štěstí i o bolesti, které minuly, než krvavě rudý sluneční kotouč zapadne někam za moře temné kleče a na rozloučenou ještě jednou pozlatí mech, keře i jehličí. Pozvolna barvy skomírají, chladné světlo luny stříbrem zaplaví slať. Její oko se zavírá. Příroda spí.
Auen und Filze des Böhmerwaldes (1922), s. 46-48
P.S. Titul jednoho z "líčení" (Schilderungen), která jsou samostatnou částí Schreiberovy brožurky z edice Böhmerwäldler Dorfbücher, zní v originále Die Seelacke (Das Moorauge). Ke dnešní odborné terminologii neodoláme citovat z Wikipedie tuto pasáž, udivující rovněž fascinujícím jazykovým zněním, které se bez němčiny prostě neobejde: "Přirozená jezírka na vrcholu vrchovišť, jsou-li vyvinuta, nazýváme odborně blänky. Silně zamokřený pás na obvodu vrchoviště, kudy odtéká přebytečná voda, kterou už nemůže rašeliník přes svoji obrovskou recepční schopnost zadržet, se nazývá lagg. Vlastní vrchoviště je poněkud sušší a střídají se na něm vyvýšená místa zvané bulty a vlhčí prohlubně mezi nimi, které nazýváme šlenky. Toto členění povrchu vrchoviště způsobuje nejdůležitější rostlina - mechorost rašeliník (rod Sphagnum), rostoucí zde asi ve 20 druzích. Jednotlivé jeho druhy mají rozdílné stanovištní nároky: některé vytvářejí bulty, jiné rostou submersně pod vodou v jezírkách a šlencích, jiné na nejsušších stanovištích vrchoviště. Když narůstající vrchol bultu odroste přímému vlivu spodní vody, zastaví se jeho růst a posléze ho přerostou rašeliníky dosavadního šlenku. Ten se tím přemění na nový bult a z původního bultu se stává šlenk. Tímto rytmickým střídáním bultů a šlenků narůstají živá rašeliniště."
Slohem a dikcí prozrazuje ten malý slovesný klenot, z něhož ostatně cituje Watzlik i v literárním doprovodu své obrazové knihy Grüner deutscher Böhmerwald, opravdu velkého šumavského autora, který nesmí v našem souboru chybět. Narodil se na Štědrý den 24. prosince 1859 ve Volarech. Matka Justina, rozená Baierová a otec Thomas Schreiber, který obchodoval se lnem, vychovali ze svého dítěte snad vůbec nejslavnějšího syna "šumavských Tyrol", jak se rodné obci také říkalo. On sám byl pro téma své záliby a badatelské práce, kterou byly mokřiny a slatě ve veškeré své nekonečné mnohotvárnosti, záhy po sousedsku přezdíván "Moormandl", totiž "močálový mužík". Vystudoval nejprve nižší gymnázium v Prachaticích, pak německé státní gymnázium a reálku v Budějovicích, následovala studia botaniky, geologie, fyziky a půdní kultury v Praze a Vídni. Učil na několika středních školách, než od roku 1895 až do svého odchodu do penze nepřetržitě působil jako ředitel zimní rolnické školy ve Stodu (Staab) u Plzně. Procestoval snad celou střední a severní Evropu za účelem zevrubného popisu snad všech typů slatí, které tam lze najít a prozkoumat. Roku 1899 založil v krušnohorské Hoře svatého Šebestiána (Sebastiansberg) první rakouský ústav pro výzkum rašelinišť a také muzeum jim věnované. Nikdy nezapomněl na rodnou Šumavu a stal se vlastním zakladatelem hornoplánského Šumavského muzea, otevřeného v roce 1923. Horní Planá i Volary ho ostatně jmenovaly svým čestným občanem a on se po sedmdesátce roku 1930 přestěhoval do Českého Krumlova. Tam čtyři roky nato zemřela jeho věrná sestra Marie, která mu po 34 let vedla staromládeneckou domácnost. Dlouho ji nepřežil. Vydechl naposledy 8. ledna 1936 a dva dny poté po převozu z Krumlova spočinulo jeho tělo na hřbitově v rodných Volarech, kde je především zásluhou jiného volarského rodáka Paula Praxla Schreiberův hrob pietně opatrován.
- - - - -
* Volary / Stod / † Český Krumlov / † † Volary
